ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Wolkrův Prostějov ve znamení divadel poezie. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 25 - 26.
Wolkrův Prostějov ve znamení divadel poezie
Alena Zemančíková
Do programu Wolkrova Prostějova se tentokrát dostalo jedenáct soutěžních inscenací a rozevřely docela široké spektrum předloh, žánrů, přístupů a výrazových prostředků.
Sestra travička souboru Arboretum z Prahy 1 byla jednoduchým divadelním převedením lidové balady, kterou známe z mnoha verzí: Mirek Kovařík v porotě připomněl, že nejpůsobivější z nich je sbor Bohuslava Martinů, kde se člověka silně dotkne mravní poselství lidové balady. Studentský soubor Pre DRED z Náchoda si klade rok za rokem stále náročnější úkoly. K vyjádření svého pocitu člověka uprostřed světa a událostí, jimž nerozumí, si sestavili montáž textů tří velkých modernistů Daniila Charmse, Franze Kafky, CHristiana Morgensterna a nazvali ho Krátký proces s Jelizavetou Bim, Bam, bum. Ve výsledku by k vyjádření onoho pocitu ovšem stačil jeden každý ze tří autorů, inscenace byla trochu nepřehledná a ne úplně zvládnutá ve všech složkách. Nutno ovšem zdůraznit složku hudební, jež vplývala do dění na scéně, a silnou společnou energii početného souboru, jehož režisér i učitel Štěpán Macura patří mezi kantory, na něž studenti nezapomínají.
Ansámbl Oz z Olomouce se jiným způsobem zapletl do podobného problému: jazyk, který pro svou inscenaci zvolil v rozporu s původní intencí autora, se postupně začal zadrhávat na vlastních překážkách, dramatický text převedený do prózy si žádal přesnější členění a inscenace volala po zřetelnějším fázování, které by posouvalo situaci, v níž se nejedná, ale která se vypráví.
Jiný olomoucký soubor, Divadlo Tramtárie, uvedl (nebo spíš uvodil) verše z Halasovy sbírky A co citací z nechvalně proslulého textu Ladislava Štolla z knihy Třicet let bojů za československou socialistickou poezii. Tento text překvapil tím, že ve vybrané charakteristice Halasovy poezie po 2. světové válce se vlastně nemýlí, když konstatuje básníkovo odpadnutí od třídních proletářských pozic do pesimismu a existenciálně temné beznaděje. Problém Štollova ideologického blábolu je v tom, že nejde o objektivní analýzu, ale o udavačský a likvidační pamflet. Inscenace olomoucké Tramtárie se tak stala dílem, vypovídajícím o „případu Halas“, čtení veršů z papíru evokovalo fakt jejich nepublikovatelnosti, slavná báseň A co básník zazněla jako obřadní společná promluva. Inscenace by potřebovala domyslet svůj vlastní dramaturgicko režijní plán, aby verše i jevištní obrazy byly sdílnější, a po technické stránce citlivější zacházení s reprodukovanou hudbou.
Marinettiho Válka – hygiena světa ZUŠ v Praze – Biskupské ulici, se pokusila o jevištní vyjádření futuristické poezie, inscenace ideově nám dnes už vzdálených textů si je ovšem přizpůsobila na svou míru, čímž vzniklo spíše poetistické divadlo než divadlo poezie.
Teatr Sredni Vaštar z Plzně využil ke své inscenaci divadelní hru německé autorky Dei Loher. Hlavním smyslem jejich inscenace bylo však zneužívání těžkého, tragického osudu k různým komerčním teambuildingovým školením, založeným na totálním cynismu a necitelnosti. Bylo použito loutkářských prvků, které se ale nepropojily s celkem a drobnokresbou zdržovaly. Inscenace vnesla do programu s humorem, ale přesvědčivě společenskokritickou notu.
Náchodský J.S.T.E. Artyžok a Dred na Wolkrově Prostějově se svým Dekalogem neuspěl. V prostředí kulturního klubu Duha jejich živý oheň, voda, chléb či kosa působily náhle neupřímně a naopak jistá nedozkoušenost kontrastovala s důsledně promyšlenými a provedenými inscenacmi.
Mezi ně patřilo Vertigo ZUŠ v Trutnově. Dvě dívky hrají s pomocí textu Virginie Wolfové křehkou hru o závrati z vlastní existence – v jejich případě svíčky, voda, plátěné šaty i symbolika barev působily, dívky přecházející v taneční pohyb a přednášející vzrušující text vytvořily jevištní báseň. Zvláštní cena poroty.
Já Holden karlovarského Studia Divadla Dagmar vypráví cestu hrdiny románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě jako iniciační příběh. Čtyři herci rozličného vzrůstu i typu jsou nejen všichni hlavním hrdinou, ale i vedlejšími postavami, jež mu osud pošle do cesty (včetně dívek). Herci Studia Divadla Dagmar jsou přesní ve výrazu, každý z nich si ve hře našel prostor pro vlastní osobnost, aniž by sebeméně porušil strukturu i význam celku. Hraje se téměř s ničím. Čtyři židle a pár běžných předmětů, a divák je stržen a spoluprožívá zásadní životní zlom mužského dospívání. Inscenace je přehledná, srozumitelná, zdrženlivě poetická, s výbornou, nenápadnou hudební linkou. Zvláštní cena poroty.
Tak, jak se divák snadno identifikuje s Holdenem, daří se mu to i s herečkami souboru Třetí věk z Loun, které sehrály autorskou montáž z vlastních vzpomínek a textů Jiřího Suchého Včera se mi zdálo. Jejich jedinou rekvizitou i jevištním znakem jsou stařecké hole, z nichž sestaví doslova kolébku i rakev, ale také muže. Jejich optimistické vystoupení vyvěrající z vlastních prožitků zaměstnaných žen v socialismu vyvolalo ovace vstoje a získalo kromě Zvláštní ceny poroty i Cenu diváka.
Soubor Na klíček z České Lípy poslal na jeviště podivně se chovajícího a nalíčeného muže v modrém baloňáku se zastrčeným límcem, který před začátkem iritoval diváky. Pak jednoho z nich přitáhl na jeviště, spoutal kravatou, pak k němu připoutal dívku a začal odvíjet příběh veršů surrealisty Karla Hynka. Vybrali verše krutě milostné a rozehráli je na struně napjaté mezi láskou a bolestí. Milenci nikdy nejsou na jevišti sami, postava v modrém kabátě je drží na uzdě vytvořené z kravaty, jež zase evokuje oprátku… a pouta… (Karel Hynek zemřel v roce 1953 a za života knižně nevydal ani řádku). Inscenátorům se podařilo vystihnout básníkův poetický svět, jeho krásu i tíseň. Přispěla k tomu i hudba, složená pro tuto inscenaci, a velmi soustředěné výkony herců. Vrstvy masek v duchu poetiky Karla Hynka jdou do hlubin podvědomí, do prostor, kde se láska potkává se smrtí a živoucí krása s mrtvolnou odporností. Souboru Na klíček se podařilo vyjádřit lidskou situaci na hraně, kdy se vrchol mění v pád, a ještě ji ironicky komentovat. Hlavní cena Wolkrova Prostějova s nominací na Jiráskův Hronov.
V této recenzi nezmiňuji režiséry inscenací, protože je neuvádí ani festivalový programový leták, ba ani zpravodaj, a tudíž nevím, zda si to soubory vůbec přejí. Tak bez pořadí a zásluh jen na závěr pár jmen: Renata Vordová, Hana Franková, Dominika Špalková, Markéta Holá.
Alena Zemančíková
Do programu Wolkrova Prostějova se tentokrát dostalo jedenáct soutěžních inscenací a rozevřely docela široké spektrum předloh, žánrů, přístupů a výrazových prostředků.
Sestra travička souboru Arboretum z Prahy 1 byla jednoduchým divadelním převedením lidové balady, kterou známe z mnoha verzí: Mirek Kovařík v porotě připomněl, že nejpůsobivější z nich je sbor Bohuslava Martinů, kde se člověka silně dotkne mravní poselství lidové balady. Studentský soubor Pre DRED z Náchoda si klade rok za rokem stále náročnější úkoly. K vyjádření svého pocitu člověka uprostřed světa a událostí, jimž nerozumí, si sestavili montáž textů tří velkých modernistů Daniila Charmse, Franze Kafky, CHristiana Morgensterna a nazvali ho Krátký proces s Jelizavetou Bim, Bam, bum. Ve výsledku by k vyjádření onoho pocitu ovšem stačil jeden každý ze tří autorů, inscenace byla trochu nepřehledná a ne úplně zvládnutá ve všech složkách. Nutno ovšem zdůraznit složku hudební, jež vplývala do dění na scéně, a silnou společnou energii početného souboru, jehož režisér i učitel Štěpán Macura patří mezi kantory, na něž studenti nezapomínají.
Ansámbl Oz z Olomouce se jiným způsobem zapletl do podobného problému: jazyk, který pro svou inscenaci zvolil v rozporu s původní intencí autora, se postupně začal zadrhávat na vlastních překážkách, dramatický text převedený do prózy si žádal přesnější členění a inscenace volala po zřetelnějším fázování, které by posouvalo situaci, v níž se nejedná, ale která se vypráví.
Jiný olomoucký soubor, Divadlo Tramtárie, uvedl (nebo spíš uvodil) verše z Halasovy sbírky A co citací z nechvalně proslulého textu Ladislava Štolla z knihy Třicet let bojů za československou socialistickou poezii. Tento text překvapil tím, že ve vybrané charakteristice Halasovy poezie po 2. světové válce se vlastně nemýlí, když konstatuje básníkovo odpadnutí od třídních proletářských pozic do pesimismu a existenciálně temné beznaděje. Problém Štollova ideologického blábolu je v tom, že nejde o objektivní analýzu, ale o udavačský a likvidační pamflet. Inscenace olomoucké Tramtárie se tak stala dílem, vypovídajícím o „případu Halas“, čtení veršů z papíru evokovalo fakt jejich nepublikovatelnosti, slavná báseň A co básník zazněla jako obřadní společná promluva. Inscenace by potřebovala domyslet svůj vlastní dramaturgicko režijní plán, aby verše i jevištní obrazy byly sdílnější, a po technické stránce citlivější zacházení s reprodukovanou hudbou.
Marinettiho Válka – hygiena světa ZUŠ v Praze – Biskupské ulici, se pokusila o jevištní vyjádření futuristické poezie, inscenace ideově nám dnes už vzdálených textů si je ovšem přizpůsobila na svou míru, čímž vzniklo spíše poetistické divadlo než divadlo poezie.
Teatr Sredni Vaštar z Plzně využil ke své inscenaci divadelní hru německé autorky Dei Loher. Hlavním smyslem jejich inscenace bylo však zneužívání těžkého, tragického osudu k různým komerčním teambuildingovým školením, založeným na totálním cynismu a necitelnosti. Bylo použito loutkářských prvků, které se ale nepropojily s celkem a drobnokresbou zdržovaly. Inscenace vnesla do programu s humorem, ale přesvědčivě společenskokritickou notu.
Náchodský J.S.T.E. Artyžok a Dred na Wolkrově Prostějově se svým Dekalogem neuspěl. V prostředí kulturního klubu Duha jejich živý oheň, voda, chléb či kosa působily náhle neupřímně a naopak jistá nedozkoušenost kontrastovala s důsledně promyšlenými a provedenými inscenacmi.
Mezi ně patřilo Vertigo ZUŠ v Trutnově. Dvě dívky hrají s pomocí textu Virginie Wolfové křehkou hru o závrati z vlastní existence – v jejich případě svíčky, voda, plátěné šaty i symbolika barev působily, dívky přecházející v taneční pohyb a přednášející vzrušující text vytvořily jevištní báseň. Zvláštní cena poroty.
Já Holden karlovarského Studia Divadla Dagmar vypráví cestu hrdiny románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě jako iniciační příběh. Čtyři herci rozličného vzrůstu i typu jsou nejen všichni hlavním hrdinou, ale i vedlejšími postavami, jež mu osud pošle do cesty (včetně dívek). Herci Studia Divadla Dagmar jsou přesní ve výrazu, každý z nich si ve hře našel prostor pro vlastní osobnost, aniž by sebeméně porušil strukturu i význam celku. Hraje se téměř s ničím. Čtyři židle a pár běžných předmětů, a divák je stržen a spoluprožívá zásadní životní zlom mužského dospívání. Inscenace je přehledná, srozumitelná, zdrženlivě poetická, s výbornou, nenápadnou hudební linkou. Zvláštní cena poroty.
Tak, jak se divák snadno identifikuje s Holdenem, daří se mu to i s herečkami souboru Třetí věk z Loun, které sehrály autorskou montáž z vlastních vzpomínek a textů Jiřího Suchého Včera se mi zdálo. Jejich jedinou rekvizitou i jevištním znakem jsou stařecké hole, z nichž sestaví doslova kolébku i rakev, ale také muže. Jejich optimistické vystoupení vyvěrající z vlastních prožitků zaměstnaných žen v socialismu vyvolalo ovace vstoje a získalo kromě Zvláštní ceny poroty i Cenu diváka.
Soubor Na klíček z České Lípy poslal na jeviště podivně se chovajícího a nalíčeného muže v modrém baloňáku se zastrčeným límcem, který před začátkem iritoval diváky. Pak jednoho z nich přitáhl na jeviště, spoutal kravatou, pak k němu připoutal dívku a začal odvíjet příběh veršů surrealisty Karla Hynka. Vybrali verše krutě milostné a rozehráli je na struně napjaté mezi láskou a bolestí. Milenci nikdy nejsou na jevišti sami, postava v modrém kabátě je drží na uzdě vytvořené z kravaty, jež zase evokuje oprátku… a pouta… (Karel Hynek zemřel v roce 1953 a za života knižně nevydal ani řádku). Inscenátorům se podařilo vystihnout básníkův poetický svět, jeho krásu i tíseň. Přispěla k tomu i hudba, složená pro tuto inscenaci, a velmi soustředěné výkony herců. Vrstvy masek v duchu poetiky Karla Hynka jdou do hlubin podvědomí, do prostor, kde se láska potkává se smrtí a živoucí krása s mrtvolnou odporností. Souboru Na klíček se podařilo vyjádřit lidskou situaci na hraně, kdy se vrchol mění v pád, a ještě ji ironicky komentovat. Hlavní cena Wolkrova Prostějova s nominací na Jiráskův Hronov.
V této recenzi nezmiňuji režiséry inscenací, protože je neuvádí ani festivalový programový leták, ba ani zpravodaj, a tudíž nevím, zda si to soubory vůbec přejí. Tak bez pořadí a zásluh jen na závěr pár jmen: Renata Vordová, Hana Franková, Dominika Špalková, Markéta Holá.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.