Provazník: Jaroslav: Pan učitel Mlejnek. Hromada 2006, podzim
Pan učitel Mlejnek (*8. 11. 1921)
Psal se rok 1977 - pamatuji si na to docela přesně -, když jsem se poprvé osobně setkal s Josefem Mlejnkem. A ironií osudu rovnou v roli porotce! (Prsty v tom měla samosebou Eva Machková, která tehdy šéfovala dětskému divadlu v celostátním měřítku a jeho národní přehlídce v Kaplici.) Já coby dramatickovýchovný - ani ne třicetiletý - zelenáč jsem měl hodnotit (!) práci pana učitele Mlejnka. Jak to tak bývá, těm, co toho ještě moc neumějí a věci ještě moc nerozumějí, se kritizuje vůbec nejsnadněji. A tak i já jsem se tehdy zpupně pozastavoval nad tím, jak je to možné, že někdo, kdo v předchozím roce předvedl na s dětmi Kaplickém divadelním létě skvělou inscenaci Létající třída, která všechny oslnila spontánností a schopností dětí improvizovat přímo před diváky, příští rok přijede na přehlídku se zcela ”tradiční” hrou, nota bene jakéhosi neznámého sovětského autora. Teprve postupně, při dalších a dalších setkáních s panem učitelem Mlejnkem, se mi začalo ”rozsvěcet”. Teprve časem jsem objevoval, že to nebyla žádná náhoda, že Josef Mlejnek moc dobře věděl - tehdy, stejně jako tolikrát předtím a tolikrát potom, - co a proč s dětmi dělá. A to i s rizikem, že každý nový pokus nemusí být veřejností přijat s otevřenou náručí. Protože důležité pro něj bylo vždy neustálé hledání a prioritou bylo to, co divadelní práce dá dětem v jeho souboru.
Probírat se tím, co vše Josef Mlejnek pro dramatickou výchovu stihl udělat, je fascinující. Ale ještě úžasnější je jeho schopnost, vůle a chuť neustále na sobě pracovat, inspirovat se u kolegů i v jiných oborech. (Dodnes si vzpomínám, s jakým zaujetím mně pan učitel Mlejnek vyprávěl někdy na přelomu 70. a 80. let na kaplickém náměstí o tom, jaké podněty může dramatickovýchovné práci s dětmi nabídnout orffovská škola v podání Ilji Hurníka a Petra Ebena.) Pro tohle tvrzení mám přinejmenším dva hmatatelné důkazy, dostupné nepamětníkům i dnes:
Prvním je ”deník vedoucího dramatického kroužku” Děti, hry a divadlo, který vydala v roce 1972 Eva Machková jako 5. svazek Knihovničky Divadelní výchovy. Dodnes je to čtení nejen poučné, ale přímo dobrodružné. Josef Mlejnek tu barvitě, otevřeně a pokorně (!) popisuje, jakými zákrutami, odbočkami i slepými uličkami vedla jeho cesta k přirozenému dětskému projevu na jevišti, ke smyslu divadla hraného dětmi a k tomu, co je pro něj při této práci nejdůležitější, totiž to, aby byla založená na tvořivé dětské hře. Jsem přesvědčený o tom, že pro nejednoho mladého vedoucího dětského divadelního souboru nebo učitele dramatické výchovy by četba deníku Děti, hry a divadlo mohla být i dnes nedocenitelnou inspirací a také vzpruhou.
A pak je tu další práce Josefa Mlejnka, jeho kniha Dětská tvořivá hra. Dnešní učitelé dramatické výchovy znají Dětskou tvořivou hru z vydání z roku 1997, tedy z vydání druhého, přepracovaného (které mimochodem už muselo být dotištěno znovu, v roce 2004). Měl jsem to štěstí, že jsem u přípravy tohoto druhého vydání mohl být, a tak jsem z bezprostřední blízkosti mohl sledovat, v čem spočívaly změny, které Josef Mlejnek udělal v této své “metodičce”, která poprvé vyšla v roce 1981 v hradeckém Krajském kulturním středisku. Všem, kdo tento zásobník dramatických her, který je dnes bestsellerem, používají jako jednu ze základních dramatickovýchovných příruček a berou ji jako samozřejmost, doporučuji, aby si vzali k ruce první vydání této knihy a obě verze porovnali. Zjistí, že se tu oproti prvnímu vydání objevily nejen zcela nové dramatické texty (včetně scénářů dvou vynikajících inscenací Josefa Mlejnka - pohádek Ilji Hurníka Čert s houslemi a Havlíčkova Krále Lávry; a kdyby byla ta kniha nafukovací, měly by tu být přinejmenším ještě Cesta kolem světa za 77 dní, Hadrový panáček, Létající třída, a především Vandr do světa), ale že se podstatně proměnila také úvodní pasáž, v níž Josef Mlejnek vysvětluje svoje pojetí dramatické výchovy.
Vyprávět Východočechům, co všechno znamená Josef Mlejnek pro divadlo v jejich regionu, je zbytečné. (A jako rodák z Nového Bydžova jsem hrdý na to, že aspoň kouskem svého života se mohu k východním Čechám počítat.) Ale dovolím si připomenout něco, na co se dnes - v době, kdy se dramatická výchova stala součástí základního školního dokumentu, Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, a kdy se v řadě škol zabydluje - už trochu zapomíná: že Josef Mlejnek je osobnost, bez níž si divadlo s dětmi (a také pro děti!) a dramatickou výchovu jako celek vůbec nelze představit. Spolu s Miloslavem Dismanem, Hanou Budínskou a Jindrou Delongovou stál na samém počátku moderní české dramatické výchovy. A aktivně - svými inscenacemi, původními hrami, překlady, semináři a dílnami, metodickými publikacemi a články - ovlivňoval její vývoj bezmála půl století. Kdo nevěří, komu se zdá, že přeháním, ať si zalistuje přinejmenším Divadelní výchovou, Ochotnickým divadlem, Amatérskou scénou, Mladým loutkářem a jeho pokračovatelkou Mladou scénou nebo Československým loutkářem. Ostatně ledacos napoví třeba jen letmý pohled do prvního čísla Tvořivé dramatiky z roku 2001, kde lze najít soupis inscenací Josefa Mlejnka uvedených na celostátních, národních a jiných významnějších přehlídkách a dílnách, a soupis knih a publikací, které Josef Mlejnek vydal, a jeho článků - alespoň těch, které se mi tehdy podařilo objevit. A dám krk na to, že ten seznam není ani zdaleka úplný. I to o něčem podstatném svědčí.
Jaroslav Provazník
Psal se rok 1977 - pamatuji si na to docela přesně -, když jsem se poprvé osobně setkal s Josefem Mlejnkem. A ironií osudu rovnou v roli porotce! (Prsty v tom měla samosebou Eva Machková, která tehdy šéfovala dětskému divadlu v celostátním měřítku a jeho národní přehlídce v Kaplici.) Já coby dramatickovýchovný - ani ne třicetiletý - zelenáč jsem měl hodnotit (!) práci pana učitele Mlejnka. Jak to tak bývá, těm, co toho ještě moc neumějí a věci ještě moc nerozumějí, se kritizuje vůbec nejsnadněji. A tak i já jsem se tehdy zpupně pozastavoval nad tím, jak je to možné, že někdo, kdo v předchozím roce předvedl na s dětmi Kaplickém divadelním létě skvělou inscenaci Létající třída, která všechny oslnila spontánností a schopností dětí improvizovat přímo před diváky, příští rok přijede na přehlídku se zcela ”tradiční” hrou, nota bene jakéhosi neznámého sovětského autora. Teprve postupně, při dalších a dalších setkáních s panem učitelem Mlejnkem, se mi začalo ”rozsvěcet”. Teprve časem jsem objevoval, že to nebyla žádná náhoda, že Josef Mlejnek moc dobře věděl - tehdy, stejně jako tolikrát předtím a tolikrát potom, - co a proč s dětmi dělá. A to i s rizikem, že každý nový pokus nemusí být veřejností přijat s otevřenou náručí. Protože důležité pro něj bylo vždy neustálé hledání a prioritou bylo to, co divadelní práce dá dětem v jeho souboru.
Probírat se tím, co vše Josef Mlejnek pro dramatickou výchovu stihl udělat, je fascinující. Ale ještě úžasnější je jeho schopnost, vůle a chuť neustále na sobě pracovat, inspirovat se u kolegů i v jiných oborech. (Dodnes si vzpomínám, s jakým zaujetím mně pan učitel Mlejnek vyprávěl někdy na přelomu 70. a 80. let na kaplickém náměstí o tom, jaké podněty může dramatickovýchovné práci s dětmi nabídnout orffovská škola v podání Ilji Hurníka a Petra Ebena.) Pro tohle tvrzení mám přinejmenším dva hmatatelné důkazy, dostupné nepamětníkům i dnes:
Prvním je ”deník vedoucího dramatického kroužku” Děti, hry a divadlo, který vydala v roce 1972 Eva Machková jako 5. svazek Knihovničky Divadelní výchovy. Dodnes je to čtení nejen poučné, ale přímo dobrodružné. Josef Mlejnek tu barvitě, otevřeně a pokorně (!) popisuje, jakými zákrutami, odbočkami i slepými uličkami vedla jeho cesta k přirozenému dětskému projevu na jevišti, ke smyslu divadla hraného dětmi a k tomu, co je pro něj při této práci nejdůležitější, totiž to, aby byla založená na tvořivé dětské hře. Jsem přesvědčený o tom, že pro nejednoho mladého vedoucího dětského divadelního souboru nebo učitele dramatické výchovy by četba deníku Děti, hry a divadlo mohla být i dnes nedocenitelnou inspirací a také vzpruhou.
A pak je tu další práce Josefa Mlejnka, jeho kniha Dětská tvořivá hra. Dnešní učitelé dramatické výchovy znají Dětskou tvořivou hru z vydání z roku 1997, tedy z vydání druhého, přepracovaného (které mimochodem už muselo být dotištěno znovu, v roce 2004). Měl jsem to štěstí, že jsem u přípravy tohoto druhého vydání mohl být, a tak jsem z bezprostřední blízkosti mohl sledovat, v čem spočívaly změny, které Josef Mlejnek udělal v této své “metodičce”, která poprvé vyšla v roce 1981 v hradeckém Krajském kulturním středisku. Všem, kdo tento zásobník dramatických her, který je dnes bestsellerem, používají jako jednu ze základních dramatickovýchovných příruček a berou ji jako samozřejmost, doporučuji, aby si vzali k ruce první vydání této knihy a obě verze porovnali. Zjistí, že se tu oproti prvnímu vydání objevily nejen zcela nové dramatické texty (včetně scénářů dvou vynikajících inscenací Josefa Mlejnka - pohádek Ilji Hurníka Čert s houslemi a Havlíčkova Krále Lávry; a kdyby byla ta kniha nafukovací, měly by tu být přinejmenším ještě Cesta kolem světa za 77 dní, Hadrový panáček, Létající třída, a především Vandr do světa), ale že se podstatně proměnila také úvodní pasáž, v níž Josef Mlejnek vysvětluje svoje pojetí dramatické výchovy.
Vyprávět Východočechům, co všechno znamená Josef Mlejnek pro divadlo v jejich regionu, je zbytečné. (A jako rodák z Nového Bydžova jsem hrdý na to, že aspoň kouskem svého života se mohu k východním Čechám počítat.) Ale dovolím si připomenout něco, na co se dnes - v době, kdy se dramatická výchova stala součástí základního školního dokumentu, Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, a kdy se v řadě škol zabydluje - už trochu zapomíná: že Josef Mlejnek je osobnost, bez níž si divadlo s dětmi (a také pro děti!) a dramatickou výchovu jako celek vůbec nelze představit. Spolu s Miloslavem Dismanem, Hanou Budínskou a Jindrou Delongovou stál na samém počátku moderní české dramatické výchovy. A aktivně - svými inscenacemi, původními hrami, překlady, semináři a dílnami, metodickými publikacemi a články - ovlivňoval její vývoj bezmála půl století. Kdo nevěří, komu se zdá, že přeháním, ať si zalistuje přinejmenším Divadelní výchovou, Ochotnickým divadlem, Amatérskou scénou, Mladým loutkářem a jeho pokračovatelkou Mladou scénou nebo Československým loutkářem. Ostatně ledacos napoví třeba jen letmý pohled do prvního čísla Tvořivé dramatiky z roku 2001, kde lze najít soupis inscenací Josefa Mlejnka uvedených na celostátních, národních a jiných významnějších přehlídkách a dílnách, a soupis knih a publikací, které Josef Mlejnek vydal, a jeho článků - alespoň těch, které se mi tehdy podařilo objevit. A dám krk na to, že ten seznam není ani zdaleka úplný. I to o něčem podstatném svědčí.
Jaroslav Provazník
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.