JOSEPHOVÁ-LUŇÁKOVÁ, Blanka: Loutkářská přehlídka v Divadle Jesličky Hradec Králové 9.–10. 4. 2010.
Loutkářská přehlídka v Divadle Jesličky Hradec Králové
9.–10. 4. 2010
BlankaJosephová-Luňáková
Spolu s Alenou Exnarovou a Tomášem Volkmerem jsem usedla do porotního křesla na poslední letošní krajské postupové loutkářské přehlídce.
Pro páteční večer byla připravena dvě představení. První, s tajemným názvem Šel Dr. P. S. v podání souboru Vlastislav Filip ze ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, získalo divácké sympatie hlavně hereckým nasazením. Šlo o studentskou koláž vycházející z textů Václava Laciny. Soubor vedený Jiřím Polehňou sehrál dle anotace uvedené v programu „monotematické multižánrové představení s tajenkou v názvu“. Tuto nejasnou tajenku skrytou v písničce Šel dráteník po silnici ale nakonec museli rozkrýt až sami tvůrci v následné diskuzi. Spojovací dramaturgická linka představení tvořená tímto popěvkem totiž nebyla natolik pevná a nosná, aby dokázala pět krátkých samostatných příběhů dostatečně provázat.
Druhým vystoupením večera byla Plastkomédie Bakchanálie souboru Plastologové opět ze ZUŠ na Střezině, tentokrát pod taktovkou Jolany Brannyové. Nabízela se otázka, proč výtvarně vyjadřovat antické téma zrodu boha Dionýsa výpravou výhradně z plastu: PET lahvemi, mikrotenovými fóliemi, odpadkovými pytli, nádobkami od čisticích prostředků a jinými umělohmotnými obaly. Vysvětlení, že se tak stalo z ryze finančních důvodů, neobstálo. Bez ohledu na tento fakt mohly herečky přes loutku víc vyjadřovat svoje emoce, rozehrávat situace a ne jenom odříkávat texty. Takto šlo spíš o zdlouhavý popis, jak vzniklo víno, než o dramatickou vztahovou zápletku. „Jste první, kdo se pokusil zdramatizovat encyklopedii vína,“ zazněl hlas z pléna…
Sobotní ráno nás přivítal Žabí princ v podání souboru Maminy Jaroměř. Jana Dvořáčková volně vycházela z předlohy pohádky bratří Grimmů. Ačkoliv laskavý přepis i interpretace Mamin měly pramálo společného s drsným originálem Grimmů, zjednodušení příběhu spolu s naivitou herectví s totemovými loutkami neztrácelo nic na svébytnosti sdělení. Nicméně občasné vypadnutí z milého, pomalu plynoucího rytmu řeči i děje by inscenaci jedině prospělo. Rezervy byly i ve hře s loutkou a s rekvizitou. Příjemně překvapilo závěrečné vyprávění ilustrované jednoduchou animací postav v plošných obrazech.
Soubor ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou Čtyřlístek potěšil a pobavil jevištně zpracovanou poezií Miloše Kratochvíla. Pod pedagogickým vedením Romany Hlubučkové si děti patnáct minut na jevišti hrály samy i s loutkami, s hračkami, s předměty. S vervou muzicírovaly. Představení si získalo přízeň publika svým nepopisným a hravým přístupem. Ovšem ne všechny scénky byly děti schopné udržet jako celek v tahu, někdy režie spontaneitu mírně převálcovala. Přesto bylo minipředstavení Čtyřlístku velkým osvěžením přehlídky a Romana Hlubučková získala právem ocenění za práci s nejmladšími dětmi.
Trochu jinak se vedlo Kočičímu králi, drobničce souboru Překvapení ze stejné chlumecké líhně ZUŠ. I když Romana Hlubučková tentokrát pracovala se staršími dětmi, herci nebyli ještě natolik divadelně zkušení, aby zvládli nezbytnou nadsázku, kterou Šrutův „hororový“ příběh vyžaduje. A tak smích sice zazněl, ale na nechtěných místech. Co je však nejpodstatnější, že ke správné atmosféře příběhu chybělo napětí, čímž nevyzněla ani pointa kocourova závěrečného promluvení. Škoda i špatné artikulace v textu, kdy záleží na přesném vyslovení slabik: Tomáš Tomáš /Tomáš Tumáš.
Za všechno můžou prasátka… a mohla i za to, že vedoucí dětského souboru Blechy Jaroměř Jana Dvořáčková byla oceněna individuální cenou za autorský vklad a že inscenace byla doporučena na Loutkářskou Chrudim. Lehkost, vtip, nadsázka (i když šlo o mladší děti!), dobře napsaný scénář, na kterém se prý děti velkou měrou podílely. Hlediště se královsky bavilo. Vlky představovaly návlekové loutky s otvírací tlamou, prasátka zase jednoduché hadrové marionetky voděné pouze tyčkou v hlavě. Porota poradila, jak lépe rozehrát loutkový plán tím, že se každému vlku určí jiný charakter. Za úvahu by stálo i zlogičtění závěru hry, kdy se vlci naposledy pokusí zaútočit. Dobré by také bylo záměrně prodat fór, že prasátka stěhují stále jeden a ten samý domeček. V každém případě doprovázely konec představení nadšené ovace.
Jana Dvořáčková stála i u zrodu dalšího dílka Myšistroj, které volně zpracovala na motivy pohádky Miky Waltariho. Hrál soubor Maminy Jaroměř. Problém spočíval v chybějících dramatických situacích, které by vytvářely prostor k herecké akci, a tak až do příchodu činoherní postavy Američana připomínal vyprávěný příběh spíš rozhlasovou hru. Celé věci by možná pomohlo, kdyby si tvůrci pojmenovali žánr: chtějí v osmi minutách sehrát anekdotu? Skeč? Miniinscenaci? Ilustrované vyprávění?
Člen souboru Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř Jakub Maksymov ve spolupráci s herečkou a pedagožkou Jaroslavou Holasovou nabídl divákům velmi originálně pojaté zpracování české klasiky, Jiráskovy Lucerny. Protože však k tématu Lucerny přidal druhý plán, nechtěl svou inscenaci uvádět pod stejným názvem, ale pojmenoval ji Lípa, s podtitulem Dárek k výročí nebo jen tichá bouřka? V prvním plánu probíhá loutkové představení jako one man show, recitál jednoho herce s množstvím miniaturních marionet na drátkách. A protože jde i o druhý plán, ve kterém vychází najevo, že je to jen divadelní zkouška, může si herec dovolit jemně úsměvný nadhled nad někdejší Jiráskovskou popisností. Směje se, ale nevysmívá. Maksymov „nevytváří“ humor, ten vzniká druhotně v situacích, autenticky a přitom záměrně. Všechny hlavní postavy neodmyslitelné od Lucerny jsou tu, včetně doopravdy vyhrávajícího Sítka a Zajíčka. Lípa se otevírá za nehraně a mile falešného Maksymova zpěvu husitské písně Ktož jsú boží bojovníci. Vstup diváka do hercova soukromí a tedy i celý druhý plán vrcholí, když vzápětí Boží bojovníci zazní znovu, tentokrát reprodukovaně jako vyzvánění mobilu. Volá objednavatel vystoupení, který požaduje, aby byla hra striktně zkrácena. Téma služnosti a vzpoury se tedy obloukem vrací, odráží se v reálu. Aby závěr zčitelněl a myšlenka dolehla v plné síle, by bylo dobré více zcivilnět telefonický rozhovor a pokusit se docílit většího rozdílu mezi svobodným, neuspěchaným vyhráváním detailů původního loutkového představení – a chaosem, strohostí, okleštěním, vzniklými plněním požadavku na zkrácení děje (zkratkovitost totiž do jisté míry přichází neplánovaně ještě před telefonátem). Lípa je nepodbízivé a chytré představení, které jsme doporučili do programu Loutkářské Chrudimi. Jirásek by měl radost – jak podotkl kdosi z diváků. Měli jsme ji všichni.
Odpoledne jsme se těšili na tři orientální příběhy podle Eduarda Petišky, ale vinou nemocí některých členů souboru Pod čepicí ZUŠ Chlumec nad Cidlinou jsme viděli jen jeden, O hrbáčovi. Šlo o režijní debut Petry Hlubučkové. Pohádka byla hrána maňásky, prostředí vytvářela svým tělem kostýmovaná vypravěčka – Šeherezáda. Je chvályhodné, že se Petra Hlubučková pustila do práce s mladými lidmi a rozhodla se předávat loutkářské řemeslo. Hraní s maňásky by chtělo jen víc fázovat, zpřesnit. Pokud jde o výtvarné pojetí loutek, při jejich tak velkém množství by neměly být lehce zaměnitelné.
U Krkonošského koledování nejmladšího souboru Jarky Holasové Ještě ne ze ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře nebylo tak úplně jasné, co tvůrci zamýšleli. Sehrát příběhy z Krkonoš? Ukázat místní vánoční zvyky? Poudat poudačky? Jistěže není nutné zařadit každou inscenaci do nadepsané přihrádky, nicméně pojmenování žánru podstatně pomáhá nalézt dramaturgický klíč. Na představení bylo vidět, že Jarka Holasová učí děti dobře hrát s loutkou.
Nejvyšší ocenění poroty, nominace na festival Loutkářská Chrudim, patřilo souboru Moje pětka ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací O třech přadlenách, autorským zpracováním klasické pohádky K.J. Erbena. „Čas utíká, léta míjí, děti rostou, osud máš,“ zní hudební motto pohádky. A skutečně děti z Mojí (Holasové) pětky vyrostly jak postavou, tak herecky. Všestranně umělecky. Ve zmíněné inscenaci se sešly snad všechny pozitivní faktory k tomu, aby souboru doslova padly na míru, vše odpovídalo možnostem a schopnostem účinkujících: téma, způsob hravé nadsázky, loutky sice jednoduché, ale přitom dokonale umožňující výraz a bravurní hru. Herci byli soustředění a zároveň uvolnění, suverénně pracovali s časem, rytmem, dokázali přesně nafázovat situaci, netlačili na humor. To, čím si získali diváka, nebyl ani tak příběh, ale vlastní interpretace, podání, na které nejenom stačili, ale i vzali za své a jemnou ironií dokázali povýšit. Nezanedbatelná byla složka hudební. Drobné kritické připomínky padly jen ohledně výtvarné podoby loutek krále a prince či výraznější tečky závěru.
Soubor 3 D ZUŠ Hradec Králové Na Střezině s Ohořelou pohádkou měl po tak úspěšném představení těžkou pozici, ale nakonec se i těmto hercům podařilo upoutat pozornost. Sice trochu nechtěně, ale hodně sympaticky. Hrála se vtipná pohádka Zdeňka Svěráka, která spočívala v absurdní popisnosti úsloví, jako například „vzal nohy na ramena“ nebo „i zdi mají uši“, „z hlavy se mu něco vykouřilo“ atd. S loutkami to mohlo jít lehce. Problém, ale i půvab tkvěl v tom, že dětští herci zrovna neměli svůj den. Vraceli repliky, zaplétali se do textových smyček, bojovali s hmotou – a všechno velice spontánně komentovali bez ohledu na diváky, jako by představení bylo jen zkouškou. Takže zaznívaly autentické výkřiky typu „kurňa, netahej mi za to!“ a při nepovedeném manévru s rekvizitou padlo dokonce i polohlasné „do p….“. Bez jakékoliv ironie lze říct, že děti byly bezelstné a přirozené, a to diváci ocenili.
Karel Šefrna je fenomén a s jeho prvním objevením se na scéně u piana dýchla do hlediště nálada slavné éry divadel malých forem a s ním Šefrnovo herectví napůl role – napůl civil, vždy však pravdivé. Karel Šefrna poznamenává a ovlivňuje i své jevištní partnery, a tak byl Gogolův Portrét v podání Divadla Trám Svitavy očekávaným zážitkem. Čistota stylu a jasné metaforické sdělení byly porušeny snad je ve výtvarné složce: divadelním znakem jednotlivých postav byly totemové loutky, jakési artefakty – do oblouku ohnuté dráty upevněné do dřevěných soklů. Avšak jednou jen v jednoduché stylizované linii, jindy s náznakem nosu, očí, na dalších místech si sami herci omotávali drát kolem hlavy… Ale to jsou jen drobnosti, které nic nemění na celkovém sdělení a silném diváckém zážitku. Soubor byl oceněn doporučením na Loutkářskou Chrudim, dále za herecké výkony a Karel Šefrna navíc za osobnostní vklad do inscenace.
Kontroverzním se ukázalo představení J. S. T. E. Artyčok a D. R. E. D. Pohádka o loutkovém divadle, kterým podle slov režiséra a autora Ondřeje Pumra chtěli tvůrci vzdát hold loutkovému divadlu. O loutkové divadlo však šlo spíše v rovině filozofické. Inscenace se totiž zabývala úvahami o vzniku světa a přirovnávala Boha k největšímu loutkáři. Konkrétně nejloutkovější a (nejen proto!) nejpovedenější byla scéna z čajovny, kdy herec představující režiséra vysvětluje dvěma hercům a předvádí jim na vymáčených pytlících čaje, jak by si mystický loutkový výstup představoval. Škoda, že se tentýž obsah s doslovným textem posléze opakoval jinou (a slabší, protože okoukanou, tedy nepřekvapivou) formou navázaných herců – „živých marionet“. Soubor má blízko k polskému divadlu, vydává se směrem Grotowského, vychází ze symbolů, rituálů. Polská kultura má zcela jiné vnímání plynutí jevištního času, je jí vlastní jiné divadelní vyjadřování, má jiné parametry na užívání hereckého výrazu a ne každý český divák je chopen toto přijmout. Ondřej Pumr se prý snaží divákům zprostředkovat přímý prožitek. Potom nechápu, proč během svého představení rušil z hlediště smíchem i ve vážných momentech při zpívání žalmu. Jinak je otázkou, zda nejde pouze o naplňování Pumrových, byť třeba v hloubi uvnitřněných, představ skupinou lidí, z nichž mnozí odvádějí jen formu bez obsahu.
9.–10. 4. 2010
BlankaJosephová-Luňáková
Spolu s Alenou Exnarovou a Tomášem Volkmerem jsem usedla do porotního křesla na poslední letošní krajské postupové loutkářské přehlídce.
Pro páteční večer byla připravena dvě představení. První, s tajemným názvem Šel Dr. P. S. v podání souboru Vlastislav Filip ze ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, získalo divácké sympatie hlavně hereckým nasazením. Šlo o studentskou koláž vycházející z textů Václava Laciny. Soubor vedený Jiřím Polehňou sehrál dle anotace uvedené v programu „monotematické multižánrové představení s tajenkou v názvu“. Tuto nejasnou tajenku skrytou v písničce Šel dráteník po silnici ale nakonec museli rozkrýt až sami tvůrci v následné diskuzi. Spojovací dramaturgická linka představení tvořená tímto popěvkem totiž nebyla natolik pevná a nosná, aby dokázala pět krátkých samostatných příběhů dostatečně provázat.
Druhým vystoupením večera byla Plastkomédie Bakchanálie souboru Plastologové opět ze ZUŠ na Střezině, tentokrát pod taktovkou Jolany Brannyové. Nabízela se otázka, proč výtvarně vyjadřovat antické téma zrodu boha Dionýsa výpravou výhradně z plastu: PET lahvemi, mikrotenovými fóliemi, odpadkovými pytli, nádobkami od čisticích prostředků a jinými umělohmotnými obaly. Vysvětlení, že se tak stalo z ryze finančních důvodů, neobstálo. Bez ohledu na tento fakt mohly herečky přes loutku víc vyjadřovat svoje emoce, rozehrávat situace a ne jenom odříkávat texty. Takto šlo spíš o zdlouhavý popis, jak vzniklo víno, než o dramatickou vztahovou zápletku. „Jste první, kdo se pokusil zdramatizovat encyklopedii vína,“ zazněl hlas z pléna…
Sobotní ráno nás přivítal Žabí princ v podání souboru Maminy Jaroměř. Jana Dvořáčková volně vycházela z předlohy pohádky bratří Grimmů. Ačkoliv laskavý přepis i interpretace Mamin měly pramálo společného s drsným originálem Grimmů, zjednodušení příběhu spolu s naivitou herectví s totemovými loutkami neztrácelo nic na svébytnosti sdělení. Nicméně občasné vypadnutí z milého, pomalu plynoucího rytmu řeči i děje by inscenaci jedině prospělo. Rezervy byly i ve hře s loutkou a s rekvizitou. Příjemně překvapilo závěrečné vyprávění ilustrované jednoduchou animací postav v plošných obrazech.
Soubor ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou Čtyřlístek potěšil a pobavil jevištně zpracovanou poezií Miloše Kratochvíla. Pod pedagogickým vedením Romany Hlubučkové si děti patnáct minut na jevišti hrály samy i s loutkami, s hračkami, s předměty. S vervou muzicírovaly. Představení si získalo přízeň publika svým nepopisným a hravým přístupem. Ovšem ne všechny scénky byly děti schopné udržet jako celek v tahu, někdy režie spontaneitu mírně převálcovala. Přesto bylo minipředstavení Čtyřlístku velkým osvěžením přehlídky a Romana Hlubučková získala právem ocenění za práci s nejmladšími dětmi.
Trochu jinak se vedlo Kočičímu králi, drobničce souboru Překvapení ze stejné chlumecké líhně ZUŠ. I když Romana Hlubučková tentokrát pracovala se staršími dětmi, herci nebyli ještě natolik divadelně zkušení, aby zvládli nezbytnou nadsázku, kterou Šrutův „hororový“ příběh vyžaduje. A tak smích sice zazněl, ale na nechtěných místech. Co je však nejpodstatnější, že ke správné atmosféře příběhu chybělo napětí, čímž nevyzněla ani pointa kocourova závěrečného promluvení. Škoda i špatné artikulace v textu, kdy záleží na přesném vyslovení slabik: Tomáš Tomáš /Tomáš Tumáš.
Za všechno můžou prasátka… a mohla i za to, že vedoucí dětského souboru Blechy Jaroměř Jana Dvořáčková byla oceněna individuální cenou za autorský vklad a že inscenace byla doporučena na Loutkářskou Chrudim. Lehkost, vtip, nadsázka (i když šlo o mladší děti!), dobře napsaný scénář, na kterém se prý děti velkou měrou podílely. Hlediště se královsky bavilo. Vlky představovaly návlekové loutky s otvírací tlamou, prasátka zase jednoduché hadrové marionetky voděné pouze tyčkou v hlavě. Porota poradila, jak lépe rozehrát loutkový plán tím, že se každému vlku určí jiný charakter. Za úvahu by stálo i zlogičtění závěru hry, kdy se vlci naposledy pokusí zaútočit. Dobré by také bylo záměrně prodat fór, že prasátka stěhují stále jeden a ten samý domeček. V každém případě doprovázely konec představení nadšené ovace.
Jana Dvořáčková stála i u zrodu dalšího dílka Myšistroj, které volně zpracovala na motivy pohádky Miky Waltariho. Hrál soubor Maminy Jaroměř. Problém spočíval v chybějících dramatických situacích, které by vytvářely prostor k herecké akci, a tak až do příchodu činoherní postavy Američana připomínal vyprávěný příběh spíš rozhlasovou hru. Celé věci by možná pomohlo, kdyby si tvůrci pojmenovali žánr: chtějí v osmi minutách sehrát anekdotu? Skeč? Miniinscenaci? Ilustrované vyprávění?
Člen souboru Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř Jakub Maksymov ve spolupráci s herečkou a pedagožkou Jaroslavou Holasovou nabídl divákům velmi originálně pojaté zpracování české klasiky, Jiráskovy Lucerny. Protože však k tématu Lucerny přidal druhý plán, nechtěl svou inscenaci uvádět pod stejným názvem, ale pojmenoval ji Lípa, s podtitulem Dárek k výročí nebo jen tichá bouřka? V prvním plánu probíhá loutkové představení jako one man show, recitál jednoho herce s množstvím miniaturních marionet na drátkách. A protože jde i o druhý plán, ve kterém vychází najevo, že je to jen divadelní zkouška, může si herec dovolit jemně úsměvný nadhled nad někdejší Jiráskovskou popisností. Směje se, ale nevysmívá. Maksymov „nevytváří“ humor, ten vzniká druhotně v situacích, autenticky a přitom záměrně. Všechny hlavní postavy neodmyslitelné od Lucerny jsou tu, včetně doopravdy vyhrávajícího Sítka a Zajíčka. Lípa se otevírá za nehraně a mile falešného Maksymova zpěvu husitské písně Ktož jsú boží bojovníci. Vstup diváka do hercova soukromí a tedy i celý druhý plán vrcholí, když vzápětí Boží bojovníci zazní znovu, tentokrát reprodukovaně jako vyzvánění mobilu. Volá objednavatel vystoupení, který požaduje, aby byla hra striktně zkrácena. Téma služnosti a vzpoury se tedy obloukem vrací, odráží se v reálu. Aby závěr zčitelněl a myšlenka dolehla v plné síle, by bylo dobré více zcivilnět telefonický rozhovor a pokusit se docílit většího rozdílu mezi svobodným, neuspěchaným vyhráváním detailů původního loutkového představení – a chaosem, strohostí, okleštěním, vzniklými plněním požadavku na zkrácení děje (zkratkovitost totiž do jisté míry přichází neplánovaně ještě před telefonátem). Lípa je nepodbízivé a chytré představení, které jsme doporučili do programu Loutkářské Chrudimi. Jirásek by měl radost – jak podotkl kdosi z diváků. Měli jsme ji všichni.
Odpoledne jsme se těšili na tři orientální příběhy podle Eduarda Petišky, ale vinou nemocí některých členů souboru Pod čepicí ZUŠ Chlumec nad Cidlinou jsme viděli jen jeden, O hrbáčovi. Šlo o režijní debut Petry Hlubučkové. Pohádka byla hrána maňásky, prostředí vytvářela svým tělem kostýmovaná vypravěčka – Šeherezáda. Je chvályhodné, že se Petra Hlubučková pustila do práce s mladými lidmi a rozhodla se předávat loutkářské řemeslo. Hraní s maňásky by chtělo jen víc fázovat, zpřesnit. Pokud jde o výtvarné pojetí loutek, při jejich tak velkém množství by neměly být lehce zaměnitelné.
U Krkonošského koledování nejmladšího souboru Jarky Holasové Ještě ne ze ZUŠ F.A. Šporka z Jaroměře nebylo tak úplně jasné, co tvůrci zamýšleli. Sehrát příběhy z Krkonoš? Ukázat místní vánoční zvyky? Poudat poudačky? Jistěže není nutné zařadit každou inscenaci do nadepsané přihrádky, nicméně pojmenování žánru podstatně pomáhá nalézt dramaturgický klíč. Na představení bylo vidět, že Jarka Holasová učí děti dobře hrát s loutkou.
Nejvyšší ocenění poroty, nominace na festival Loutkářská Chrudim, patřilo souboru Moje pětka ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací O třech přadlenách, autorským zpracováním klasické pohádky K.J. Erbena. „Čas utíká, léta míjí, děti rostou, osud máš,“ zní hudební motto pohádky. A skutečně děti z Mojí (Holasové) pětky vyrostly jak postavou, tak herecky. Všestranně umělecky. Ve zmíněné inscenaci se sešly snad všechny pozitivní faktory k tomu, aby souboru doslova padly na míru, vše odpovídalo možnostem a schopnostem účinkujících: téma, způsob hravé nadsázky, loutky sice jednoduché, ale přitom dokonale umožňující výraz a bravurní hru. Herci byli soustředění a zároveň uvolnění, suverénně pracovali s časem, rytmem, dokázali přesně nafázovat situaci, netlačili na humor. To, čím si získali diváka, nebyl ani tak příběh, ale vlastní interpretace, podání, na které nejenom stačili, ale i vzali za své a jemnou ironií dokázali povýšit. Nezanedbatelná byla složka hudební. Drobné kritické připomínky padly jen ohledně výtvarné podoby loutek krále a prince či výraznější tečky závěru.
Soubor 3 D ZUŠ Hradec Králové Na Střezině s Ohořelou pohádkou měl po tak úspěšném představení těžkou pozici, ale nakonec se i těmto hercům podařilo upoutat pozornost. Sice trochu nechtěně, ale hodně sympaticky. Hrála se vtipná pohádka Zdeňka Svěráka, která spočívala v absurdní popisnosti úsloví, jako například „vzal nohy na ramena“ nebo „i zdi mají uši“, „z hlavy se mu něco vykouřilo“ atd. S loutkami to mohlo jít lehce. Problém, ale i půvab tkvěl v tom, že dětští herci zrovna neměli svůj den. Vraceli repliky, zaplétali se do textových smyček, bojovali s hmotou – a všechno velice spontánně komentovali bez ohledu na diváky, jako by představení bylo jen zkouškou. Takže zaznívaly autentické výkřiky typu „kurňa, netahej mi za to!“ a při nepovedeném manévru s rekvizitou padlo dokonce i polohlasné „do p….“. Bez jakékoliv ironie lze říct, že děti byly bezelstné a přirozené, a to diváci ocenili.
Karel Šefrna je fenomén a s jeho prvním objevením se na scéně u piana dýchla do hlediště nálada slavné éry divadel malých forem a s ním Šefrnovo herectví napůl role – napůl civil, vždy však pravdivé. Karel Šefrna poznamenává a ovlivňuje i své jevištní partnery, a tak byl Gogolův Portrét v podání Divadla Trám Svitavy očekávaným zážitkem. Čistota stylu a jasné metaforické sdělení byly porušeny snad je ve výtvarné složce: divadelním znakem jednotlivých postav byly totemové loutky, jakési artefakty – do oblouku ohnuté dráty upevněné do dřevěných soklů. Avšak jednou jen v jednoduché stylizované linii, jindy s náznakem nosu, očí, na dalších místech si sami herci omotávali drát kolem hlavy… Ale to jsou jen drobnosti, které nic nemění na celkovém sdělení a silném diváckém zážitku. Soubor byl oceněn doporučením na Loutkářskou Chrudim, dále za herecké výkony a Karel Šefrna navíc za osobnostní vklad do inscenace.
Kontroverzním se ukázalo představení J. S. T. E. Artyčok a D. R. E. D. Pohádka o loutkovém divadle, kterým podle slov režiséra a autora Ondřeje Pumra chtěli tvůrci vzdát hold loutkovému divadlu. O loutkové divadlo však šlo spíše v rovině filozofické. Inscenace se totiž zabývala úvahami o vzniku světa a přirovnávala Boha k největšímu loutkáři. Konkrétně nejloutkovější a (nejen proto!) nejpovedenější byla scéna z čajovny, kdy herec představující režiséra vysvětluje dvěma hercům a předvádí jim na vymáčených pytlících čaje, jak by si mystický loutkový výstup představoval. Škoda, že se tentýž obsah s doslovným textem posléze opakoval jinou (a slabší, protože okoukanou, tedy nepřekvapivou) formou navázaných herců – „živých marionet“. Soubor má blízko k polskému divadlu, vydává se směrem Grotowského, vychází ze symbolů, rituálů. Polská kultura má zcela jiné vnímání plynutí jevištního času, je jí vlastní jiné divadelní vyjadřování, má jiné parametry na užívání hereckého výrazu a ne každý český divák je chopen toto přijmout. Ondřej Pumr se prý snaží divákům zprostředkovat přímý prožitek. Potom nechápu, proč během svého představení rušil z hlediště smíchem i ve vážných momentech při zpívání žalmu. Jinak je otázkou, zda nejde pouze o naplňování Pumrových, byť třeba v hloubi uvnitřněných, představ skupinou lidí, z nichž mnozí odvádějí jen formu bez obsahu.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.