AS 2002, č. 2, s. 22 - 24, Vít Závodský.
Jubilejní Kojetín příjemně překvapil
Nejsme-li právě vášniví cykloturisté, známe středomoravský Kojetín nejspíš jako důležitou dopravní křižovatku a průjezdní rychlíkovou stanici na trase z Brna do Přerova a Ostravy. Desetitisícové město, které jméno odvozuje od údajného syna knížete Sáma Kojaty a svůj znak s červeným, zlatě mřížovaným břevnem v modrém poli převzalo od symbolu dlouholetého historického vlastníka, pražského arcibiskupství, může se vedle potravinářského průmyslu pochlubit nejen dominantou barokního mariánského kostela, náměstím s morovým sloupem a secesně upravenou, po nedávném požáru zrenovovanou radnicí, ale hlavně památkami zaniklé hebrejské komunity - bývalou synagogou (možná nejstarší u nás), školou a jedním z nejvýznamnějších židovských hřbitovů Moravy. Před několika lety se tato vcelku nenápadná obec (přestavující nyní jeden ze zanedbaných měšťanských domů na Vzdělávací a informační centrum s knihovnou, muzeem, galerií a společenskými prostorami) vepsala do povědomí amatérských divadelníků, neboť se stala dějištěm každoročních hodnotných přehlídek. Na zdejší úspěšnou účast jistě rády vzpomínají zejména kolektivy, které se jejím prostřednictvím probojovaly nejen na Divadelní Třebíč, ale odsud až na Jiráskův Hronov, tedy Kroměřížští s temperamentním provedením Gogginova muzikálu Jeptišky nebo Ořechovští s gagy nabitou adaptací Tylova Strakonického dudáka.
Na prahu letošního jara, 20.-24. března 2002, uspořádalo již podesáté Městské kulturní středisko Kojetín, vedené agilní ředitelkou Mgr. Miroslavou Ernstovou, ve spolupráci s hostitelskou obcí a dokonce poprvé pod záštitou ministra kultury ČR Pavla Dostála přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z regionu Haná. Podobně jako vždy v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem. Ačkoli se po pět dní hrálo dopoledne, odpoledne i večer, na každého z původních patnácti zájemců (včetně Ostravy, Opavy nebo Uherského Brodu) se stejně nakonec nedostalo, neboť další rozšíření nabitého programu nebylo z organizačních a hlavně finančních důvodů možné.
Do Kojetína tentokrát přijel se 13 představeními tucet souborů (tedy stejný počet jako loni) z řady okresů a tří krajů (Olomouckého, Zlínského a Jihomoravského), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na oblast centrální Moravy (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a úplný závěr s šesti kolektivy nebyly soutěžní, a nepodléhaly tedy rozborovému hodnocení. Zpravidla při dopoledních nebo odpoledních reprízách pro školáky a drobotinu z Kojetína i okolních obcí se v ní nejprve odehrály pohádky: Malá scéna ZUŠ Zlín na zahájení uvedla Kouzelnou lampu Aladinovu od Saši Lichého (režie Petr Nýdrle), Klára Blažková a Alena Pavelková nastudovaly s Nezávislou scénou Domu kultury Kroměříž populární báchorku Vlastimila Nováka a Stanislava Oubrama Vodník Mařenka, Duha Polná si vybrala příběhy Ondřeje Sekory Ferda Mravenec v cizích službách. Hned dva tituly nesly výrazný autorský podíl režiséra, skladatele i scénografa Vlastimila Pešky, který v Ořechově nastudoval rozvernou masopustní taškařici v tamním dialektu Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód a v provedení brněnského profesionálního Loutkového divadla Radost přivezl starší jiráskovskou parafrázi Staré pověsti české. Do samotného závěru přehlídky pak vneslo rozvernou náladu Divadlo 6. května Holešov (loni tu soutěžilo se situační veselohrou Antonína Procházky S tvojí dcerou ne) oblíbeným aristofanovským muzikálem Vladimíra Renčína, Jindřicha Brabce a Jarmily Čihákové Nejkrásnější válka, připraveným členem Městského divadla Zlín Milanem Hlouškem.
Tvůrci sedmera soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, občas vzrušené, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila čtrnáct individuálních, především hereckých, režijních, scénografických a hudebních ocenění, a to včetně speciální Ceny SČDO. Podle očekávání opět převažoval komediální, obecenstvem vyhledávaný a spontánně přijímaný rekreativní repertoár, v němž nechyběly ani frašky. Na rozdíl od předchozího ročníku však byla vhodně zastoupena také dramatika vážná, filozoficky a psychologicky náročná, která inscenačními výsledky veseloherní oblast předčila. Zaznamenali jsme dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost, zahrnující klasické konverzačky včetně textu bulvárního ladění, detektivní montáž, introspektivní drama, moderní tragédii i původní hudební komedii z vlastní souborové dílny, takže každý divák si podle osobního vkusu mohl přijít na své. Také tentokrát absentovaly experimenty tzv. alternativního divadla a zúžila se nabídka předloh hudebních, resp. muzikálových, mohli jsme ovšem fandit několika mladým partám. Většina souborů přivezla čerstvé letošní premiéry, jen menší část přijela s inscenacemi již častějším reprízováním usazenými. Téměř jsme se nesetkali s titulem jevištně vyloženým nepodařeně, s evidentní uměleckou prohrou; z celkové solidní úrovně se však zřetelně vyčlenily výrazné scénické počiny, takže jubilejní přehlídkový ročník zaznamenal zjevný kvalitativní vzestup. Zásluhou zintenzivněné propagace v místním tisku, rozhlase a televizi, v obsažném měsíčníku Kojetínský zpravodaj, na plakátech, tabulích a dokonce silničních transparentech se zřetelně zlepšila také návštěvnost: s výjimkou dopoledních soutěžních vystoupení býval rozlehlý sál sokolovny zcela zaplněn (studenti na galerii měli vstup zdarma a díky pozvánkám předávaným přímo do rodin byl zájem i o nově zavedené přehlídkové permanentky), což znatelně přispělo nejen k vyrovnanosti festivalového rozpočtu, ale především k herní pohodě účinkujících. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro „zviditelnění“, kulturní prestiž a renomé města naštěstí plně uvědomuje, dokumentovala mj. aktivní účast starosty ing. Mojmíra Haupta či jeho zástupce ing. Jiřího Šírka a dalších obecních představitelů na slavnostním festivalovém zahájení, několika představeních i na zakončení. Že má Kojetín po několik volebních období štěstí na „osvícenou“ samosprávu, dokazuje i zdánlivě prostý, ale mimořádně důležitý fakt, že zde – na rozdíl např. od nedalekého Přerova, Lipníka nad Bečvou nebo Hranic – MěKS nejenže nebylo neuváženě zrušeno, ale naopak získalo prostor pro mnohé neběžné aktivity.
Zahájení soutěžní části přineslo repertoárovou změnu: namísto DS Kulturního střediska Velká Bystřice s „hořkou komedií“ Pavla Dostála První muž, kterého potkám (režie ing. Tomáš Hradil), jejíž protagonista musel nastoupit k operaci, na poslední chvíli pohotově zaskočil DS KIC Městečko Trnávka s oblíbenou Charleyovou tetou Angličana Jevana Brandona Thomase. Debutující režisérce Ludmile Kučerové (nadto hrála Donu Lucii d´ Alvadores) a Mileně Duchoňové se přes znatelné nasazení celého souboru zdaleka nepodařilo využít všech žánrových možností, které tato kvalitní viktoriánská převleková veselohra skýtá. Jestliže dobrým příslibem zůstaly např. scénografie s centrální, leč akcím spíše překážející „čechovovskou“ houpačkou nebo slušivé dámské secesní kostýmy, projevila se bezradnost v aranžování jevištních situací i v temporytmickém švihu dialogů. Bystřičtí se na vlastní kůži přesvědčili, že dělat scénickou legraci bývá věru pořádná dřina.
Desetičlenné Moje divadlo Prostějov se v Kojetíně objevilo počtvrté, když po humoreskách O´Henryho Poctiví společníci, Nicolajově mafiánském Únosu v Neapoli a loňské poměrně zdařilé, druhým místem oceněné povídkové montáži Zdrávstvuj Čechov sáhlo rovněž po komediální předloze – Blázinci v prvním poschodí od herce Prozatímního divadla Františka Ferdinanda Šamberka. Už recesně laděný programový letáček znovu naznačil, že režiséru Zbyňku Melkovi zůstává blízký příklon ke grotesknosti a crazzy. Klasickou nestroyovsko-labichovskou situační frašku výrazně zkrátil a motivicky zjednodušil (ba i jména některých postav zbytečně změnil), takže z anekdotického příběhu o vyléčení unyle exaltované paní doktorové (Martina Drmolová) ze snobských choutek se stal padesátiminutový hrubozrnný longenovský skeč vrcholící šlehačkovou bitvou, jehož kabaretní podobu mělo patrně zvýraznit i ne zcela domyšlené využití pianisty (Jiří Staněk). Režijní složka kolísala mezi rytmickou rozvleklostí či jistou povrchností celkového pojetí a citem pro charakteristický dobový detail (Evě Suchánkové připadl diplom za kostýmní složku, laděnou do celého vějíře fialových odstínů) i dílčí propracování výstupů. Herecky se prosadili z psychiatrie přicházející a tamtéž se opět vracející švejkovský sluha Josef II. Pavla Drmoly, vyčouhlá německá kuchařka Gertruda Hany Švédové a holmesovsky kostýmovaný rodinný přítel řezavého hlasu Babulka Zdeňka Štencla.
O století mladší konverzační předlohu si zvolila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín, která nedávno vstoupila do druhé padesátky své činnosti – ovšem ve složení sympaticky omlazeném, jak o tom svědčila i její předchozí nastudování her G. Gorina, C. Goldoniho, E. de Filippa, Járy Cimrmana nebo O. Wilda (loňské druhé místo za stylově čistou inscenaci salonní hry Jak je důležité míti Filipa). Olomoucký profesionální režisér Karel Nováček se nepotkal se čtyřicetiletou konverzačkou Angličana Raye Cooneyho s pozměněným názvem 2+2=5 poprvé. Správně pochopil, že má před sebou inteligentně napsaný a kompozičně spolehlivě vystavěný bulvár „plzákovského“ ražení, který kromě vhodného krácení potřebuje precizně propracovat simultaneitu analogických výstupů ve dvou domácnostech taxikáře – bigamisty, pointovat a vygradovat vršící se nonsensové nevěrnické situace ŕ la Feydeau či Courteline a v potřebném švihu uplatnit suchý ostrovní humor. Herecká složka s výraznější pánskou částí sice prozradila jistou disparátnost individuálního přístupu (od přirozeně uvolněného „existování“ na jevišti po karikaturní šarži a nadsázku), avšak předchozí wildeovská zkušenost se tu nepochybně zúročila: fandovské domácí obecenstvo nešetřilo výbuchy smíchu a potleskem na otevřené scéně, který ovšem zaskočení interpreti často nedokázali s takto přerušovanými svými replikami časově sladit. Diplomy převzali Jiří Chytil (do vlastních lží a nedorozumění se beznadějně zaplétající John Brown) a Miroslav Chytil (jeho kapku cynický přítel a pohotový pomocník v tísni Stanley Gardner), zdařilému nastudování pak připadlo v závěrečném žebříčku třetí místo.
Padesáté sezóně se rychle blíží také DS Domu kultury Kroměříž, který po zmíněných broadwayských Jeptiškách a předloňské Hughesově hudební komedii Jesse Simple se žení opustil onu osvědčenou „parketu“ ve prospěch detektivní oblasti, která se na kojetínských prknech objevuje zřídka. Jeho dlouholetý spolupracovník, uherskohradišťský herec a odnedávna též soukromý divadelní podnikatel Karel Hoffmann pod titulem Trojčlenka do volného cyklu spojil navzájem dějově nesouvisející zdramatizované povídky Agathy Christie (Krysy, Pacientka, Odpoledne na pláži aneb Krásné chvíle u moře), přeložené Josefem Vášou. Připsal k nim spojovací part samotné autorky, čerpaný z jejího vlastního životopisu a přednesený zkušenou Ludmilou Cápkovou. Dvouhodinový večer nebazíroval na přesných retro reáliích a v podstatě rozhlasový charakter nepříliš nápadité předlohy zdolával žánrovým rozlišením jednotlivých částí triptychu (sartrovské psychodrama, standardní konverzačka, odlehčení humorem). Výsledek zůstal po všech stránkách průměrný (porota ocenila Jiřího Kašíka v roli dr. Ginsberga z prostřední sekvence), dřívějším muzikálovým pokusům nekonkurující.
Přerovské Divadlo Dostavník již odstartovalo dvaatřicátou sezónu a na hanáckých přehlídkách zpravidla nikdy nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební oblast, v níž se již dávno dobralo rutinní úrovně, aniž by většinou jevilo snahu vyzkoušet i v hranicích relaxačně komediálního žánru něco jiného nežli postupy mnohokrát ověřené a divácky chytlavé. Světlou výjimkou tu bylo předloňské hronovské nastudování Kainarova přizpůsobeného Nasredina. Po něm následoval s eklekticky plytkým Casanovou návrat do starých vyjetých kolejí a v zásadě stejným směrem se ubírala i nynější česká premiéra původní předlohy člena početného intergeneračního souboru Zdeňka Hilberta Robin Hood aneb Jak to bylo doopravdy? (napsal též hudbu a texty písní, vytvořil mladší verzi titulní postavy a byl odměněn „za dramatický debut v oblasti hudebně zábavního divadla“). Dějově řídký text se obrátil k námětu zpracovanému již Osvobozeným divadlem a rovněž využil princip apokryfu o dvou syžetových liniích: v mírně villonovském pásmu ze sherwoodského lesa se zbojníci věnovali ponejvíce vaření piva, ve dvorském usiloval mocichtivý cholerik Princ Jan (Alois Čuba) o panovnický trůn i půvabnou lady Marianu (Vendula Nováková); vypravěčem příběhu byl v podobě vzpomínajícího a zapisujícího starce (Vratislav Lukeš) sám ústřední hrdina. Při některých motivických nelogičnostech upoutalo soupeření Čarodějnice (Renata Bartlová) s mužným, vnitřním rozporem trpícím Šerifem z Nottinghamu (oceněná kreace Martina Kučery) a rovněž odměněná pěvecká složka na studiovou nahrávku, zatímco choreografie tentokrát vyzněla nevynalézavě a celek, opět režírovaný členkou Moravského divadla v Olomouci Vlastou Hartlovou, nevybočil z mezí hledištěm akceptovaného konstantního průměru.
Dramaturgicky obtížný úkol si naopak uložilo Divadlo nad kinem Horní Moštěnice, které jakožto trojnásobný účastník Jiráskových Hronovů po čtyřicetkrát reprízované Kishonově hře Byl to skřivan a úspěšné „romantické psí komedii“ Sylvie Alberta Gurneye sáhlo znovu do odkazu moderní americké Thálie. Zvolilo pozdní drama Eugena O´Neilla Měsíc pro smolaře, a to v novém neučesaném překladu Jaroslava Kořána, v úpravě Jakuba Korčáka a Petra Hrušky a s dalšími průběžnými škrty režiséra Čestmíra Beťáka. Komorní příběh z r. 1923, nenásilně dodržující pravidlo tří jednot, vyložili inscenátoři s důrazem na nadčasovost tématu – hledání možná už navždy ztracené identity niterně nalomených figur, uvědomujících si konečnost své rozklížené existence a zúženost budoucí perspektivy. Šťastné typové obsazení umožnilo jemnou psychologickou až psychoanalytickou kresbu vzájemných vztahů trojice klíčových dramatických postav prostřednictvím detailně propracovaných, přesvědčivých, působivých a vyzrálých hereckých výkonů, porotou individuálně oceněných. Subtilní Eva Suchánková se dobře cítila v kůži irsky tvrdohlavé, navenek drsňácké, pragmatické, ale i obětavé a chápavé Josie. Robustní a zemitý Slavomír Odložil pečlivě nuancoval jejího tvrdého, zhusta opilého, ale i milujícího otce Philla Hogana, a to v promyšleném kontrastu vypočítavého darebáka i dluhy tísněného chudáka. V nastudování jsme ocenili kontrast mezi tragikou zhroucených iluzí i neutěšené životní bilance a snahou komediálně odlehčit některé situace, zvláště pak v první části nedlouhého dvoudílného představení. K jeho zdaru napomohlo rovněž „zabydlené“ scénografické řešení Iva Šomana, využívající nahrubo otesaného dřeva a hospodářského náčiní ke vhodné evokaci prosté connecticutské farmy. Ačkoli Moštěničtí vystoupili v handicapujícím dopoledním čase, působila jejich festivalová repríza zafixovaně a kontaktně a zásluhou intenzívního hereckého nasazení dokázala přenést do sálu pocit neokázalé pravdivosti a katarze. S přihlédnutím ke ztvárnění playboyského, po pravé lásce nicméně toužícího ztroskotance Jima Tyrona obdržel Č. Beťák za režii Měsíce pro smolaře Cenu SČDO.
Velmi kvalitní dramaturgii soustavně pěstuje vyspělá Malá scéna ZUŠ Zlín, kde více nežli třicetiletou tradici v poslední době úspěšně rozvíjí mladá, intelektuálně zaměřená parta pod režijním vedením Petra Nýdrleho. V tomto duchu pokračovala i letos, když se do současné nápadné vlny zájmu o tvorbu španělského básníka Federica Garcii Lorcy začlenila uvedením jeho poslední tragédie Dům doni Alby (1936) v nejnovějším překladu Antonína Přidala. Rok stará a tudíž spolehlivě usazená inscenace zaujala zdůvodnitelnou dramaturgicko-režijní úpravou a posunem generačního rozčlenění předlohy s přihlédnutím k věkovým danostem a zkušenostem vrstevnických interpretek. Byla únosně vypuštěna nejstarší postava, Bernardina osmdesátiletá matka Marie Josefa, a došlo k několika dalším dílčím zásahům do textu. Výjimečnost nedlouhého devadesátiminutového nastudování spočívala - na rozdíl od realistického přístupu Moštěnických – ve výrazné stylizovanosti všech uplatněných jevištních složek, např. v přidání tříčlenného dívčího tanečního chóru (pohybová spolupráce Veronika Jedličková), minimalistické výpravě oceněného Vladimíra Komory se znakovým a rytmizujícím využitím židlí, stolů a provazové konstrukce, dynamizující kytarové nahrávce Františka Domince atp. Prostřednictvím neběžných a přitom kolektivně vyrovnaných a ústrojně skloubených hereckých výkonů (diplomy si odvážely Vendulka Marková za titulní roli a Ladislava Moskalová v úloze služky Poncie) osvědčil režisér cit pro houstnoucí dusnou atmosféru rodinné venkovské komunity, plnou zášti, pokrytectví, slídění a donášení, a to s důrazem na proměnlivé, erotickou neukojeností nabité vztahy mezi pěticí dcer, ústící do působivě demonstrované sebevraždy jedné z nich. Při výhradách k intenzitě a srozumitelnosti jevištní řeči zejména v exaltovaně expresivních akcích nutno naopak vyzdvihnout rovněž promyšlené rituálové až symbolické mizanscény a metaforický přesah zvolených vícevrstevnatých scénických prostředků, což ovšem klade nemalé nároky na soustředěné divácké vnímání.
Vítězem 10. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní národní přehlídku Divadelní Třebíč se stala inscenace Lorcovy hry Dům doni Alby v provedení Malé scény ZUŠ Zlín, druhé místo s doporučením tamtéž si nastudováním O´Neillova Měsíce pro smolaře vybojovalo Divadlo nad kinem Horní Moštěnice. Obě nadprůměrná vystoupení totiž k jejímu bohatému programu přispěla bezesporu nejkvalitněji a nejpodnětněji.
Protože podobné regionální akce nemají jen smysl postupově soutěžní, nýbrž i funkci metodicko-výchovnou (nabývající na významu v době, kdy už nemáme bývalou vertikální strukturu příslušných kulturně osvětových institucí), bylo by jistě ideální, kdyby je větší část zúčastněných souborů mohla absolvovat celé: seznámit se na vlastní oči s prací přespolních kolegů i její veřejnou kritickou reflexí, vyměnit si zkušenosti a odvézt si nejeden impulz pro další činnost.V Kojetíně to dosud pravidlem není, ač by to při nevelkých vzdálenostech jednotlivých obcí neměl být bez finančně náročného přenocování nepřekonatelný problém. Týmem zkušených organizátorů po deset roků naprosto spolehlivě zvládaný podnik se zajištěným diváckým zázemím a nejednou též nadstandardní uměleckou úrovní si s ohledem na další rozvoj této užitečné hanácké tradice uznalou pozornost rozhodně zaslouží.
Vít Závodský
Nejsme-li právě vášniví cykloturisté, známe středomoravský Kojetín nejspíš jako důležitou dopravní křižovatku a průjezdní rychlíkovou stanici na trase z Brna do Přerova a Ostravy. Desetitisícové město, které jméno odvozuje od údajného syna knížete Sáma Kojaty a svůj znak s červeným, zlatě mřížovaným břevnem v modrém poli převzalo od symbolu dlouholetého historického vlastníka, pražského arcibiskupství, může se vedle potravinářského průmyslu pochlubit nejen dominantou barokního mariánského kostela, náměstím s morovým sloupem a secesně upravenou, po nedávném požáru zrenovovanou radnicí, ale hlavně památkami zaniklé hebrejské komunity - bývalou synagogou (možná nejstarší u nás), školou a jedním z nejvýznamnějších židovských hřbitovů Moravy. Před několika lety se tato vcelku nenápadná obec (přestavující nyní jeden ze zanedbaných měšťanských domů na Vzdělávací a informační centrum s knihovnou, muzeem, galerií a společenskými prostorami) vepsala do povědomí amatérských divadelníků, neboť se stala dějištěm každoročních hodnotných přehlídek. Na zdejší úspěšnou účast jistě rády vzpomínají zejména kolektivy, které se jejím prostřednictvím probojovaly nejen na Divadelní Třebíč, ale odsud až na Jiráskův Hronov, tedy Kroměřížští s temperamentním provedením Gogginova muzikálu Jeptišky nebo Ořechovští s gagy nabitou adaptací Tylova Strakonického dudáka.
Na prahu letošního jara, 20.-24. března 2002, uspořádalo již podesáté Městské kulturní středisko Kojetín, vedené agilní ředitelkou Mgr. Miroslavou Ernstovou, ve spolupráci s hostitelskou obcí a dokonce poprvé pod záštitou ministra kultury ČR Pavla Dostála přehlídku amatérských divadelních souborů, a to převážně z regionu Haná. Podobně jako vždy v minulých letech byl o ni mezi okolními i vzdálenějšími ochotníky mimořádný zájem. Ačkoli se po pět dní hrálo dopoledne, odpoledne i večer, na každého z původních patnácti zájemců (včetně Ostravy, Opavy nebo Uherského Brodu) se stejně nakonec nedostalo, neboť další rozšíření nabitého programu nebylo z organizačních a hlavně finančních důvodů možné.
Do Kojetína tentokrát přijel se 13 představeními tucet souborů (tedy stejný počet jako loni) z řady okresů a tří krajů (Olomouckého, Zlínského a Jihomoravského), čímž se přehlídka přestala omezovat jen na oblast centrální Moravy (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a úplný závěr s šesti kolektivy nebyly soutěžní, a nepodléhaly tedy rozborovému hodnocení. Zpravidla při dopoledních nebo odpoledních reprízách pro školáky a drobotinu z Kojetína i okolních obcí se v ní nejprve odehrály pohádky: Malá scéna ZUŠ Zlín na zahájení uvedla Kouzelnou lampu Aladinovu od Saši Lichého (režie Petr Nýdrle), Klára Blažková a Alena Pavelková nastudovaly s Nezávislou scénou Domu kultury Kroměříž populární báchorku Vlastimila Nováka a Stanislava Oubrama Vodník Mařenka, Duha Polná si vybrala příběhy Ondřeje Sekory Ferda Mravenec v cizích službách. Hned dva tituly nesly výrazný autorský podíl režiséra, skladatele i scénografa Vlastimila Pešky, který v Ořechově nastudoval rozvernou masopustní taškařici v tamním dialektu Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód a v provedení brněnského profesionálního Loutkového divadla Radost přivezl starší jiráskovskou parafrázi Staré pověsti české. Do samotného závěru přehlídky pak vneslo rozvernou náladu Divadlo 6. května Holešov (loni tu soutěžilo se situační veselohrou Antonína Procházky S tvojí dcerou ne) oblíbeným aristofanovským muzikálem Vladimíra Renčína, Jindřicha Brabce a Jarmily Čihákové Nejkrásnější válka, připraveným členem Městského divadla Zlín Milanem Hlouškem.
Tvůrci sedmera soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli jak amatérští režiséři, tak hostující profesionální divadelníci. Čtyřčlenná odborná porota každé vystoupení v přátelsky vstřícné, občas vzrušené, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila čtrnáct individuálních, především hereckých, režijních, scénografických a hudebních ocenění, a to včetně speciální Ceny SČDO. Podle očekávání opět převažoval komediální, obecenstvem vyhledávaný a spontánně přijímaný rekreativní repertoár, v němž nechyběly ani frašky. Na rozdíl od předchozího ročníku však byla vhodně zastoupena také dramatika vážná, filozoficky a psychologicky náročná, která inscenačními výsledky veseloherní oblast předčila. Zaznamenali jsme dostatečnou tematickou i žánrovou pestrost, zahrnující klasické konverzačky včetně textu bulvárního ladění, detektivní montáž, introspektivní drama, moderní tragédii i původní hudební komedii z vlastní souborové dílny, takže každý divák si podle osobního vkusu mohl přijít na své. Také tentokrát absentovaly experimenty tzv. alternativního divadla a zúžila se nabídka předloh hudebních, resp. muzikálových, mohli jsme ovšem fandit několika mladým partám. Většina souborů přivezla čerstvé letošní premiéry, jen menší část přijela s inscenacemi již častějším reprízováním usazenými. Téměř jsme se nesetkali s titulem jevištně vyloženým nepodařeně, s evidentní uměleckou prohrou; z celkové solidní úrovně se však zřetelně vyčlenily výrazné scénické počiny, takže jubilejní přehlídkový ročník zaznamenal zjevný kvalitativní vzestup. Zásluhou zintenzivněné propagace v místním tisku, rozhlase a televizi, v obsažném měsíčníku Kojetínský zpravodaj, na plakátech, tabulích a dokonce silničních transparentech se zřetelně zlepšila také návštěvnost: s výjimkou dopoledních soutěžních vystoupení býval rozlehlý sál sokolovny zcela zaplněn (studenti na galerii měli vstup zdarma a díky pozvánkám předávaným přímo do rodin byl zájem i o nově zavedené přehlídkové permanentky), což znatelně přispělo nejen k vyrovnanosti festivalového rozpočtu, ale především k herní pohodě účinkujících. Pozornost kojetínské samosprávy, která si význam regionální přehlídky pro „zviditelnění“, kulturní prestiž a renomé města naštěstí plně uvědomuje, dokumentovala mj. aktivní účast starosty ing. Mojmíra Haupta či jeho zástupce ing. Jiřího Šírka a dalších obecních představitelů na slavnostním festivalovém zahájení, několika představeních i na zakončení. Že má Kojetín po několik volebních období štěstí na „osvícenou“ samosprávu, dokazuje i zdánlivě prostý, ale mimořádně důležitý fakt, že zde – na rozdíl např. od nedalekého Přerova, Lipníka nad Bečvou nebo Hranic – MěKS nejenže nebylo neuváženě zrušeno, ale naopak získalo prostor pro mnohé neběžné aktivity.
Zahájení soutěžní části přineslo repertoárovou změnu: namísto DS Kulturního střediska Velká Bystřice s „hořkou komedií“ Pavla Dostála První muž, kterého potkám (režie ing. Tomáš Hradil), jejíž protagonista musel nastoupit k operaci, na poslední chvíli pohotově zaskočil DS KIC Městečko Trnávka s oblíbenou Charleyovou tetou Angličana Jevana Brandona Thomase. Debutující režisérce Ludmile Kučerové (nadto hrála Donu Lucii d´ Alvadores) a Mileně Duchoňové se přes znatelné nasazení celého souboru zdaleka nepodařilo využít všech žánrových možností, které tato kvalitní viktoriánská převleková veselohra skýtá. Jestliže dobrým příslibem zůstaly např. scénografie s centrální, leč akcím spíše překážející „čechovovskou“ houpačkou nebo slušivé dámské secesní kostýmy, projevila se bezradnost v aranžování jevištních situací i v temporytmickém švihu dialogů. Bystřičtí se na vlastní kůži přesvědčili, že dělat scénickou legraci bývá věru pořádná dřina.
Desetičlenné Moje divadlo Prostějov se v Kojetíně objevilo počtvrté, když po humoreskách O´Henryho Poctiví společníci, Nicolajově mafiánském Únosu v Neapoli a loňské poměrně zdařilé, druhým místem oceněné povídkové montáži Zdrávstvuj Čechov sáhlo rovněž po komediální předloze – Blázinci v prvním poschodí od herce Prozatímního divadla Františka Ferdinanda Šamberka. Už recesně laděný programový letáček znovu naznačil, že režiséru Zbyňku Melkovi zůstává blízký příklon ke grotesknosti a crazzy. Klasickou nestroyovsko-labichovskou situační frašku výrazně zkrátil a motivicky zjednodušil (ba i jména některých postav zbytečně změnil), takže z anekdotického příběhu o vyléčení unyle exaltované paní doktorové (Martina Drmolová) ze snobských choutek se stal padesátiminutový hrubozrnný longenovský skeč vrcholící šlehačkovou bitvou, jehož kabaretní podobu mělo patrně zvýraznit i ne zcela domyšlené využití pianisty (Jiří Staněk). Režijní složka kolísala mezi rytmickou rozvleklostí či jistou povrchností celkového pojetí a citem pro charakteristický dobový detail (Evě Suchánkové připadl diplom za kostýmní složku, laděnou do celého vějíře fialových odstínů) i dílčí propracování výstupů. Herecky se prosadili z psychiatrie přicházející a tamtéž se opět vracející švejkovský sluha Josef II. Pavla Drmoly, vyčouhlá německá kuchařka Gertruda Hany Švédové a holmesovsky kostýmovaný rodinný přítel řezavého hlasu Babulka Zdeňka Štencla.
O století mladší konverzační předlohu si zvolila hostitelská Hanácká scéna MěKS Kojetín, která nedávno vstoupila do druhé padesátky své činnosti – ovšem ve složení sympaticky omlazeném, jak o tom svědčila i její předchozí nastudování her G. Gorina, C. Goldoniho, E. de Filippa, Járy Cimrmana nebo O. Wilda (loňské druhé místo za stylově čistou inscenaci salonní hry Jak je důležité míti Filipa). Olomoucký profesionální režisér Karel Nováček se nepotkal se čtyřicetiletou konverzačkou Angličana Raye Cooneyho s pozměněným názvem 2+2=5 poprvé. Správně pochopil, že má před sebou inteligentně napsaný a kompozičně spolehlivě vystavěný bulvár „plzákovského“ ražení, který kromě vhodného krácení potřebuje precizně propracovat simultaneitu analogických výstupů ve dvou domácnostech taxikáře – bigamisty, pointovat a vygradovat vršící se nonsensové nevěrnické situace ŕ la Feydeau či Courteline a v potřebném švihu uplatnit suchý ostrovní humor. Herecká složka s výraznější pánskou částí sice prozradila jistou disparátnost individuálního přístupu (od přirozeně uvolněného „existování“ na jevišti po karikaturní šarži a nadsázku), avšak předchozí wildeovská zkušenost se tu nepochybně zúročila: fandovské domácí obecenstvo nešetřilo výbuchy smíchu a potleskem na otevřené scéně, který ovšem zaskočení interpreti často nedokázali s takto přerušovanými svými replikami časově sladit. Diplomy převzali Jiří Chytil (do vlastních lží a nedorozumění se beznadějně zaplétající John Brown) a Miroslav Chytil (jeho kapku cynický přítel a pohotový pomocník v tísni Stanley Gardner), zdařilému nastudování pak připadlo v závěrečném žebříčku třetí místo.
Padesáté sezóně se rychle blíží také DS Domu kultury Kroměříž, který po zmíněných broadwayských Jeptiškách a předloňské Hughesově hudební komedii Jesse Simple se žení opustil onu osvědčenou „parketu“ ve prospěch detektivní oblasti, která se na kojetínských prknech objevuje zřídka. Jeho dlouholetý spolupracovník, uherskohradišťský herec a odnedávna též soukromý divadelní podnikatel Karel Hoffmann pod titulem Trojčlenka do volného cyklu spojil navzájem dějově nesouvisející zdramatizované povídky Agathy Christie (Krysy, Pacientka, Odpoledne na pláži aneb Krásné chvíle u moře), přeložené Josefem Vášou. Připsal k nim spojovací part samotné autorky, čerpaný z jejího vlastního životopisu a přednesený zkušenou Ludmilou Cápkovou. Dvouhodinový večer nebazíroval na přesných retro reáliích a v podstatě rozhlasový charakter nepříliš nápadité předlohy zdolával žánrovým rozlišením jednotlivých částí triptychu (sartrovské psychodrama, standardní konverzačka, odlehčení humorem). Výsledek zůstal po všech stránkách průměrný (porota ocenila Jiřího Kašíka v roli dr. Ginsberga z prostřední sekvence), dřívějším muzikálovým pokusům nekonkurující.
Přerovské Divadlo Dostavník již odstartovalo dvaatřicátou sezónu a na hanáckých přehlídkách zpravidla nikdy nechybí. Je známé vytrvalým soustředěním na hudební oblast, v níž se již dávno dobralo rutinní úrovně, aniž by většinou jevilo snahu vyzkoušet i v hranicích relaxačně komediálního žánru něco jiného nežli postupy mnohokrát ověřené a divácky chytlavé. Světlou výjimkou tu bylo předloňské hronovské nastudování Kainarova přizpůsobeného Nasredina. Po něm následoval s eklekticky plytkým Casanovou návrat do starých vyjetých kolejí a v zásadě stejným směrem se ubírala i nynější česká premiéra původní předlohy člena početného intergeneračního souboru Zdeňka Hilberta Robin Hood aneb Jak to bylo doopravdy? (napsal též hudbu a texty písní, vytvořil mladší verzi titulní postavy a byl odměněn „za dramatický debut v oblasti hudebně zábavního divadla“). Dějově řídký text se obrátil k námětu zpracovanému již Osvobozeným divadlem a rovněž využil princip apokryfu o dvou syžetových liniích: v mírně villonovském pásmu ze sherwoodského lesa se zbojníci věnovali ponejvíce vaření piva, ve dvorském usiloval mocichtivý cholerik Princ Jan (Alois Čuba) o panovnický trůn i půvabnou lady Marianu (Vendula Nováková); vypravěčem příběhu byl v podobě vzpomínajícího a zapisujícího starce (Vratislav Lukeš) sám ústřední hrdina. Při některých motivických nelogičnostech upoutalo soupeření Čarodějnice (Renata Bartlová) s mužným, vnitřním rozporem trpícím Šerifem z Nottinghamu (oceněná kreace Martina Kučery) a rovněž odměněná pěvecká složka na studiovou nahrávku, zatímco choreografie tentokrát vyzněla nevynalézavě a celek, opět režírovaný členkou Moravského divadla v Olomouci Vlastou Hartlovou, nevybočil z mezí hledištěm akceptovaného konstantního průměru.
Dramaturgicky obtížný úkol si naopak uložilo Divadlo nad kinem Horní Moštěnice, které jakožto trojnásobný účastník Jiráskových Hronovů po čtyřicetkrát reprízované Kishonově hře Byl to skřivan a úspěšné „romantické psí komedii“ Sylvie Alberta Gurneye sáhlo znovu do odkazu moderní americké Thálie. Zvolilo pozdní drama Eugena O´Neilla Měsíc pro smolaře, a to v novém neučesaném překladu Jaroslava Kořána, v úpravě Jakuba Korčáka a Petra Hrušky a s dalšími průběžnými škrty režiséra Čestmíra Beťáka. Komorní příběh z r. 1923, nenásilně dodržující pravidlo tří jednot, vyložili inscenátoři s důrazem na nadčasovost tématu – hledání možná už navždy ztracené identity niterně nalomených figur, uvědomujících si konečnost své rozklížené existence a zúženost budoucí perspektivy. Šťastné typové obsazení umožnilo jemnou psychologickou až psychoanalytickou kresbu vzájemných vztahů trojice klíčových dramatických postav prostřednictvím detailně propracovaných, přesvědčivých, působivých a vyzrálých hereckých výkonů, porotou individuálně oceněných. Subtilní Eva Suchánková se dobře cítila v kůži irsky tvrdohlavé, navenek drsňácké, pragmatické, ale i obětavé a chápavé Josie. Robustní a zemitý Slavomír Odložil pečlivě nuancoval jejího tvrdého, zhusta opilého, ale i milujícího otce Philla Hogana, a to v promyšleném kontrastu vypočítavého darebáka i dluhy tísněného chudáka. V nastudování jsme ocenili kontrast mezi tragikou zhroucených iluzí i neutěšené životní bilance a snahou komediálně odlehčit některé situace, zvláště pak v první části nedlouhého dvoudílného představení. K jeho zdaru napomohlo rovněž „zabydlené“ scénografické řešení Iva Šomana, využívající nahrubo otesaného dřeva a hospodářského náčiní ke vhodné evokaci prosté connecticutské farmy. Ačkoli Moštěničtí vystoupili v handicapujícím dopoledním čase, působila jejich festivalová repríza zafixovaně a kontaktně a zásluhou intenzívního hereckého nasazení dokázala přenést do sálu pocit neokázalé pravdivosti a katarze. S přihlédnutím ke ztvárnění playboyského, po pravé lásce nicméně toužícího ztroskotance Jima Tyrona obdržel Č. Beťák za režii Měsíce pro smolaře Cenu SČDO.
Velmi kvalitní dramaturgii soustavně pěstuje vyspělá Malá scéna ZUŠ Zlín, kde více nežli třicetiletou tradici v poslední době úspěšně rozvíjí mladá, intelektuálně zaměřená parta pod režijním vedením Petra Nýdrleho. V tomto duchu pokračovala i letos, když se do současné nápadné vlny zájmu o tvorbu španělského básníka Federica Garcii Lorcy začlenila uvedením jeho poslední tragédie Dům doni Alby (1936) v nejnovějším překladu Antonína Přidala. Rok stará a tudíž spolehlivě usazená inscenace zaujala zdůvodnitelnou dramaturgicko-režijní úpravou a posunem generačního rozčlenění předlohy s přihlédnutím k věkovým danostem a zkušenostem vrstevnických interpretek. Byla únosně vypuštěna nejstarší postava, Bernardina osmdesátiletá matka Marie Josefa, a došlo k několika dalším dílčím zásahům do textu. Výjimečnost nedlouhého devadesátiminutového nastudování spočívala - na rozdíl od realistického přístupu Moštěnických – ve výrazné stylizovanosti všech uplatněných jevištních složek, např. v přidání tříčlenného dívčího tanečního chóru (pohybová spolupráce Veronika Jedličková), minimalistické výpravě oceněného Vladimíra Komory se znakovým a rytmizujícím využitím židlí, stolů a provazové konstrukce, dynamizující kytarové nahrávce Františka Domince atp. Prostřednictvím neběžných a přitom kolektivně vyrovnaných a ústrojně skloubených hereckých výkonů (diplomy si odvážely Vendulka Marková za titulní roli a Ladislava Moskalová v úloze služky Poncie) osvědčil režisér cit pro houstnoucí dusnou atmosféru rodinné venkovské komunity, plnou zášti, pokrytectví, slídění a donášení, a to s důrazem na proměnlivé, erotickou neukojeností nabité vztahy mezi pěticí dcer, ústící do působivě demonstrované sebevraždy jedné z nich. Při výhradách k intenzitě a srozumitelnosti jevištní řeči zejména v exaltovaně expresivních akcích nutno naopak vyzdvihnout rovněž promyšlené rituálové až symbolické mizanscény a metaforický přesah zvolených vícevrstevnatých scénických prostředků, což ovšem klade nemalé nároky na soustředěné divácké vnímání.
Vítězem 10. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní národní přehlídku Divadelní Třebíč se stala inscenace Lorcovy hry Dům doni Alby v provedení Malé scény ZUŠ Zlín, druhé místo s doporučením tamtéž si nastudováním O´Neillova Měsíce pro smolaře vybojovalo Divadlo nad kinem Horní Moštěnice. Obě nadprůměrná vystoupení totiž k jejímu bohatému programu přispěla bezesporu nejkvalitněji a nejpodnětněji.
Protože podobné regionální akce nemají jen smysl postupově soutěžní, nýbrž i funkci metodicko-výchovnou (nabývající na významu v době, kdy už nemáme bývalou vertikální strukturu příslušných kulturně osvětových institucí), bylo by jistě ideální, kdyby je větší část zúčastněných souborů mohla absolvovat celé: seznámit se na vlastní oči s prací přespolních kolegů i její veřejnou kritickou reflexí, vyměnit si zkušenosti a odvézt si nejeden impulz pro další činnost.V Kojetíně to dosud pravidlem není, ač by to při nevelkých vzdálenostech jednotlivých obcí neměl být bez finančně náročného přenocování nepřekonatelný problém. Týmem zkušených organizátorů po deset roků naprosto spolehlivě zvládaný podnik se zajištěným diváckým zázemím a nejednou též nadstandardní uměleckou úrovní si s ohledem na další rozvoj této užitečné hanácké tradice uznalou pozornost rozhodně zaslouží.
Vít Závodský
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.