Opava, SLAVÍK, Mirek: Pohled na některé inscenace Setkání divadel v Ostravě - Pyšná princezna. Amatérská scéna 2010, č. 1, s. 28 - 29.

Především výběrem předlohy patřila inscenace Pyšné princezny dětského souboru Štěkadlo SVČ Opava mezi vystoupení, která se nepovedla. Dnes již kultovní filmová pohádka Bořivoje Zemana z roku 1952 patří do Zlatého fondu českého filmu především díky skvělému hereckému obsazení a díky dobře napsanému scénáři trojice Bloch, Kautský a Zeman a i přes ideologický nános doby, v níž vznikla, je učebnicovým příkladem typologie postav. Přijde-li před diváky skupina dětí ve věku 10–15 let s jevištní úpravou filmu, který jsme každý viděl dvacetkrát, jeho postavy máme uložené hluboko v paměti a některé věty z něho zlidověly, spouští to v našich hlavách představy a očekávání, s nimiž musí inscenátoři nutně počítat. Možná, že dětským divákům ani účinkujícím tyto konotace nevadí. Každý zkušenější divadelník i vzdělaný a kulturní člověk divadlem nezasažený ale začne přemýšlet, jaký je princip v úpravách textu pohádky, ve zdánlivě protismyslném obsazení hlavních postav, v aktualizacích, které jdou proti duchu a poetice nejen filmu, ale i původní pohádky Boženy Němcové, jíž se nechali scenáristé k napsání filmové podoby inspirovat. Je možné, že pro soubor bylo na počátku výhodné využít námět, který zná prostě úplně každý, domnívám se ale, že výhodnost volby námětu byla pouze zdánlivá. Nepodaří-li se souboru najít takový inscenační princip, který by původní podobu námětu posunul někam dál, nahlédl na ni jinak, než jsme byli doposud zvyklí, nebo třeba přestavěl jeho strukturu s jasným uměleckým záměrem, připomíná mi to snahu překreslit barevnými fixy Leonardovu Monu Lisu. Je to možné, nikdo to nikomu nemůže zakázat, jen nad tím nakresleným obrázkem naskakuje otázka, proč, sakra, nemalovat nějakou úplně jinou ženskou. Nejen z estetických, ale i etických důvodů.