Opava, RICHTER, Luděk: Opavská rolnička 2010, psáno pro čas. Loutkář - Smolíček Pacholíček a ti druzí.

Druhá inscenace Opalu, Smolíček Pacholíček a ti druzí, vychází ze sympatického záměru zahrát nejmenším dětem sedm pohádek ve zpracování Františka Hrubína. Úvodní dohadování čtyř dam, která začne, nemá na další podobu či význam prvých čtyř pohádek žádný vliv a nic nepřináší, stejně jako poučné konstatování, že společně to jde lépe, což je motto zbylých tří pohádek; zvlášť když společně odehrály i ty předchozí. Stěžejním problémem samotných pohádek je, že jsou jen vnějškově a bez velké vynalézavosti odilustrovány, aniž inscenátorky postihnou a jevištně vytvoří to podstatné, na čem ta která pohádka stojí, co je jejím jádrem, s nímž stojí a padá, klíčem k její podstatě. Jeskyňky (jinak pěkné tyčkové loutky) na Smolíčka Pacholíčka nikterak nedotírají, jen z povzdálí s ním diskutují. Následující Paleček je tak velký, že mizí to, co ho činí Palečkem a umožňuje mu dělat to, co může dělat jen někdo malý jako paleček. Hadrákovitý Otesánek je vedle herecky provedených rodičů tak nicotný, že jeho výhrůžkám nelze věřit ani na chvíli, a vinou své plošnosti tak nemohoucí, že s rodiči ani nemůže jednat, natož sekat dříví. Budulínek je snad chytrý, ale lišce brání chytit ho do tlamy a vytáhnout z veleokna, z něhož se k ní vyklání, snad jen to, že je téměř stejně velký, jako ona. Paleček a jeho kamarádi jsou jakési látkové penály, zvící snad pětadvaceti centimetrů, takže o jejich malosti nemůže být řeč, a ruka, jež má jejich spojením vzniknout (smysl Hrubínovy pohádky), z nich vzniknout nemůže a také nevznikne, neboť nakonec odnášejí šišku na "hlavách". V Malé pohádce o řepě stojí napřeskáčku, bez náležité gradace herci dědy, babky a vnučky, kteří drží plošňákové hlavy psa a kočky a plošnou myš - v kterémžto složení ani není divu, že pointa pádu není příliš výrazná a krtek pod hromádkou se nemá příliš čemu smát. A závěrečné Kuřátko (a obilí) nikam neputuje, jen se obrací doleva doprava k panelům s namalovaným obilím (ten ječmenový se při syčení alespoň vlní), až se před ním vynoří slepice (působící, jako by byla v posledním tažení) - a tak ani tady nemáme pocit prodělaného napětí a úlevného naplnění z nalezení rodinného hnízda. Ostatně pointy, ba vůbec zřetelné konce chybí u všech sedmi pohádek. Škoda. Opal je znám jak svou energií, tak četnými nápady - ale tentokrát se nezadařilo. Zbyl hezký vztah k dětem - a to stojí za pochvalu.