AS 2002, č. 4, s. 15 - 20, Tatrman Brůček.

51. LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM
Celostátní přehlídka amatérského loutkářství

aneb
Co jsem si zapamatoval
čili
Co mi (mimo jiné) za zapamatování stálo

Vybírám z představení, která byla uvedena v hlavním programu. Zmiňovat se o všech doplňkových a inspirativních představeních mi znemožňuje již fakt, že jsem všechna neviděl.

CHANDRARADAR ZUŠ Nové Město na Moravě (mládež)
S PASTÝŘKOU. Autor Robinson Jeffers (Pastýřka putující k dubnu), režie a úprava Ivona Čermáková a soubor.
Tři děvčata o svém představení mimo jiné napsala: „... Jde o naši absolventskou závěrečnou práci II. cyklu literárně dramatického oboru ZUŠ. ...vytvořili jsme si loutku Klárku, abychom se nehádaly. Ta z nás, která s loutkou manipuluje, stává se jí.“
Přicházející diváky očekává na jevišti dívka v houpacím křesle. Po setmění v hledišti přichází dívka druhá a chce si do křesla též sednout. Po nastalém malém konfliktu končí obě dívky kousek od křesla na zemi. Přichází třetí dívka. V ruce nese nějaký hadr, který hází do křesla. Pak si sedá k děvčatům. „Co budeme dělat?“ „Budeme si povídat.“ „O čem?“ „Třeba o dívce Kláře, která...“ Od té doby se děvčata střídají v manipulaci loutky, která se vyklubala z hadru na křesle. Samo křeslo má (otočením, či převracením) představoval různá prostředí. Loutka má jako ze závitů stříbrného plechu vytvořenou poněkud ptačí hlavu, (některým divákům navozuje klec). Za velice dobrého přednesu Jeffersových textů si velmi šikovná a talentovaná děvčata jak štafetový kolík předávají představitelku hlavní postavy. Její protihráče pak, poněkud nešťastně, markýrují strojovým pohybem rukou. Přednes je dobrý, ale loutkové divadlo se bohužel neděje.
Těším se, až uvidím děvčata příště. Věřím, že po letošní zkušenosti příště dokážou, třeba jen pomocí samotné látky, vytvořit postavu, která bude jednat, zaujímat vztah a postoj, která bude umět komunikovat s diváky.

KLUBÍČKO CVIKOV (dospělí)
ŠVEC DRATVIČKA. Napsala Marie Kownacká, přebásnil Kamil Bednář, režie Tomáš Janovský.
Princezna se prochází po zahradě, zpívá (hodně se tu zpívá - je to muzikál) a veršuje (hodně se tu veršuje – je to ve verších). Přichází Ježibaba, princezna se jí lekne a urazí ji. (Bojím se tě věru, co jsi za příšeru. Jsi protivná jak hmyz, co nejrychleji zmiz!) Ježibaba zavolá draka, který princeznu unese do své jeskyně. Dva princové coby zachránci selžou. Přichází Dratvička se svým neustále se opakujícím představováním (to vše ve verších, s hudbou a zpěvem!), zajde za Ježibabou a jejím kocourem a udělá jí (jim?) boty. Ježibaba dá za to Dratvičkovi kouzelné housle (divák je nezahlédne ani nezaslechne - místo nich hrají klávesy) a koně Zlatohřiváka (loutka z jiné pohádky). Dratvička si na koni doletí k drakovi, přemůže ho, zachrání princeznu, odmítne království (raději bude spravovat boty) a s princeznou (které je náhle bohatství tatíčka také jaksi cizí) se vypraví do světa.
To vše na velké scéně, na které jsou připraveny tři scény. Zcela vlevo je zídka a plot královské zahrady, uprostřed dračí sluj a vpravo chaloupka na kuří nožce. Jednotlivé scény jsou podle potřeby nasvěcovány. Soubor hraje marionetami z Unanova.
Text, se kterým soubor pracuje, by se asi měl hrát s nadhledem. Soubor ho bere opravdově a hraje vážně, naplno. Pak se stane, že některé verše, (které u provedení stejné pohádky profesionálními divadly vyznívají lehce komicky) v tomto případě vypadají jako autorovo neumětelství.

CÉČKO SVITAVY (dospělí)
SLON. Napsal Antonín Mareš, úprava Karel Šefrna + Céčko, režie a hudba Karel Šefrna.
Na scéně je (pro Céčko) nezbytný klavír, malířský stojan a světla. Krásným poetickým textem, hudbou, jednotlivými obrazy (skutečnými obrazy, které i s plochými loutkami namaloval Jindřich Pevný) jsme provázeni příběhem indického slona, který nechtěl pracovat. Proto z Indie utekl a nechal se naverbovat do Evropy. Tam, po krátké epizodě v Holandsku odkud byl prodán do Německa milý slon právě na práci umírá. Pokračování příběhu nastává po letech otevřením zcela jiného příběhu. Vnuk jakéhosi dědečka (dědečka, který kdysi utekl z domova, aby se kamsi dostal, nebo cosi dokázal) nachází v muzeu sloní kůži. Domluví se s ní, že se spolu vydají do Indie. Cestu kůže nepřežije. Vnuk po přistání spěchá dál, aby… a již ho nikdo nikdy nespatří.
Evropská zlatá klec, po které slon touží; dva útěky, z nichž každý je ve své podstatě jiný (slon utíká před něčím, dědeček utíká za něčím); Goethe se svým prohlášením, že v lebce slona se skrývá lebka člověka; ptáci, kteří jsou stejní jak v Indii, tak Holandsku a nakonec i holandská dražba – to jsem vyjmenoval jen několik drobných mezníků v příběhu, který nám svitavské Céčko se shovívavou laskavostí vyprávělo. Po představení jsem si zapsal: Poetický, vynalézavý, střídmý, múzický, … s lehkým humorem ke smrti kráčící. Obsah představení popsal soubor takto: Ach Bože, sloní omyly i trápení se tolik podobají lidským. V tomto i v onom čase.
Je-li člověk v představení tak silně smíchem a smutkem zasažen, mnoho toho nenamluví. No, snad jsem z podstatného řekl vše.

SNĚŽENKY OPAVA (mládež)
MÍČEK FLÍČEK. Napsal Jan Malík, úprava Věra Jiříčková, režie Aleš Musil.
Na scéně jsou v popředí tři nestejně vysoké válce, za nimi třídílný paraván stylizovaný do tří domů s barokně kulatými střechami a celkem pěti okny (z nichž bohužel pouze jedno bylo nakukováním Draka využito). Přijde vypravěčka (později hraje Draka), řekne divákům, že dědeček a babička nemohli mít děti, a odejde. Na scénu usedají dědeček s babičkou. Odněkud (škoda, že ne z okna) přiletí míč. Dědeček s babičkou ho z připravených prefabrikátů polepí tak, že to vypadá, jako by měl oči, nos a ústa – a Míček Flíček je na světě. Pak vše pokračuje podle původního textu pana Malíka. Škoda jen, že Sněženky z Opavy nenašly k pohádce alespoň lehký nadhled. Tak, jak hráli pro nás –smrtelně vážně- se pohádka občas jaksi samovolně stávala nechtěně, a někdy i poněkud nepatřičně, komickou. Cestování dědečka a babičky kolem loutek policajta, pumpaře, strašáka, pejska a ptáčka proběhlo pouze jednosměrně – k Drakovi. I tak jsem přemýšlel, jak dát jednotlivým zastavením větší význam a váhu. Při jednoduchých přestavbách dědeček s babičkou bubnovali a zpívali stále stejný popěvek o tom, že nemají Míčka Flíčka. Když se cestující stařečkové dokodrcali k bydlišti Draka, byly přes Paravány přehozeny povlaky znázorňující nebe a mraky. Za nimi bylo doupě Draka. Pohádka končila vysvobozením Míčka Flíčka.
Ještě něco k postavě a povrchní charakterizaci Draka. Každé jeho zjevení je provázeno zvukem větru. Přitom se Drak větru bojí a vítr (z úst diváků) ho nakonec porazí. Chybějící nadhled k pohádce podstatně ztížil roli mladým, poněkud ostýchavým představitelům dědečka a babičky.

NA ŽIDLI TURNOV (děti)
HADRFOUS. Autor Jiří Čenda Břenka, režie Petr Záruba a Dana Salabová.
Představení je rámováno problémem spisovatelky, která telefonicky dostává úkol napsat pohádku. Jak o pohádce přemýšlí (nebo jak jí píše), pohádka se před zraky diváků odvíjí. Kdyby představitelka spisovatelky ještě mohla představení doprovázet na (nyní schované a někým jiným obsluhované) klávesy, bylo by ještě lépe.
Představení, které je za hadrovým paravánem hráno maňásky, vypráví o dědečkovi a babičce, kteří mají rádi vepřové se zelím. Ve chlívku si krmí pašíka, na zahrádce u lesa pěstují zelí. Na to jim ale chodí zajíci. Proto dědeček vyrobí (na scéně jednoduše a s vtipem) strašáka, který má zelí hlídat. Vždy, když strašák – Hadrfous usne, zajíci mu ukradnou hlávku. Po zjištění, že je na zajíce krátký, je Hadrfous varuje, že by dědeček mohl mít místo vepřa-knedla-zela zajíce na smetaně. To zabere. Zajíci zelí vrátí a pohádka končí. Představení svěží, rychlé, krátké s nápadem. Škoda, že nebyly využity všechny nabízené možnosti groteskní rakvičkárny. Mohlo být ještě lépe. Ale i tak bylo dobře. Důležité je, že děti hrály to, co zahrát mohly. A že věděly co hrají. To u mnoha dospělých souborů neplatí a na výsledky je lepší se nedívat.
Představení, které jsem viděl, mělo hned na začátku technický kiks (jsem v pokušení napsat kyx). Možná, že i díky němu se vše z pomala rozjíždělo, pomalu zrychlovalo, až to ke konci mělo úžasné grády. Pro anekdotu, kterou představení v podstatě je, naprosto příhodný temporytmický vývoj.

LOUTKINO BRNO (děti)
KRÁL V KUKANI. Autor Jan Vodňanský, úprava a režie Radomír Prokop.
Další písničkami přeplněné představení. Jednoduchý paraván, tyčkové loutky s jednou živou rukou. Pakliže jsem dobře rozuměl (a rozuměl jsem pouze občas), je to pohádka o království, které napadne drak a chce princeznu (teď vážně nevím, jestli sežrat, nebo za manželku). Král vyhlásí obligátní odměnu (království a princeznu), ale vhodní zachránci náhle nejsou. Příležitosti se chápe skupina trpaslíků (stejně velké loutky jako ostatní postavy pohádky), podkope draka, ten se propadne do země a král trpaslíků se stává manželem princezny, která si ho pak nosí v kabelce, ošatce, či v kukani. Hercům při představení sekundují dobří muzikanti a zpěváci. Pak jsou do něj (poněkud neorganicky) začleněny činoherní vstupy dětí. Například pohádku otvírá celkem zajímavý výstup dvou drben nad novinami. Souboj dvou zájemců o zachránění princezny dvěma hochy je již méně logicky činoherní. Zcela mimo logiku loutkového divadla je činoherní produkce televizního hlasatele, který popisuje vítězství skřítků nad drakem. Místo loutek, kterými se v představení hrálo opravdu málo, se až příliš zpívalo a hrálo na hudební nástroje. No dobře.

DdDd ZUŠ DĚČÍN (děti)
BYLO NEBYLO. Představení se skládá ze dvou pohádek:
JAK KVŮLI VAJÍČKU ŠEL KOHOUT NA ZÁMEK podle rumunské pohádky v převyprávění Marie Kafkové napsala a režírovala Jana Štrbová.
Na scéně je jednoduchý paraván, kohout a slepice jsou dlaňové loutky.
Dědeček (s nepříjemnou selkou v sousedství) má kohouta. Je spokojen, dokud nedostane chuť na vajíčko. Selka mu vajíčko neprodá, tak pro něj jde kohout dědečka. A rovnou na zámek. Kohout na zámku tak hlasitě kokrhá, až všechny vyruší. Císař dá příkaz rušitele chytit, utopit v rybníce (kohout všechnu vodu vypije) a posléze upálit (kohout vypitou vodou uhasí pec). Nakonec se kohout vrací domů se všemi císařskými slepicemi a kratičké, svižné, jasné a vtipné pohádce je konec. (Akorát ta vůně smažených vajíček mi scházela.)
HEBE HEBE HEBERE podle pohádky bratří Grimmů napsala Milada Mašatová.
Tak jako v první pohádce je i zde živá hudba, čistý zpěv, pěkná mluva a kultivovaný cit pro výtvarno. Na rozdíl od prvé pohádky je ale tato ve stavbě složitější, vláčnější, vážnější, až skoro baladická. Potulný loutkář Matěj (malé marionetářské cvičeníčko na úvod) je násilím odvlečen do války. V bitvách si zraní obě ruce a je vládci z vojny propuštěn. Potká čarodějnice, které od něj chtějí z jakési propasti vytáhnout kahan. Situace dopadne tak, že Matěji kahan zůstane, otře jej a (ejhle, loutky!) objeví se velmi dobře vodění skřítci heberkové. Matěj si nechá nejprve uzdravit ruce, pak ale skřítky posílá pro své vládce, aby mu sloužili. A tato malá pomsta se mu pochopitelně vymstí.
V pohádce se míchala, aniž by byla zdůrazněna, či uchopena, různá zajímavá témata (např. lidská svoboda nebo v různých situacích zdůrazňované prohlašování, že jsou „ruce jako ruce“, příliš snadné zapomenutí původního povolání /poslání?/ hlavního hrdiny,…). Možná i to byl důvod jakéhosi ztěžknutí celé inscenace, která by nicméně stála za vyčištění a docizelování.

NA ŽIDLI TURNOV (dospělí)
TŘI PRASÁTKA A VLK. Napsala Dana Salabová, režie Lenka Kvintusová.
Na velkém slunečníku zavěšený paraván dává tušit, že se bude běhat dokolečka a že hlavní představitelé budou maňásci. Na scéně je lehce neudržovaný domeček. Tři prasátka – jedno pracovité a dvě nepracovitá se kvůli práci na domečku pohádají. Dvě nepracovitá odejdou a najdou si spaní ve slámě a chrastí. Odtamtud je vyžene hladový vlk. Prasátka utečou do domečku (pracovitým kolegou již opraveným) a vše šťastně skončí. Pohádka je hojně naplněna melodiemi šlágrů z 60. let, do kterých si soubor vložil vlastní texty. Domnívám se, že soubor nevyužil všech groteskních možností, které maňásek ke hraní dává. Na jevišti bylo málo akce (o to víc se povídalo a zpívalo). A když se povídalo, tak se mentorovalo. Domnívám se, že i tomuto představení chyběla zlehčující nadsázka.

DIVADELNÍ A LOUTKÁŘSKÝ SOUBOR BLUČINA (děti)
O SLEPIČCE KROPENATÉ. Autoři František Nepil a Ludmila Dohnálková, režie Hana Kratochvílová.
Před paraván vychází slepičí mažoretky. Chvíli cvičí a pak jdou skládat slepičí maturitu. Maturitní komise - bodrý sedlák se selkou z Moravy - dává otázky (např. jaký tvar má vajíčko), které slepice - pardon, já jsem dosud neoznámil, že soubor celou pohádku až na maličkou výjimku hraje činoherně - briskně odpovídají. Až na jednu, která je jiná. Zlobivá. (Hraje ji nejmenší holčička.) Maturitní komise si ji (co s ní také jiného?) chce uvařit k večeři. Holčička – pardon - slepička utíká do města, tam neudělá zkoušky na konzervatoř (komise je hrána trubkovými loutkami), jde domů a polepší se. Zdá se, že děti jsou v představení tak přesně a pevně vedeny, až to zavání drilem. Neloutkovost celého představení nevidím v tom, že tam bylo málo loutek, ale že se v něm loutkářsky vůbec nemyslelo. (Cosi vyjádřit prostřednictvím vztahu materiálu, předmětu či loutky - symbol, metafora, ...) Pro školní besídku snad. Na národní přehlídku Dětská scéna by se to ale asi dostat nemohlo.

RÁMUS PLZEŇ (starší mládež – nebo že by už dospělí?)
SHOWLET. Autor a režie soubor.
Malý paraván, spodové loutky s živou rukou. Židovská anekdota souborem až k silnému tématu dovedena. Hlavní postavě Eliášovi se ve snu (skvělá scéna!) zjeví andělé se zprávou, že je vyvoleným prorokem. Blízcí i vzdálení ho hned zkouší otázkou, co měli včera (dnes, předevčírem) k snídani. Odpovědí je vždy „šoulet“. Dalšími důkazy jeho proroctví je pak skvělá scéna, ve které Eliáš v hospodě vypráví příběh, jehož jednotlivá vytržená slova zdánlivě odpovídají na otázky jiné skupiny židů u stolu, nebo zničení trestu Božího - hlemýžďů. Eliáš se setkává s rabínem, který je charakterem a i funkcí v ději podobný Vocílkovi ze Švandy Dudáka. Při poslední zkoušce, kdy má uzdravit malomocné, Eliáš prohlašuje, že prorokem není, a malomocní ho nakazí. Při posledním setkání rabín poznává Eliáše a poštve na něj dav. V lehce parodické scéně, při které mi přeběhl mráz po zádech, dav Eliáše ukamenuje. Tak veselý, rozverný, pro někoho až (prý) vulgární začátek lehce a zpěvavě vplul do tragického konce. Ano - a ještě skvělá FUNKČNÍ muzika se skvělými texty. A vědomí celého souboru o čem, jak a proč právě toto hrají. Z těchto důvodů to je pro mně zatím nejlepší, nejpřesnější a nejkomunikativnější představení Rámusáků. (Snad také proto jsem si při tipování souboru pro přímý postup na Jiráskův Hronov neustále zmateně přehazoval Rámus s Céčkem - až jsem nakonec oba soubory postavil vedle sebe.)

PŘÁTELÉ MOJMÍRA BABÁČKA (dospělí – pro mně možná starší mládež)
TANEC ŽIVLŮ. Španělské přepisy aztécké poezie upravila a na režii se se souborem podílela Romana Zemenová.
Je co si prohlížet. Dvě stavby vedle sebe vypadají jako jihoamerické stupňovité pyramidy s hyeroglyfyckými znaky na sobě. Vlevo třístupňová, vpravo dvou. Pěkné řezbované loutky jakoby vyrůstající z neopracovaného pařízku mají pro svá gesta volné pohyblivé ruce. Celé představení doprovází velice příjemná (mohu to tak nazvat?) etnická hudba. Na vyšší pyramidě žije náčelník Opeřený Had, na nižší pak „záporák“ Postící se Kojot. Postící se Kojot nechává obětovat dívku, která dosud žila s Opeřeným Hadem. Dívka se proměňuje v Rudého Ptáka a odnáší Opeřeného Hada daleko pryč. Až se Opeřený Had vrátí (podle pověsti je očekáván v intervalech 52 let), přinese Aztékům klid, mír a blahobyt.
Toto je pro mně (přibližně) hlavní rámec jakéhosi divadla rituálů, modliteb a mýtů. Přiznám se, že mi poněkud chybí vedení divadelního příběhu se svými vztahy a zápletkami. Do výše uvedeného mýtu mi poněkud nepasuje (snad dopsané) tragické ukončení představení. Aztékové v době, kdy po 52 letech opět očekávají návrat Opeřeného Hada, spatří připlouvat lodě. V domnění, že jejich náčelník se vrací, s otevřenou náručí vítají Španěly. Ti je následně decimují. Jakoby to byl druhý příběh - nějak si to neumím spojit.

UMĚLECKÁ SCÉNA ŘÍŠE LOUTEK PRAHA (děti)
MARIULA A HŘÍBĚ Z RUBÍNKU. Napsala Jarmila Hannach Čermáková, režie ing. Jan Novák.
Na scéně je vybudované velké širokoúhlé jeviště pro poněkud nedobře chodící marionety. Do hlediště zní podle mého bezchybně reprodukované písničky cikánské (může se to ještě, není toto pojmenování již trestné?) kapely a kytarové improvizace Štěpána Raka. V programu si čtu, že uvidím pohádku na romské motivy, inspirovanou básněmi Frederica Gracii Lorcy. Odehrává se v krásné ale chudé Andaluzii, v zemi kde slunce pálí a voda je vzácná.
Pohádka o dívce Mariule, která objíždí na zázračném hříběti Jitřenku (zde představená rolničkou), Měsíc (zde představený tamburinou) a Slunce (zde představené kolem od vozu), aby pro zemi získala vodu, která zmizela, když jí (Mariulu) zranil a do zázračného pramene prolil její krev bílý chlapec, který se do ní následně zamiloval, aby pak sbíral rosu pro jejího tatínka a bratry, když měli žízeň, je asi lehce upravená. Celkové vyznění poněkud jednostranně směřovaného představení nabádá diváka (alespoň jak se domnívám) k lepšímu spolužití s romy. Práce na poněkud neosobním představení jakoby byla na objednávku. Na papírek na koleně jsem si při představení napsal, že mu chybí pokora. Domnívám se, že na tématu, který se soubor (za jistě nemalých investic) rozhodl realizovat, je nutno pracovat především svým vlastním srdcem. Mám obavu, že v tomto představení Umělecké scény Říše loutek tomu tak nebylo. Ale koncert, jak prohlásil jeden z diváků, to byl pěknej.

HOP – HOP OSTROV (děti)
NASLOUCHEJ. Autor Zbyněk Malinský, upravila a režírovala Irena Konývková.
Na jevišti vlevo vzadu klávesy, vpravo jakési stojany, ze kterých se později vyklubou stromy. Tři kluci na jeviště přinesli tři drobné zimní poněkud anekdotické a poněkud vánočně rozteskněné pohádky: RYBÁŘ A KAPR. Rybář se marně pokouší chytit kapra (jednoduchá loutka). Když mu podzimní vítr shodí do vody čepici a kapr mu jí donese ke břehu, nezachová se jako nevděčník a vezme si pouze čepici. Pak zachrání kapra před udušením (přes naznačený rybník zima přetáhne igelit) a na jeho přání ho s sebou vezme domů na Vánoce. Po Vánocích rybář kapra odnese zpátky do rybníka. JEDLIČKA A ČERVENÝ PTÁČEK. V lese je jedlička (zelenou girlandou ozdobený hoch) obydlená červeným ptáčkem (jednoduchá loutka). Jedličku poškodí projíždějící traktor. I tak se dostane s ostatními stromky a se svým nerozlučným kamarádem ptáčkem na vánoční trh. V rodině se poškozená jedlička nejprve nelíbí. Když se ale ukáže červený ptáček, všichni ví, že mají nejlepší vánoční stromeček ve městě (?) na světě (?), teď nevím. DVA MRAZOVÉ A HOKEJISTI. Velký mráz - Samec letí v zimě do hor. Slabý mráz zůstává na vesnici a udělá na rybníku slabý led. (Led-igelit. Mrazi-jednoduché loutky z igelitu.) Kluci jdou hrát hokej, proboří se a málem utopí. Doma dostanou co proto a jsou smutní. Slabý mráz pozve silný, aby udělal dobrý led. I stane se. A pohádky je konec.
Když to tak píšu, vypadá to jako pěkná blbina. S jemným groteskním nádechem a při příjemném, vánočně umírněném projevu tří hudebně nadaných „rošťáků“ je to však docela pěkná a příjemná podívaná. A ani nevadí, že se nehemží loutkami.


STAROST PROSTĚJOV (dospělí)
RODINA MOROUSŮ aneb LOUPEŽNÍCI V ČESKÝCH PRALESÍCH čili MESISTÁFL HANEBNĚ ZMUSTROVANÝ. Napsal Alois Gallat, úprava textu a režie Tomáš Zelený.
Groteskní truchlohra s živou hudbou a se zpěvy. Soubor má fundus starých řezbovaných loutek, marionet na drátě, a často s nimi hraje. A to je na práci s loutkou i u některých loutkoherců vidět. Zdá se, že letos souboru připadal vybraný text tak dobrý, že jej málo škrtal. Nebo se příliš nesnažil situace, do kterých loutkoví hrdinové přišli divadelně ztvárnit. Nebo se herci báli, aby představení nebylo příliš dlouhé, a tak nasadili extrémní rychlost v drmolení textu. Škoda. Takto bylo nutno při příjemné podívané na staré loutky velice dobře natahovat uši, aby ta spousta ne vždy dobře mluveného textu skrze ucho do mozku došla.
Oč vlastně šlo? Přesně nevím, neboť jsem mnohým slovům opravdu nerozuměl. Asi takto: Umírá starý pán a má dlouhou řeč. Záporák si dělá zuby na mladou. Na pomoc si bere ďábla. Získává kouzelný náramek. Navlékne-li jej jedna osoba druhé, druhá prvou musí milovat. Kašpar to zvětří a zaonačí tak, že do padoucha se zamiluje ďábel s náramkem navléknutým na rohu. A jde se do finále.
Některé gagy si soubor vymyslel jen tak, bez návaznosti na děj (náznak močení do diváků). Jiné nepřesně provedl, a proto lépe nevyzněly (útěk loutkoherce vedle loutky, která se pouze mlela a též neutíkala). Ale to byly detaily. Nejvíc mi vadily písničky (jako u většiny letošních představení) a nezřetelná rychlomluva loutkoherců. A při tom, když si vzpomenu jen na pěknou loutkářsky udělanou scénu lačného bloudění hlavy chlípníka po těle vyděšené vyhlédnuté... Joj!

Nakonec si ještě dovolím uvést několik z mnoha otázek, které jsem si na letošní celostátní přehlídce amatérského loutkářství položil.
• Je skutečně nutné stůj co stůj natahovat představení písničkami? Je vhodné stůj co stůj se pokoušet s loutkami vyrábět muzikál?
• Stane se Loutkářská Chrudim odkladištěm dětských představení, která se pro svou nízkou kvalitu nedostala na národní dílnu dětských divadelních recitačních a loutkářských kolektivů?
• Nedal by se v Chrudimi nalézt jiný hrací prostor než kino? Snad neznám představení, kterému by právě kino neublížilo.
• Když se domnívám, že někde chybí nadsázka, nechybí tam spíše krásná uvolněná fantazie? Víte, ta která si lítá v povětří a někdy i trochu kašle na odborníky a dané zákony o létání.
• Je nezbytně nutné „dělat“ představení, když není o čem hrát?


Všem, kterých jsem se tímto vzpomínáním na 51. LOUTKÁŘSKOU CHRUDIM nemile dotkl, se z celého srdce omlouvám.
Tatrman Brůček