Pevný, Jindřich, výtvarník a scénograf C Svitavy - Divadelní Hromada 2006, podzim
Obrazy Jindřicha Pevného
Výtvarník, malíř, sochař, muzikant, herec, dvorní scénograf svitavského „Céčka“, divadelník srdcem, viděním a myslí, byť se za divadelního umělce nepovažuje. To tak bývá... Narodil se 17. ledna 1961 v Plzni. Původním povoláním je mechanikem elektronických zařízení, později se vyučil uměleckým štukatérem na SOU uměleckořemeslné výroby v Praze. Než se mohl věnovat pouze výtvarné tvorbě vystřídal různá povolání. Zpočátku většinou tvořil užité umění, až od roku 1997 se intenzivně věnuje volné tvorbě, zejména malbě, plastice, klasické i počítačové grafice a pravidelně vystavuje. Znalosti ve většině těchto oblastí získal převážně samostatným studiem. Žije s rodinou v Pomezí u Poličky na Českomoravské vrchovině, jeho rodinný dům je zároveň ateliérem a galerií, zahrada a její zákoutí lapidáriem sochařských děl a desítek slunečních hodin, z nichž se ani jedny neopožďují, jen některé v určitém ročním období nechávají běh času na jiných…
V Hradci Králové měl Jindra výstavu v Galerii Jeřabina, kdo prohloupil a nepřišel, musí čekat na nějakou jinou. Vernisáž, při níž si Jindra svůj bigbítek zahrál s půvabnou saxofonistkou z rodiny Venclových, zahajoval Honza Merta, a to těmito slovy:
„Poprvé jsem se setkal s tvorbou Jindry Pevného v roce 1997, když vystavoval své obrazy v novém divadle TRÁM ve Svitavách. Už tehdy se mi jeho obrazy velmi líbily. Ale jak už to při takových příležitostech bývá, nebylo mnoho času a soustředění, abych si je důkladněji prohlédl. Ale pak jsem se s Jindrovou tvorbou setkal v roce 2002 v Céčkovské inscenaci textu Antonína Mareše, Slon. Jindřich k této inscenaci vytvořil působivou výpravu, která patřila k určujícím složkám této inscenace – a opět mne zaujal styl a rukopis jeho práce. A ke třetímu, a pro mne zásadnímu setkání s jeho dílem, došlo před rokem, 8. října - svitavští upořádali takové divadelnické setkání a částí programu byla i návštěva u Pevných v Pomezí u Poličky. Byl tenkrát krásný slunečný podzimní den, vstoupili jsme do velké zahrady, citlivě udržované. Pár ovocných stromů spíše pro krásu, než pro užitek, stráňka, keře a zídky. V trávě porůznu z kamene tesané artefakty, především sluneční hodiny a všude uprostřed té přírody, kde to jen šlo a nepřekračovalo smysl pro míru - stály obrazy. Obklopené zelení, která se pomalu připravovala k podzimu. Ze vší té přírodní barevnosti ale nejvíce zářily Jindrovy obrazy, rámované jen podzimní přírodou. Nevěděli jsme, kam se nejdříve podívat, byli jsme jak Alenka v říši divů.
A najednou se přistihnete jak stojíte nad těmi obrazy v zamyšlení, vnímáte jejich krásu a pohodu kolem. Autor promlouvá skrze ně a otevírá vám svoji duši, čistě a prostě vám nabízí svou cestu a hledání. A to formou osobitě stylizovaného naivismu, který nesnáší přetvářku, který k vám hovoří čistými výtvarnými prostředky. Obsah tu vládne formou a já cítím energii obrazu a je mi dobře. Nejen mně, všichni jsme okouzleni. Pak vstupujeme do domku - stěny jsou plné obrazů a grafických listů, stejná cesta, stejně úporné hledání tvaru. Nesmírně poetické, čisté a obsažné vidění. Vtip, bohaté nápady, dramatické náměty se tu nabízejí z prosté potřeby vyjádřit se po svém, osobitě, linkou, barevností, tvarem, stylizací a metaforou, vztahy mezi věcmi i postavami. Vztahy nabízejí příběhy a na nás je jak je vyložíme a pojednáme. Autor vás provede svou fantazií.
Mám rád obrazy Jindry Pevného, jejich poetiku i to jak výtvarně směřují k dramatickému obsahu a jak mě tím oslovují…“
Jan Merta
Od obrazů Pegasů k hořkým obzorům Daniila Charmse
Výstava z tvorby Jindry Pevného v Hradci Králové již skončila, ale určitě se s jeho dílem potkáte i při jiných příležitostech, bude-li to možné, dáme v Hromadě vědět předem. Jindra Pevný však tvoří i – řekněme – účelově. K premiéře nové inscenace „Céčka“, k níž připravil i scénografické a výtvarné řešení, namaloval také soubor obrazů, které by bez práce na Daniilu Charmsovi zřejmě nevznikly. Obrazy doprovázely svitavskou premiéru - Jindra Pevný je vždycky vtažen do práce naprosto a úplně, až po okraj možností a objem své duše, která je samozřejmě velká a objemná, vejde se do ní smutek i radost, jistota i pochybnosti, krása zřejmá i utajená, agresivita i nostalgie, duše jakoby Charmsovská…
V nové svitavské inscenaci s názvem Fialový vítr to díky výtvarnému myšlení Jindry Pevného i spřízněné poetice Karla Šefrny a jeho ženy Blanky skutečně všechno léta, přirozeně padá a nadpřirozeně, tajemně se děje – s údivem dítěte a hrůzami děsivého snu, s odevzdáním se bezmoci a krutosti nesmyslu, křehkosti i buranství.
Inscenátoři píší, že Fialový vítr poskládali jako mozaiku z povídek, divadelních her a hříček, filozofických úvah, básní a anekdot pertrohradského básníka, spisovatele dramatika, osobitého myslitele a tajuplného podívína Daniila Charmse (1905-1942) – a inscenace je takto přesná, je v ní Charms i naše představy o něm, o časech sovětské Moskvy za ranní tmy s NKVD v kožených kabátech zvonící na souseda o patro výš, na ztotožnění se s prázdným žaludkem a hlavou plnou snů. Nad bídou života venku a bohatostí toho uvnitř. Činoherní, hudebně muzikantsky, loutkářsky a excelentně výtvarně pojednaná inscenace měla o premiéře sem tam malý kaz, ale to jako když se ještě neumím úplně vypořádat se sjednocujícím makeupem, což je záležitost čistě technická. Viděl jsem skvělou inscenaci, snad nejlepší zatím pokus o inscenování Charmse, počínaje Jesličkami a Jožou Krasulou v Partyzánském konče. Těším se, že „Cečko“ a Fialový vítr osloví rok 2007 skvělým přípěvkem stav moderního divadla v českých zemích.
Saša Gregar
Výtvarník, malíř, sochař, muzikant, herec, dvorní scénograf svitavského „Céčka“, divadelník srdcem, viděním a myslí, byť se za divadelního umělce nepovažuje. To tak bývá... Narodil se 17. ledna 1961 v Plzni. Původním povoláním je mechanikem elektronických zařízení, později se vyučil uměleckým štukatérem na SOU uměleckořemeslné výroby v Praze. Než se mohl věnovat pouze výtvarné tvorbě vystřídal různá povolání. Zpočátku většinou tvořil užité umění, až od roku 1997 se intenzivně věnuje volné tvorbě, zejména malbě, plastice, klasické i počítačové grafice a pravidelně vystavuje. Znalosti ve většině těchto oblastí získal převážně samostatným studiem. Žije s rodinou v Pomezí u Poličky na Českomoravské vrchovině, jeho rodinný dům je zároveň ateliérem a galerií, zahrada a její zákoutí lapidáriem sochařských děl a desítek slunečních hodin, z nichž se ani jedny neopožďují, jen některé v určitém ročním období nechávají běh času na jiných…
V Hradci Králové měl Jindra výstavu v Galerii Jeřabina, kdo prohloupil a nepřišel, musí čekat na nějakou jinou. Vernisáž, při níž si Jindra svůj bigbítek zahrál s půvabnou saxofonistkou z rodiny Venclových, zahajoval Honza Merta, a to těmito slovy:
„Poprvé jsem se setkal s tvorbou Jindry Pevného v roce 1997, když vystavoval své obrazy v novém divadle TRÁM ve Svitavách. Už tehdy se mi jeho obrazy velmi líbily. Ale jak už to při takových příležitostech bývá, nebylo mnoho času a soustředění, abych si je důkladněji prohlédl. Ale pak jsem se s Jindrovou tvorbou setkal v roce 2002 v Céčkovské inscenaci textu Antonína Mareše, Slon. Jindřich k této inscenaci vytvořil působivou výpravu, která patřila k určujícím složkám této inscenace – a opět mne zaujal styl a rukopis jeho práce. A ke třetímu, a pro mne zásadnímu setkání s jeho dílem, došlo před rokem, 8. října - svitavští upořádali takové divadelnické setkání a částí programu byla i návštěva u Pevných v Pomezí u Poličky. Byl tenkrát krásný slunečný podzimní den, vstoupili jsme do velké zahrady, citlivě udržované. Pár ovocných stromů spíše pro krásu, než pro užitek, stráňka, keře a zídky. V trávě porůznu z kamene tesané artefakty, především sluneční hodiny a všude uprostřed té přírody, kde to jen šlo a nepřekračovalo smysl pro míru - stály obrazy. Obklopené zelení, která se pomalu připravovala k podzimu. Ze vší té přírodní barevnosti ale nejvíce zářily Jindrovy obrazy, rámované jen podzimní přírodou. Nevěděli jsme, kam se nejdříve podívat, byli jsme jak Alenka v říši divů.
A najednou se přistihnete jak stojíte nad těmi obrazy v zamyšlení, vnímáte jejich krásu a pohodu kolem. Autor promlouvá skrze ně a otevírá vám svoji duši, čistě a prostě vám nabízí svou cestu a hledání. A to formou osobitě stylizovaného naivismu, který nesnáší přetvářku, který k vám hovoří čistými výtvarnými prostředky. Obsah tu vládne formou a já cítím energii obrazu a je mi dobře. Nejen mně, všichni jsme okouzleni. Pak vstupujeme do domku - stěny jsou plné obrazů a grafických listů, stejná cesta, stejně úporné hledání tvaru. Nesmírně poetické, čisté a obsažné vidění. Vtip, bohaté nápady, dramatické náměty se tu nabízejí z prosté potřeby vyjádřit se po svém, osobitě, linkou, barevností, tvarem, stylizací a metaforou, vztahy mezi věcmi i postavami. Vztahy nabízejí příběhy a na nás je jak je vyložíme a pojednáme. Autor vás provede svou fantazií.
Mám rád obrazy Jindry Pevného, jejich poetiku i to jak výtvarně směřují k dramatickému obsahu a jak mě tím oslovují…“
Jan Merta
Od obrazů Pegasů k hořkým obzorům Daniila Charmse
Výstava z tvorby Jindry Pevného v Hradci Králové již skončila, ale určitě se s jeho dílem potkáte i při jiných příležitostech, bude-li to možné, dáme v Hromadě vědět předem. Jindra Pevný však tvoří i – řekněme – účelově. K premiéře nové inscenace „Céčka“, k níž připravil i scénografické a výtvarné řešení, namaloval také soubor obrazů, které by bez práce na Daniilu Charmsovi zřejmě nevznikly. Obrazy doprovázely svitavskou premiéru - Jindra Pevný je vždycky vtažen do práce naprosto a úplně, až po okraj možností a objem své duše, která je samozřejmě velká a objemná, vejde se do ní smutek i radost, jistota i pochybnosti, krása zřejmá i utajená, agresivita i nostalgie, duše jakoby Charmsovská…
V nové svitavské inscenaci s názvem Fialový vítr to díky výtvarnému myšlení Jindry Pevného i spřízněné poetice Karla Šefrny a jeho ženy Blanky skutečně všechno léta, přirozeně padá a nadpřirozeně, tajemně se děje – s údivem dítěte a hrůzami děsivého snu, s odevzdáním se bezmoci a krutosti nesmyslu, křehkosti i buranství.
Inscenátoři píší, že Fialový vítr poskládali jako mozaiku z povídek, divadelních her a hříček, filozofických úvah, básní a anekdot pertrohradského básníka, spisovatele dramatika, osobitého myslitele a tajuplného podívína Daniila Charmse (1905-1942) – a inscenace je takto přesná, je v ní Charms i naše představy o něm, o časech sovětské Moskvy za ranní tmy s NKVD v kožených kabátech zvonící na souseda o patro výš, na ztotožnění se s prázdným žaludkem a hlavou plnou snů. Nad bídou života venku a bohatostí toho uvnitř. Činoherní, hudebně muzikantsky, loutkářsky a excelentně výtvarně pojednaná inscenace měla o premiéře sem tam malý kaz, ale to jako když se ještě neumím úplně vypořádat se sjednocujícím makeupem, což je záležitost čistě technická. Viděl jsem skvělou inscenaci, snad nejlepší zatím pokus o inscenování Charmse, počínaje Jesličkami a Jožou Krasulou v Partyzánském konče. Těším se, že „Cečko“ a Fialový vítr osloví rok 2007 skvělým přípěvkem stav moderního divadla v českých zemích.
Saša Gregar
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.