Rožnov pod Radhoštěm, DiGoknu, Blázinec, -ex-: Psychologizace na úkor modelovosti, 2010
Divadlo DiGoknu z Rožnova pod Radhoštěm se představilo s inscenací hry Pavla Němce Blázinec. Není to první hra, kterou napsal a také jeho ostatní hry jsou hrány nejen jeho amatérským souborem, ale i soubory jinými. Němec umí kvalitně napsat dialog, ale problémem převážné většiny jeho her je, že nepíše spontánně, ale že předem vymyšlenou konstrukci až poté naplňuje obsahem.
V případě Blázince se pokusil o modelovou hru, v níž je ve jménu manipulace dovoleno vše, hlavním hnacím motorem je zisk a jakékoliv prostředky pro tento zisk jsou legitimní. Systém, jak to funguje (manipulace s pacienty, prodávání obědů, nemožnost vymanit se ze soukolí...), je ale jasný během několika prvních scén a pak už se jen zbytečně opakují variace téhož. O procesu, jak se člověk manipulátor do takového soukolí a spirály dostane, se ale nedozvíme. Očekávaný je i závěr – jen se můžeme dohadovat, zda se „šestka jednička“, která lstí dokázala uniknout a poté povýšit, do soukolí zapojí nebo potře manipulátory bez zisku pro sebe. Modelovost situace narušují a rozmělňují pokusy o konkretizace některých scén – a konkretizace se tomuto typu her vzpírají.
Protože pak jen obtížně můžeme připustit, že sledujeme umělý svět, který modelová hra vytváří. Inscenace rožnovského souboru problémy předlohy ještě zdůraznila, protože v herectví pracovala s psychologizujícími prostředky (především Jana Roubínková v roli terapeutky) a tím podtrhla všechny nepravděpodobnosti a také temporytmus představení to negativně ovlivnilo. Kdyby byly použity prostředky absurdního divadla a pracováno pouze s konstatovaním faktů, více by to odpovídalo modelové hře založené na tezi. V této souvislosti se nejlépe dařilo Marku Kovářovi v postavě Nováka „šestky dvojky“.
Jinak nebývá než konstatovat, že zvolenými inscenačními prostředky si inscenace Divadla DiGoknu v režii Ilony Zámečníkové s úskalími předlohy bohužel neporadila.
-ex-, DIVADELNÍ DĚČÍN 7, 15. květen 2010
V případě Blázince se pokusil o modelovou hru, v níž je ve jménu manipulace dovoleno vše, hlavním hnacím motorem je zisk a jakékoliv prostředky pro tento zisk jsou legitimní. Systém, jak to funguje (manipulace s pacienty, prodávání obědů, nemožnost vymanit se ze soukolí...), je ale jasný během několika prvních scén a pak už se jen zbytečně opakují variace téhož. O procesu, jak se člověk manipulátor do takového soukolí a spirály dostane, se ale nedozvíme. Očekávaný je i závěr – jen se můžeme dohadovat, zda se „šestka jednička“, která lstí dokázala uniknout a poté povýšit, do soukolí zapojí nebo potře manipulátory bez zisku pro sebe. Modelovost situace narušují a rozmělňují pokusy o konkretizace některých scén – a konkretizace se tomuto typu her vzpírají.
Protože pak jen obtížně můžeme připustit, že sledujeme umělý svět, který modelová hra vytváří. Inscenace rožnovského souboru problémy předlohy ještě zdůraznila, protože v herectví pracovala s psychologizujícími prostředky (především Jana Roubínková v roli terapeutky) a tím podtrhla všechny nepravděpodobnosti a také temporytmus představení to negativně ovlivnilo. Kdyby byly použity prostředky absurdního divadla a pracováno pouze s konstatovaním faktů, více by to odpovídalo modelové hře založené na tezi. V této souvislosti se nejlépe dařilo Marku Kovářovi v postavě Nováka „šestky dvojky“.
Jinak nebývá než konstatovat, že zvolenými inscenačními prostředky si inscenace Divadla DiGoknu v režii Ilony Zámečníkové s úskalími předlohy bohužel neporadila.
-ex-, DIVADELNÍ DĚČÍN 7, 15. květen 2010
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.