Ladislav Vrchovský: Divadlo je součástí mého já. Rozhovor s Dušanem Zakopalem . AS 2009, č. 5.

DIVADLO JE SOUČÁSTÍ MÉHO JÁ

Rozhovor s Dušanem Zakopalem připravil Ladislav Vrchovský

Dušan Zakopal, ochotnický herec a režisér, člen odborné rady ARTAMA pro činoherní divadlo, přímý účastník dvaatřiceti ročníků festivalu Jiráskův Hronov, kde patnáctkrát vystoupil v inscenacích různých ochotnických souborů, nositel Zlatého odznaku J.K.Tyla, se narodil 21. srpna 1934 a letos slaví pětasedmdesáté narozeniny.
Dušane, vzpomeneš si na první dotek s divadlem?
Moje maminka mluvila Kašpárka v sokolském divadle. Bylo mi tehdy asi pět, byl jsem ještě s tehdy tříletým bráchou na pohádce, seděli jsme v první řadě a dívali se nahoru, kde jsme „tušili“ naši maminku.
A kdy jsi poprvé vstoupil na jeviště?
Vzpomenu ještě na to, co předcházelo. Měli jsme na Základní škole v Želechovicích nad Dřevnicí paní učitelku, která se věnovala loutkovému divadlu. Vzadu ve třídě bylo loutkové jevišťátko a v neděli „po ranní“ se hrávalo divadlo. Rodiče šli z kostela, maminky šly vařit nedělní oběd, tátové šli na pivo a děti se „odložily“ do divadla na pohádku. Naši nechodili do kostela. Já jsem ale měl zájem o divadlo. V pohádkách hrály děti, které byly ve škole hodné. Účast v inscenacích byla za odměnu. Já patřil k nehodným a nehrál jsem, až došlo na pohádku O sněhové královně. Paní učitelka ve mně objevila asi nějaký projev talentu, ale to už mi bylo skoro třináct. Hrál jsem vypravěče v peleríně vypůjčené od místního pošťáka.
Vím, že ses chtěl stát profesionálním hercem. Stal ses dopravním inženýrem. Proč?
Ano, dělal jsem zkoušky na DAMU. Připravil jsem si vlastní úpravu dialogu Bobčinského s Dobčinským pro jednu osobu. V komisi tehdy seděl Miloš Nedbal. Ten zrovna tehdy hrál Dobšinského na Národním divadle. A můj připravený monolog se „zvrhl“ opět v dialog, protože Miloš Nedbal ty pasáže, které jsem si upravil tak, abych všechno mohl říkat sám, začal hrát jako můj jevištní partner.
Předsedou komise byl Otomar Krejča, seděli tam také Vlasta Fabiánová, Bohumil Záhorský. No, dostal jsem se až do finálního kola, ale tam jsem skončil. A šel jsem studovat dopravní inženýrství.
A stal ses ochotnickým hercem, režisérem, funkcionářem SČDO…
Ano, rozdělil bych to všechno sám do tří celků: začátky, pak jakýsi ten tvůrčí rozmach a nakonec „divadlo funkcionářské“…
S dospělými jsem začal hrát od svých patnácti, takže to všechno trvalo šedesát let.
Kdy už ti bylo jasné, že nutkání k divadelní činnosti tě nepřestane pronásledovat?
V Praze, když jsem jako student začal spolupracovat s divadlem Vagonky Tatra Smíchov. Skrze spolužáka Frantu Bršlicu a Dalimila Klapku jsem začal hrát a režírovat v souboru, který byl tehdy na hodně vysoké úrovni. Z té doby nejraději vzpomínám na roli Silvia ze Sluhy dvou pánů a na vodníka Michala z Jiráskovy Lucerny. Já hrál Michala civilně, jako mladého a pro lásku nadšeného kluka, a velkým zadostiučiněním mi bylo, že tehdy hrál Josef Kemr na prknech Národního divadla stejnou roli, a také v podobném pojetí.
Zahrál sis ale dokonce nedávno i jako hostující herec v renomované ostravské Komorní scéně Aréna…
Ano, potěšila mne nabídka bývalého uměleckého šéfa Arény Pavla Cisovského, a zahrál jsem si v inscenaci Nebožtíci na bále. Těch zážitků z účinkování v televizních inscenacích, dokud mi to v dobách normalizace nebylo zakázáno, bylo více. Samozřejmě šlo o úplné čurdy. Tak třeba Jan Pivec, se kterým jsem si také zahrál, mne „sprdl“, jak si můžu dovolit jako herec nosit vousy, to přece podle něj vůbec neexistuje, co když budu muset hrát roli bezvousého…
Omlouvám se teď za jisté zjednodušení, ale jsou divadelníci, kteří preferují divadlo jako zrcadlo nastavené tváři skutečnosti, a pak se někdy stává, že divák odchází z představení spíše zamyšlen a někdy i rozhněván, jiní preferují zábavnou a povznášející roli divadla. Je to spíše otázka po smyslu umění. Má podle tebe ukazovat spíše krásu, nebo ošklivost reality? Patříš do některé z těchto „škatulek“?
Budu mluvit zejména o smyslu ochotnického divadla. Tady by se měli lidé prostřednictvím jeviště vyslovovat k problémům, které prožíváme dnes, teď, tady. Když se to udělá dobře, naplní se i funkce osvětová, i povznášející. Ochotníci by měli hledat možnost osobní výpovědi, vyjádření osobních stanovisek. Ne divadlo bez názoru.
Profesionální divadlo musí sledovat i komerční cíle. Tohle sice také v dnešní době prosakuje do ochotničiny. Já ovšem takto vnímám divadlo až po jisté životní zkušenosti. V počátcích i u mne hrála roli touha po osobní exhibici. Časem díky setkání s řadou osobností, a musím zmínit alespoň Mirka Etzlera staršího, otce dnešního herce Miroslava Etzlera a novináře Tomáše Etzlera, a také Zdenka Koktu, Aloise Müllera, jsem pochopil, že ochotník je tu také proto, aby vypověděl o všedním životě svém a svého okolí.
Působíš mimo jiné jako porotce. Pojďme tedy ještě o kousek hlouběji do nitra ochotničení: platí i tady, že divadlo je pouze dobré nebo špatné? Máš na ochotnickou scénu v konfrontaci s tou profesionální rozdílná kvalitativní měřítka? Dříve se na zájmovou uměleckou činnost, jak zněl termín oficiální kulturní politiky, přece nahlíželo s tím, že je hlavně dobře, že se lidé ve volném čase baví ušlechtilou činností…
V Amatérské scéně už na toto téma proběhla debata. Já nejsem zastáncem zjednodušení, podle kterého je pouze divadlo dvojí, dobré, nebo špatné. Vidím více rozdílů. Ano, pokud ochotníci chtějí dosáhnout úrovně profesionálů, kladou sami na sebe mnohem větší nároky. Dnešní ochotníci si říkají o hodnocení kritérií, která lze na ně vztahovat jako na určitou veřejnou službu. Když ale chtějí soutěžit o účast na národních přehlídkách, platí obecná kritéria umělecké a společenské kvality. V poslední době se také objevují soubory, které říkají: my jsme ochotníci, děláme to po pracovní době, jsme strašně vytíženi, je to fajn, že máme tuto možnost. A stále častěji se setkávám s názorem, že na soubory, které divadlo dělají z této ochoty, se má nahlížet specificky. To by ovšem velmi ublížilo amatérskému divadlu. Musíme přece posuzovat dramaturgii, s čím soubory jdou před veřejnost, a musí tu být i požadavky na určitou kvalitu.
Dušane, nemohu se vyhnout otázce poněkud intimní. Žiješ celý život se svou ženou Evou, zažil jsi různé pády a vzestupy, zejména v profesním životě, a Eva to všechno prožívala s tebou. A víme, že u tak dlouhého ochotnického divadelního života by to bez podpory partnera-partnerky nešlo…
Ano, já jsem spáchal kariérní sebevraždu, když jsem po srpnu 1968 vystoupil z partaje. To se projevilo v dopadech na rodinu, i v dopadech do mého ochotničení. Ale právě divadlo mi tehdy hodně pomohlo. A bez Evy by to samozřejmě nešlo.
Ty nás oba dva dobře znáš, a jednou jsi mi říkal, že o nás napíšeš divadelní hru…
Ano, možná k tomu dojde. Jestli se k tomu dostanu. Zatím mám jen název: Manželé za volantem… Ale vraťme se k tématu. Pokud vím, divadlo i vás dva dalo dohromady…
Bylo to ve Zlíně. Eva v té době hrála v amatérském divadle, a já jsem jejímu souboru začal pomáhat. Když jsme se vzali a přestěhovali se do Ostravy, bylo úplně samozřejmé, že moje žena Eva šla se mnou do místního ochotnického souboru a hráli jsme tam oba dva. Vzpomínám na Tvrdohlavou ženu, já hrál Pěnkavu a Eva hrála dceru „tvrdohlavky“, do které byl Pěnkava zamilován. To jsem tehdy Evu nosil na jevišti na rukou. V pozdější inscenaci Veselohry na mostě jsme hráli manžele Chmelařovy. Eva hrála Chmelařku, a v situaci, ve které Chmelařka přistihne svého muže při šmajchlování s jinou, mi moje žena ubalila takovou facku na jevišti, neboť vyslechla režiséra Lojzu Müllera, že si to dodnes pamatuju. To mám za to nošení na rukou…
Faktem je, že kdyby nebylo Eviny podpory, byť je to někdy tichý souhlas, někdy brblání, a jejího respektu k tomu, že divadlo je součástí mého já, tak by to prostě nešlo.
Dušane, tento rozhovor souvisí s tvými letošními pětasedmdesátinami. Tak dovol poslední otázku: určitě máš pořád před sebou různé cíle. Je nějaký z těch hlavních, který jsi ochoten prozradit?
Přál bych si ještě uskutečnit jednu režii v ostravském souboru Aureko, a chtěl bych si zahrát ještě jednou nějaké monodrama. A v tom mém funkcionaření v SČDO už cítím, že irituji kolegy svým tlakem, aby všechno bylo perfektní a precizní, přesto všechno bych ještě chtěl pozvednout činnost SČDO na severní Moravě a ve Slezsku.
Je ještě něco, na co jsem se nezeptal a co bys chtěl říci?
Ano. Musím zmínit několik lidí, díky kterým jsem si mohl vypěstovat lásku k divadlu. Je to Honza Vojtíšek z divadla Vagonky Tatra Smíchov, který mne naučil kolektivní práci na jevišti, je to už zmíněný Miroslav Etzler, který mne naučil hledat v textu mezi řádky. Alois Müller jako praktik mi umožnil práci asistenta režie a naučil mne vést režijní knihu a ukázal mi, co všechno režie obnáší. Byl to Zdeněk Kokta, který mě přivedl k práci porotce. A nemohu zapomenout na Petra Sherhaufera, který mne nazýval svým divadelním Mefistem a ukázal mi možnosti tvůrčího myšlení nad publikací Divadlo v nepravidelném prostoru a možnosti divadelní imaginace. A nakonec manželé Josef a Marie Svobodovi, rodiče televizního moderátora Petra Svobody, kteří mne okouzlili obětavostí a prací pro ochotnické divadlo. Samozřejmě nemohu vyjmenovat všechny, kterým děkuji za krásný život s divadlem.
Dušane, děkuji za rozhovor, a za všechny přátele a snad i čtenáře Amatérské scény: pevné zdraví a ještě mnoho milých chvil v životě, na jevišti i v hledišti.