POUZA, Ludvík: V Kašperských Horách měli ochotníci štěstí na režiséry. Klatovský deník, 8. 1. 2010
Je nepochybně škoda, že zprávy o ochotnickém divadle v Kašperských Horách k nám doléhají jen ze vzdálené minulosti. Zatímco v okolních místech, jako ve Strašíně a Hartmanicích, se dnes divadelní aktivity úspěšně rozvíjejí, v Kašperských Horách se na divadelní probuzení teprve čeká.
Nejstarší známá zpráva o ochotnickém divadle v tomto šumavském městě je už z 19. století. Dochovaný tištěný plakátek z roku 1868 uvádí, že kašperskohorská ochotnická společnost sehraje divadelní frašku o třech jednáních od D. F. Berga s názvem Jeden z našich lidí (Einer von unsere Leut´). Vystupovalo tenkrát celkem 20 osob a výtěžek z představení měl být věnován na dobročinné účely. Zlatou érou kulturního rozvoje v Kašperských Horách byla 30. léta 20. století. O ochotnické divadlo se tehdy významně zasloužil profesor místní německé reálky, všestranně nadaný a bohatě činný Hans Kollibabe. S jeho jménem se spojuje úspěch výpravných zpěvoher „Lang, lang ist´s her“ a „Schwarzwaldmädel“.
Snad největší ohlas sklidila jím napsaná, režírovaná a původní hudbou doplněná divadelní pohádka s hudbou, zpěvy a tanci Kouzlo hradu Kašperku. Vedle dospělých v představení vystupovaly hlavně děti v rolích hradních skřítků, elfů a lesních víl. Taneční čísla, jak uvádí regionální badatelka Maria Frank, měla charakter dětského baletu. Premiéra této výpravné divadelní pohádky se uskutečnila ve dnech 21. a 28. listopadu 1937 v sále místního Spolkového domu (pozdější sokolovny). Překvapuje, že v polovině 30. let se ochotnické divadlo hrálo také v blízké vesničce Opolenec. Pro lidové divadlo tu místní mládež nadchl talentovaný Johann Matschiner z Řetenic, který v Opolenci tenkrát pracoval u svého příbuzného jako čeledín.
Zcela zásadními proměnami prošly Kašperské Hory v letech po druhé světové válce. Společenské i kulturní sebevědomí nových českých obyvatel městečka našlo své vyjádření na předním místě v aktivitách ochotnického divadla, které se tu obdivuhodně rozvíjelo až do počátku 60. let. Po německých předchůdcích novoosídlenci zdědili poměrně velký víceúčelový sál s jevištěm v budově spolkového domu – sokolovny při staré Sušické cestě a také malovanými kulisami doslova napěchovanou „kulisárnu“, která se nacházela jen o několik desítek metrů opodál v objektu bývalé koželužny.
Historií poválečného ochotnického divadla v Kašperských Horách, které paradoxně prožívalo svůj rozkvět právě v 50. letech, se zatím nikdo nezabýval, místní kroniky tyto aktivity zaznamenaly jen okrajově a tak zbývají jen útržkovitá svědectví pamětníků. Podle nich kašperskohorské divadlo mělo štěstí v některých vůdčích osobnostech spolku. Úroveň práce ochotníků zpočátku významně podepřelo režisérské působení všestranného učitele Josefa Bártíka, který vedle své úspěšné práce s mládeží stihl s dospělými ochotníky v roce 1950 úspěšně nastudovat divadelní hru Lepší rodina.
Nejstarší známá zpráva o ochotnickém divadle v tomto šumavském městě je už z 19. století. Dochovaný tištěný plakátek z roku 1868 uvádí, že kašperskohorská ochotnická společnost sehraje divadelní frašku o třech jednáních od D. F. Berga s názvem Jeden z našich lidí (Einer von unsere Leut´). Vystupovalo tenkrát celkem 20 osob a výtěžek z představení měl být věnován na dobročinné účely. Zlatou érou kulturního rozvoje v Kašperských Horách byla 30. léta 20. století. O ochotnické divadlo se tehdy významně zasloužil profesor místní německé reálky, všestranně nadaný a bohatě činný Hans Kollibabe. S jeho jménem se spojuje úspěch výpravných zpěvoher „Lang, lang ist´s her“ a „Schwarzwaldmädel“.
Snad největší ohlas sklidila jím napsaná, režírovaná a původní hudbou doplněná divadelní pohádka s hudbou, zpěvy a tanci Kouzlo hradu Kašperku. Vedle dospělých v představení vystupovaly hlavně děti v rolích hradních skřítků, elfů a lesních víl. Taneční čísla, jak uvádí regionální badatelka Maria Frank, měla charakter dětského baletu. Premiéra této výpravné divadelní pohádky se uskutečnila ve dnech 21. a 28. listopadu 1937 v sále místního Spolkového domu (pozdější sokolovny). Překvapuje, že v polovině 30. let se ochotnické divadlo hrálo také v blízké vesničce Opolenec. Pro lidové divadlo tu místní mládež nadchl talentovaný Johann Matschiner z Řetenic, který v Opolenci tenkrát pracoval u svého příbuzného jako čeledín.
Zcela zásadními proměnami prošly Kašperské Hory v letech po druhé světové válce. Společenské i kulturní sebevědomí nových českých obyvatel městečka našlo své vyjádření na předním místě v aktivitách ochotnického divadla, které se tu obdivuhodně rozvíjelo až do počátku 60. let. Po německých předchůdcích novoosídlenci zdědili poměrně velký víceúčelový sál s jevištěm v budově spolkového domu – sokolovny při staré Sušické cestě a také malovanými kulisami doslova napěchovanou „kulisárnu“, která se nacházela jen o několik desítek metrů opodál v objektu bývalé koželužny.
Historií poválečného ochotnického divadla v Kašperských Horách, které paradoxně prožívalo svůj rozkvět právě v 50. letech, se zatím nikdo nezabýval, místní kroniky tyto aktivity zaznamenaly jen okrajově a tak zbývají jen útržkovitá svědectví pamětníků. Podle nich kašperskohorské divadlo mělo štěstí v některých vůdčích osobnostech spolku. Úroveň práce ochotníků zpočátku významně podepřelo režisérské působení všestranného učitele Josefa Bártíka, který vedle své úspěšné práce s mládeží stihl s dospělými ochotníky v roce 1950 úspěšně nastudovat divadelní hru Lepší rodina.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.