AS 2002, č. 3, s. 36 - 37, Jiří Hraše.
Jedenáct cen za jeden akt
Do národní přehlídky jednoaktových her z oblastních kol postoupilo dvanáct inscenací, zúčastnilo se jedenáct souborů. Shodou okolností si odvezly jedenáct cen. Kulturní dům v Holicích absolvoval představení ve třech blocích v pátek 24.5. odpoledne a večer, s analytickými semináři v sobotu a v neděli dopoledne.
Z poloviny soubory volily témata lehčího žánru, komediální, veseloherní až groteskní předlohy, z poloviny konverzační, detektivní, tragikomickou a sociální tematiku. Vedle obligátní volby (dvou čechovovských her, jednoho Nicolaje, jednoho Daňka a jednoho Feydeaua) se objevila i dramaturgická překvapení. Triarius z České Třebové přišel s Veděnským, autorem u nás neznámým, protože i v Rusku opožděně publikovaným až v současné době: jeho Jistý počet rozhovorů čili Úplně předělaný snář je předloha spíše pro divadlo poezie a byla také inscenována ve výrazné stylizaci (zvláštní ocenění za dramaturgii). Mladý soubor si vzal velké sousto, ale porval se s ním poctivě. Autora u nás dobře známého, ale zřejmě neprávem zapomínaného Vampilova uvedl DS Refektář jinonického Sokola. Úspěch (rozumí se mladého herce před nastávající tchyní) komediálně řeší otázku skutečné lidské hodnoty a představil výborný výkon Evy Převorovské jako matky/tchyně. V čechovovské notě se neslo představení původní aktovky Medvědovo pozdní odpoledne Pavla Hladíka (DS KD Holice) vycházející z Čechovova Medvěda a v obsazení, v němž trojice tuto hru před časem hrála, uvádějící znovu na scénu (v čase hrdinů asi tak po deseti letech) Jelenu Popovovou, provdanou Smirnovovou, s manželem i sluhou Bukou. Hra i nastudování zachovávají autorský rukopis a posouvají ho do dialogů a s řadou jemnějších odkazů v citacích navíc. (Za Jelenu si odnesla Ivana Vondroušová zvláštní ocenění poroty.) Původní a dramaturgicky originální je také Gragorův Černý den na Tolštejně aneb Veselé krveprolévání tamtéž, předloha z rodu „kratičkých zdlouhavostí a přetruchlivých frašek“, jak by to nazvala Klubkova divadelní parta. Divadlo Alfa Omega z Prahy má pro tento typ přímočaře demonstrující hry, která je živou obdobou maňáskové rakvičkárny, předpoklady a mnohaletou zkušenost: poradilo si s ním vkusně a vtipně.
Dvě inscenace upozornily na problém dramaturgické volby a kvality dramaturgické přípravy. Charakteristické je, že v obou případech jde o inscenace souborů s bohatou zkušeností a divadelní tradicí.
Soubor MKS Červený Kostelec uvedl Stieberovu Svatební noc, anekdotku na míru skeče, rozvedenou do rozsahu jednoho aktu hry. Rozvleklost předlohy a nedostatek tahu se nepodařilo zachránit ani vtipně a vynalézavě jednajícím mužským představitelům, kteří projevili smysl pro nabídku situací a vkus v jejich realizaci. Havlíček z Neratovic zvolil Thomasovu detektivku o jednom aktu Pes a kočka. Marie Živná vnesla sice na jeviště smršť, jak je jejím zvykem, ale ostrý, hraný svár odhalovaných sourozenců, který v předloze je napsán pro bratra se sestrou, přece jen neměl dostatečný spár v přepisu pro dvě sestry. Při malé konturovanosti obou dalších postav se nekonala ani dost svižná konverzačka, ani dost napínavá detektivka. Obě představení souborů s dobrou hereckou zkušeností jen znovu prokázala důležitost promyšlené volby a důkladné analýzy předlohy.
Obligátní Čechov byl zastoupen Námluvami (DS Kolár Police n. Metují) v nápadité režii Jaroslava Součka (zvláštní ocenění), která prostředí dala daleko domáčtější ráz, než bývá zvykem: stůl je plný krájeného zelí, Čubukov v domácím županu atd.; srážky tu přirozeně vycházely také ostřeji - a groteskněji. Feydeauova Nebožka panina matka (DS D3 Karlovy Vary) svědčila o cílené a propracované režii, o souhře souboru a smyslu pro styl předlohy. Annu Ratajskou však handicapovala zdravotní indispozice a soubor nervozita. Nevýrazné časové proražení hry se výrazně projevilo na spádu představení a oslabilo výsledný efekt. Eliška Huberová v roli služky Anety ovšem projevila statečnou odolnost proti atmosféře a vnášela do hry ničím neovlivněné, takříkajíc autentické pojetí postavy (zvláštní ocenění). Uherský příběh z Daňkova oblíbeného tetraptychu uvedl J.K. Tyl z Josefova Dolu s Josefem Pšeničkou v roli krále Ladislava, který svým temperamentem tvrdě válcoval jeviště (poněkud také abatyši Alžbětu a do jisté míry nuance předlohy), ale vnesl do akce mimořádně výrazné nasazení (zvláštní ocenění) a dynamiku. Nicolajův morytát Dvacet let, pět měsíců, sedmadvacet dní (Podividlo ažažAš) měl podobně dynamického představitele ve Vratislavu Mikanovi, který poněkud posouval inscenaci k divadlu jednoho herce (je třeba přiznat, že předloha k tomu dává příležitost!), ale rozehrál bohatou škálu možností své role a obecenstvo, které chytil hned na počátku, už nepustil (cena za nejlepší mužský herecký výkon). Pomohla mu v tom režisérka Helena Čelišová, která vybavila hru přesně rozloženými významy slovních, mimoslovních, ba i výpravných prvků. Cenou za nejlepší výkon oceněn Pavel Hladík za mnohostranný výkon autorský, režijní, herecký (Medvědovo pozdní odpoledne) i moderátorský (konferenciérský) výkon na národní přehlídce 2002.
Zlatý hřeb přehlídky přijel z Děčína, DS Čapek a režisér Josef Doležal připravili hru Vrahova matka podle črty E.E. Kische. (Hlavní postavu této hry na prahu dvacátých let - tehdy hrané pod názvem Senzace žurnalisty - proslavila herečka Xena Longenová.) Pradlenu Annu Polanskou v děčínské inscenaci nastudovala Ludmila Panenková. Tvrdou životní zpověď, která je jádrem a téměř jediným obsahem inscenace, podává s drsnou, syrovou věcností a se sugestivní jímavostí zároveň. Publikum po těch asi 25 minut téměř nedýchá. Plynulý film představ lze Panenkové odezírat z tváře i odposlouchat z barevné intonace kultivované mluvy (cena za nejlepší ženský výkon a cena za kulturu mluvního projevu). Výkon na malé ploše jednoaktovky značně přesahuje měřítka, na něž jsme u dobrých hereckých výkonů zvyklí. Sólová, téměř monologická výpověď má mimořádnou dávku dramatičnosti a záměrnou, působivou stavbu. Má je ovšem i celek hry, přesně frázovaný a gradovaný. Na tom má zásluhu i postava žurnalisty (P. Panenka), který obdivuhodně „přihrává“, totiž decentně umí vstoupit do divákovy pozornosti, i zase se z ní vytratit podle potřeby situace i vývoje hlavního partu. Pavel Staněk jako pradlenin syn vstupuje do závěru hry s plnou vitalitou, ani v nejmenším nezasažen ponurou atmosférou domova, z níž nic nechápe a nevnímá a kterou bezděčně rozpouští. Režie koncipuje inscenaci jak v hereckých prostředích, tak v realizaci scény maximálně jednoduchými a co nejautičtějšími prostředky. Zvyšuje tím působivost syrově věcného dojmu z příběhu (cena za nejlepší inscenaci).
Kulturní dům v Holicích nabídl přehlídce příjemné prostředí a jeho pracovníci přátelskou atmosféru. Holičtí návštěvníci se do sálu příliš nehrnuli, ale zato zdobila hlediště účast čestných hostů: starosty města a hned dvou poslanců, sponzorů a předsedy kulturní komise.
Jiří Hraše
Do národní přehlídky jednoaktových her z oblastních kol postoupilo dvanáct inscenací, zúčastnilo se jedenáct souborů. Shodou okolností si odvezly jedenáct cen. Kulturní dům v Holicích absolvoval představení ve třech blocích v pátek 24.5. odpoledne a večer, s analytickými semináři v sobotu a v neděli dopoledne.
Z poloviny soubory volily témata lehčího žánru, komediální, veseloherní až groteskní předlohy, z poloviny konverzační, detektivní, tragikomickou a sociální tematiku. Vedle obligátní volby (dvou čechovovských her, jednoho Nicolaje, jednoho Daňka a jednoho Feydeaua) se objevila i dramaturgická překvapení. Triarius z České Třebové přišel s Veděnským, autorem u nás neznámým, protože i v Rusku opožděně publikovaným až v současné době: jeho Jistý počet rozhovorů čili Úplně předělaný snář je předloha spíše pro divadlo poezie a byla také inscenována ve výrazné stylizaci (zvláštní ocenění za dramaturgii). Mladý soubor si vzal velké sousto, ale porval se s ním poctivě. Autora u nás dobře známého, ale zřejmě neprávem zapomínaného Vampilova uvedl DS Refektář jinonického Sokola. Úspěch (rozumí se mladého herce před nastávající tchyní) komediálně řeší otázku skutečné lidské hodnoty a představil výborný výkon Evy Převorovské jako matky/tchyně. V čechovovské notě se neslo představení původní aktovky Medvědovo pozdní odpoledne Pavla Hladíka (DS KD Holice) vycházející z Čechovova Medvěda a v obsazení, v němž trojice tuto hru před časem hrála, uvádějící znovu na scénu (v čase hrdinů asi tak po deseti letech) Jelenu Popovovou, provdanou Smirnovovou, s manželem i sluhou Bukou. Hra i nastudování zachovávají autorský rukopis a posouvají ho do dialogů a s řadou jemnějších odkazů v citacích navíc. (Za Jelenu si odnesla Ivana Vondroušová zvláštní ocenění poroty.) Původní a dramaturgicky originální je také Gragorův Černý den na Tolštejně aneb Veselé krveprolévání tamtéž, předloha z rodu „kratičkých zdlouhavostí a přetruchlivých frašek“, jak by to nazvala Klubkova divadelní parta. Divadlo Alfa Omega z Prahy má pro tento typ přímočaře demonstrující hry, která je živou obdobou maňáskové rakvičkárny, předpoklady a mnohaletou zkušenost: poradilo si s ním vkusně a vtipně.
Dvě inscenace upozornily na problém dramaturgické volby a kvality dramaturgické přípravy. Charakteristické je, že v obou případech jde o inscenace souborů s bohatou zkušeností a divadelní tradicí.
Soubor MKS Červený Kostelec uvedl Stieberovu Svatební noc, anekdotku na míru skeče, rozvedenou do rozsahu jednoho aktu hry. Rozvleklost předlohy a nedostatek tahu se nepodařilo zachránit ani vtipně a vynalézavě jednajícím mužským představitelům, kteří projevili smysl pro nabídku situací a vkus v jejich realizaci. Havlíček z Neratovic zvolil Thomasovu detektivku o jednom aktu Pes a kočka. Marie Živná vnesla sice na jeviště smršť, jak je jejím zvykem, ale ostrý, hraný svár odhalovaných sourozenců, který v předloze je napsán pro bratra se sestrou, přece jen neměl dostatečný spár v přepisu pro dvě sestry. Při malé konturovanosti obou dalších postav se nekonala ani dost svižná konverzačka, ani dost napínavá detektivka. Obě představení souborů s dobrou hereckou zkušeností jen znovu prokázala důležitost promyšlené volby a důkladné analýzy předlohy.
Obligátní Čechov byl zastoupen Námluvami (DS Kolár Police n. Metují) v nápadité režii Jaroslava Součka (zvláštní ocenění), která prostředí dala daleko domáčtější ráz, než bývá zvykem: stůl je plný krájeného zelí, Čubukov v domácím županu atd.; srážky tu přirozeně vycházely také ostřeji - a groteskněji. Feydeauova Nebožka panina matka (DS D3 Karlovy Vary) svědčila o cílené a propracované režii, o souhře souboru a smyslu pro styl předlohy. Annu Ratajskou však handicapovala zdravotní indispozice a soubor nervozita. Nevýrazné časové proražení hry se výrazně projevilo na spádu představení a oslabilo výsledný efekt. Eliška Huberová v roli služky Anety ovšem projevila statečnou odolnost proti atmosféře a vnášela do hry ničím neovlivněné, takříkajíc autentické pojetí postavy (zvláštní ocenění). Uherský příběh z Daňkova oblíbeného tetraptychu uvedl J.K. Tyl z Josefova Dolu s Josefem Pšeničkou v roli krále Ladislava, který svým temperamentem tvrdě válcoval jeviště (poněkud také abatyši Alžbětu a do jisté míry nuance předlohy), ale vnesl do akce mimořádně výrazné nasazení (zvláštní ocenění) a dynamiku. Nicolajův morytát Dvacet let, pět měsíců, sedmadvacet dní (Podividlo ažažAš) měl podobně dynamického představitele ve Vratislavu Mikanovi, který poněkud posouval inscenaci k divadlu jednoho herce (je třeba přiznat, že předloha k tomu dává příležitost!), ale rozehrál bohatou škálu možností své role a obecenstvo, které chytil hned na počátku, už nepustil (cena za nejlepší mužský herecký výkon). Pomohla mu v tom režisérka Helena Čelišová, která vybavila hru přesně rozloženými významy slovních, mimoslovních, ba i výpravných prvků. Cenou za nejlepší výkon oceněn Pavel Hladík za mnohostranný výkon autorský, režijní, herecký (Medvědovo pozdní odpoledne) i moderátorský (konferenciérský) výkon na národní přehlídce 2002.
Zlatý hřeb přehlídky přijel z Děčína, DS Čapek a režisér Josef Doležal připravili hru Vrahova matka podle črty E.E. Kische. (Hlavní postavu této hry na prahu dvacátých let - tehdy hrané pod názvem Senzace žurnalisty - proslavila herečka Xena Longenová.) Pradlenu Annu Polanskou v děčínské inscenaci nastudovala Ludmila Panenková. Tvrdou životní zpověď, která je jádrem a téměř jediným obsahem inscenace, podává s drsnou, syrovou věcností a se sugestivní jímavostí zároveň. Publikum po těch asi 25 minut téměř nedýchá. Plynulý film představ lze Panenkové odezírat z tváře i odposlouchat z barevné intonace kultivované mluvy (cena za nejlepší ženský výkon a cena za kulturu mluvního projevu). Výkon na malé ploše jednoaktovky značně přesahuje měřítka, na něž jsme u dobrých hereckých výkonů zvyklí. Sólová, téměř monologická výpověď má mimořádnou dávku dramatičnosti a záměrnou, působivou stavbu. Má je ovšem i celek hry, přesně frázovaný a gradovaný. Na tom má zásluhu i postava žurnalisty (P. Panenka), který obdivuhodně „přihrává“, totiž decentně umí vstoupit do divákovy pozornosti, i zase se z ní vytratit podle potřeby situace i vývoje hlavního partu. Pavel Staněk jako pradlenin syn vstupuje do závěru hry s plnou vitalitou, ani v nejmenším nezasažen ponurou atmosférou domova, z níž nic nechápe a nevnímá a kterou bezděčně rozpouští. Režie koncipuje inscenaci jak v hereckých prostředích, tak v realizaci scény maximálně jednoduchými a co nejautičtějšími prostředky. Zvyšuje tím působivost syrově věcného dojmu z příběhu (cena za nejlepší inscenaci).
Kulturní dům v Holicích nabídl přehlídce příjemné prostředí a jeho pracovníci přátelskou atmosféru. Holičtí návštěvníci se do sálu příliš nehrnuli, ale zato zdobila hlediště účast čestných hostů: starosty města a hned dvou poslanců, sponzorů a předsedy kulturní komise.
Jiří Hraše
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.