MICHÁLEK, Petr: Šesté Lounské divadlení - Příliš hlučná samota. Amatérská scéna 2010, č. 2, s.24 - 25.
To nejlepší navíc přišlo hned na začátku. Divadlo Zdrhovadlo z Klášterce nad Ohří přivezlo Hrabalovu Příliš hlučnou samotu. Režisér a scénograf v jedné osobě, Václav Polda, text zdramatizoval pro svého Haňtu – charismatického Jana Milotu. Celek působí promyšleně, koncepčně, někdy možná až moc.
Základní scénické prvky jsou dva: krabicové kartony vykrývající prostor ze všech stran účelně navozují iluzi, že Hanťa je uvnitř krabice, a potom lis, který zde doslova a do písmene nahrazuje oltář. Je navíc doplněn červeným a zeleným světlem, vydává zvuk automatické mašiny, a od samého začátku je tak dokonale připraven na závěrečnou pointu.
Neopomeňme ale jeden ze základních rysů Poldových scénografií. Vzpomeňme například na představení Petr a Lucie či Nebezpečné známosti a to je smysl pro vertikální rozměr. I v Hrabalově komorním dramatu dojde v rámci vzpomínek na cáry papíru, padající konfety, poletujícího draka či světelné padáky v kostele. Je to však paradox. Místy člověka napadá, zdali by nebylo lepší, kdyby Hanťa svůj život jen vyprávěl u džbánku dobrého piva, a neilustroval jednotlivé epizody. Tím spíš, že Polda má v Janu Milotovi Hanťovi silnou oporu. Jan Milota je mimochodem členem kláštereckého Klasu 34 let, tedy bez roku stejnou dobu, jako je Hanťa u lisu. Ale to je spíš řečnická otázka, zda je vůbec v principu možné a smysluplné převádět Hrabalův lyrický text na jeviště. Celkový pocit je však jasný. Klášterečtí se vydali na obtížný „let přes oceán“. Sledovat jejich zápas za různého počasí je velmi inspirující. Drobným radostem zkrátka ještě neodzvonilo.
Základní scénické prvky jsou dva: krabicové kartony vykrývající prostor ze všech stran účelně navozují iluzi, že Hanťa je uvnitř krabice, a potom lis, který zde doslova a do písmene nahrazuje oltář. Je navíc doplněn červeným a zeleným světlem, vydává zvuk automatické mašiny, a od samého začátku je tak dokonale připraven na závěrečnou pointu.
Neopomeňme ale jeden ze základních rysů Poldových scénografií. Vzpomeňme například na představení Petr a Lucie či Nebezpečné známosti a to je smysl pro vertikální rozměr. I v Hrabalově komorním dramatu dojde v rámci vzpomínek na cáry papíru, padající konfety, poletujícího draka či světelné padáky v kostele. Je to však paradox. Místy člověka napadá, zdali by nebylo lepší, kdyby Hanťa svůj život jen vyprávěl u džbánku dobrého piva, a neilustroval jednotlivé epizody. Tím spíš, že Polda má v Janu Milotovi Hanťovi silnou oporu. Jan Milota je mimochodem členem kláštereckého Klasu 34 let, tedy bez roku stejnou dobu, jako je Hanťa u lisu. Ale to je spíš řečnická otázka, zda je vůbec v principu možné a smysluplné převádět Hrabalův lyrický text na jeviště. Celkový pocit je však jasný. Klášterečtí se vydali na obtížný „let přes oceán“. Sledovat jejich zápas za různého počasí je velmi inspirující. Drobným radostem zkrátka ještě neodzvonilo.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.