Libáň, Praha, Národní divadlo: Václav Jaromír Černý: Proslov k libáňské společnosti 11. září 1881 při zahájení sbírek na obnovu Národního divadla
Velectěná společnosti!
Tam, kde stříbropěnný veletok po věky již líbá a celuje onu sráznou posvátnou skálu, na kteréž kdysi výše hrad trůníval, tam na této posvátné skále vévodila kněžka Libuše jsouc obklopena svými Čechy, statnými kmety a vladyky. Libušin věštící duch prozíral tehdá dál v šerou budoucnost a kněžka žehnajíc své rodné zemi předpovídala, věštila – tam že nížej k nohoum jejím po březích Vltavy, tam že ono plémě Čechův své srdce míti má, tam že sláva jeho vzkvétat a ono srdce pro celý národ věrně bíti bude. Ano, Libuše věštila: Můj drahý národ, Čechův plémě neskoná, ono všechny hrůzy pekel slavně překoná. Libuše pak již dávno, dávno, jak se praví, v Libici odpočívá, a kmitne-li se před zrakem naším úzký proužek historie národa českého, tuť víme, že nebyl tento národ český poslední mezi národy, že jeho jméno, jeho sláva daleko za hranice zaznívala, že tento národ měl svého Karla, měl Jiříka Poděbrada, že věda, umění vzkvétala, že byl každý hrdým Čechem, Češkou slouti a voje české že byly tehdá postrachem nepříteli a že před pouhým výkřikem Češi jdou statisícová vojska na útěk se dávala. Byl to vrchol slávy, byl to zlatý věk národa českého. Libušina věštba se vyplnila a po všechny ty doby byla Praha, zlatá Praha, povždy tlukoucím srdcem národa českého. Minul však onen věk, zlatý věk, genius národa českého se zasmušil, svěsil hluboce hlavu, když nesvornost v plémě českém se byla zahnízdila. A poslední, ta nejkrutější rána padla na Bílé hoře 1620. Poté nastalo hrobové ticho, mrtvé ticho po vlastech. Věnce slávy roztrhány, rozmetány, meče vítězství rozlámány, sejčkové poletujíce krákorali blížící se konec, smrt národa českého. Čech nebyl více Čechem, Češka styděla se za svou matku a protož mohl také kdysi vozka jeda v Praze po ulici bičem švihnouti a říci:. Aj, zde stávala jednou Praha, totiž Praha česká. Pochybní příznivci a přátelé národa českého chystali mu již rakev, a vše, i ten nejposlednější hřeb do ní byl připraven a sousedství drželo již již provaz od zvonku, aby jemu umíráčkem k věčnému spánku odzvonilo. Avšak zadrž, zadrž, ustaň, nemyl se! Vždyť Libuše věštila: Můj drahý národ, plémě české neskoná, ono všechny, všechny hrůzy pekel slavně překoná! A svatý Václav nedal skutečně také národu českému zahynouti. Mužové z chatrčí vyšlí, to vojsko blanické, ti jali se sbírati ten prach zaniklé slávy, vybírali zrnka z podkamení, budili, tloukli na dveře chatrče i paláce a aj, hle, ten český lev nespal, onť jenom dřímal. Ano, národ český opět žije a bohdá žíti, žíti bude na věky. A jaké to podívání na ten národ český! Jest to učiněný mraveneční kopec, to živost, ta čilost, to snažení, to pobádání vpřed, jeden druhého hledí, chce předstihnouti. A aby zasvětil své vzkříšení, své znovuzrození, jal se stavěti na pravém břehu Vltavy, v zlaté Praze, v srdci svém na obdiv světu skvostný nádherný pomník, stánek, chrám uměn, důstojné to Národní divadlo.
Po třicet dlouhých let krejcar po krejcaru se k tomu sbíral a i ta chudá vdova odejmouc si od úst, obětovala ten mnohdy trpce zasloužený vydělaný haléř na tento pomník, na oltář vlasti. Po třicet dlouhých let osvětlovala ta myšlenka a naděje jak stáří tak mládí spatřiti ten uměn velechrám. A od roku 1868 již svážel se ze všech končin vlasti potřebný kámen, hmota; umělcové, učencové vynakládali všechen svůj um, píli a dovednost, aby ke vzkříšení národa důstojný zbudovali na Vltavě pomník.
A aj, dokonáno konečně toto skvostné dílo, lid, národ celý raduje se a plesá zříti k nebesům pnouti se svými mozouly zbudovaný pomník. Celý národ chystá se, aby musy v tento velechrám k stálému přebývání uvedl, aby tak dne 11. září 1881, aby dnes, dnes totiž aby důstojným způsobem se svými pobratimy zasvětil skutečný svátek svého vzkříšení, svátek svého znovuzrození.
Žel, ale, bohužel, ten závistivý, ten ukrutný nelítostný osud jináče byl určil. Když již vše k svátku připraveno, když již poutník ohlíží se na cestu po své holi, tuť v zlaté Praze památný to 12. srpen 1881 k večeru po ulici spěchající lid spatří, nechce věřiti, trne, okazuje, jak ze střechy Národního divadla se kouří! Ha, toť předce nemožné, tuť ale plamínek vyšlehne. Lid se sbíhá jak omráčen. K neuvěření a předce skutečná pravda. Lid strnule volá, křičí: Národní divadlo hoří, hoří! Než se ale lid vzpamatuje, než Praha tomu uvěří – pak ten ryk, ten křik, volání, zvonění, troubení, bubnování, ten nářek, žel lidstva. Ten plamen tam nahoře na střeše se ale neleká, ten nedává se uprositi, on jest nelítostný, žížnivý dravec, vyšlehne co fúrie, litice vzhůru k nebesům, neslyší dole ten žalný nářek a volání.
A ještě kdyby všechny ty slze pohromadě byly, jež v tomto okamžiku strnulému kolem a vdáli lidu z očí žalem se byly vyronily, i ty ještě samy zajisté bývaly by oheň udusily, ale vše marné namáhání, litice samé byly se již spykly. Plameny šlahají, žhavé jiskry lítají, sršejí, kopule, střecha kloní, kloní se praskotem a hromovým rachotem řítí se vnitř dolů, kde vše, vše tu zrovna oslňující krásu a ozdobu, všechno to třicetileté vynasnažení a tolikaletou práci českého umění, dovednosti, vše to v jednom okamžiku pojímá pekelný žár v svůj klín. A ještě okamžik, a ta chlouba české práce – Národního divadla není více! Kterépak oko lidské, kterépak oko pravého Čecha a Češky zůstalo nad tímto strašným zjevem a obrazem aneb jen zprávou nezarosené. Kdož pak, velectěná společnosti, nad tímto velkým neštěstím a jeho následky nevyronil slzu utlačeného bolu?
Jako matka nad rakví svého milého dítěte, tak v zoufání spíná ruce národ český nad tímto velkým neštěstím, tak hořekuje a kvílí. Avšak nikoliv, nikdy tak! Pán Bůh Čecha neopustí. A ne z oka smutného, nýbrž z ruky pilné naděje skvitne. A protož opět vzhůru, zhůru! Měli jsme krásné Národní divadlo, bohdá budeme míti nové ještě krásnější. Národ český ztratil ohněm ovšem mnoho, nejdražší klenot, zato ale našel opět sama sebe, takže bratří Polané o nás s podivem píšou: "Jsouť to předce zvláštní národ, ti Čechové. Ještě jim tam na břehu Vltavy žár, dým a kouř zvěstuje pekelnou zkázu jich ohromné oběti, přičinlivosti, jejich chlouba, velechrám uměn, padá právě v sutiny, ale Čechové již opět v tom okamžiku skládají o závod nové obětě na postavení nové důstojné budovy." A vskutku také, již se tak zrovna podobá, jako by jakýsi osud hleděl zámyslně národ český neštěstím stíhati, aby jej tak udržoval v stálé a v stálé jen čilosti a práci, jináče by týž ochabl a zmalátněl, jináče by sotva svého vznešeného velkého povolání dosáhl.
A protož nermuť, české oko, nermuť, nesténej nad neštěstím, ó vlasti má, práce, obětavost opět vše překoná, a jsem jistá že rok 1883 již opět uzří novou divadelní budovu ve své báječné kráse. A jak by také ne! Vždyť vše závodí jen v obětavosti a sama Jich Veličenstva, náš nejmilostivější císař a císařovna, Jeho císařská Výsost náš kralevič s nejjasnější svou chotí jde hluboce dojmutí naším neštěstím velkomyslně nám přispěti. Vždyť od paláce až k té nejposlednější chatrči vše v obětavosti zápolí jeden druhého předstihnouti. I to služebné děvče klade svou úsporu na oltář vlasti a což vás všechny zajisté také dojmulo, když i ti nešťastní slepci z pražského chorobince odeslali deputaci k primátorovi královského hlavního města, která se slzou ve vyhaslém oku, neboť příroda jest tak nespravedlivá, že slepci i tu slzu ponechává, aby svůj osud oplakávati mohl, která s pláčem zde primátora žádá a prosí, že všickni v chorobinci bez rozdílu že nebudou jeden den obědovat, že nebudou jíst, jen aby výtěžek za to vcelku as 52 zlatých obnášející obětován, obrátil se na znovuzbudování Národního divadla. Kdož by zůstal při tomto příkladu chladným, kdož by nebyl nad tím dojmut? Protož také počíná ten svět onen malý čilý národ český v jeho čilosti, v jeho obětavosti obdivovati. A protož také nermuť se oko nad ztrátou a zničení tak velkolepé české práce, ano, spíše opět novému důstojnému Národnímu divadlu volejme od srdce: Nazdar!
Rukopis tohoto projevu, který pronesl tajemník libáňského okresního výboru Václav Jaromír Černý k libáňské veřejnosti při shromáždění na zahájení sbírek na obnovu Národního divadla 11. září 1881, je uložen v jeho pozůstalosti v Okresním archívu Jeřice. Otiskujeme ho jako vzácný dobový doklad bez slohových úprav na počest 100. výročí znovuotevření Národního divadla.
Listy starohradské kroniky č. 4, 1983
Tam, kde stříbropěnný veletok po věky již líbá a celuje onu sráznou posvátnou skálu, na kteréž kdysi výše hrad trůníval, tam na této posvátné skále vévodila kněžka Libuše jsouc obklopena svými Čechy, statnými kmety a vladyky. Libušin věštící duch prozíral tehdá dál v šerou budoucnost a kněžka žehnajíc své rodné zemi předpovídala, věštila – tam že nížej k nohoum jejím po březích Vltavy, tam že ono plémě Čechův své srdce míti má, tam že sláva jeho vzkvétat a ono srdce pro celý národ věrně bíti bude. Ano, Libuše věštila: Můj drahý národ, Čechův plémě neskoná, ono všechny hrůzy pekel slavně překoná. Libuše pak již dávno, dávno, jak se praví, v Libici odpočívá, a kmitne-li se před zrakem naším úzký proužek historie národa českého, tuť víme, že nebyl tento národ český poslední mezi národy, že jeho jméno, jeho sláva daleko za hranice zaznívala, že tento národ měl svého Karla, měl Jiříka Poděbrada, že věda, umění vzkvétala, že byl každý hrdým Čechem, Češkou slouti a voje české že byly tehdá postrachem nepříteli a že před pouhým výkřikem Češi jdou statisícová vojska na útěk se dávala. Byl to vrchol slávy, byl to zlatý věk národa českého. Libušina věštba se vyplnila a po všechny ty doby byla Praha, zlatá Praha, povždy tlukoucím srdcem národa českého. Minul však onen věk, zlatý věk, genius národa českého se zasmušil, svěsil hluboce hlavu, když nesvornost v plémě českém se byla zahnízdila. A poslední, ta nejkrutější rána padla na Bílé hoře 1620. Poté nastalo hrobové ticho, mrtvé ticho po vlastech. Věnce slávy roztrhány, rozmetány, meče vítězství rozlámány, sejčkové poletujíce krákorali blížící se konec, smrt národa českého. Čech nebyl více Čechem, Češka styděla se za svou matku a protož mohl také kdysi vozka jeda v Praze po ulici bičem švihnouti a říci:. Aj, zde stávala jednou Praha, totiž Praha česká. Pochybní příznivci a přátelé národa českého chystali mu již rakev, a vše, i ten nejposlednější hřeb do ní byl připraven a sousedství drželo již již provaz od zvonku, aby jemu umíráčkem k věčnému spánku odzvonilo. Avšak zadrž, zadrž, ustaň, nemyl se! Vždyť Libuše věštila: Můj drahý národ, plémě české neskoná, ono všechny, všechny hrůzy pekel slavně překoná! A svatý Václav nedal skutečně také národu českému zahynouti. Mužové z chatrčí vyšlí, to vojsko blanické, ti jali se sbírati ten prach zaniklé slávy, vybírali zrnka z podkamení, budili, tloukli na dveře chatrče i paláce a aj, hle, ten český lev nespal, onť jenom dřímal. Ano, národ český opět žije a bohdá žíti, žíti bude na věky. A jaké to podívání na ten národ český! Jest to učiněný mraveneční kopec, to živost, ta čilost, to snažení, to pobádání vpřed, jeden druhého hledí, chce předstihnouti. A aby zasvětil své vzkříšení, své znovuzrození, jal se stavěti na pravém břehu Vltavy, v zlaté Praze, v srdci svém na obdiv světu skvostný nádherný pomník, stánek, chrám uměn, důstojné to Národní divadlo.
Po třicet dlouhých let krejcar po krejcaru se k tomu sbíral a i ta chudá vdova odejmouc si od úst, obětovala ten mnohdy trpce zasloužený vydělaný haléř na tento pomník, na oltář vlasti. Po třicet dlouhých let osvětlovala ta myšlenka a naděje jak stáří tak mládí spatřiti ten uměn velechrám. A od roku 1868 již svážel se ze všech končin vlasti potřebný kámen, hmota; umělcové, učencové vynakládali všechen svůj um, píli a dovednost, aby ke vzkříšení národa důstojný zbudovali na Vltavě pomník.
A aj, dokonáno konečně toto skvostné dílo, lid, národ celý raduje se a plesá zříti k nebesům pnouti se svými mozouly zbudovaný pomník. Celý národ chystá se, aby musy v tento velechrám k stálému přebývání uvedl, aby tak dne 11. září 1881, aby dnes, dnes totiž aby důstojným způsobem se svými pobratimy zasvětil skutečný svátek svého vzkříšení, svátek svého znovuzrození.
Žel, ale, bohužel, ten závistivý, ten ukrutný nelítostný osud jináče byl určil. Když již vše k svátku připraveno, když již poutník ohlíží se na cestu po své holi, tuť v zlaté Praze památný to 12. srpen 1881 k večeru po ulici spěchající lid spatří, nechce věřiti, trne, okazuje, jak ze střechy Národního divadla se kouří! Ha, toť předce nemožné, tuť ale plamínek vyšlehne. Lid se sbíhá jak omráčen. K neuvěření a předce skutečná pravda. Lid strnule volá, křičí: Národní divadlo hoří, hoří! Než se ale lid vzpamatuje, než Praha tomu uvěří – pak ten ryk, ten křik, volání, zvonění, troubení, bubnování, ten nářek, žel lidstva. Ten plamen tam nahoře na střeše se ale neleká, ten nedává se uprositi, on jest nelítostný, žížnivý dravec, vyšlehne co fúrie, litice vzhůru k nebesům, neslyší dole ten žalný nářek a volání.
A ještě kdyby všechny ty slze pohromadě byly, jež v tomto okamžiku strnulému kolem a vdáli lidu z očí žalem se byly vyronily, i ty ještě samy zajisté bývaly by oheň udusily, ale vše marné namáhání, litice samé byly se již spykly. Plameny šlahají, žhavé jiskry lítají, sršejí, kopule, střecha kloní, kloní se praskotem a hromovým rachotem řítí se vnitř dolů, kde vše, vše tu zrovna oslňující krásu a ozdobu, všechno to třicetileté vynasnažení a tolikaletou práci českého umění, dovednosti, vše to v jednom okamžiku pojímá pekelný žár v svůj klín. A ještě okamžik, a ta chlouba české práce – Národního divadla není více! Kterépak oko lidské, kterépak oko pravého Čecha a Češky zůstalo nad tímto strašným zjevem a obrazem aneb jen zprávou nezarosené. Kdož pak, velectěná společnosti, nad tímto velkým neštěstím a jeho následky nevyronil slzu utlačeného bolu?
Jako matka nad rakví svého milého dítěte, tak v zoufání spíná ruce národ český nad tímto velkým neštěstím, tak hořekuje a kvílí. Avšak nikoliv, nikdy tak! Pán Bůh Čecha neopustí. A ne z oka smutného, nýbrž z ruky pilné naděje skvitne. A protož opět vzhůru, zhůru! Měli jsme krásné Národní divadlo, bohdá budeme míti nové ještě krásnější. Národ český ztratil ohněm ovšem mnoho, nejdražší klenot, zato ale našel opět sama sebe, takže bratří Polané o nás s podivem píšou: "Jsouť to předce zvláštní národ, ti Čechové. Ještě jim tam na břehu Vltavy žár, dým a kouř zvěstuje pekelnou zkázu jich ohromné oběti, přičinlivosti, jejich chlouba, velechrám uměn, padá právě v sutiny, ale Čechové již opět v tom okamžiku skládají o závod nové obětě na postavení nové důstojné budovy." A vskutku také, již se tak zrovna podobá, jako by jakýsi osud hleděl zámyslně národ český neštěstím stíhati, aby jej tak udržoval v stálé a v stálé jen čilosti a práci, jináče by týž ochabl a zmalátněl, jináče by sotva svého vznešeného velkého povolání dosáhl.
A protož nermuť, české oko, nermuť, nesténej nad neštěstím, ó vlasti má, práce, obětavost opět vše překoná, a jsem jistá že rok 1883 již opět uzří novou divadelní budovu ve své báječné kráse. A jak by také ne! Vždyť vše závodí jen v obětavosti a sama Jich Veličenstva, náš nejmilostivější císař a císařovna, Jeho císařská Výsost náš kralevič s nejjasnější svou chotí jde hluboce dojmutí naším neštěstím velkomyslně nám přispěti. Vždyť od paláce až k té nejposlednější chatrči vše v obětavosti zápolí jeden druhého předstihnouti. I to služebné děvče klade svou úsporu na oltář vlasti a což vás všechny zajisté také dojmulo, když i ti nešťastní slepci z pražského chorobince odeslali deputaci k primátorovi královského hlavního města, která se slzou ve vyhaslém oku, neboť příroda jest tak nespravedlivá, že slepci i tu slzu ponechává, aby svůj osud oplakávati mohl, která s pláčem zde primátora žádá a prosí, že všickni v chorobinci bez rozdílu že nebudou jeden den obědovat, že nebudou jíst, jen aby výtěžek za to vcelku as 52 zlatých obnášející obětován, obrátil se na znovuzbudování Národního divadla. Kdož by zůstal při tomto příkladu chladným, kdož by nebyl nad tím dojmut? Protož také počíná ten svět onen malý čilý národ český v jeho čilosti, v jeho obětavosti obdivovati. A protož také nermuť se oko nad ztrátou a zničení tak velkolepé české práce, ano, spíše opět novému důstojnému Národnímu divadlu volejme od srdce: Nazdar!
Rukopis tohoto projevu, který pronesl tajemník libáňského okresního výboru Václav Jaromír Černý k libáňské veřejnosti při shromáždění na zahájení sbírek na obnovu Národního divadla 11. září 1881, je uložen v jeho pozůstalosti v Okresním archívu Jeřice. Otiskujeme ho jako vzácný dobový doklad bez slohových úprav na počest 100. výročí znovuotevření Národního divadla.
Listy starohradské kroniky č. 4, 1983
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.