80.JH, Divadelní noviny 15/2010, Jan Císař: Začnu tam, kde jsem skončil
Divadelní noviny15/2010, DĚDOVA MÍSA
Jan Císař: Začnu tam, kde jsem skončil…
Začnu tam, kde jsem skončil před prázdninami: amatéry a jejich vztahem k postmodernismu. Jestliže jsem v poslední předprázdninové Dědově míse psal o „žitém postmodernismu“ jako projevu sociologických, sociálně kulturních a antropologických kořenů amatérského divadla, tentokrát – po srpnovém jubilejním 80. Jiráskově Hronovu – lze mluvit o trendech a tendencích, jež to postmodernistické cítění a vidění usilují posunout do roviny divadelní kvality s důrazem na estetickou funkci. Tento proud se zhruba deset let na JH prezentuje výrazněji a výrazněji, takže JH 2010 sice nepřinesl žádný mimořádný scénický tvar, jenž by jednoznačně strhl diváky hronovské Scénické žatvy – což znamená, že se v jejím repertoáru objevují všechny druhy a poddruhy amatérského divadla vybrané z nejrůznějších soutěžních přehlídek, ale podle mého názoru prokázal trvalost a sílu probíhající proměny vrcholného amatérského divadla. Svůj velký podíl na tom mají samozřejmě soubory mladých divadelníků, kteří se skrývají pod různými označeními; jako třeba dramatická výchova nebo divadlo poezie.
Po léta jsem třeba kolem divadla poezie chodil krajně opatrně, s velkým odstupem, neboť jsem za ta léta svého působení v amatérském divadle viděl příliš pokusů o scénování poezie, které byly jakýmsi zcela zvláštním hybridním tvarem. A letos se na JH najednou průkazně ukázalo, že to hybridní skládání různorodých nesourodých prvků – provedené samozřejmě na slušné scénické úrovni – je přímo ideálním polem pro postmodernistické utváření významů na bázi simultánnosti, souběhů významů. Vertigo souboru trutnovské ZUŠ (jsou to dvě dívky-herečky a třetí je od 12 let jejich pedagožkou a dnes, kdy je jim 19, je jejich partnerkou a zároveň režisérkou) vyšlo z motivů a vět Virginie Woolfové, leč to je jen jedna součást tohoto scénického tvaru. Vlastně ani nemusíte vědět, že jde o Woolfovou, všechny další součásti vizuální i auditivní dokážou stvořit divadelní osobité a různorodé světy, jež mají svébytný smysl. A je na divákovi, aby si s nimi nějak poradil, nalezl klíč, jímž odemkne celek nebo alespoň nějakou jeho podstatnou část.
Tohle je asi největší potíž, s níž se tato podoba amatérského divadla potkává. Vyžaduje totiž po divákovi velmi intenzívní spoluúčast, která se nemůže pohybovat jenom v rámci běžných konvencí vnímání, ale předpokládá určitou dávku tvořivé imaginace. Máme v amatérském divadle velice zvláštní soubor, jenž se jmenuje Geisslers Hofcomoedianten. Vychází z materiálů, které zůstaly po sporckovském divadle v Kuksu a snaží se spojit inspiraci barokním divadlem s dneškem; někdy se to daří, jindy ne. Ale to není podstatné. Hlavní je, že jejich inscenace trvale provokují recepci diváků, nutí je aktivně spolupracovat na utváření a dotváření smyslu představení. Letos to na JH znovu potvrdila jejich inscenace Fitzli Putzli inspirovaná ne literární ani hudební předlohou z archivu, ale výtvarnou stránkou baroka, jež je v Kuksu fascinující. Vznikl scénický tvar, který vedle frivolních poloh současného kabaretu a samozřejmě dalších a dalších dojde až k barokní spiritualitě s jejím „prach jsi a v prach se obrátíš“.
Není jistě snadné a lehké se s takovými představeními vyrovnat, neboť se nekompromisně vzpírají tradičním konvencím všeho druhu. Myslím však, že jsou nezbytným a nepostradatelným projevem onoho zakotvení amatérského divadla v jeho „mimodivadelních“ funkcích, neboť přinejmenším vyvádějí diváka z pohodlného myšlenkového i emociálního stereotypu, nabízejí mu jiný pohled na sebe sama i na skutečnost, v níž žije.
JAN CÍSAŘ
21. 09. 2010
Jan Císař: Začnu tam, kde jsem skončil…
Začnu tam, kde jsem skončil před prázdninami: amatéry a jejich vztahem k postmodernismu. Jestliže jsem v poslední předprázdninové Dědově míse psal o „žitém postmodernismu“ jako projevu sociologických, sociálně kulturních a antropologických kořenů amatérského divadla, tentokrát – po srpnovém jubilejním 80. Jiráskově Hronovu – lze mluvit o trendech a tendencích, jež to postmodernistické cítění a vidění usilují posunout do roviny divadelní kvality s důrazem na estetickou funkci. Tento proud se zhruba deset let na JH prezentuje výrazněji a výrazněji, takže JH 2010 sice nepřinesl žádný mimořádný scénický tvar, jenž by jednoznačně strhl diváky hronovské Scénické žatvy – což znamená, že se v jejím repertoáru objevují všechny druhy a poddruhy amatérského divadla vybrané z nejrůznějších soutěžních přehlídek, ale podle mého názoru prokázal trvalost a sílu probíhající proměny vrcholného amatérského divadla. Svůj velký podíl na tom mají samozřejmě soubory mladých divadelníků, kteří se skrývají pod různými označeními; jako třeba dramatická výchova nebo divadlo poezie.
Po léta jsem třeba kolem divadla poezie chodil krajně opatrně, s velkým odstupem, neboť jsem za ta léta svého působení v amatérském divadle viděl příliš pokusů o scénování poezie, které byly jakýmsi zcela zvláštním hybridním tvarem. A letos se na JH najednou průkazně ukázalo, že to hybridní skládání různorodých nesourodých prvků – provedené samozřejmě na slušné scénické úrovni – je přímo ideálním polem pro postmodernistické utváření významů na bázi simultánnosti, souběhů významů. Vertigo souboru trutnovské ZUŠ (jsou to dvě dívky-herečky a třetí je od 12 let jejich pedagožkou a dnes, kdy je jim 19, je jejich partnerkou a zároveň režisérkou) vyšlo z motivů a vět Virginie Woolfové, leč to je jen jedna součást tohoto scénického tvaru. Vlastně ani nemusíte vědět, že jde o Woolfovou, všechny další součásti vizuální i auditivní dokážou stvořit divadelní osobité a různorodé světy, jež mají svébytný smysl. A je na divákovi, aby si s nimi nějak poradil, nalezl klíč, jímž odemkne celek nebo alespoň nějakou jeho podstatnou část.
Tohle je asi největší potíž, s níž se tato podoba amatérského divadla potkává. Vyžaduje totiž po divákovi velmi intenzívní spoluúčast, která se nemůže pohybovat jenom v rámci běžných konvencí vnímání, ale předpokládá určitou dávku tvořivé imaginace. Máme v amatérském divadle velice zvláštní soubor, jenž se jmenuje Geisslers Hofcomoedianten. Vychází z materiálů, které zůstaly po sporckovském divadle v Kuksu a snaží se spojit inspiraci barokním divadlem s dneškem; někdy se to daří, jindy ne. Ale to není podstatné. Hlavní je, že jejich inscenace trvale provokují recepci diváků, nutí je aktivně spolupracovat na utváření a dotváření smyslu představení. Letos to na JH znovu potvrdila jejich inscenace Fitzli Putzli inspirovaná ne literární ani hudební předlohou z archivu, ale výtvarnou stránkou baroka, jež je v Kuksu fascinující. Vznikl scénický tvar, který vedle frivolních poloh současného kabaretu a samozřejmě dalších a dalších dojde až k barokní spiritualitě s jejím „prach jsi a v prach se obrátíš“.
Není jistě snadné a lehké se s takovými představeními vyrovnat, neboť se nekompromisně vzpírají tradičním konvencím všeho druhu. Myslím však, že jsou nezbytným a nepostradatelným projevem onoho zakotvení amatérského divadla v jeho „mimodivadelních“ funkcích, neboť přinejmenším vyvádějí diváka z pohodlného myšlenkového i emociálního stereotypu, nabízejí mu jiný pohled na sebe sama i na skutečnost, v níž žije.
JAN CÍSAŘ
21. 09. 2010
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.