VL. Zajíc - GREGAR, Saša: Jen počkej, Zajíci, šedesátka Tě nemine. Divadelní Hromada 2006 léto
Vladimír ZAJÍC, nar. 28. 7. 1946
JEN POČKEJ, ZAJÍCI, ŠEDESÁTKA TĚ NEMINE…
Kdyby se v devadesátém druhém nerozpadla republika, byl by Vladimír Zajíc známý ochotníkům určitě od Šumavy k Tatrám. Ale politici rozhodli, jak rozhodli. Poté nastaly další proměny, změnil se i královéhradecký Drak a Český rozhlas, kde Vladimír působil, a tak si jako solitér prošel cesty necesty po úvratích profesionálních i amatérských divadel a dnes je známý v České kotlině jako na Moravě, od Beskyd až k vinicím na Pálavsku. Není to jen metafora - je to konkrétní, úředně doložitelné, alespoň podle trvalých bydlišť jeho spolutvůrců. Neb poslední dílko, které vytvořil spolu s Majkou Kotisovou, má co do činění se všemi regiony naší České republiky, je „průřezové“, jak se v politice říká.
Mám na mysli inscenaci Gogolovy Ženitby, kterou nastudoval V M spolu s frekventanty své hronovské vzdělávací třídy, čili DRH aneb Dramarurgie – Režie – Herectví. Všichni si byli vším a vším byli určitě rádi, byť na soustředění a zkoušky přijížděli doslova stovky kilometrů…
Ale proč to všechno vzpomínám, v tomto obsáhlém úvodu? Protože i já mám Vladimíra ve svém oku, a to minimálně od poloviny devadesátých let, kdy jsem přišel do Hradce Králové, kdy byl ještě dramaturgem Draku a také s Klicperovým divadlem cosi podnikal. A taky byl v Impulsu, abych nezapomněl, na lektorskou smlouvu. A psal pro rozhlas hradecký a chodil pilně do Jesliček – tam jsme se právě poznali víc než před tím. Nabídl se a dělal mi druhé oko, když jsme secvičovali Žebráckou operu. Trpělivě při zkouškách bděl nad pořádkem jevištním, protože co je na jevišti Jesliček nejdůležitější – pořádek! Narvěte do jevištního prostoru cca 25 m2 skoro třicet herců, aby se nepokopali a aby na hlavní hrdiny bylo vidět, aby to tančilo, zpívalo i jinak se potvořilo esteticky, a to pravdivě a srozumitelně. Spal jsem tenkrát ještě porůznu neb jsem na hradecký magistrát dlouhou dobu dojížděl z Ústí nad Orlicí. Spal jsem i ve své kanceláři na sestrčených křeslech. A Vladimír mě vozil po půlnoci ze zkoušek, když už ani „nulka“ nejela, jezdil tenkrát svým historickým kabrioletem Śkoda Felicia, možná že ho má ještě schovaný. A jen jsme vyzrazili ke tři kilometry vzdálenému Ulrichovu náměstí, začal hovor - se mnou, vytuhlým čtyřhodinovým zkoušením - a říkal mi to, co na zkoušce pro časovou tíseň nestačil a o čem přemýšlel, když jsem poskakoval mezi herci a řval, že se při hraní musí myslet!
Na druhý den, ještě než jsem v kanceláři rozlepil oči a poštu, už tu byl Vladimír s písemnými poznámkami ke včerejší zkoušce - pěkně pečlivě na několika stránách, naklepaných na stroji, PC ještě moc nebyly, když se mu nedařilo usnout. Ještě je mám schovaný…
Na nejrůznějších porotách se i hádal a málem pral – o svůj názor, samozřejmě, někdy svérázný. Ale vždycky byl teoreticky vyfutrovaný a praxí ošlehaný. O amatérském i profi divadle toho Vladimír ví hodně, pojem vzdělanec se k němu pasuje jako k málokomu, byť studoval nejprve zeměměříčství. Ale pak vystudoval výchovnou dramatiku na DAMU a nakonec skončil na kadedře prof. Císaře a stal se dramaturgem. Což bylo dobré jak pro Drak, tak třeba i pro Divadlo Radost, taky pro nejrůznější semináře a poroty, od Třebíče po Hronov, pro rozhlasové receze i vlastní spisovatelskou tvorbu. Sám byl kdysi amatérem (pamatujete pražský soubor Anfas?)
Vladimír Zajíc je v dějinách amatérského divadla konce minulého století i dnes zcela nepřehlédnutelný. Přejeme mu, aby ještě dlouho byl, aby se ještě dlouho hádal o svůj názor, aby mu to psalo a aby se vůbec krásně mezi námi, lidičkami divadelními, vynacházel. Tedy Vladimíre, postavo ztepilá, pevného hlasu, šedesátku bych ti ještě nehádal, ale cesta k obzoru přes ní vede …
Saša Gregar
JEN POČKEJ, ZAJÍCI, ŠEDESÁTKA TĚ NEMINE…
Kdyby se v devadesátém druhém nerozpadla republika, byl by Vladimír Zajíc známý ochotníkům určitě od Šumavy k Tatrám. Ale politici rozhodli, jak rozhodli. Poté nastaly další proměny, změnil se i královéhradecký Drak a Český rozhlas, kde Vladimír působil, a tak si jako solitér prošel cesty necesty po úvratích profesionálních i amatérských divadel a dnes je známý v České kotlině jako na Moravě, od Beskyd až k vinicím na Pálavsku. Není to jen metafora - je to konkrétní, úředně doložitelné, alespoň podle trvalých bydlišť jeho spolutvůrců. Neb poslední dílko, které vytvořil spolu s Majkou Kotisovou, má co do činění se všemi regiony naší České republiky, je „průřezové“, jak se v politice říká.
Mám na mysli inscenaci Gogolovy Ženitby, kterou nastudoval V M spolu s frekventanty své hronovské vzdělávací třídy, čili DRH aneb Dramarurgie – Režie – Herectví. Všichni si byli vším a vším byli určitě rádi, byť na soustředění a zkoušky přijížděli doslova stovky kilometrů…
Ale proč to všechno vzpomínám, v tomto obsáhlém úvodu? Protože i já mám Vladimíra ve svém oku, a to minimálně od poloviny devadesátých let, kdy jsem přišel do Hradce Králové, kdy byl ještě dramaturgem Draku a také s Klicperovým divadlem cosi podnikal. A taky byl v Impulsu, abych nezapomněl, na lektorskou smlouvu. A psal pro rozhlas hradecký a chodil pilně do Jesliček – tam jsme se právě poznali víc než před tím. Nabídl se a dělal mi druhé oko, když jsme secvičovali Žebráckou operu. Trpělivě při zkouškách bděl nad pořádkem jevištním, protože co je na jevišti Jesliček nejdůležitější – pořádek! Narvěte do jevištního prostoru cca 25 m2 skoro třicet herců, aby se nepokopali a aby na hlavní hrdiny bylo vidět, aby to tančilo, zpívalo i jinak se potvořilo esteticky, a to pravdivě a srozumitelně. Spal jsem tenkrát ještě porůznu neb jsem na hradecký magistrát dlouhou dobu dojížděl z Ústí nad Orlicí. Spal jsem i ve své kanceláři na sestrčených křeslech. A Vladimír mě vozil po půlnoci ze zkoušek, když už ani „nulka“ nejela, jezdil tenkrát svým historickým kabrioletem Śkoda Felicia, možná že ho má ještě schovaný. A jen jsme vyzrazili ke tři kilometry vzdálenému Ulrichovu náměstí, začal hovor - se mnou, vytuhlým čtyřhodinovým zkoušením - a říkal mi to, co na zkoušce pro časovou tíseň nestačil a o čem přemýšlel, když jsem poskakoval mezi herci a řval, že se při hraní musí myslet!
Na druhý den, ještě než jsem v kanceláři rozlepil oči a poštu, už tu byl Vladimír s písemnými poznámkami ke včerejší zkoušce - pěkně pečlivě na několika stránách, naklepaných na stroji, PC ještě moc nebyly, když se mu nedařilo usnout. Ještě je mám schovaný…
Na nejrůznějších porotách se i hádal a málem pral – o svůj názor, samozřejmě, někdy svérázný. Ale vždycky byl teoreticky vyfutrovaný a praxí ošlehaný. O amatérském i profi divadle toho Vladimír ví hodně, pojem vzdělanec se k němu pasuje jako k málokomu, byť studoval nejprve zeměměříčství. Ale pak vystudoval výchovnou dramatiku na DAMU a nakonec skončil na kadedře prof. Císaře a stal se dramaturgem. Což bylo dobré jak pro Drak, tak třeba i pro Divadlo Radost, taky pro nejrůznější semináře a poroty, od Třebíče po Hronov, pro rozhlasové receze i vlastní spisovatelskou tvorbu. Sám byl kdysi amatérem (pamatujete pražský soubor Anfas?)
Vladimír Zajíc je v dějinách amatérského divadla konce minulého století i dnes zcela nepřehlédnutelný. Přejeme mu, aby ještě dlouho byl, aby se ještě dlouho hádal o svůj názor, aby mu to psalo a aby se vůbec krásně mezi námi, lidičkami divadelními, vynacházel. Tedy Vladimíre, postavo ztepilá, pevného hlasu, šedesátku bych ti ještě nehádal, ale cesta k obzoru přes ní vede …
Saša Gregar
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.