ČERNÁ, Martina: Raději živé chyby než mrtvou dokonalost - Jak to přišlo. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 36 - 37.

Zapomněla jsem si poznamenat, jak přesně dlouho trvalo představení Jak to přišlo souboru Patologické jahody z Prahy 10. O moc více ani méně než 5 minut to však nebylo. Během tohoto nestandardně krátkého času jsme byli svědky jediného výjevu: mládež znuděně polehávající a povalující se na podlaze došla k takovému stupni apatie, že ani není schopna natáhnout se pro dálkové ovládání televize, která vévodí celé scéně, a přepnout program. Tuto tristní situaci ukončuje rázný mladík, který s tlustou knihou v ruce přichází na scénu a televizi rozseká sekyrou. Patologické jahody se již na minulém ročníku představily dílkem, jež se netajilo kritičností vůči současnému stavu společnosti. Kritikou konzumního životního stylu měl být bezesporu i počin s názvem Jak to přišlo. Happening začali v 2. polovině 20. století původně provozovat výtvarní umělci za účelem aktivizace diváka pomocí divadelních principů počítajících s přímým kontaktem umělce s publikem. Potud by byla forma, kterou si mladí divadelníci pro svůj protest proti statu quo zvolili, adekvátní. Byla však provedena zcela neadekvátními prostředky. Televize na scéně byla pochopitelně pouze plastovou atrapou, lenost zobrazovaná herci byla líčeně umělá a radikální gesto protagonisty pak nemohlo těžit ani z divadelní iluze, ani z šokující opravdovosti. V následné diskuzi se zástupci souboru přiznali, že se pokusili o formát v kontextu jejich spíše činoherní tvorby radikálně nový, leč tentokrát se při hledání novátorského tvaru pro svou konstantní výpověď bohužel vydali slepou uličkou.