AS 2002, č. 6, s. 3 - 6, Jan Císař.

Vysoké 2002
Jenom festival komediálního divadla?

Soutěžních představení na XXXIII. národní přehlídce venkovských divadelních souborů, Krakonošově divadelním podzimu (KDP) bylo devět, z toho 6 1/2 – slovy: šest a půl – bylo komediálních. Proč ta polovina vysvětlím později. Z toho čtyři inscenace stály na literární předloze, která měla zaručovat smích. Vypadá to jednoduše: je-li text dobrý, potom stačí se o něj opřít a nějak jeho komediálnost přenést na jeviště. V tom je však ta hlavní potíž. Aby ta komediálnost literatury fungovala na jevišti, je třeba dodržet žánr jako soubor určitých pravidel tematických, kompozičních, formových. Jinak se autorem v textu uspořádané a viděné prvky dostanou do více či méně jiného úhlu pohledu a komediálnost přestává fungovat. V jisté intenzitě se s tímto problémem setkaly všechny čtyři inscenace. Nejúspěšněji se s tímto požadavkem vyrovnala inscenace známé komedie Antonína Procházky S tvojí dcerou ne. ŠAMU ze Štítiny – respektive režisér Václav Benda – spoléhal na nám všem důvěrně známé reálie přítomnosti, které se snažil zařadit ve shodě s požadavky textu do neobvyklých a nepatřičných souvislostí. To platí především o herectví, v němž šlo o nepatřičné a neobvyklé jednání a chování našich jinak normálních – a tedy v projevu hereckém přirozených - současníků. Někdy se to dařilo lépe, jindy hůře. Představitel Luboše, toho nešťastníka středního věku, jenž podlehne klamu, že jej miluje mladá dívka, a začne se chovat a jednat zcela vykolejeně, tuto základní žánrovou polohu inscenace dodržoval bezpečně, se šarmem a osobním kouzlem. Hlavní tematická linie, jež na něm spočívá a již konečně obsahuje i název textu, se prosazovala zřetelně, neboť panu Glabazňovi ještě s podobnou osobní přirozenou přitažlivostí sekundovala jako ta mladá svůdná bludička Iveta Pravdová. Další dějové linie, kde se tento princip žánrového řešení už nedařilo tak zdařile provádět, se potom za tuto linii prvotní do jisté míry více méně schovaly.
Dovolená s rizikem, komedie Davea Freemana, již zahrál D.E.B.A.K.L. z Boleradic, na tom byla s dodržováním žádoucích a žádaných pravidel žánru hůře. Text se svým žánrem pohybuje mezi uhlazeností komedie ze společnosti a až absurdní groteskou, která bláznivými situacemi tu společenskou polituru odstraňuje. Boleradičtí se ovšem hned od počátku, zejména zásluhou Radima Sokoláře, jenž je herec robustního, zemitého, drsného charakteru, s gustem a rasancí opřeli do té bláznivé absurdity, předváděli ji co nejvýrazněji, takže se ocitli v žánru jakési lidové, skoro až hanswurstovské frašky. Tím se připravili o mnoho vtipných replik i situací, protože se nekonalo strhávání masky společenského konvenčního chování prostřednictvím nesmyslného jednání v nesmyslné situaci. Asi si boleradičtí na jevišti dobře zařádili, ale nám ve vysockém hledišti příliš podnětů k smíchu nedávali.
Tři v tom Jaroslava Vostrého je komedie rafinovaná. Na první pohled vypadá ovšem jednoduše: tři dívky jsou v jiném stavu, za nimi se chtějí do domu dostat jejich nápadníci, proto se převlékají za představitele různých “léčitelských” profesí, které zve pán domu, aby zjistil příčiny “choroby” dívek. A do toho se plete nešikovný a přitroublý další nápadník Capitano se svým sluhou. Jenže tyhle opakující se pokusy – úspěšné i neúspěšné – o proniknutí do domu jsou pouhým odrazovým můstkem pro velké herecky “tematizované” komediální rozehrávání situací; rozehrávání svobodné a improvizované, ale přitom přesné a důmyslně komponované. Upřímně řečeno: ještě nikdy jsem tuhle komedii neviděl v amatérském divadle dobře zahranou. Vždycky je rozehrávání situací slabší, nedostatečné, vždycky se vlastně na konec opakuje totéž převlek postav, aby vnikly k dívkám. Je to posléze stereotyp, jemuž se už těžko můžete smát po druhé, a už vůbec ne po třetí. V inscenaci Divadelního spolku Havlíček ze Zákup tenhle problém existoval přímo vzorově. Zůstali jenom pánové Pavel Řezník jako Ubaldo, pán domu a otec a Bohuslav Bartoš jako starší vilný nápadník Pandolfo, kteří si našli herecké prostředky pro ono tematické komediální rozehrávání situací.
O inscenaci Feydeauovy komedie Brouk v hlavě DS Kozlovice se mně píše těžko. Feydeau završil brilantně vývoj francouzské situační společenské komedie 19. století s matematickou jistotou znalostí jejího mechanismu, jenž zaručuje smích. Je to ovšem svou podstatou fraška: všechny postavy se míjí totálně s cílem, k němuž míří, a pro diváka jsou pro své horlivé, ale zhola neúčinné, ba přímo proti nim se obracející konání, směšní. Nic z toho se v kozlovické inscenaci vědomě nekonalo, objevilo-li se něco z tohoto žánrového řešení, které text nezbytně, jako živou komediální vodu vyžaduje, bylo to náhodou. Dokonce se zdálo, jako by inscenace z hlubokého nepochopení a neporozumění míjela záchytné body, které v této žánrové poloze mohou být jistou záminkou k vyvolání diváckého smíchu. Jako by režie ani v nejmenším nechtěla nebo nedokázala podstatu žánru dodržet. Uvedu jediný příklad: herečka hrající paní Champsboisy, která se domnívá, že ji manžel v hodinovém hotelu podvádí, hraje své mravní rozhořčení a roztrpčení – a přiznávám, že s přirozenou přesvědčivou opravdovostí – s takovou vážností vnitřního přesvědčení, že jako by vstoupila do úplně jiného žánru, snad dramatu, snad tragédie; něco na způsob Gazdiny roby nebo Maryši. Takových velkých, středních a malých prohřešků proti žánru je tu plno, vlastně z nich inscenace sestává. Takže Feydeauova brilantní fraška je pod nimi beznadějně pohřbena, její žánr se rozplynul; není proč se smát.
Neodvažuji se tvrdit, zda tento zájem o komedie bude u venkovských souborů trvalý, zda je opravdu charakteristickým znakem jejich činnosti, zda poznamená i další roky. Troufám si však říci, že jde zřejmě o výrazný projev - možná o jednu z jeho modifikací – toho typu divadla, jejž jsme kdysi nazvali “sousedským”. Tj. divadla, kde zdaleka nejde o kvalitu divadelní, ale komunikační. S prostředím, které důvěrně zná soubor a jež stejně důvěrně zná své herce, kde je představení na této bázi vždycky vřele nebo alespoň příznivě přijímáno. Samozřejmě, dnes už to nefunguje jako kdysi, dnes už jsou i jiné velice přitažlivé magnety, takže ani toto divadlo nemá svého diváka zajištěno automaticky, musí se o něj ucházet. A tak to činí nabídkou titulů, které slibují vzbudit zájem. K nim patří na prvním místě komedie. Stejně jako pohádky, které si svého dětského diváka vždycky najdou. To není – myslím si - náhoda, že se v letošním repertoáru KDP objevily dvě inscenace pohádek. Dubová zátka DS při TJ Sokol Lázně Toušeň počínaje textem a konče všemi prvky inscenace byla tím dnem, kam – bohužel – stále amatérské inscenace pohádek klesají, spoléhajíce na to, že nějaký dětský divák vždycky přijde. DS Vojan z Libice inscenoval v režii Jiřího Hlávky Pekelný mariáš Oldřicha Starého. Text zase podprůměrný, ale zkušení amatérští harcovníci – Jaroslav Vondruška, jeho žena Helena, sám pan režisér rovněž se svou ženou Marcelou – v klíčových rolích mu dodali šťavnatost a sytost, překryli jeho největší nedostatky, učinili je méně patrnými. Je to takový ten slušný standard, který amatérské soubory – najmě venkovské – v této kategorii produkují. Takže připočtu-li tyto dvě inscenace k těm čtyřem předešlým, mohu snad říci, že KDP v šesti inscenacích prezentoval svým divákům produkci “klasických” venkovských divadelních souborů. Může se nám tato produkce líbit, nebo ne, ale je tu, existuje. A tento typ “postmoderního sousedského” divadla se má zřejmě čile k životu. Což o něčem svědčí.
Tři inscenace z těch devíti soutěžních se tomuto “postmodernímu venkovskému” divadlu vymykaly. Samozřejmě k nim patřilo Ořechovské divadlo se svou inscenací hranou pod titulem Po všem hovno, po včelách med. Autor, režisér, tvůrce hudební složky i scénograf této inscenace Vlastimil Peška sáhl tentokrát do zdrojů folklórních. Jako vždy se pohybuje rovněž v žánru komediálním, v tomto případě na půdě masopustního veselí a masopustních taškařic. Ořechovští jsou v českém amatérském divadle – o venkovském ani nemluvě, naposledy jsme něco obdobného viděli ještě v dávných dobách československých, kdy amatéři z malé slovenské vsi Zelenče spolupracovali s Josefem Bednárikem - jedinečným fenoménem. Mají styl, poetiku, které přijali ve spolupráci s Peškou za vlastní, jsou v nich doma, pohybují se na této půdě s kázní i se spontánním gustem, mluví, tančí a zpívají tak, jak inscenace potřebuje, a zároveň jim to plně vyhovuje. A mají své diváky, ve Vysokém pro nevšední zájem hráli v jeden den třikrát, publikum se po každé výtečně bavilo. Je-li známkou profesionality vždycky opakovat výkon na stejné úrovni, ne-li ještě lépe, potom ořechovští jsou v tomto směru na profesionální úrovni. I když se přece jenom vynořily některé otázky. V tom masopustním reji maškar a žertů jsou vlastně tři roviny: obyvatelé vesnice jaksi sami za sebe, kteří si nasazují masky a stávají se díky maskám všelijakými fantastickými figurami masopustního reje, což jim dovoluje sehrát – být hercem v tom starodávném určení, že jsem někým jiným - ankekdoty, v nichž předvádějí chyby svých sousedů a známých. (Ten název je přísloví, jenž s genialitou a stručností lidové metafory postihuje naše plahočení v pozemském životě, v němž jsme všichni hříšníci; o tom jsou ty tři maškarami zahrané “kousky” ze života.) Ty tři roviny by se měly – především herecky, ale i dalšími scénickými prostředky – odlišit. Jenže to se nestane, po jevišti a z jeviště do hlediště se valí jednolitý proud masopustního veselí, jehož barva je hustá a křiklavá, že každé tišší, jemnější, klidnější místo – v hereckém provedení pak řekněme “lidštější” – je balzámem pro duši a vítaným nahlédnutím do toho dynamického a stále se proměňujícího dění přece jen trochu odjinud. Ale je to opět ořechovské představení v poloze špičkové divadelní kvality a neméně kvalitní zábavy tak, jak to už léta známe a jak to už předem s potěšením čekáme.
Nečekaným a milým překvapením bylo představení souboru Mrsťa Prsťa z Kouřimi. (Ten název je podle jména plyšového medvídka.) Jejich vystoupení mělo dvě části, protože jim kdesi kdosi řekl, že jenom jedna část, s níž vstoupili do soutěže na nižším stupni je pro národní přehlídku příliš krátká – tedy snad nepřijatelná, nepřípustná. A tak k montáži z Romea a Julie nastudovali westernovou parodii a všechno to skryli pod záhadný a trochu podezření vzbuzující titul Od La Platy ke Fergussonu + Romeo, Julie a tak dál. Všechno to vzal na sebe a podepsal – dle W. Shakespeara a I. Vyskočila – “lídr a guru” souboru, jenž je zároveň podepsán jako režisér, Martin Drahovzal. Tenhle soubor mladých lidí, teenagerů či –náctiletých, pracuje na úplně jiném základě než “postmoderní sousedské” divadlo. Hrají z vnitřní potřeby něco vyslovit, nějak se projevit, dát najevo svůj postoj. Ostatně, prošli tím, co tvoří podstatu dramatické výchovy. Zvlášť patrné je to na té montáži ze Shakespeara. Je to pár dialogů, pár situací hraných na prázdném jevišti, kde jen pohyb a rozmístění herců, to čemu se říkává mizanscéna, je jakýmsi prvkem scénografickým výtvarným. Hlavní je ovšem osobní zaujetí všech herců, kteří jsou v každém slově, každém gestu, každém pohybu naprosto vnitřně pravdiví, jež vyjevuje hluboký a prožitý vztah k tomu, co se předvádí. Totéž se – samozřejmě komediálně, to je ta půlka, o níž byla řeč na počátku článku – projevuje v parodii na westerny. Opět roste z osobního postoje, z vlastního pohledu, který činí všechno na jevišti nejenom nápaditým, ale i uvěřitelným.
Na konec překvapení největší letošního KDP: DS Žlutičan Žlutice s původní hrou Jaromíra Břehového Otylka. Tahle komedie ze soukromého sanatoria, do něhož přijde hubnout manželka velmi vlivného bohatého muže, překvapí – a přitáhne - hned od počátku svým vynikajícím dialogem. Stručným, věcným, ale přitom nabitým vtipem, ironií, napětím, nesoucím i charakteristiku postav a tvořícím jejich vztahy. Suverénně a bezpečně provádí polohu konverzační komedie ze současnosti. Na ní si pochutnává přímo s rozkoší představitelka Otylie Raftové, role vlastně titulní, Ivana Bradáčová, pro niž autor tuhle hru napsal. Nedivím se mu, věděl koho v této herečce má. A tak s chutí, s úsměvem i hlasitým smíchem sledujete v první polovině příhody zlobící a tvrdohlavé Otylky, čelící všem pokusům o shození váhy i těžkosti, jež ji postihují v manželství. A čekáte, co bude v druhé polovině. Ta je lákavou a skvostnou příležitostí, jež je ovšem nenaplněna. Břehový pokračuje v líčení souboje Otylky s hubnutím i s manželem, jenž mezitím žije s její nejlepší přítelkyní. Ale do toho vstupují osamocené motivy s jistými epizodními – tedy nerozvinutými tématy – jež přinášejí hořký, až tragický tón. Ukazuje se totiž, že za vším jsou peníze, že zápas mezi Otylkou a jejím manželem je bojem o majetek, kdy jeden druhého drží v šachu. A v tom sanatoriu jsou ochotni udělat vše, lhát a podvádět, jen aby dostali slíbený obnos a udrželi si přízeň mocných finančníků, na níž je jejich osud závislý. Kdyby Břehový tyto motivy zcelil v motivické linie, a tedy i souvislá témata, potom by se patrně zrodila sarkastická a smutná komedie dürrenmattovského typu o našem dnešním bytí. Ale Břehový touto cestou nejde. Trvale v jedné linii, přímočaře, především a vlastně jenom líčí průběh událostí, které se strhly kolem hubnutí Otylie Raftové v sanatoriu. Škoda, nejenom pro velké téma, jež se otevíralo, ale i pro samo představení. Neboť ta přímočarost by potřebovala mnoho dalších nových, překvapivých zvratů, abychom jako diváci mohli svou pozornost upřít na něco, co doposud neznáme. Takto zůstáváme pořád u věcí už poznaných, děj ani fabule už nám nic neodhalují a ten znamenitý dialog na všechno nestačí.
Ale i tak: tato komedie na této úrovni spolu s ořechovskými a kouřimskými představeními dokazuje, že venkovské divadlo má schopnosti, které jej vedou i po jiných cestách, než představuje dnešní “postmoderní sousedské” divadlo. Dušan Zakopal několikrát při zasedáních poroty konstatoval, že letošní KDP byl festivalem “srandy a humoru”. Ale domnívám se, že to tak úplně neplatilo a neplatí. Což je jistě příjemné a potěšující. Proto ten otazník v nadpisu článku.
Jan Císař