CÍSAŘ, Jan: Meze Hronova 2010 - Vertigo. Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 26 - 30.
Postmodernismus ponechává tuto samostatnost významových částí, neuskutečňuje jejich syntézu, neusiluje o jejich sjednocení a nechává na vnímajícím, aby se s vlastní nemalou tvořivou imaginací dobýval ke smyslu celku.
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti. Názorně to doložil soubor Heidy und Klum/Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) za vedení Dominiky Špalkové, podle programu se podílela na režii a scénáři inscenace jménem Vertigo, ale k těmto jejím dvěma důležitým funkcím připojuje program i kolektiv souboru; tedy obě herečky. Od počátku tohoto představení jsem viděl a slyšel dvě mladé dívky, které vytvářejí scénický fiktivní svět sestávající z útržků řečí, které se často říkají simultánně, z vysoce stylizované pohybové aktivity, ze dvou akvárií, dvou párů červených a růžových střevíčků, dětských hraček a talismanů, kufříku v namodralém nasvícení, několika druhů šatů, jež na sebe děvčata postupně oblékají, pronikavé hudby a „skřiplavého“ zpěvu. To vše existuje a děje se v prázdném prostoru. Je to tvar „balancující na hraně výtvarné instalace, pohybové akce a přednesu literárního textu. Sdělování divákům, téměř účastníkům, přes pocit a atmosféru, jež vyvolává scénická (scénovaná) akce tvořená asociativní kompozicí obrazů a motivů“, napsal Roman Černík. (Zpravodaj č. 4, s. 6.) Kdybych hledal pojmenování smyslu tohoto scénického tvaru, tak bych rovněž s Romanem Černíkem mluvil o „sebezpytu“. Když jsem si to všechno prožil a promyslel, tak jsem se v programu dozvěděl, že inspirací byla tvorba a možná i sám život Virginie Woolfové, což byl odkaz na nějakou skutečnost, který – upřímně řečeno – jsem prakticky nepotřeboval. Píšu-li o tom, že jsem při svém diváckém zážitku tuto informaci neměl a že jsem vycházel jen z toho, co jsem z jeviště vnímal na základě významového souběhu, simultánnosti různých komponentů scénického tvaru a jejich významů, činím tak proto, abych ukázal na první mez JH 2010. Jde o to, zda se hlediště dokáže vyrovnat s rolí, jež mu post-postmodernismus přisoudil. Stačí si přečíst pět diváckých ohlasů na Vertigo. Jen jeden z nich prohlašuje, že jej „bavilo hledat si významy jednotlivých prvků představení a skládat si je dohromady“, druhý potom oceňuje inspirativnost, která má na JH své místo. Zbývající tři si s předvedeným tvarem moc rady nevědí. Jeden z nich pro neporozumění významům a jejich smyslu, další potom má zásadní problém s „dramaturgicko-režijní polohou“, skrze niž se nepodařilo sdělit „některé věci“ týkající se Virginie Woolfové“. (Zpravodaj č. 4, s. 6)
Na této bázi se v amatérském divadle vždycky pohybují ty druhy, kdy na místě prvém jde o sebepotvrzování a sebeprezentaci, a minimálně nebo vůbec ne o odkaz k nějaké skutečnosti. Názorně to doložil soubor Heidy und Klum/Děvčátka z hor (ZUŠ Trutnov) za vedení Dominiky Špalkové, podle programu se podílela na režii a scénáři inscenace jménem Vertigo, ale k těmto jejím dvěma důležitým funkcím připojuje program i kolektiv souboru; tedy obě herečky. Od počátku tohoto představení jsem viděl a slyšel dvě mladé dívky, které vytvářejí scénický fiktivní svět sestávající z útržků řečí, které se často říkají simultánně, z vysoce stylizované pohybové aktivity, ze dvou akvárií, dvou párů červených a růžových střevíčků, dětských hraček a talismanů, kufříku v namodralém nasvícení, několika druhů šatů, jež na sebe děvčata postupně oblékají, pronikavé hudby a „skřiplavého“ zpěvu. To vše existuje a děje se v prázdném prostoru. Je to tvar „balancující na hraně výtvarné instalace, pohybové akce a přednesu literárního textu. Sdělování divákům, téměř účastníkům, přes pocit a atmosféru, jež vyvolává scénická (scénovaná) akce tvořená asociativní kompozicí obrazů a motivů“, napsal Roman Černík. (Zpravodaj č. 4, s. 6.) Kdybych hledal pojmenování smyslu tohoto scénického tvaru, tak bych rovněž s Romanem Černíkem mluvil o „sebezpytu“. Když jsem si to všechno prožil a promyslel, tak jsem se v programu dozvěděl, že inspirací byla tvorba a možná i sám život Virginie Woolfové, což byl odkaz na nějakou skutečnost, který – upřímně řečeno – jsem prakticky nepotřeboval. Píšu-li o tom, že jsem při svém diváckém zážitku tuto informaci neměl a že jsem vycházel jen z toho, co jsem z jeviště vnímal na základě významového souběhu, simultánnosti různých komponentů scénického tvaru a jejich významů, činím tak proto, abych ukázal na první mez JH 2010. Jde o to, zda se hlediště dokáže vyrovnat s rolí, jež mu post-postmodernismus přisoudil. Stačí si přečíst pět diváckých ohlasů na Vertigo. Jen jeden z nich prohlašuje, že jej „bavilo hledat si významy jednotlivých prvků představení a skládat si je dohromady“, druhý potom oceňuje inspirativnost, která má na JH své místo. Zbývající tři si s předvedeným tvarem moc rady nevědí. Jeden z nich pro neporozumění významům a jejich smyslu, další potom má zásadní problém s „dramaturgicko-režijní polohou“, skrze niž se nepodařilo sdělit „některé věci“ týkající se Virginie Woolfové“. (Zpravodaj č. 4, s. 6)
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.