AS 2002, č. 4, s. 6 - 7, Mirek Kovářík.
Divadla poezie - nová etapa vývoje žánru na obzoru...?
Po létech více méně pracného prozkoumávání možností, kde objevit smysluplně pracující amatérská uskupení zabývající se prací se slovem, doznávala prostějovská finální soutěž až do loňska v podstatě dvě podoby těchto aktivit – scénické bilance dramatických tříd uměleckých škol nebo inscenace textů převážně gymnaziálních souborů vedených pedagogy, jimž se tento druh činnosti stal nikoli nařízeným aktem, ale možností realizovat vlastní literární záměry na komorním jevišti… Letošní praktikování soutěže jako vizitky vítězů krajských soutěží přineslo sice úrodu oproti minulým létům nebývalou - 11 divadel poezie, tedy počet takřka dvojnásobný. Mohl být i vyšší, kdyby každý z krajů své reprezentanty rigorózně vyslal.
I tak se to letos zahemžilo nezvyklým rodem provozovatelů soutěžících skupin: vedle tradiční reprezentace uměleckých škol (Jesličky Hradec Králové nebo ZUŠ V. Ambroze z Prostějova) objevily se kromě gymnaziálních kolektivů i „nezávislá“ uskupení, dokonce pak i odnož ochotnického divadelního spolku a autonomní studentské divadlo bez pedagogického vedení, a to dokonce s vlastním autorským počinem.
Vítězové byli nasnadě: znovuvzkříšený pětadvacetičlenný voicebandový kolos, který i názvem (Ústa/F/ Brno) provokoval k metaforickému čtení jeho produkce – a bylo skutečně co vnímat, domýšlet, hlavně pak nechat v sobě souznívat a vybavovat si Spolužáčkoviny aneb Volte slova i jako manifest odpoutaného pojetí slova, verše, rytmické jednoty nezvykle silného a emotivně zacíleného poselství. Zejména v Krieblově Popěvku o zvonu dokázal profesor Zdeněk Šturma, hybná páka, inspirátor a dirigent v jedné osobě, udržet v neustále se měnících a zvukově vzpínajících se a „dohasínajících“ sekvencích svůj strojově přesný, a přece viditelně zainteresovaný sbor v koncentraci nejvyššího řádu, která – a v tom vidím další nesporný úspěch a důvod nejvyššího ocenění – přecházela na posluchače skutečně jako zvukové vlnění a zpětně se vracela na jeviště… Připočtěme i další aspekty do celkové kalkulace – nápadité kostýmy-kutny, aktuálně zmetaforizované názvy jednotlivých skladeb („Eurozvony“ jako znaková šifra Krieblovy citoslovečné zvukomalby „ dan-don-dedydon- den-dodu-dydeon…), napětí celé hlasové produkce od nástupu po variabilní proměny jednotlivých položek repertoáru – toto vše v bezchybném mnohaminutovém sledu skutečně reprezentativního vystoupení, které by mohlo být ozdobou jakékoli kulturní produkce svého druhu. Napadlo mne pochopitelně zařazení Ústa/F/u mezi položky televizních „zábavných“ montáží – vedle cvičených morčat všech těch pěveckých nebo tanečkových doprovodů hvězdných celebrit působili by brněnští studenti z komínského gymnázia jistě jako zjevení. Najde někdo z bossů televizní kultury vůbec někdy odvahu všimnout si této domény estetické seberealizace?
Srovnatelní stylem, nikoli už však už provedením, byli nositeli letošní Zvláštní ceny poroty – studenti karlovarského Prvního českého gymnázia, jejichž divadlo poezie Nadrátkách uvedlo „Maso: chistické noeticko-poetické pásmo“ opět jako dílo inspirované duchem vůdčím a režisérským v jedné osobě – pedagogem Stanislavem Hoffmanem, jehož sonda do textů slabikářů z nejrůznějších etap vývoje českého školství v uplynulém půlstoletí přinesla neobvyklý zážitek v podobě pohybově-zvukové montáže, inscenované se znalostí znakového působení rekvizit v poloze jakési proměnné pantomimické feérie, zpodobňující tímto metajazykem vývoj lidského rodu vůbec. Od prvotního objevu možností komunikace po stádní společnost přítomné éry globalizační. Propojení jednotlivých oddílů však nepůsobilo dynamicky, místy retardovaly sólové výstupy dějový posun, práce s rekvizitami byla domyšlena jen náznakově a často bez metaforického dopadu… I tak ovšem to byl jeden ze zážitků, který vybízí k nejrůznějším úvahám i o stavu současného světa…
Klasika na WP 2002 byla zastoupena takřka v reprezentativním spektru. Dvojí návrat k Erbenovi a jednou Morgenstern a Apollinaire - co si přát víc? Každá generace si repertoár této ražby vykládá po svém – u K.J. Erbena bylo toto prezentování umocněno především zvládnutím znakové řeči poetického jeviště – režijní uplatnění obyčejného skládacího jevištního praktikáblu prostějovského Divadelního souboru HUGO při ZUŠ Prostějov si v inscenaci Svatebních košil opravdu dokázalo začarovat s touto dřevěnou konstrukcí a vytvářet z ní postupně stěnu světničky s modlící se Milou, krajinu, jíž putuje dvojice k hřbitovnímu cíli – zvonici kostela, zeď okrsku mrtvých, i dveře umrlčí komory. To vše v doteku s proměnlivými znakovými rekvizitami, ale i gesty, stylizovaným vokálem a sugestivním hudebním živým podkresem vytvářelo nesmírně působivý rámec pro jednání protagonistů. Nejenom tradiční dvojice, ale i „živé“ Bohorodičky, která provází jako němá souputnice osudový děj balady… Jen nadbytečná expresivita výrazového rejstříku Milého a emotivně zahlcený jazyk jeho protějšku ubíraly vyznění klasického textu, rozhojněného o připsané „mimoerbenovské“ pasáže, rámující příběh do vesnického rána po bujné noční veselici…
I druhé číslo z Kytice upoutalo využitím jevištního znaku – drapérií v tříbarevném akordu bílé a černé jako radosti a smutku a červeného odstínu –dynamiky života se všemi jeho možnostmi a proměnami. Gymnaziální kolektiv aktérů Re/de/ Generace Prostějov si Erbenův Štědrý den pojednalo především jako vysoce koncentrovanou produkci několikavrstevné zvukové syntézy lidského hlasu, přesně naaranžovaných proměn pohybových a hudebního projevu, který se nikdy nestal pouhou zvukovou kulisou, ale naopak děj dotvářel, komentoval nebo i posouval. Také zpěvní provedení některých slok balady ve folkovém stylu bylo ústrojné – pohybový temporytmus byl tímto fungujícím aparátem naprogramován takřka bezchybně a s cíleným nasazením od prvního taktu houslového sóla po závěrečný song… K vrcholům patřila „věštecká sekvence“ štědrovečerní noci, kdy se za drapériemi míhají světla svící jako bludičky, hvězdy, osudové plamínky přinášející zvěsti radostné i tragické… Pozoruhodné dílo vzácné čistoty, které by nemělo být zapomenuto!
Klasika moderní – především Christian Morgenstern ze Svitav (Docela malé divadlo: Šibeniční písně) a „velkoprodukce“ Zamračených dětí z Plzně – Lásky Apollinairovy a Prsy Tiresiovy. V prvním případě poněkud přeexponovaná montáž čísel z klasické sbírky s expresivitou odvozovanou spíš vnějškovými impulsy než niterným zvládnutím, avšak i zde s čitelným jevištním aparátem (tenisová síť čitelná jako znak hraniční) a některými výkony mířícími k syntetické tvářnosti současného muzikálového divadla. V žádném případě tento pokus o generační vidění Morgensterna nevyšel naprázdno!
Letitá historie amatérského divadla poezie v Plzni vydává v posledních letech především objevy dramaturgické – letošní Apollinaire k nim znovu patřil. Rodem autorským i žánrovým vřazením do multiakční jevištní řeči, v níž se jednotlivé věty tohoto jazyka mohou chápat jak v podobě sólových výstupů, tak v daném kontextu s atmosférou dějových posunů… Stručně řečeno: dvojí, až trojí akční aparát skládá výsledný efekt, jakousi okamžitou „atmosféru jeviště“. První část se vyrovnává s encyklopedickým aparátem Apollinairova literárního díla, vznikajícího v ovzduší vojenského běsnění První světové války, inscenačně rozehraná do nostalgické polohy s emotivním přesahem k dílu básníkovu. Pozoruhodně ho mimicky ztvárnil Jiří Kout, nadaný pohybově a obdařený nesmírně působivou výrazovou sugestibilitou. Jeho protihráčem je v druhé půli Lukáš Langmajer, Tiresius, výkonem věrojatným zcela na úrovni někdejších skandálních protagonistů z údobí avantgardy. „Punkový“ vzhled Tiresiův, piercing, gestace a tón řeči – to vše je podrobeno režijnímu záměru pojednat Apollinaira současnými prostředky, v nichž je ovšem zašifrována celá škála divadelně poetického jazyka, jak ho známe od let 60. po čas přítomný, v němž se plzeňské kolektivy divadel poezie už neodmyslitelně zabydlily.
Autorským divadlem přispěly k určitému osvěžení „klasického“ koloritu soutěže Čistě přírodní produkty z Prostějova inscenací textu Jana Kohoutka „4x1“, jednoho ze čtveřice aktérů této poetické montáže z rodu divadla absurdního, nicméně s narážkami na problémy světa současného, v jehož mediální džungli se otázky po smyslu nejkrásnějšího lidského spříznění, jímž je láska, zdají opravdu těžko zodpověditelné. Postupné rozkrývání jednotlivých situací, v nichž aktéři stylizovaně představují své emocionální domény, vrcholí scénou zabití lásky - tvoří však jen jednu z vrstev inscenace. Stejně tak je důležitá hudební montáž skladeb z pocitové výbavy této generace. Koneckonců ani jeden z protagonistů v kostýmu Alexe z Kubrickova filmu Mechanický pomeranč podle románu A. Burgesseho tu není nadarmo. Zdánlivá skica k postižení emocionálních obrysů této věkové vrstvy dostává tak obecnější smysl. To si uvědomili nejen diváci, vysoko v soutěži o přízeň obecenstva hodnotivší výkony Čistě přírodních produktů, ale i porota udělením Čestného uznání - nejen za přínos autorský…
Přednesu sólového typu „ s použitím“ aparátu divadla poezie (včetně protihráčky -ženy se saxofonem) blížila se inscenace poezie Pavla Šruta Zlámilá téměř každoročního účastníka prostějovské soutěže – divadla Jesličky ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové. Vyzněla kupodivu jako svěží počin sonorního, až intimně prožívaného pocitového děje, kterému se protagonista-přednašeč doslova upsal nasazením všech rejstříků svého psychofyzického vybavení. Což při udržení půlhodinové pozornosti diváků, při prezentaci textu v podstatě nesyžetového, byl výkon opravdu mimořádný a z hlediska možností takto pojatého „divadla jednoho herce“ adekvátní výkonům profesionálním.
Vše další už patřilo do kategorie malých či větších nedorozumění: Jsou dva různé, jevištní provedení textů H. Arpa, J. Tardieua aj. dvojicí vystupující pod hlavičkou Modrý pták – Žďár nad Sázavou. Nepřekročilo niterné prožívání básnického světa ani při umném přeskupování rekvizit a pokusu o hudebně-slovní dialog…Výstižně charakterizovala žďárskou montáž jedna z diskutérek při nočních pohovorech nad zhlédnutými představeními jako „bezobrazí a poetické vakuum“. Skutečně, z viditelné snahy po imaginačním zážehu jednotlivých textů, nepodařilo se vzkřísit ani náznak ohně poezie, jen tu a tam vykřesat – možná i trochu bezděčně – pár jisker…
V poloze více méně ilustrativního přístupu zůstaly i poslední dvě položky soutěžního repertoáru WP 2002 – montáž beletrizované villonovské faktografie a citátů poezie Buď sbohem, Františku divadelně-poetického studentského kolektivu /Ne/smysl z Luhačovic, která pouze naznačila možnosti, jak se metaforicky zmocnit jinak dobře napsaného scénáře na věčné téma rebelství a láskyplného srdce básníkova. Totéž v jiné poloze platí o montáži slavných gregérií R. Goméze de la Serny Co vykřikují věci, jak je předvedli amatérští divadelníci souboru Podio ze Semil. Extaticky jiskřivé aforismy slavného španělsko-argentinského spisovatele světového jména pouze gesticky a pohybově doilustrovávali, i když právě postup opačný odečítal by spíše logiku Sernových objevných sentencí. Navíc zabydlili jeviště poněkud těžkopádnou přítomností autora „jakoby právě se pokoušejícího své gregérie zapisovat“ – klubko aktérů, přibližujících se k němu v popsaném již „dotváření“ jeho fantazie a nastolený neměnný temporytmus kytarové improvizace ve stylu flamenca představení více méně retardoval, až nakonec rozmělnil do jednotlivých stereotypně opakujících se a předem odhadnutelných sólových výstupů.
Zajímavým inspirativním doplňkem bylo vystoupení prostějovské básnířky-performerky Moniky Fryčové s dvojicí Muzik (dvou hráčů proslulé skupiny TY-syčáci) v poněkud provokativně naladěné koláži Teplo s podtitulem „Lyric improvization“. Projekce videa, hudba z CD i živí muzikanti na jevišti, básnířka ležící obnažena ve vaně naplněné rukopisy vlastní poezie, to vše mělo svoji polemickou příchuť vzhledem k současné prezentaci poezie a koneckonců i k řadě letošních soutěžních čísel přehlídky. Ukazuje se, že se vývoj žánru nezastavil, neustrnul v badatelském stadiu propátrávajícím kreace slavných legend divadla poezie. Naopak, popojuje se s nimi jazykem poučeným, napojeným novými možnostmi komunikace, jak je nese zejména vývoj mediální – je už téměř na spadnutí chvíle, kdy se objeví divadlo poezie, zúročující po svém jazyk dnešního esemeskového světa vzkazů a vyznání… i milostných, chatování po internetu, nekonečně větvitých domén literárních i vizuálních. Toto vše dnes mladého interpreta musí zasahovat a oslovovat. Bude na něm, jak si tento metajazyk dokáže vyložit po svém.
Počkejme si tedy za rok. Ten letošní, polojubilejní 45. ročník Wolkrova Prostějova stál za to. Mnohé shrnul, leccos naznačil, leckams nasměroval. Vracím se k voicebandové bombě z Brna – může být pádnějšího důkazu takto vyjevené kontinuity? A koho by před pár lety napadlo, že se Erben stane jedním z nejfekventovanějších autorů? Dějí se věci, a bohdá že ještě budou!
Mirek Kovářík
Po létech více méně pracného prozkoumávání možností, kde objevit smysluplně pracující amatérská uskupení zabývající se prací se slovem, doznávala prostějovská finální soutěž až do loňska v podstatě dvě podoby těchto aktivit – scénické bilance dramatických tříd uměleckých škol nebo inscenace textů převážně gymnaziálních souborů vedených pedagogy, jimž se tento druh činnosti stal nikoli nařízeným aktem, ale možností realizovat vlastní literární záměry na komorním jevišti… Letošní praktikování soutěže jako vizitky vítězů krajských soutěží přineslo sice úrodu oproti minulým létům nebývalou - 11 divadel poezie, tedy počet takřka dvojnásobný. Mohl být i vyšší, kdyby každý z krajů své reprezentanty rigorózně vyslal.
I tak se to letos zahemžilo nezvyklým rodem provozovatelů soutěžících skupin: vedle tradiční reprezentace uměleckých škol (Jesličky Hradec Králové nebo ZUŠ V. Ambroze z Prostějova) objevily se kromě gymnaziálních kolektivů i „nezávislá“ uskupení, dokonce pak i odnož ochotnického divadelního spolku a autonomní studentské divadlo bez pedagogického vedení, a to dokonce s vlastním autorským počinem.
Vítězové byli nasnadě: znovuvzkříšený pětadvacetičlenný voicebandový kolos, který i názvem (Ústa/F/ Brno) provokoval k metaforickému čtení jeho produkce – a bylo skutečně co vnímat, domýšlet, hlavně pak nechat v sobě souznívat a vybavovat si Spolužáčkoviny aneb Volte slova i jako manifest odpoutaného pojetí slova, verše, rytmické jednoty nezvykle silného a emotivně zacíleného poselství. Zejména v Krieblově Popěvku o zvonu dokázal profesor Zdeněk Šturma, hybná páka, inspirátor a dirigent v jedné osobě, udržet v neustále se měnících a zvukově vzpínajících se a „dohasínajících“ sekvencích svůj strojově přesný, a přece viditelně zainteresovaný sbor v koncentraci nejvyššího řádu, která – a v tom vidím další nesporný úspěch a důvod nejvyššího ocenění – přecházela na posluchače skutečně jako zvukové vlnění a zpětně se vracela na jeviště… Připočtěme i další aspekty do celkové kalkulace – nápadité kostýmy-kutny, aktuálně zmetaforizované názvy jednotlivých skladeb („Eurozvony“ jako znaková šifra Krieblovy citoslovečné zvukomalby „ dan-don-dedydon- den-dodu-dydeon…), napětí celé hlasové produkce od nástupu po variabilní proměny jednotlivých položek repertoáru – toto vše v bezchybném mnohaminutovém sledu skutečně reprezentativního vystoupení, které by mohlo být ozdobou jakékoli kulturní produkce svého druhu. Napadlo mne pochopitelně zařazení Ústa/F/u mezi položky televizních „zábavných“ montáží – vedle cvičených morčat všech těch pěveckých nebo tanečkových doprovodů hvězdných celebrit působili by brněnští studenti z komínského gymnázia jistě jako zjevení. Najde někdo z bossů televizní kultury vůbec někdy odvahu všimnout si této domény estetické seberealizace?
Srovnatelní stylem, nikoli už však už provedením, byli nositeli letošní Zvláštní ceny poroty – studenti karlovarského Prvního českého gymnázia, jejichž divadlo poezie Nadrátkách uvedlo „Maso: chistické noeticko-poetické pásmo“ opět jako dílo inspirované duchem vůdčím a režisérským v jedné osobě – pedagogem Stanislavem Hoffmanem, jehož sonda do textů slabikářů z nejrůznějších etap vývoje českého školství v uplynulém půlstoletí přinesla neobvyklý zážitek v podobě pohybově-zvukové montáže, inscenované se znalostí znakového působení rekvizit v poloze jakési proměnné pantomimické feérie, zpodobňující tímto metajazykem vývoj lidského rodu vůbec. Od prvotního objevu možností komunikace po stádní společnost přítomné éry globalizační. Propojení jednotlivých oddílů však nepůsobilo dynamicky, místy retardovaly sólové výstupy dějový posun, práce s rekvizitami byla domyšlena jen náznakově a často bez metaforického dopadu… I tak ovšem to byl jeden ze zážitků, který vybízí k nejrůznějším úvahám i o stavu současného světa…
Klasika na WP 2002 byla zastoupena takřka v reprezentativním spektru. Dvojí návrat k Erbenovi a jednou Morgenstern a Apollinaire - co si přát víc? Každá generace si repertoár této ražby vykládá po svém – u K.J. Erbena bylo toto prezentování umocněno především zvládnutím znakové řeči poetického jeviště – režijní uplatnění obyčejného skládacího jevištního praktikáblu prostějovského Divadelního souboru HUGO při ZUŠ Prostějov si v inscenaci Svatebních košil opravdu dokázalo začarovat s touto dřevěnou konstrukcí a vytvářet z ní postupně stěnu světničky s modlící se Milou, krajinu, jíž putuje dvojice k hřbitovnímu cíli – zvonici kostela, zeď okrsku mrtvých, i dveře umrlčí komory. To vše v doteku s proměnlivými znakovými rekvizitami, ale i gesty, stylizovaným vokálem a sugestivním hudebním živým podkresem vytvářelo nesmírně působivý rámec pro jednání protagonistů. Nejenom tradiční dvojice, ale i „živé“ Bohorodičky, která provází jako němá souputnice osudový děj balady… Jen nadbytečná expresivita výrazového rejstříku Milého a emotivně zahlcený jazyk jeho protějšku ubíraly vyznění klasického textu, rozhojněného o připsané „mimoerbenovské“ pasáže, rámující příběh do vesnického rána po bujné noční veselici…
I druhé číslo z Kytice upoutalo využitím jevištního znaku – drapérií v tříbarevném akordu bílé a černé jako radosti a smutku a červeného odstínu –dynamiky života se všemi jeho možnostmi a proměnami. Gymnaziální kolektiv aktérů Re/de/ Generace Prostějov si Erbenův Štědrý den pojednalo především jako vysoce koncentrovanou produkci několikavrstevné zvukové syntézy lidského hlasu, přesně naaranžovaných proměn pohybových a hudebního projevu, který se nikdy nestal pouhou zvukovou kulisou, ale naopak děj dotvářel, komentoval nebo i posouval. Také zpěvní provedení některých slok balady ve folkovém stylu bylo ústrojné – pohybový temporytmus byl tímto fungujícím aparátem naprogramován takřka bezchybně a s cíleným nasazením od prvního taktu houslového sóla po závěrečný song… K vrcholům patřila „věštecká sekvence“ štědrovečerní noci, kdy se za drapériemi míhají světla svící jako bludičky, hvězdy, osudové plamínky přinášející zvěsti radostné i tragické… Pozoruhodné dílo vzácné čistoty, které by nemělo být zapomenuto!
Klasika moderní – především Christian Morgenstern ze Svitav (Docela malé divadlo: Šibeniční písně) a „velkoprodukce“ Zamračených dětí z Plzně – Lásky Apollinairovy a Prsy Tiresiovy. V prvním případě poněkud přeexponovaná montáž čísel z klasické sbírky s expresivitou odvozovanou spíš vnějškovými impulsy než niterným zvládnutím, avšak i zde s čitelným jevištním aparátem (tenisová síť čitelná jako znak hraniční) a některými výkony mířícími k syntetické tvářnosti současného muzikálového divadla. V žádném případě tento pokus o generační vidění Morgensterna nevyšel naprázdno!
Letitá historie amatérského divadla poezie v Plzni vydává v posledních letech především objevy dramaturgické – letošní Apollinaire k nim znovu patřil. Rodem autorským i žánrovým vřazením do multiakční jevištní řeči, v níž se jednotlivé věty tohoto jazyka mohou chápat jak v podobě sólových výstupů, tak v daném kontextu s atmosférou dějových posunů… Stručně řečeno: dvojí, až trojí akční aparát skládá výsledný efekt, jakousi okamžitou „atmosféru jeviště“. První část se vyrovnává s encyklopedickým aparátem Apollinairova literárního díla, vznikajícího v ovzduší vojenského běsnění První světové války, inscenačně rozehraná do nostalgické polohy s emotivním přesahem k dílu básníkovu. Pozoruhodně ho mimicky ztvárnil Jiří Kout, nadaný pohybově a obdařený nesmírně působivou výrazovou sugestibilitou. Jeho protihráčem je v druhé půli Lukáš Langmajer, Tiresius, výkonem věrojatným zcela na úrovni někdejších skandálních protagonistů z údobí avantgardy. „Punkový“ vzhled Tiresiův, piercing, gestace a tón řeči – to vše je podrobeno režijnímu záměru pojednat Apollinaira současnými prostředky, v nichž je ovšem zašifrována celá škála divadelně poetického jazyka, jak ho známe od let 60. po čas přítomný, v němž se plzeňské kolektivy divadel poezie už neodmyslitelně zabydlily.
Autorským divadlem přispěly k určitému osvěžení „klasického“ koloritu soutěže Čistě přírodní produkty z Prostějova inscenací textu Jana Kohoutka „4x1“, jednoho ze čtveřice aktérů této poetické montáže z rodu divadla absurdního, nicméně s narážkami na problémy světa současného, v jehož mediální džungli se otázky po smyslu nejkrásnějšího lidského spříznění, jímž je láska, zdají opravdu těžko zodpověditelné. Postupné rozkrývání jednotlivých situací, v nichž aktéři stylizovaně představují své emocionální domény, vrcholí scénou zabití lásky - tvoří však jen jednu z vrstev inscenace. Stejně tak je důležitá hudební montáž skladeb z pocitové výbavy této generace. Koneckonců ani jeden z protagonistů v kostýmu Alexe z Kubrickova filmu Mechanický pomeranč podle románu A. Burgesseho tu není nadarmo. Zdánlivá skica k postižení emocionálních obrysů této věkové vrstvy dostává tak obecnější smysl. To si uvědomili nejen diváci, vysoko v soutěži o přízeň obecenstva hodnotivší výkony Čistě přírodních produktů, ale i porota udělením Čestného uznání - nejen za přínos autorský…
Přednesu sólového typu „ s použitím“ aparátu divadla poezie (včetně protihráčky -ženy se saxofonem) blížila se inscenace poezie Pavla Šruta Zlámilá téměř každoročního účastníka prostějovské soutěže – divadla Jesličky ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové. Vyzněla kupodivu jako svěží počin sonorního, až intimně prožívaného pocitového děje, kterému se protagonista-přednašeč doslova upsal nasazením všech rejstříků svého psychofyzického vybavení. Což při udržení půlhodinové pozornosti diváků, při prezentaci textu v podstatě nesyžetového, byl výkon opravdu mimořádný a z hlediska možností takto pojatého „divadla jednoho herce“ adekvátní výkonům profesionálním.
Vše další už patřilo do kategorie malých či větších nedorozumění: Jsou dva různé, jevištní provedení textů H. Arpa, J. Tardieua aj. dvojicí vystupující pod hlavičkou Modrý pták – Žďár nad Sázavou. Nepřekročilo niterné prožívání básnického světa ani při umném přeskupování rekvizit a pokusu o hudebně-slovní dialog…Výstižně charakterizovala žďárskou montáž jedna z diskutérek při nočních pohovorech nad zhlédnutými představeními jako „bezobrazí a poetické vakuum“. Skutečně, z viditelné snahy po imaginačním zážehu jednotlivých textů, nepodařilo se vzkřísit ani náznak ohně poezie, jen tu a tam vykřesat – možná i trochu bezděčně – pár jisker…
V poloze více méně ilustrativního přístupu zůstaly i poslední dvě položky soutěžního repertoáru WP 2002 – montáž beletrizované villonovské faktografie a citátů poezie Buď sbohem, Františku divadelně-poetického studentského kolektivu /Ne/smysl z Luhačovic, která pouze naznačila možnosti, jak se metaforicky zmocnit jinak dobře napsaného scénáře na věčné téma rebelství a láskyplného srdce básníkova. Totéž v jiné poloze platí o montáži slavných gregérií R. Goméze de la Serny Co vykřikují věci, jak je předvedli amatérští divadelníci souboru Podio ze Semil. Extaticky jiskřivé aforismy slavného španělsko-argentinského spisovatele světového jména pouze gesticky a pohybově doilustrovávali, i když právě postup opačný odečítal by spíše logiku Sernových objevných sentencí. Navíc zabydlili jeviště poněkud těžkopádnou přítomností autora „jakoby právě se pokoušejícího své gregérie zapisovat“ – klubko aktérů, přibližujících se k němu v popsaném již „dotváření“ jeho fantazie a nastolený neměnný temporytmus kytarové improvizace ve stylu flamenca představení více méně retardoval, až nakonec rozmělnil do jednotlivých stereotypně opakujících se a předem odhadnutelných sólových výstupů.
Zajímavým inspirativním doplňkem bylo vystoupení prostějovské básnířky-performerky Moniky Fryčové s dvojicí Muzik (dvou hráčů proslulé skupiny TY-syčáci) v poněkud provokativně naladěné koláži Teplo s podtitulem „Lyric improvization“. Projekce videa, hudba z CD i živí muzikanti na jevišti, básnířka ležící obnažena ve vaně naplněné rukopisy vlastní poezie, to vše mělo svoji polemickou příchuť vzhledem k současné prezentaci poezie a koneckonců i k řadě letošních soutěžních čísel přehlídky. Ukazuje se, že se vývoj žánru nezastavil, neustrnul v badatelském stadiu propátrávajícím kreace slavných legend divadla poezie. Naopak, popojuje se s nimi jazykem poučeným, napojeným novými možnostmi komunikace, jak je nese zejména vývoj mediální – je už téměř na spadnutí chvíle, kdy se objeví divadlo poezie, zúročující po svém jazyk dnešního esemeskového světa vzkazů a vyznání… i milostných, chatování po internetu, nekonečně větvitých domén literárních i vizuálních. Toto vše dnes mladého interpreta musí zasahovat a oslovovat. Bude na něm, jak si tento metajazyk dokáže vyložit po svém.
Počkejme si tedy za rok. Ten letošní, polojubilejní 45. ročník Wolkrova Prostějova stál za to. Mnohé shrnul, leccos naznačil, leckams nasměroval. Vracím se k voicebandové bombě z Brna – může být pádnějšího důkazu takto vyjevené kontinuity? A koho by před pár lety napadlo, že se Erben stane jedním z nejfekventovanějších autorů? Dějí se věci, a bohdá že ještě budou!
Mirek Kovářík
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.