SCHEJBALOVÁ, Pavlína: Loutkové divadlo v regionech v sezóně 2008/2009 - Pimprlení. Amatérská scéna 2009, č. 4, s. 38 - 44.
Plzeň – Divadlo V Boudě – Pimprlení (5. ročník, 10.–11. 4. 2009)
„Šest souborů znamenalo na přehlídce pokrok. V předchozích hladových letech horko těžko stloukala tři čtyři kousky, z nichž by mohla porota vybírat pro Loutkářskou Chrudim. Navíc, ač je přehlídka společná pro Plzeňský a Karlovarský kraj, bývala vždy takřka čistě plzeňská. A letos se snad trochu podařilo (i do budoucna) prolomit skromný plzeňský loutkářský monopol,“ říká porotkyně paní Petra Kosová. Šestice letošních účastníků byla zajímavá i typem souborů: nechyběly děti ze ZUŠ, absolventi ZUŠ, venkovský zájmový kroužek pro děti z MŠ a ZŠ, dlouhodobě působící alternativní soubor, tradiční loutkářský soubor a studenti DAMU. Letošní Pimprlení byla radost. Pro diváky, pro porotu, snad i pro účinkující. Nabídla mimořádně vysokou úroveň, zajímavý dramaturgický výběr a rozmanitost loutkářských přístupů. Snad to ocení i publikum LCH.“
V Chrudimi se tedy můžete těšit na nominovaný plzeňský Rámus. Jeho Vánoce pro Berušku jsou z velké části autorským dílem Rámusu s využitím literární předlohy Jana Karafiáta. „Diváci usedají v hledišti a na jevišti už se chystá v obývacím pokoji štědrovečerní večeře. Broučky sleduje nejprve Beruška, neboli dítě Terezka, v televizi. Na zákrok babičky se ale televize vypne a příběh postupně dohrávají členové rodiny s předměty – s čepicí, cigaretami, rukavicemi apod., a to většinou velmi kreativně. Zjišťujeme detaily z rodinného zázemí a přichází nový dramatický prvek: syn přichází se svojí novou přítelkyní, Romkou. Rodina je zaražená a reflexe této nové rodinné situace se objevuje i v příběhu o Broučcích. Členové rodiny se vypořádávají se Štědrým večerem, s neočekávanými rodinnými zápletkami, bojují o rituály. Také využijí nabídnuté metafory a nevítané návštěvě dají jasně najevo, že k Broučkovi patří Beruška a ne exotická Verunka. Očistným hybatelem příběhu je bezelstné dítě, které má svůj přímočarý a předsudky nezatížený pohled na věc. I zarytý odpůrce dětí na jevišti snad přistoupí na model Rámusu. Představení je do značné míry skutečně rodinné a o to autentičtější: babičkou je vedoucí Rámusu Zdeňka Vašíčková a spolu s ní účinkují v inscenaci její dvě dcery, zeť a vnučka. A herec v roli syna je dlouholetým členem Rámusu, takže patří prakticky rovněž do rodiny. Dítě Terezka je natolik bezprostřední a autentické, že občas klade pasti dospělým – pokud zaváhají a začnou „hrát“, Terezčina pravdivost je usvědčí. Terezka si právem zasloužila cenu za „nejlepší ženský herecký výkon“. A Rámus právem nominaci na LCH. I když tam už to asi nemůže být takový „zázrak“ jako na oblasti: jak pravil porotce Josef Brůček: „Jen v Plzni lze slavit Štědrý večer o Velkém pátku“.
Dále byly na LCH doporučeny tyto soubory:
„SaVo Plzeň (Samá Voda), letošní absolventi ZUŠ soustředění kolem pedagožky Dany Jandové, jedné z mála osobností v regionu, která dlouhodobě poučuje své svěřence také o loutkářském oboru. SaVo si zvolilo pohádku Oscara Wildea Slavík a růže a už samotná volba titulu se stala předmětem diskuze, stejně jako neiluzivní divadelní přístup. Trojice mladých lidí hraje příběh marionetami s odkrytým vedením víceméně ilustrativně. Ale ve chvílích, kdy do příběhu vstupují sami za sebe, snaží se o vyjádření svého vztahu k tématu. Jenže tento druhý plán nestačili do přehlídky vystavět, takže není dobře čitelný. V několika případech soubor vyslyší volání textu po znaku, ale takových momentů je málo, a tak nakonec nevyzní vrchol příběhu: když slavík barví růži krví svého srdce. Jde však o soubor po všech stránkách poučený a lze očekávat, že bude na inscenaci (především na jejím druhém plánu) dále pracovat. Proto ho porota doporučila do programu letošní Loutkářské Chrudimi.“
Soubor Pecky Domažlice – konečně mimoplzeňští loutkáři! Z jejich inscenace byla patrná systematická práce souboru a jeho vedoucí Dany Žákové v literárně dramatickém oboru ZUŠ. Děti (12-13 let) jsou poučené, je vidět, že si úspěšně osvojují kulturu pohybu, zvuku a slova na jevišti; jen zřídka se některým doširoka rozevřou vokály. Inscenace Chlapec a kachna pochází z knihy Věnceslavy Hrdličkové Příběhy o soudci Ookovi, autorkou dramatizace je Dana Žáková. Nejvíc prostoru věnovala porota diskusi o různorodosti použitých výtvarných prostředků. Hraje se živě, dále s velkou loutkou na tyči doplněnou živou rukou. Někdy se používá také maska, někdy pouze líčení. Důležitým prvkem je stínohra, která v tomto případě kombinuje živé lidi a různé typy loutek. Stínohra není dotažená do náležité finální podoby a pokud ještě musí řešit herci technické problémy, zanikají důležité momenty. Inscenaci by rovněž prospěla rozmanitější zvuková složka. Navzdory uvedeným výtkám je inscenace schopna dostát nárokům národní přehlídky.
Zkouška sirénVes Touškov: Pud a zkušenost (Pýcha a předsudek). Odkaz v závorce nás jasně dovede k dramatizované předloze Jane Austenové. Nejedná se o červenou knihovnu, byť dějová schémata jsou příbuzná, literární úroveň je vyšší. Inscenace vybrala některé motivy s důrazem na dějové linie týkající se vztahu dvou sester Elizabeth a Jane a ústřední motiv knihy, ve zvratech se vyvíjející vztah Elizabeth a pana Darcyho. Zkouška sirén, látka z počátku 19. století, doslova popadla současnými divadelními prostředky a těmi ji proklepává: prověřuje slovní prázdnoty, poměřuje pýchy a předsudky „celebrit“ 19. století s pýchami a předsudky „celebrit“ století 21. Klíčovými divadelními prostředky jsou rytmus ve slovech i pohybu, ve stylizaci. Rytmy se mění vzhledem k jednotlivým scénám, k potřebám způsobu sdělení. Slova jsou (srozumitelně!) chrlena, zpívána, základním prostředkem je voice band připomínající DJský set; ale herci hlasem zvládnou to, k čemu DJ's potřebují aparaturu a elektroniku. Inscenace využívá dva základní herní plány: vpředu u stolu s lampou se řeší rodinné problémy. Matku a pět dcer ve znaku charakterizují látková dámská přirození, pány „průkazové“ fotografie. Znaky nejsou dobře čitelné, inscenátoři si toho jsou vědomi a uvažují o změnách. Ve druhém plánu (zbytek jeviště) jede rytmizovaná tanečně-pohybová hudební show, v naprosté většině velmi zábavná. Drhne v některých mnohomluvných pasážích, o další řešení si říká slovo mluvené do hudby, které někdy zaniká. Občas vytryskne pramínek civilního herectví a v kontextu důsledně stylizovaného projevu sdělení zazní v plné síle. Ale i ve stylizovaných pasážích vykvete například důvěrný vztah sester, třeba v duetu o přicházející bouři. Diskutována byla srozumitelnost příběhu: bez znalosti románu se divák může ztratit, ale kupodivu je mu to často jedno. Někoho může forma popudit, jiní jsou okouzleni chutí popasovat se s materiálem, který koketuje s kýčem, a to současnými divadelními prostředky, které se kýči vyhýbají, nebo s ním naopak programově pracují. V návaznosti na diskusi během loňské LCH, která se týkala sporné účasti profesionálů v amatérské soutěži: porota plzeňského Pimprlení si je vědoma, že se jedná vesměs o budoucí profesionály. Proto soubor doporučila a nenominovala.“
Přehlídku uzavřel domácí soubor Divadlo V Boudě, který se po čase Pimprlení vrátil z Divadla Dialog právě do Boudy a mnozí to kvitovali jako přínos. Také proto, že se Bouda s péčí sobě vlastní postarala o příjemné zázemí. Díky tomuto souboru bylo v programu zastoupeno tradiční marionetové divadlo hrající v kukátku. To je typ divadel, která se plzeňské přehlídce vyhýbají, ačkoli je jich v regionu dost. Letos přišli „Bouďáci“ konečně s vlastním kouskem, a to s Šípkovou Růženkou, kterou pro potřeby souboru upravil a režíroval mladý člen souboru Tomáš Jereš. Výhrady směřovaly k humorným aktualizacím, které v rámci celku působí spíše jako naschvály bez další souvislosti s kontextem. Soubor využívá přestavby na jevišti k předscénám, zatím ale ještě všechny nedotáhl k pointě a nevyužil je ve prospěch dění v kukátku. S nelibostí přijímali diváci také mluvení přes mikroporty. Naopak velké uznání získala Bouda za vedení loutek. Jak bylo řečeno při diskuzi, loutky opravdu hrají a nebojí se kontaktu. Pokud dojde ke kolizi a zamotají se nitě, „Bouďáci“ jsou schopni vtipně improvizovat a z nesnáze udělat jeden z vrcholů představení. Vzhledem k celkově průměrné, spíše horší řemeslné kvalitě práce s loutkami na LCH byl soubor dodatečně doporučen na národní přehlídku.
„Šest souborů znamenalo na přehlídce pokrok. V předchozích hladových letech horko těžko stloukala tři čtyři kousky, z nichž by mohla porota vybírat pro Loutkářskou Chrudim. Navíc, ač je přehlídka společná pro Plzeňský a Karlovarský kraj, bývala vždy takřka čistě plzeňská. A letos se snad trochu podařilo (i do budoucna) prolomit skromný plzeňský loutkářský monopol,“ říká porotkyně paní Petra Kosová. Šestice letošních účastníků byla zajímavá i typem souborů: nechyběly děti ze ZUŠ, absolventi ZUŠ, venkovský zájmový kroužek pro děti z MŠ a ZŠ, dlouhodobě působící alternativní soubor, tradiční loutkářský soubor a studenti DAMU. Letošní Pimprlení byla radost. Pro diváky, pro porotu, snad i pro účinkující. Nabídla mimořádně vysokou úroveň, zajímavý dramaturgický výběr a rozmanitost loutkářských přístupů. Snad to ocení i publikum LCH.“
V Chrudimi se tedy můžete těšit na nominovaný plzeňský Rámus. Jeho Vánoce pro Berušku jsou z velké části autorským dílem Rámusu s využitím literární předlohy Jana Karafiáta. „Diváci usedají v hledišti a na jevišti už se chystá v obývacím pokoji štědrovečerní večeře. Broučky sleduje nejprve Beruška, neboli dítě Terezka, v televizi. Na zákrok babičky se ale televize vypne a příběh postupně dohrávají členové rodiny s předměty – s čepicí, cigaretami, rukavicemi apod., a to většinou velmi kreativně. Zjišťujeme detaily z rodinného zázemí a přichází nový dramatický prvek: syn přichází se svojí novou přítelkyní, Romkou. Rodina je zaražená a reflexe této nové rodinné situace se objevuje i v příběhu o Broučcích. Členové rodiny se vypořádávají se Štědrým večerem, s neočekávanými rodinnými zápletkami, bojují o rituály. Také využijí nabídnuté metafory a nevítané návštěvě dají jasně najevo, že k Broučkovi patří Beruška a ne exotická Verunka. Očistným hybatelem příběhu je bezelstné dítě, které má svůj přímočarý a předsudky nezatížený pohled na věc. I zarytý odpůrce dětí na jevišti snad přistoupí na model Rámusu. Představení je do značné míry skutečně rodinné a o to autentičtější: babičkou je vedoucí Rámusu Zdeňka Vašíčková a spolu s ní účinkují v inscenaci její dvě dcery, zeť a vnučka. A herec v roli syna je dlouholetým členem Rámusu, takže patří prakticky rovněž do rodiny. Dítě Terezka je natolik bezprostřední a autentické, že občas klade pasti dospělým – pokud zaváhají a začnou „hrát“, Terezčina pravdivost je usvědčí. Terezka si právem zasloužila cenu za „nejlepší ženský herecký výkon“. A Rámus právem nominaci na LCH. I když tam už to asi nemůže být takový „zázrak“ jako na oblasti: jak pravil porotce Josef Brůček: „Jen v Plzni lze slavit Štědrý večer o Velkém pátku“.
Dále byly na LCH doporučeny tyto soubory:
„SaVo Plzeň (Samá Voda), letošní absolventi ZUŠ soustředění kolem pedagožky Dany Jandové, jedné z mála osobností v regionu, která dlouhodobě poučuje své svěřence také o loutkářském oboru. SaVo si zvolilo pohádku Oscara Wildea Slavík a růže a už samotná volba titulu se stala předmětem diskuze, stejně jako neiluzivní divadelní přístup. Trojice mladých lidí hraje příběh marionetami s odkrytým vedením víceméně ilustrativně. Ale ve chvílích, kdy do příběhu vstupují sami za sebe, snaží se o vyjádření svého vztahu k tématu. Jenže tento druhý plán nestačili do přehlídky vystavět, takže není dobře čitelný. V několika případech soubor vyslyší volání textu po znaku, ale takových momentů je málo, a tak nakonec nevyzní vrchol příběhu: když slavík barví růži krví svého srdce. Jde však o soubor po všech stránkách poučený a lze očekávat, že bude na inscenaci (především na jejím druhém plánu) dále pracovat. Proto ho porota doporučila do programu letošní Loutkářské Chrudimi.“
Soubor Pecky Domažlice – konečně mimoplzeňští loutkáři! Z jejich inscenace byla patrná systematická práce souboru a jeho vedoucí Dany Žákové v literárně dramatickém oboru ZUŠ. Děti (12-13 let) jsou poučené, je vidět, že si úspěšně osvojují kulturu pohybu, zvuku a slova na jevišti; jen zřídka se některým doširoka rozevřou vokály. Inscenace Chlapec a kachna pochází z knihy Věnceslavy Hrdličkové Příběhy o soudci Ookovi, autorkou dramatizace je Dana Žáková. Nejvíc prostoru věnovala porota diskusi o různorodosti použitých výtvarných prostředků. Hraje se živě, dále s velkou loutkou na tyči doplněnou živou rukou. Někdy se používá také maska, někdy pouze líčení. Důležitým prvkem je stínohra, která v tomto případě kombinuje živé lidi a různé typy loutek. Stínohra není dotažená do náležité finální podoby a pokud ještě musí řešit herci technické problémy, zanikají důležité momenty. Inscenaci by rovněž prospěla rozmanitější zvuková složka. Navzdory uvedeným výtkám je inscenace schopna dostát nárokům národní přehlídky.
Zkouška sirénVes Touškov: Pud a zkušenost (Pýcha a předsudek). Odkaz v závorce nás jasně dovede k dramatizované předloze Jane Austenové. Nejedná se o červenou knihovnu, byť dějová schémata jsou příbuzná, literární úroveň je vyšší. Inscenace vybrala některé motivy s důrazem na dějové linie týkající se vztahu dvou sester Elizabeth a Jane a ústřední motiv knihy, ve zvratech se vyvíjející vztah Elizabeth a pana Darcyho. Zkouška sirén, látka z počátku 19. století, doslova popadla současnými divadelními prostředky a těmi ji proklepává: prověřuje slovní prázdnoty, poměřuje pýchy a předsudky „celebrit“ 19. století s pýchami a předsudky „celebrit“ století 21. Klíčovými divadelními prostředky jsou rytmus ve slovech i pohybu, ve stylizaci. Rytmy se mění vzhledem k jednotlivým scénám, k potřebám způsobu sdělení. Slova jsou (srozumitelně!) chrlena, zpívána, základním prostředkem je voice band připomínající DJský set; ale herci hlasem zvládnou to, k čemu DJ's potřebují aparaturu a elektroniku. Inscenace využívá dva základní herní plány: vpředu u stolu s lampou se řeší rodinné problémy. Matku a pět dcer ve znaku charakterizují látková dámská přirození, pány „průkazové“ fotografie. Znaky nejsou dobře čitelné, inscenátoři si toho jsou vědomi a uvažují o změnách. Ve druhém plánu (zbytek jeviště) jede rytmizovaná tanečně-pohybová hudební show, v naprosté většině velmi zábavná. Drhne v některých mnohomluvných pasážích, o další řešení si říká slovo mluvené do hudby, které někdy zaniká. Občas vytryskne pramínek civilního herectví a v kontextu důsledně stylizovaného projevu sdělení zazní v plné síle. Ale i ve stylizovaných pasážích vykvete například důvěrný vztah sester, třeba v duetu o přicházející bouři. Diskutována byla srozumitelnost příběhu: bez znalosti románu se divák může ztratit, ale kupodivu je mu to často jedno. Někoho může forma popudit, jiní jsou okouzleni chutí popasovat se s materiálem, který koketuje s kýčem, a to současnými divadelními prostředky, které se kýči vyhýbají, nebo s ním naopak programově pracují. V návaznosti na diskusi během loňské LCH, která se týkala sporné účasti profesionálů v amatérské soutěži: porota plzeňského Pimprlení si je vědoma, že se jedná vesměs o budoucí profesionály. Proto soubor doporučila a nenominovala.“
Přehlídku uzavřel domácí soubor Divadlo V Boudě, který se po čase Pimprlení vrátil z Divadla Dialog právě do Boudy a mnozí to kvitovali jako přínos. Také proto, že se Bouda s péčí sobě vlastní postarala o příjemné zázemí. Díky tomuto souboru bylo v programu zastoupeno tradiční marionetové divadlo hrající v kukátku. To je typ divadel, která se plzeňské přehlídce vyhýbají, ačkoli je jich v regionu dost. Letos přišli „Bouďáci“ konečně s vlastním kouskem, a to s Šípkovou Růženkou, kterou pro potřeby souboru upravil a režíroval mladý člen souboru Tomáš Jereš. Výhrady směřovaly k humorným aktualizacím, které v rámci celku působí spíše jako naschvály bez další souvislosti s kontextem. Soubor využívá přestavby na jevišti k předscénám, zatím ale ještě všechny nedotáhl k pointě a nevyužil je ve prospěch dění v kukátku. S nelibostí přijímali diváci také mluvení přes mikroporty. Naopak velké uznání získala Bouda za vedení loutek. Jak bylo řečeno při diskuzi, loutky opravdu hrají a nebojí se kontaktu. Pokud dojde ke kolizi a zamotají se nitě, „Bouďáci“ jsou schopni vtipně improvizovat a z nesnáze udělat jeden z vrcholů představení. Vzhledem k celkově průměrné, spíše horší řemeslné kvalitě práce s loutkami na LCH byl soubor dodatečně doporučen na národní přehlídku.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.