Hruška, Jaromír: Jaromír Sypal - ročník 1930. Rozhovor. AS 2010, č. 4
JAROMÍR SYPAL – ročník 1930
Rozhovor připravil Jaromír Hruška
Pan Jaromír Sypal oslaví v letošním roce významné životní jubileum. Byl jsem požádán, zda bych se v jistém retrospektivním příspěvku neohlédl za působením této významné jihočeské divadelní osobnosti, což jsem s potěšením přijal. Slova zde nakladená jsou nejen retrospektivním ohlédnutím působení Jaromíra Sypala v divadelním oboru, a to jak profesionálním, tak i amatérském, ale svého druhu malou reportáží i dokumentem doby. Mám pocit, že nejvíce se o lidech dozvíte od nich samých. Samozřejmě pokud mají co říci. A to Jaromír Sypal jako autor, herec, režisér a divadelní ředitel jistě má. Začtěme se tedy do jeho příběhu, jehož tok vyprávění vyprovokovalo několik mých obyčejných otázek.
Co vás přivedlo k divadlu, co bylo oním impulzem k aktivnímu „dělání“ divadla?
Motto: Poctivá práce pro divadelní dění je vždycky pořádná fuška. Tímto mottem otevírám krátkou besedu s divadelní múzou, která se mnou dováděla téměř celý život. Má divadelní cesta byla klikatá, někdy strmá, někdy namáhavá, tápající, někdy méně čitelná, jindy čitelná až moc, zoufalá i hrdá. Od počátku jsem se snažil vždy na ní něco udělat. Nejkrásnější dětskou část života a dospívání jsem prožíval až do sedmnácti let v Temelíně, kde můj tatínek Tomáš byl správcem trojtřídní obecné školy. V Temelíně jsem začal načerpávat vztah k divadlu. Určité divadelní geny jsem musel zdědit po otci. Jako učitel na vesnických štacích vždy nacvičil s dětmi a pak i s dospělými po jedné divadelní hře. V jedné z nich hrál pána vodníků můj nejstarší bratr Tomáš. Já jako divák jsem absolvoval všechna představení s touhou zahrát si někdy divadlo. Mnohokrát v životě se mi přání splnilo jako herci, režisérovi či autorovi her pro dětské divadelní soubory.
Z Temelína podnikal otec se mnou a bratrem Tomášem zájezdy do pražských divadel a jako student jsem si nenechal ujít ani jedno představení v Jihočeském divadle. Po létech jsem pro Jihočeské divadlo napsal hru Napoleon z Doubku. Režíroval ji Otto Hradecký a krom jiného v ní hráli noví členové JD Petr Hanus a Simona Stašová. Po dvě sezony se „Napoleon“ hrál i v divadle v Libni. Dále se v JD hrála pohádka Cesta do pohádky a zpátky v režii Josefa Bulíka a v hvězdném obsazení: František Husák, Vladimír Janura, Franta Kokejl, Erik Tabery, Jindra Brendlová, Zuzana Fixová a paní Šmídová.
V divadelním oboru jste prošel mnoha profesemi od divadelního pedagoga, autora, režiséra až po ředitele divadla. Která profese vás nejvíce naplňovala, ve které jste se cítil nejlépe??
V Temelíně jsem přečetl celou obecní knihovnu, která sídlila ve škole a kde členové naší rodiny půjčovali občanům Temelína a okolí knihy. Četba v průběhu půjčování a večerní posezení u prachstarého rádia za účasti všech členů rodiny mi daly základy ke znalostem děl spisovatelů, hlavně Jaroslava Haška a bratří Čapků, Ti mi zůstali po celý život v čele literárního tvůrčího božstva.
Nedosáhl jsem jejich mistrovství ani v nejmenším, ale jako dramatik jsem napsal 50 her pro dětské divadelní soubory a loutková divadla a 14 her pro dospělé.
Na pedagogické fakultě jsem byl členem dramaticko-recitačního souboru Vpřed, který vedl pozdější jihočeský spisovatel Ivan Nový. Na dvouleté vojně jsem udělal opět další krůček vpřed. Psal jsem scénáře, režíroval a konferoval kabarety Vojna není kojná a Nestřílejte, jsou tady lidi. Po návratu z vojny jsem jako kantor v šumavských Hošticích režíroval hru Na letním bytě, ve které jsem i hrál, a s dětmi nacvičil hru Hastrman. Divadelní představení v šumavských Hošticích byla prvními korálky na mém divadelním růženci, ve kterém jsem pokračoval v Benešově nad Černou, v Kaplici a dokončil ho v Českých Budějovicích.
S pravým autorským psaním jsem začal v Benešově nad Černou hrou pro dětské divadelní soubory Potrestaná princezna. Samozřejmě jsem ji i režíroval a dokonce v ní hrál. Po stránce hudební to byla první spolupráce s mou ženou Květou. Složila a nacvičila písničky, pomáhala při vystoupení a organizaci. Tato tehdejší spolupráce byla počátkem dlouhodobého divadelního štěstí.
Nejvíce tvůrčí pro mě byla Kaplice. Napsal jsem zde řadu pohádkových her pro dětské divadelní soubory, pásma, kabarety. Mnohé z nich vydala pražská Dilia a i jiná vydavatelství a některé z nich se hrají dodnes. Proto ze všech divadelních profesí, kterými jsem za život prošel, mne nejvíce naplňovala profese autorská a naplňuje dodnes při psaní pohádek pro děti.
Setkal jste se s nějakými zajímavými osobnostmi, které vás a vaši tvorbu zásadně ovlivnily? Na jaké období svého „divadelního“ života rád vzpomínáte a proč?
Nejvíce vzpomínám na organizaci a průběh nejdříve krajských divadelních přehlídek dětských souborů Kaplické divadelní jaro, Kaplické divadelní léto a poté na národní a celostátní přehlídky. Kromě organizátorské práce jsem čerpal nové poznatky ze seminářů a besed význačných pražských divadelních pedagogů. A samozřejmě mám ve svých vzpomínkách na prvním místě náš divadelní soubor Racek. Vystupovali jsme s ním po celém tehdejším Československu, dvakrát v rakouském Lambrechtu, v německém Scheersbergu a v bulharské Varně. Na Slovensku jsme vyhráli celostátní přehlídku v Trnavě.
Bylo by toho ještě moc k povídání o mém divadelním životě, ale nesmím vynechat práce v próze, povídky, spolupráci s rozhlasem a s televizí, pravidelné přispívání od roku 2005 do Jihočeského lidového kalendáře. Různé jiné literární činnosti vyvrcholily v roce 2008 vydáním Vodnických pohádek a v následujícím roce Pohádek z pohádkového města.
Cestu mé práce zklikatili všichni ti, kteří mi záviděli – v Čechách se přece úspěch neodpouští – ale nezbortili. Uchránil jsem ji před nimi. Věřil jsem víc sobě než jim. Na druhém místě jsem věřil na náhody a ze všeho nejvíce na štěstí. Snad tohle všechno vytvořilo mou klikatou cestu životem, veselou, smutnou, radostnou, úspěšnou, neúspěšnou, s nápady a bez nápadů. Bože, já bych toho chtěl ještě stihnout, i když jsem si vědom, že jsem se po celý život rozdával a teď už vlastně toho na rozdávání moc nemám. Co jistotně můžu rozdávat, je smích nebo alespoň úsměv.
K mým největším štěstím, dá se říci zlatým kamenům, patří moje žena Květa, se kterou žiji 55 let, maminka tří dětí a babička tří vnoučat. Jsou to moje štěstíčka! Jsem bohatý, i když nevlastním ani chatu či chalupu a dokonce ani auto, ale vlastním lásku k rodině a ke všem upřímným přátelům posedlým divadelní múzou…
Jaký spatřujete rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem?
U amatérů jsem vždy oceňoval neobvyklé náměty a nápady, kterými se otevírají nečekané inscenační postupy umožňující vyzkoušet si vlastní pojetí divadla. U profesionálů je míra této tvořivosti značně omezena.
Myslíte si, že amatérské divadlo má své místo i v této době a proč?
Jsem přesvědčen, že ano, neboť může skrze svou imaginaci jedinečným způsobem zachytit, rozkrývat a vyjádřit rozporuplnost světa.
Děkuji za rozhovor.
Autory příspěvku jsou: Jaromír Hruška – dramaturg Městského divadla Český Krumlov, ale především pan Jaromír Sypal – autor, herec, režisér, divadelní ředitel a „člověk“ v jedné osobě.
Rozhovor připravil Jaromír Hruška
Pan Jaromír Sypal oslaví v letošním roce významné životní jubileum. Byl jsem požádán, zda bych se v jistém retrospektivním příspěvku neohlédl za působením této významné jihočeské divadelní osobnosti, což jsem s potěšením přijal. Slova zde nakladená jsou nejen retrospektivním ohlédnutím působení Jaromíra Sypala v divadelním oboru, a to jak profesionálním, tak i amatérském, ale svého druhu malou reportáží i dokumentem doby. Mám pocit, že nejvíce se o lidech dozvíte od nich samých. Samozřejmě pokud mají co říci. A to Jaromír Sypal jako autor, herec, režisér a divadelní ředitel jistě má. Začtěme se tedy do jeho příběhu, jehož tok vyprávění vyprovokovalo několik mých obyčejných otázek.
Co vás přivedlo k divadlu, co bylo oním impulzem k aktivnímu „dělání“ divadla?
Motto: Poctivá práce pro divadelní dění je vždycky pořádná fuška. Tímto mottem otevírám krátkou besedu s divadelní múzou, která se mnou dováděla téměř celý život. Má divadelní cesta byla klikatá, někdy strmá, někdy namáhavá, tápající, někdy méně čitelná, jindy čitelná až moc, zoufalá i hrdá. Od počátku jsem se snažil vždy na ní něco udělat. Nejkrásnější dětskou část života a dospívání jsem prožíval až do sedmnácti let v Temelíně, kde můj tatínek Tomáš byl správcem trojtřídní obecné školy. V Temelíně jsem začal načerpávat vztah k divadlu. Určité divadelní geny jsem musel zdědit po otci. Jako učitel na vesnických štacích vždy nacvičil s dětmi a pak i s dospělými po jedné divadelní hře. V jedné z nich hrál pána vodníků můj nejstarší bratr Tomáš. Já jako divák jsem absolvoval všechna představení s touhou zahrát si někdy divadlo. Mnohokrát v životě se mi přání splnilo jako herci, režisérovi či autorovi her pro dětské divadelní soubory.
Z Temelína podnikal otec se mnou a bratrem Tomášem zájezdy do pražských divadel a jako student jsem si nenechal ujít ani jedno představení v Jihočeském divadle. Po létech jsem pro Jihočeské divadlo napsal hru Napoleon z Doubku. Režíroval ji Otto Hradecký a krom jiného v ní hráli noví členové JD Petr Hanus a Simona Stašová. Po dvě sezony se „Napoleon“ hrál i v divadle v Libni. Dále se v JD hrála pohádka Cesta do pohádky a zpátky v režii Josefa Bulíka a v hvězdném obsazení: František Husák, Vladimír Janura, Franta Kokejl, Erik Tabery, Jindra Brendlová, Zuzana Fixová a paní Šmídová.
V divadelním oboru jste prošel mnoha profesemi od divadelního pedagoga, autora, režiséra až po ředitele divadla. Která profese vás nejvíce naplňovala, ve které jste se cítil nejlépe??
V Temelíně jsem přečetl celou obecní knihovnu, která sídlila ve škole a kde členové naší rodiny půjčovali občanům Temelína a okolí knihy. Četba v průběhu půjčování a večerní posezení u prachstarého rádia za účasti všech členů rodiny mi daly základy ke znalostem děl spisovatelů, hlavně Jaroslava Haška a bratří Čapků, Ti mi zůstali po celý život v čele literárního tvůrčího božstva.
Nedosáhl jsem jejich mistrovství ani v nejmenším, ale jako dramatik jsem napsal 50 her pro dětské divadelní soubory a loutková divadla a 14 her pro dospělé.
Na pedagogické fakultě jsem byl členem dramaticko-recitačního souboru Vpřed, který vedl pozdější jihočeský spisovatel Ivan Nový. Na dvouleté vojně jsem udělal opět další krůček vpřed. Psal jsem scénáře, režíroval a konferoval kabarety Vojna není kojná a Nestřílejte, jsou tady lidi. Po návratu z vojny jsem jako kantor v šumavských Hošticích režíroval hru Na letním bytě, ve které jsem i hrál, a s dětmi nacvičil hru Hastrman. Divadelní představení v šumavských Hošticích byla prvními korálky na mém divadelním růženci, ve kterém jsem pokračoval v Benešově nad Černou, v Kaplici a dokončil ho v Českých Budějovicích.
S pravým autorským psaním jsem začal v Benešově nad Černou hrou pro dětské divadelní soubory Potrestaná princezna. Samozřejmě jsem ji i režíroval a dokonce v ní hrál. Po stránce hudební to byla první spolupráce s mou ženou Květou. Složila a nacvičila písničky, pomáhala při vystoupení a organizaci. Tato tehdejší spolupráce byla počátkem dlouhodobého divadelního štěstí.
Nejvíce tvůrčí pro mě byla Kaplice. Napsal jsem zde řadu pohádkových her pro dětské divadelní soubory, pásma, kabarety. Mnohé z nich vydala pražská Dilia a i jiná vydavatelství a některé z nich se hrají dodnes. Proto ze všech divadelních profesí, kterými jsem za život prošel, mne nejvíce naplňovala profese autorská a naplňuje dodnes při psaní pohádek pro děti.
Setkal jste se s nějakými zajímavými osobnostmi, které vás a vaši tvorbu zásadně ovlivnily? Na jaké období svého „divadelního“ života rád vzpomínáte a proč?
Nejvíce vzpomínám na organizaci a průběh nejdříve krajských divadelních přehlídek dětských souborů Kaplické divadelní jaro, Kaplické divadelní léto a poté na národní a celostátní přehlídky. Kromě organizátorské práce jsem čerpal nové poznatky ze seminářů a besed význačných pražských divadelních pedagogů. A samozřejmě mám ve svých vzpomínkách na prvním místě náš divadelní soubor Racek. Vystupovali jsme s ním po celém tehdejším Československu, dvakrát v rakouském Lambrechtu, v německém Scheersbergu a v bulharské Varně. Na Slovensku jsme vyhráli celostátní přehlídku v Trnavě.
Bylo by toho ještě moc k povídání o mém divadelním životě, ale nesmím vynechat práce v próze, povídky, spolupráci s rozhlasem a s televizí, pravidelné přispívání od roku 2005 do Jihočeského lidového kalendáře. Různé jiné literární činnosti vyvrcholily v roce 2008 vydáním Vodnických pohádek a v následujícím roce Pohádek z pohádkového města.
Cestu mé práce zklikatili všichni ti, kteří mi záviděli – v Čechách se přece úspěch neodpouští – ale nezbortili. Uchránil jsem ji před nimi. Věřil jsem víc sobě než jim. Na druhém místě jsem věřil na náhody a ze všeho nejvíce na štěstí. Snad tohle všechno vytvořilo mou klikatou cestu životem, veselou, smutnou, radostnou, úspěšnou, neúspěšnou, s nápady a bez nápadů. Bože, já bych toho chtěl ještě stihnout, i když jsem si vědom, že jsem se po celý život rozdával a teď už vlastně toho na rozdávání moc nemám. Co jistotně můžu rozdávat, je smích nebo alespoň úsměv.
K mým největším štěstím, dá se říci zlatým kamenům, patří moje žena Květa, se kterou žiji 55 let, maminka tří dětí a babička tří vnoučat. Jsou to moje štěstíčka! Jsem bohatý, i když nevlastním ani chatu či chalupu a dokonce ani auto, ale vlastním lásku k rodině a ke všem upřímným přátelům posedlým divadelní múzou…
Jaký spatřujete rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem?
U amatérů jsem vždy oceňoval neobvyklé náměty a nápady, kterými se otevírají nečekané inscenační postupy umožňující vyzkoušet si vlastní pojetí divadla. U profesionálů je míra této tvořivosti značně omezena.
Myslíte si, že amatérské divadlo má své místo i v této době a proč?
Jsem přesvědčen, že ano, neboť může skrze svou imaginaci jedinečným způsobem zachytit, rozkrývat a vyjádřit rozporuplnost světa.
Děkuji za rozhovor.
Autory příspěvku jsou: Jaromír Hruška – dramaturg Městského divadla Český Krumlov, ale především pan Jaromír Sypal – autor, herec, režisér, divadelní ředitel a „člověk“ v jedné osobě.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.