RICHTER, Luděk: 19. Přelet nad loutkářským hnízdem... - Krvavé koleno. Amatérská scéna 2009, č. 6, s. 29 - 32.

Pravidlo divadelní nevyzpytatelnosti platí nepochybně i o Krvavém kolenu pražského Tate Iyumni. Doslechl jsem se o jeho slabším představení na Hronově (samozřejmě tom „pro porotu“) a byl jsem zvědav, zda to, co jsme viděli na Chrudimi, bylo jen nahodilý záblesk či vyhaslé hvězdy svit. Nebyl. Krvavé koleno má několik drobných problémů, k nimž patří stínoherní retrospektiva babičky, píšící svůj deník, jež narušuje jinak čisťounký řád jevištních prostředků, které chronologicky vyprávějí příběh domu loutkami, zatímco stínohra je vyhrazena temnému a tajemnému vyvolávání krvavého kolena dětmi na dvorku. Mimo řád žánru stojí mluvící kočky, v něž se proměňují i dvě postavy: zatímco celý příběh je alegorický horor, v němž pohádkové je pouze metaforické zhmotnění hrozícího zla do krvavého kolena. Mluvící kočky jsou čistě pohádkový zázrak, nadto mimo pravidla hry (nikdo přece nemůže vstoupit do kumbálku druhého člověka). A závěrečná vizualizace krvavého kolena coby ruky v červené rukavici je nejen lexikální protimluv (koleno ruka), ale hlavně svou přílišnou konkrétností, uchopitelností a zároveň i bezmocností ruší hororový pocit temné, hrůzné nejistoty, číhající na naši chybu. Nemluvě o tom, že hlavní hrdinové by nad ním neměli vítězit silou, nýbrž být chráněni kumbálkem své lásky. Rozhodně je však Krvavé koleno naplněno napětím i posláním, které je činí pozoruhodným činem. Výsostně loutkářskými obrazovými prostředky vytváří působivou, hororovou atmosféru a zároveň poetickou groteskou předává silné téma, které se pod rukama souboru postupně vybrušuje. Práce s loutkou možná není zcela dokonalá, ale vyvažuje ji dobře rozvržený sled výtvarně sdělných obrazů. Kdo Krvavé koleno neviděl, měl by to napravit.