Loutkářství od historie po současnost. čl. Ing. Hana Studničková, Nikola Kokeszová (k výstavě připravené Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi)
Loutkářství od historie po současnost
Ing. Hana Studničková, Nikola Kokeszová
Za předky českých loutek můžeme považovat folklórní tyčové figury, které patří od dob pohanských až dodnes k lidovým slavnostem a zábavám (např. vynášení Smrtky). Druhým nejstarším typem u nás je maňásek, jenž sloužil ve středověku jako reklamní atrakce u jarmarečních stánků, a teprve později byly objeveny jeho výrazové možnosti, dobře využitelné pro krátké komediální výstupy.
Nejrozšířenějším druhem loutek se na dlouhou dobu staly v českých zemích marionety, tedy loutky voděné shora. Přivážely je sem kočovné společnosti anglické, holandské a především německé zhruba od poloviny 17. století. Toto divadlo bylo napodobeninou barokního divadla činoherního. Od poloviny 18. století se začali objevovat domácí loutkáři s představeními v české řeči a loutkové divadlo se stalo vyloženě lidovou zábavou. Nejdůležitějším přínosem českých kočovných loutkářů byla skutečnost, že se lidé na venkově měli možnost seznámit s českým i světovým divadelním repertoárem, k němuž by se jinak nedostali. Význam této činnosti, kterou vykonávala řada českých loutkářů a loutkářských rodů, se promítl v uměle vytvořenou legendu o jednom z nich, Matěji Kopeckém (1775 – 1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového divadla.
Popularita loutkového divadla vedla ve druhé polovině 19. století nejen k zájmu o tradiční marionetáře, ale i k aktivnímu amatérskému pěstování loutkového (převážně marionetového) divadla. Daleko četnější ale bylo provozování loutkového divadla pro děti s cílem poskytnout jim ušlechtilou zábavu a využít je k výchovným účelům. Toto divadlo se obracelo především k pohádce.
Rozvíjelo se loutkové divadlo provozované v rámci nejrůznějších spolků. Postupně se šířila rodinná loutková divadélka, pro něž se sériově vyráběly dekorace a loutky (prvními z nich byly v roce 1912 tzv. Alšovy loutky). Obě tyto sféry zaznamenaly především od počátku 20. století do zahájení druhé světové války obrovský kvantitativní rozvoj. Mezitím se vyskytlo několik divadel s vyššími uměleckými ambicemi (Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy na Královských Vinohradech, Umělecká loutková scéna v Praze, Říše loutek v Praze, Loutková scéna Sokola Libeň aj.). Už do roku 1912 se datuje vznik nejstaršího odborného loutkářského časopisu na světě – Český loutkář (později Loutkář). V roce 1929 byla v Praze založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, existující dodnes. Od roku 1930 začalo na profesionálním základě pracovat Divadlo Spejbla a Hurvínka, které po válce přesídlilo z Plzně do Prahy.
Během fašistické okupace došlo ke značnému poklesu souborů, ale ta část, která se zachovala, mohla vzhledem k přehlížení loutkového divadla německými okupanty pokračovat ve své činnosti, i když některá představení měla protihitlerovský charakter. Aktivní boj Skupova divadla však skončil uzavřením divadla, uvězněním Josefa Skupy v koncentračním táboře a uzamčením loutek Spejbla a Hurvínka v trezoru gestapa.
Od roku 1949 pak začala postupně vznikat síť profesionálních loutkových divadel dotovaných státem. Po násilné likvidaci spolků koncem 40. a začátkem 50. let ukončila svou činnost i řada loutkářských souborů. Některé přešly pod nové zřizovatele (závodní a kulturní kluby ROH, osvětové besedy apod.) a objevovaly se i soubory nové.
Po sametové revoluci v roce 1989 vznikala další divadélka či skupiny, působící na profesionální či poloprofesionální bázi. Změny nastaly i v oblasti amatérského loutkářství a pro některé soubory, které přišly o střechu nad hlavou a finanční podmínky pro provozování své činnosti, znamenaly zánik. Přežily spíše menší skupinky, které nikdy nebyly závislé na prostoru či financích a které jsou schopné hrát kdekoliv.
Převzato z Místní kultury 2010, č. 25
Ing. Hana Studničková, Nikola Kokeszová
Za předky českých loutek můžeme považovat folklórní tyčové figury, které patří od dob pohanských až dodnes k lidovým slavnostem a zábavám (např. vynášení Smrtky). Druhým nejstarším typem u nás je maňásek, jenž sloužil ve středověku jako reklamní atrakce u jarmarečních stánků, a teprve později byly objeveny jeho výrazové možnosti, dobře využitelné pro krátké komediální výstupy.
Nejrozšířenějším druhem loutek se na dlouhou dobu staly v českých zemích marionety, tedy loutky voděné shora. Přivážely je sem kočovné společnosti anglické, holandské a především německé zhruba od poloviny 17. století. Toto divadlo bylo napodobeninou barokního divadla činoherního. Od poloviny 18. století se začali objevovat domácí loutkáři s představeními v české řeči a loutkové divadlo se stalo vyloženě lidovou zábavou. Nejdůležitějším přínosem českých kočovných loutkářů byla skutečnost, že se lidé na venkově měli možnost seznámit s českým i světovým divadelním repertoárem, k němuž by se jinak nedostali. Význam této činnosti, kterou vykonávala řada českých loutkářů a loutkářských rodů, se promítl v uměle vytvořenou legendu o jednom z nich, Matěji Kopeckém (1775 – 1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového divadla.
Popularita loutkového divadla vedla ve druhé polovině 19. století nejen k zájmu o tradiční marionetáře, ale i k aktivnímu amatérskému pěstování loutkového (převážně marionetového) divadla. Daleko četnější ale bylo provozování loutkového divadla pro děti s cílem poskytnout jim ušlechtilou zábavu a využít je k výchovným účelům. Toto divadlo se obracelo především k pohádce.
Rozvíjelo se loutkové divadlo provozované v rámci nejrůznějších spolků. Postupně se šířila rodinná loutková divadélka, pro něž se sériově vyráběly dekorace a loutky (prvními z nich byly v roce 1912 tzv. Alšovy loutky). Obě tyto sféry zaznamenaly především od počátku 20. století do zahájení druhé světové války obrovský kvantitativní rozvoj. Mezitím se vyskytlo několik divadel s vyššími uměleckými ambicemi (Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy na Královských Vinohradech, Umělecká loutková scéna v Praze, Říše loutek v Praze, Loutková scéna Sokola Libeň aj.). Už do roku 1912 se datuje vznik nejstaršího odborného loutkářského časopisu na světě – Český loutkář (později Loutkář). V roce 1929 byla v Praze založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, existující dodnes. Od roku 1930 začalo na profesionálním základě pracovat Divadlo Spejbla a Hurvínka, které po válce přesídlilo z Plzně do Prahy.
Během fašistické okupace došlo ke značnému poklesu souborů, ale ta část, která se zachovala, mohla vzhledem k přehlížení loutkového divadla německými okupanty pokračovat ve své činnosti, i když některá představení měla protihitlerovský charakter. Aktivní boj Skupova divadla však skončil uzavřením divadla, uvězněním Josefa Skupy v koncentračním táboře a uzamčením loutek Spejbla a Hurvínka v trezoru gestapa.
Od roku 1949 pak začala postupně vznikat síť profesionálních loutkových divadel dotovaných státem. Po násilné likvidaci spolků koncem 40. a začátkem 50. let ukončila svou činnost i řada loutkářských souborů. Některé přešly pod nové zřizovatele (závodní a kulturní kluby ROH, osvětové besedy apod.) a objevovaly se i soubory nové.
Po sametové revoluci v roce 1989 vznikala další divadélka či skupiny, působící na profesionální či poloprofesionální bázi. Změny nastaly i v oblasti amatérského loutkářství a pro některé soubory, které přišly o střechu nad hlavou a finanční podmínky pro provozování své činnosti, znamenaly zánik. Přežily spíše menší skupinky, které nikdy nebyly závislé na prostoru či financích a které jsou schopné hrát kdekoliv.
Převzato z Místní kultury 2010, č. 25
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.