RICHTER, Luděk: Čtyři jubilejní - jak jsem je zažil… Amatérská scéna 2010, č. 5, s. 43 - 44.

ČTYŘI JUBILEJNÍ - JAK JSEM JE ZAŽIL…

Luděk Richter


V roce 1980 se na 50. Jiráskově Hronově hrálo něco přes třetinu dnešního počtu inscenací (12), všechny až na mizivé výjimky v Jiráskově divadle, chodilo se ve večerních oblecích a několikeré každodenní hlášení festivalového rozhlasu nás vyzývalo, abychom si povšimli těch, kteří přicházejí do místní zlaté kapličky nedostatečně společensky oblečeni. Bral jsem to jako osobní invektivu, neb jsem si na přehlídku, již jsem považoval především za zdroj inspirací a poučení (promiňte mi to klišé, já to myslím vážně), do stanu sako a kravatu opravdu nevozil. Ony inscenace byly bez výjimky z oboru hereckého divadla, vesměs činoherního a ve valné většině se tak či onak snažily napodobit produkce měšťanských kamenných divadel s jejich pravidelnou dramaturgií, víceméně psychorealistickým herectvím a do značné míry iluzivní scénografií napodobující vnější znaky prostředí. Porota pochvalně hodnotila tyto hodnoty a když tehdejší tří až čtyřtřídní Klub mladých divadelníků o pár let později vyjádřil jistý podiv nad starobylostí některé z nich, byl z toho skandál nejen společenský (co si to ti mladí dovolují?!) a štábně-organizátorský (co předvedli a dokázali, že chtějí kritizovat?!), ale i politický (východočeský soudruh přes kulturu, jménem Pravda, byl pobouřen, protože takhle by za chvíli kdekdo mohl kritizovat kdeco a třeba i zpochybňovat linii strany a vlády, a kam bychom pak došli?!!!); většina diváků a účastníků JH si z těch či oněch důvodů myslela totéž, neb to byli lidé střední a starší generace, kteří sem právě za takovým divadlem jezdili. Té linii plně odpovídala i dvojinscenace Jan Hus - Jan Roháč, která byla na příkaz shora secvičena Spojenými divadelními soubory okresu Svitavy poté, co se nepodařilo učinit totéž se spojenými soubory celého Východočeského kraje v plenéru před divadlem. Největším výbojem moderny byly onoho roku, tuším, Mrtvé duše zelenečského Z-divadla a českotřebovská Hra o životě a smrti doktora Jana Fausta. Zpravodaj měl čtyři stránky formátu A4. Klub mladých divadelníků sídlil v Dřevíči, od zbytku účastníků a do jisté míry i přehlídkového dění byl dosti odtržen, nechodil dokonce ani na všechna představení. Zato se se seminaristy bylo možné potkat hodně zblízka večer na Prajzku, kde si dnešní známý advokát JUDr. V. P. lil radostně pivo na hlavu a rozverný číšník se o půlnoci prodral neuvěřitelně nabitým sálem, aby na všeobecnou žádost zapěl prostonárodní píseň.

O deset let později, roku 1990 už tu byl náznak mezioborové přehlídky, která se oficiálně rozjela o rok později. Někteří si nebyli jisti, zda nebylo lepší nechat JH herecké činohře a vybudovat mezioborovou žatvu na zelené louce někde úplně jinde (roku 1981 byl takový pokus dokonce učiněn v Kutné Hoře), ale převážila snaha zvýšit touto cestu renomé našeho nejstaršího divadelního festivalu. Zejména zpočátku tu však jiné než herecky činoherní soubory a inscenace byly cítěny tak trochu jako jakási ozdobná obloha. Publikum, respektive návštěvnictvo JH totiž zůstalo v podstatě totéž, a z toho vyplývalo i přijetí: mnohé jinooborové produkce mu zůstávaly nepochopitelné a vlastně jen ukrádaly čas tomu jedinému správnému Divadlu. A změna nebyla patrná ani ve složení lektorských sborů, jež mohly účastníky vést k chápání toho, co dosud neznali či jim nebylo blízké; dodnes se nejvýš hledají odborníci, kteří se sice na tyto obory nezaměřovali, ale okrajově se o ně také zajímali. Buď jak buď s víceoborovostí se rozšířilo i spektrum přístupů, poetik, stylů, divadelních názorů, škol, metod… Inscenací přibylo (21), přibylo i hracích míst, vhodnějších i pro jiné, než tradiční divadlo (Slávie a sokolovna), problém prostorů vhodných pro loutkáře, divadlo hrané dětmi, netradiční divadlo či divadlo poezie však zůstal, trvá dodnes a je do značné míry i otázkou počtu diváků: hrát určité typy dětského či loutkového divadla pro 200 či 300 diváků prostě nejde, neb i výborná inscenace pak vypadá jako holý nesmysl a nepovedenina. Z loutkářů se uplatnili jen ti, pro něž byla loutka doplňkem jejich hereckého projevu či naopak, a pracovali spíše s velkým gestem než s jemným detailem, všeobecně pak ti, kteří se způsobem herectví blížili herecké činohře a stáli spíš na půdě předvádění, než hry. Nikdo na nás však už nechtěl kravatu a kritika neměla politické následky, ale znamenala nanejvýš znelíbení se na příslušných místech; jenom se ještě nevědělo, že s tím, jak slovo přestalo být hlídáno, ztratilo i na váze a významu. Seminářů 5

2000. Mladí už tu převládali, a to přesto, že Klub mladých divadelníků vsunul mezi prvé a druhé slovo svého názvu „(nejen)“. Všeho přibylo: inscenací jednadvacet, seminářů dvanáct, k tomu teoretizující P(roblémový) C(lub), seminář rozborový a také rozborový pro zahraniční účastníky - neb 70. JH byl poprvé v historii dík osmi zahraničním inscenacím (i) mezinárodní. Mezioborovost se zdá už samozřejmostí (byť… - viz výše i níže); české inscenace jsou zastoupeny v poměru: herecká činohra-loutky-děti-netradiční divadlo-divadlo poezie - 5-3-2-2-1. Za génia je nicméně svým přítelem Vláďou Zajícem vyhlášen jen Pepík Brůček se svým Kuřátkem. Z pivnicového Prajzka je nóbl penzion a restaurace, kam by se těch snad dvě stě lidí nevešlo, ani kdyby chtěli, a tak se účastníci roztrousili do Stovky, Céčka, Horroru a v poledne i do Modré hvězdy. Jsou i věci, jejichž příčin se nedokážu dopátrat: např. proč mi náměstí připadá vždy až do prvého představení pusté a prázdné… A na závěr ohromující ohňostroj - nepochybně tak drahý, že by se za něj mohly snadno pořídit ty léta chybějící paravány a posuvné „tribunky“ pro diváky, aby se onen pustý sál Josefa Čapka (který se onoho roku stal jedinou - a problematičtější - alternativou Divadla Aloise Jiráska) dal proměňovat podle potřeb intimity i různých arén, amfiteátrů, ringů, ulic a jak se všechny ty varianty vztahu hracího prostoru a obecenstva jmenují. Ale na ohňostroj přijede celý okres, a sponzoři rádi přidají, že?…

Deset let jsem měl na Jiráskově Hronovu pauzu. Rok 2010 začíná několika šoky. Náměstí je jedna veliká dlažba; pravda zklidnilo se (na úkor logiky cest, které teď do Žďárek vedou jakýmisi záhadnými oklikami), ale je trochu prázdné - naštěstí jen co do stromů - s lidmi je to lepší. Za prvým překvapením přichází další: informační centrum, kde jsem se léta hlásil, není ve školní tělocvičně na náměstí, nýbrž v jakési socialistické škatuli za rohem - ale hodné a ochotné paní jsou tam naštěstí pořád. Ze samoobslužné restaurace Modrá hvězda je samoobslužná drogerie, ze Slávie „hadrárna“, ze Stovky jakási vizuálně ledničková „Stovka“ (vynahrazuje to její rozsáhlá zahrádka), zůstalo jen Céčko proměněné v Pizzerii Stella, polostanový Horror a pro movitější Radnice, na náměstí přibyla obědo-večeřová Bašta, v ulici k Dřevíči „kavárna“ Blanka, před Prajzkem sympatický, ale pro toho, kdo nerad sedí celý večer na trávě, poněkud malý Triton, a konečně restaurace u Čapkova sálu s milou a sympatickou obsluhou. Ale setkat se se „všemi“ není kde. Inu, časy se mění.
Kravaty se tu, pravda, už dávno nenosí (soudruh Pravda naštěstí rovněž ne), ale skrze ono mládí se dostáváme do druhého extrému: nohy je třeba pokud možno zapřít o opěradlo před sebou a nebaví-li mě představení, je nutné při odchodu nechat dveře dokořán, aby co nejvíce bouchly, či raději ještě přitlačit.
Krom toho, že se JH i nadále omlazuje (mladí už dnes převažují), zdá se, že se daří i integrace mezigenerační: v seminářích jsou vedle teenagerů a dvacátníků i čtyřicátníci či padesátníci, a snad se daří i prolínat vesměs mladé seminaristy s ostatními účastníky JH a zatahovat je do širšího i hlubšího dění JH - např. do problémového klubu (vtipně nazvaného PC, z čehož pak plyne nesmyslné zdvojení PC klub). Seminářů je tu 16, některé jako věčné trvalky.
Inscenací je téměř třicet (včetně šesti zahraničních) a paleta divadla je opravdu široká. Dokonce tak široká, že za divadlo se bezbřeze považuje vše, co se za ně prohlásí a vstoupí na jeviště: je tu tanec, nový cirkus, i koncert už jsem na kterési přehlídce zažil a čekám jen, kdy se tu objeví i výtvarníci přinejmenším s nějakou výtvarnou instalací, neb ta má také jakýsi pohyb v čase, ne-li s výstavou kinetických objektů. Divadelní odborníci, snad aby nevypadali, že nejsou dostatečně mladí, chápaví a jaksepatří „in“, odmítají byť i sebeelementárněji divadlo definovat - jakkoli pak vzdychají po herci a slzí nad „umírající“ činohrou; naopak hledají všechny důvody, proč ta či ona aktivita vlastně divadlem je, a která divadelní reforma to způsobila. A pojem divadlo respektive divadelní inscenace ztrácí obsah.
Podobně se za amatéra považuje každý, kdo řekne, že se jím zrovna dnes odpoledne cítí být: aťsi k tomu má profesní vzdělání, aťsi bere za své produkce peníze, aťsi hraje obden, přihlásí se, nejspíš proti těm, kdo mohou věnovat divadlu po amatérsku 2, 4 či 6 hodin týdně, postoupí, a má tak za babku báječnou reklamu, neboť je tu spousta místních pořadatelů nebo jim alespoň účastníci dají vědět. I stalo se módou posledních let být třeba jeden týden na přehlídce profesionálních loutkových divadel Skupova Plzeň profesionálem a o týden později na Loutkářské Chrudimi amatérem.
Mezioborovost? Žel, všechny problémy do jisté míry trvají.
Ten prvý spočívá v tom, že JH je chybně chápán jako vrchol pyramidy postupů od oblastí přes kraje a národní přehlídky až na Hronov. Jenže Hronov není přehlídkou „vítězů“. Národní přehlídky jednotlivých divadelních oborů jsou nesoutěžní a na mezioborový Jiráskův Hronov by měly být vysílány inscenace, které mohou inspirovat celé amatérské divadlo tím, co specifického, podnětného přínosného ten který obor nabízí - a nemusí to ani být ti nejlepší, nýbrž nejpřínosnější, nejinspirativnější.
Dalším problémem je klíč, jímž se stanoví počet inscenací z jednotlivých přehlídek. Při vášnivé diskusi na problémovém klubu bylo řečeno, že systém je nastaven správně. Jak je ale potom možné, že jeho výsledkem je 7 inscenací z přehlídky „činoherního“ - správněji řečeno herecko-činoherního - divadla v Děčíně a k tomu ještě 1 další z přehlídky ve Vysokém (liší se nesystémově jen vesnickým původem souborů), o zahajovací Lucerně nemluvě, zatímco z Loutkářské Chrudimi je tu jen 1 inscenace (a to ještě z loňské), z Dětské scény (divadlo hrané dětmi) taktéž 1, z rakovnické Popelky (herecké divadlo pro děti) 1, z přehlídky pohybového a pantomimického divadla Otevřeno Kolín 1, z Wolkrova Prostějova (přednes a divadlo poezie) 2, z Mladé scény (středoškoláci) 2, z Šrámkova Písku (dnes tzv. experimentující divadlo) 3 a z přehlídky scénického tance v Jablonci 4 drobničky? Znamená to opravdu, že děčínská herecká činohra je 7x zajímavější než Loutkářská Chrudim či Dětská scéna a 3,5x lepší než Wolkrův Prostějov a Mladá scéna? Nezdálo se.
Špatně skrývané pohrdání loutkáři je patrné i z rozhodnutí festivalového výboru JH zařazovat soubory z LCH až rok po jejím konání. Výsledek je ten, že 95% inscenací dospělých loutkářů bude vyšumělých a dětské už nebudou existovat vůbec; LCH je zaměřena na loutky bez ohledu na to, zda jimi hrají dospělí či děti, loutkové divadlo není jen problematikou dramatické výchovy, ale i divadelního užití loutek a nikdo nemůže dětské soubory nutit, aby šly na Dětskou scénu, když se jim tam nechce. Chápu: pro organizátory JH je to pohodlnější než to, co museli (a šlo to!) dělat až dosud. Loutkářská Chrudim se koná 1. - 6. července, a rezervuje-li se, tak, jak tomu bylo dosud, jeden programový blok pro loutkářské soubory, je měsíc mezi LCH a JH víc než dostatečný: dohodnout se soubory lze rovnou na LCH a plakáty a ostatní tiskoviny dnes udělají v každé tiskárně do druhého dne. Pro amatérské loutkářství je to rozhodnutí diskriminační, a bude-li na něm Jiráskův Hronov trvat, bude nejlépe, když jej loutkáři budou ignorovat.
Pořád dokola slyšíme a čteme, že tzv. „činoherní“ soubory tradičního zaměření jsou hlavním proudem amatérského divadla. Jak to víme? Žádné sčítání nebylo provedeno (a ani není možné), a to, že se do adresáře, který sestavuje ARTAMA, přihlásily většinou právě takové soubory, ani nepřekvapuje, ani o ničem nevypovídá. Tradiční soubory trvající desítky a někdy bezmála už stovky let, s pevnou organizací a personální strukturou, mají povědomí o všemožných adresářích, o systému péče o amatérské divadlo, znají cesty a mají kontakty k tomu, co ARTAMA spravuje, a patří k jejich cti a pýše být známy, registrovány, zveřejňovány... Soubory jinooborové, netradiční, mladé, začínající… ani neznají tyto cesty, ani nemají onu ambici patřit k „establishmentu“, za nějž organizované dění mnohdy považují a mnohé z nich za rok, pět či sedm zaniknou, aniž se o „adresářích“ doslechnou, a „adresáře“ o nich dozvědí. Což ale vůbec neznamená, že jsou nepočetné či nevýznamné a že i k nim by se JH neměl snažit promlouvat.
A i kdyby naše tradovaná představa o počtu souborů odpovídala skutečnosti, je kritériem oné „hlavnosti“ proudu opravdu jejich množství? Nebo je důležitější to, že mnohé z oněch tzv. převládajících tradičních souborů vytvoří inscenaci jednou za dva či tři roky a pak ji kromě domácí premiéry přehrají na dvou třech spřátelených štacích, zatímco nažhavené mladé netradiční soubory všemožného zaměření vytvoří za rok dvě či čtyři inscenace a obehrají je dvacetkrát či třicetkrát do roka po celé republice? A nebo je oním kritériem míra inspirativnosti, která má mnohdy větší umělecký i společenský dopad, než sto ospalých inscenací a tisíc představení téhož počtu souborů?
Také mezi lektory problémového klubu (PC) dominují zastánci herecké činohry a veřejný diskusní klub i klub režisérů SČDO vedou lidé téhož zaměření. A tak principy, smysl a problematika „vedlejších“ oborů zůstávají stále na druhé koleji. Když je řeč o herecké činohře, věnuje se jí klidně hodina, když o dětském divadle, loutkách či divadle poezie, zbude dvacet minut. Nepřipravenost lektorů i publika na jiný obor než hereckou činohru pak nahrává i nechuti např. Dětské scény vysílat na JH své inscenace.
Trvá také problém s prostory. Co z deseticentimetrových louteček Richarda 3 asi viděli diváci v patnáct metrů vzdálené poslední řadě sokolovny a jaký zážitek jim přinesly jemné detaily v obraze i v pohybu? Jestlipak diváci z ještě vzdálenější poslední řady sálu Josefa Čapka alespoň rozeznali plastelínové pěticentimetrové jablko a hlavičky maňásků v Božce a poznali, že ono stvořeníčko v dálce je holčička? Nebo viděli jen malé dítě ztracené v pustinách tohoto „prostoru“, zoufale se snažící obsáhnout vzdálenou masu před sebou?

Tuším, že budu příznivci herecké činohry, kteří na JH stále dominují, nejspíš zadupán do země. Ale nešť! Je i v jejich zájmu, aby se o těchto věcech uvažovalo a aby se v nich cosi učinilo. Abychom si rozuměli: mám přes všechny výhrady Jiráskův Hronov rád - což jsem snad dokázal i tím, co jsem pro něj dělal coby obyčejný diskutující, moderátor diskusních klubů, recenzent, redaktor i šéfredaktor zpravodaje, lektor Mezinárodního diskusního fóra i Problémového Clubu. Jsem přesvědčen, že Jiráskův Hronov může pro celek amatérského divadla mnohé udělat, že leccos i dělá - a leccos by mohl dělat líp. A právě proto cítím potřebu pro jeho další zlepšení něco přičinit i přátelskou kritikou.
Luděk Richter