CHRISTOV, Petr: Kostelecký kostlivec aneb Mezi pohádkou a nahotou - Ich tanze mit dir, du tanzt mit mir, wir tanzen im Vier, wir tanzen im Quadrat!. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 37 - 38.

Zcela jinak, zcela originálně a snad i provokativně se představil soubor kolem Jana Mocka a Jana Hofmana, který tentokrát pod výstižným názvem Frei Körper Kultur (dříve například jako Teatro Hugo uvedli inscenaci Hugo) přišel s představením Ich tanze mit dir, du tanzt mit mir, wir tanzen im Vier, wir tanzen im Quadrat! S trochou nadsázky by se dalo konstatovat, že bylo dobře, že se představení odehrálo po desáté hodině. Sarkasticky je však třeba doplnit, že šlo o desátou hodinu dopolední. Diváci usedají do hlediště, v němž jsou židle zorganizovány velmi podivně, žádné řady, spíše shluky sedadel, některá dokonce obrácená zády k hledišti. Uprostřed pak pyramida z praktikáblů a židlí a na ní zvukařský a osvětlovačský pult. Na forbíně dívka ve výrazném, ba vyzývavém oděvu s nepřehlédnutelnými červenými botami na vysokém podpatku rytmicky pohybuje svými boky a zadnicí. Po scéně (ale nejprve hledištěm) se rozběhne čtveřice mladíků, vyrazí do prostoru. Pravidelné pohyby, podivné trajektorie. Pohyb získává na dynamice, jednání aktérů na intenzitě, energie pohybu roste, až je jeho logickým pokračováním série fyzických kontaktů mezi aktéry. Následuje hromadné vysvlečení z oděvů. Nahá čtveřice v prázdném prostoru s projekcemi. Nahá těla jako materiál, jako objekt, jako téma. Zadní stěna i samotná těla slouží jako promítací plochy. Nahota se později přenese i na dívku, stupňuje se tempo, přicházejí ale i okamžiky uvolnění… A na závěr nahotu pětice na scéně doplňuje nahota zvukaře a osvětlovačky, kteří sedí (a spoluvytvářejí představení) mezi diváky. Tato performance Frei Körper Kultur má parametry, které snesou přísná kritéria i ve srovnání s mnohými „profesionálními“ alternativními kreacemi. Má promyšlenou strukturu, citelnou výpověď a diváky nutí k individuálnímu vyrovnávání se s viděným a prožívaným. A bývá-li práce s nahotou i projekcemi mnohdy omšelou konvencí, pak zde jako by znovu získávala svůj smysl. Síla takovéhoto tvaru tkví v jeho aktuální síle tady a teď a nemusí nutně při příštím předvedení být identická, nicméně přesto byla „inscenace“ jednoznačně doporučena na Šrámkův Písek.