Opava, RICHTER, Luděk: Opavská rolnička 2010, psáno pro čas. Loutkář - O prolhané koze.
Nepochybně nejzkušenějším souborem na přehlídce byl opavský Opal, který nabídl hned dvě inscenace.
Pohádka O prolhané koze (aneb Škoda každého přísloví, které padne vedle) má zajímavou a funkční scénu tří v perspektivě za sebou řazených paravánů (ten nejbližší ještě s hracím okénkem chalupy a dveřmi chléva), na nichž se hraje třemi velikostmi loutek. Ty menší, tyčkové, jsou pěkné a funkční. Ty v životní velikosti jsou tak ošklivé a nesympatické (nadto s výraznými ústy, jež jim dávají jednou provždy jediný neměnný výraz),
že je zatěžko nefandit koze, když svou lží způsobí, že je (jen o něco méně ošklivý a nesympatický) otec vyžene do světa. A tenhle zdánlivě výtvarný detail je prvým z problémů a nedomyšleností dramaturgických: Souvisí kozí lži s leností či pílí jednotlivých dívek, projevovanou na pastvě? A proč vlastně koza opakovaně lže a vynucuje si tím další a další pastvy, když zároveň dává najevo, že je jí to na obtíž, neboť už sotva nohy vleče a je přežraná až běda? Opravdu se dívky něčím provinily, aby pak měly důvod otce udobřovat kouzelnými dárky? A když je v závěru koza (která už dávno předtím utekla) trestána holí, otec ani v nejmenším nemusí zpytovat své lehkovážné svědomí a dcerám se nemusí ani omluvit? O čem pak celý příběh je? A upřímně řečeno: škoda není žádného z těch přísloví, která slibují vytvořit nějaký funkční význam a obohatit tak příběh, ale co slíbila, neplní. Na druhé straně je tu však pěkný hudební plán, dobré cítění souboru pro rytmus a spousta jeho příslovečné energie, dynamiky a razance i pár vtipných nápadů.
Pohádka O prolhané koze (aneb Škoda každého přísloví, které padne vedle) má zajímavou a funkční scénu tří v perspektivě za sebou řazených paravánů (ten nejbližší ještě s hracím okénkem chalupy a dveřmi chléva), na nichž se hraje třemi velikostmi loutek. Ty menší, tyčkové, jsou pěkné a funkční. Ty v životní velikosti jsou tak ošklivé a nesympatické (nadto s výraznými ústy, jež jim dávají jednou provždy jediný neměnný výraz),
že je zatěžko nefandit koze, když svou lží způsobí, že je (jen o něco méně ošklivý a nesympatický) otec vyžene do světa. A tenhle zdánlivě výtvarný detail je prvým z problémů a nedomyšleností dramaturgických: Souvisí kozí lži s leností či pílí jednotlivých dívek, projevovanou na pastvě? A proč vlastně koza opakovaně lže a vynucuje si tím další a další pastvy, když zároveň dává najevo, že je jí to na obtíž, neboť už sotva nohy vleče a je přežraná až běda? Opravdu se dívky něčím provinily, aby pak měly důvod otce udobřovat kouzelnými dárky? A když je v závěru koza (která už dávno předtím utekla) trestána holí, otec ani v nejmenším nemusí zpytovat své lehkovážné svědomí a dcerám se nemusí ani omluvit? O čem pak celý příběh je? A upřímně řečeno: škoda není žádného z těch přísloví, která slibují vytvořit nějaký funkční význam a obohatit tak příběh, ale co slíbila, neplní. Na druhé straně je tu však pěkný hudební plán, dobré cítění souboru pro rytmus a spousta jeho příslovečné energie, dynamiky a razance i pár vtipných nápadů.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.