FELZMANN, Rudolf: V Lomnici nad Popelkou proměnlivo. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 27 - 29.

V Lomnici nad Popelkou proměnlivo

Rudolf Felzmann


První březnový víkend byl v Lomnici nad Popelkou dokonale proměnlivý. Chvíli se z těžkých mraků valila chumelenice a hned nato se zamodrala obloha a vysvitlo slunce. Stejně proměnlivá byla 13. krajská přehlídka ochotnického divadla Jizerské oblasti, která ve stejných kontrastech během tří dnů od 4. do 6. března 2010 nabídla osm inscenací. Budu o nich psát nikoli v pořadí, jak se objevily na jevišti Tylova divadla, chlouby pořádajícího souboru, ale pokusím se jejich rozdílnost utřídit. Převažovala představení spíše zábavného typu, což není myšleno nikterak pejorativně, a pouze jediná inscenace měla za předlohu vážný text.
Originálně nazvaný soubor Společnost bloumající veřejnosti Turnov zvolil dramatický příběh O myších a lidech, vycházející z původní novely J. Steinbecka. Text soubor značně zkrátil především vypuštěním řady epizodních rolí. Drama dvou mužů, spojených v nezvyklém souručenství na cestě za prací s cílem pořídit si vysněný domek s malým hospodářstvím, zůstává nedořečeno. Fyzicky zdatný, ale duševně retardovaný Lennie (Petr Hofhans, cena za herecký výkon) se nedopatřením dopustí zločinu a musí uprchnout před děsivou zlobou. Omezením počtu postav se jeho útěk nestane zoufalým únikem před davovým lynčováním a jeho smrt rukou kamaráda ztrácí smysl. Poselství o tragické hloubce přátelství i přes solidní herecké výkony zůstalo nedopovězeno.
Zábavy jsme se dočkali v dostatečné pestrosti, leč v nestejné kvalitě. Blízko k bulváru má komedie M. Frayna Bez roucha, kterýžto titul DS Právě začínáme z Horních Počernic doplnil podtitulem Ještě jednou zezadu. Z dosti frekventované původní předlohy o divadelní společnosti uvádějící prachbídnou hru zvolili Počerničtí pouze dvě dějství: v prvním se odehrává generální zkouška, rušená šmíráctvím herců a jejich soukromými spory, zatímco v druhém sledujeme už probíhající reprízu, ovšem zezadu, ze zákulisí a s pokračováním malérů známých ze začátku. Režisérka dala souboru značnou volnost ve snaze o co největší komediálnost, až obě základní roviny – reálný život herců i jejich umělecká produkce – splývají do nepřehledné groteskní nadsázky, v níž se divák těžko orientuje.
Divadlo v Roztocké z Jilemnice si zvolilo hru obrozeneckého dramatika J.N. Štěpánka Loupežníci na Chlumu. Jestliže autor tento morytát a rytírnu kdysi myslel vážně, pak dnešní verze ve zpracovaní Ivy Peřinové pro loutkové divadlo počítá s kouzlem naivity plynoucí z hrůzostrašnosti i banality příběhu. Jilemničtí sice nabídli několik možností, jak uhrát tento kousek, ale použité inscenační postupy nedokázali sjednotit, takže divák sledoval dryáčnický příběh z dávné černé kroniky spíš s údivem než s úsměvem.
Dvakrát lomnické jeviště ovládly ženy. Pardubické Divadlo Exil přijelo s Dámskou šatnou, kterou pro čtyři herečky sepsal Arnošt Goldflam. Režisér inscenace však zvolil dramaturgické retuše, které už samu o sobě nepříliš dramatickou textovou předlohu zbavily téměř všech náznaků možné zápletky. Diváci sledovali poctivou snahu představitelek, jimž ale při absenci dramatických situací nezbylo nic více, než předvést portréty žen sdělujících všední názory na divadlo a život.
To Božský řízek v provedení dalšího souboru z Turnova, značně populární dámské formace Nakafráno, se sice rovněž zabýval ženskými problémy, ale s nepoměrně větší razancí a hlavně bez jakéhokoli sentimentu. Ryze autorské divadlo, jaké jsme od tohoto souboru už v předešlých letech viděli, mělo tentokrát vyšší ambice. S lehce ironickým nadhledem nás pětice sympatických žen uvedla rovnou do porodnice, aby nám v závěru prozradila pikantní tajemství o početí jejich očekávaných ratolestí. Tentokrát jejich text i herectví spělo od původní autenticity k vytvoření rozdílných charakterů odhalujících se v zápletce (cena za kolektivní herectví). Jenže v přemíře motivů nedokázaly zvolit ten hlavní, takže se předloha rozdrobila na volný sled epizod, jež poněkud násilně, a především nepřipraveně měla spojit závěrečná pointa. Je ovšem fakt, že tomuto víceméně kabaretu přihlíželo vstřícné publikum a bavily se jak divačky, tak snad ještě o něco více muži v hledišti.
A pak také došlo na světovou klasiku. Nejprve se zmíním o nenápadném, ale poctivě udělaném, byť ve skromných technických podmínkách, představení DS Vojan z Hrádku nad Nisou. Jejich verze Molièrova Zdravého nemocného nevyvolávala bouře smíchu, ale příjemně a vkusně bavila a ještě nám sdělila poselství o lidské hlouposti a nadutosti, bezuzdném šizení a kramaření i korupci. Představení dominoval představitel Argana (Jan Sladký, cena za herecký výkon), který předlohu nejen dramaturgicky připravil, ale ještě to vše i režíroval. Přes všechnu snahu však některé scény ulpěly na vnější ilustrativnosti v jednání epizodních postav. Přesto Molière vyzněl značně aktuálně, k čemuž stačilo jen mít odvahu v zestručnění textu i úpravě poněkud rétorického klasického překladu.
Domácí soubor J.K. Tyl Lomnice nad Popelkou celkem riskoval, když si zvolil známý klasický titul. Goldoniho Poprask na laguně patří k oblíbeným hitům profesionálů i amatérů. Lomničtí k tomu navíc přidali kolem padesátky hudebních čísel, ovšem je zbytečné diskutovat, zda se jedná o muzikál či radši použijeme označení hudební komedie. Šťastnou volbou byla úprava textu Ivanem Rajmontem, která krom zhuštění mnohomluvných dialogů nabízí moderní a řádně razantní češtinu. Zcela přirozeně přecházejí neustálé hádky a spory lidových postaviček do stručných popěvků, aby na ně hned navázal dialog vždy provázený akčním pohybem. Autor hudby i zpívaných textů Miroslav Pěnička (cena za hudbu) projevil značný cit pro dramatickou gradaci a Renata Tomešová (cena za režii) vedla herce k bezprostřednímu temperamentu dnešních zamilovaných bláznů. Vyrovnané výkony mladých i zkušených herců vycházejí z kolektivního cítění, mají potřebný říz i něžnou lyriku a hlavně nadhled až nadsázku. Charakter hudby, kdy doprovodná skupina hraje na klavír, housle a flétny, je vzdálen líbivé vnějškovitosti módních muzikálů. Pokud se podaří ještě důsledně dořešit prezentaci některých sólových písní, aniž by sugerovaly nápodobu hvězd populární hudby, pak snad můžeme podle vlastního vkusu jen zvažovat, zda takový styl hudby jsme ochotni akceptovat. Lomnický Poprask na laguně (cena za inscenaci) byl porotou nominován na národní přehlídku Divadelní Děčín.
U hudby zůstaňme, neboť pozoruhodnou kuriozitou hned v samém úvodu přehlídky se stalo provedení jednoaktové opery Viléma Blodka V studni. Do třetice všeho dobrého můžeme pochválit město Turnov, odkud doputovala Operní společnost, neboli učitelé i žáci tamní LŠU. Nemají orchestr, zpívá se za doprovodu klavíru (oceněné hudební nastudování je dílem ředitele Bohuslava Lédla), sóla zpívají učitelé i jejich posluchači, ale důležitým prvkem inscenace je sbor, mladí pěvci ve věku středoškoláků. A právě tento sbor dává správný nadhled lehce erotickému dění za svatojánské noci. Podle vyjádření odborníků intonují všichni velice dobře a za šťastná místa lze považovat vynalézavé zapojení sboru k překrytí operních klišé. Náročné orchestrální intermezzo Východ měsíce se zaskvělo v provedení smyčcového kvarteta, aby pak vážnost byla potlačena nečekaně humornou pohybovou evolucí. Tato inscenace byla porotou doporučena pro národní přehlídku, což není vyjádřením pouhé výjimečnosti operního představení v repertoáru amatérů, ale přehlídkové publikum aplaudovalo především neokázalému pokusu o svébytnou prezentaci národního hudebního odkazu, jenž může oslovit i pobavit dnešního mladého diváka.
Přehlídka v Lomnici nad Popelkou nabídla repertoár v různé kvalitě, ale žádnému souboru nelze upřít poctivou snahu. Za tu se všem dostalo velice vstřícného přijetí od domácího publika, jež se vždy dostavilo v nebývale hojné míře. Péče hostitelů i zájem diváků hřály a zaháněly sněhové chmury, aby po nedělním dopoledni nás domů provázelo bezoblačné nebe.