AS 2002, č. 2, s. 17 - 19, Milan Strotzer.

ZLOM VAZ PODRUHÉ V ÚSTÍ NAD ORLICÍ
aneb Stará písnička s refrénem o dramatické situaci

Druhý ročník krajské přehlídky amatérských divadelních souborů Pardubického kraje ZLOM VAZ v Ústí nad Orlicí ve dnech 15. – 17. 3. 2002 umožnil setkání, konfrontaci a kritickou reflexi sedmi souborů. Přehlídka se uskutečnila zásluhou Občanského sdružení divadelních ochotníků v Ústí nad Orlicí, ale také díky podpoře města a MK ČR. Hrálo se v Roškotově divadle a na tzv. Malé scéně. Rozborové semináře, vedené porotou přehlídky ve složení Filip Nuckolls, doc. František Preisler, Karel Semerád a Milan Strotzer, se konaly v prostorách hotelu Poprad.
První den přehlídky patřil dvěma domácím souborům a jejich autorským počinům. Jako první vystoupila skupina nejmladších členů souboru OSDO Ústí n. O. pod vedením Jána Masaryka. Její vystoupení neslo název Sweet home Alabama. Dílem připravená a dílem improvizovaná produkce souboru byla v šesti etudách vyjádřením problémů a pocitů mladých lidí, jejich strastí i slastí. Trpěla především rezignací na jevištní dimenzi mluvního projevu. Byť se hrálo v komorním prostředí Malé scény, hlasový projev na hranici slyšitelnosti neumožnil plnohodnotné vnímání improvizovaných dialogů publikem. Představení tak zůstalo až na výjimky uzavřeno v kruhu jeho aktérů a do diváckých řad doléhalo jen sporadicky.
Druhý autorský počin byl z pera Martina Zahálky, režiséra a herce Souboru pozdněgotického šermu a historického divadla Rytíři krále Jana z Ústí nad Orlicí. Hra s názvem Anglie 1381 je v práci souboru úspěšným krokem k cílenému usilování o divadelní tvar. Čerpá z událostí selské rebelie za vlády mladičkého Richarda II. Svou výpovědí se však dotýká naší současnosti. Jejím hlavním tématem je obtížnost orientace v době revolučního kvasu, která zatahuje člověka do osidel vůdců, jejichž ideje se neslučují s činy, jejichž skutečným chtěním je mít moc, získání majetku a bezohledné vyřizování účtů se všemi, kdo jim stojí v cestě. Toto aktuální téma se podařilo M. Zahálkovi zpracovat jako autorovi textové předlohy, ne už tak z pozice režiséra inscenace. Namísto záměrně budovaných dramatických situací jsme byli svědky spíše jevištního aranžmá postav, namnoze postrádajícího významotvornou dimenzi. Namísto jednání slovem jsme byli ohlušováni ze strany inscenátorů záměrným permanentním expresivním hlasovým projevem, což mělo za následek nejen nemožnost odlišit důležité od podpůrného, ale i potlačení divácké pozornosti až na míru jejího otupení. Absence základních kamenů režijní práce tak nedovolila dojít jevištnímu výsledku, který by byl adekvátní tomu, co skýtá textová předloha. Svoji negativní roli zde sehrál svár autora a režiséra v jedné osobě, což mělo za příčinu jevištní nedopovězení – neosvětlení některých reálií hry pro diváka. Škoda, že souboru chybí poučenější režie, neboť jeho potenciál autorský i herecký, a ten posílený dovednostmi z oblasti zápasu a šermu, je zatím neproměněným arzenálem k dosažení nadprůměrných inscenačních výsledků. Autorský potenciál souboru prokázal své kvality i v hudební složce inscenace. Původní scénická hudba Víta Morávka byla vyzdvižena udělením ceny.
Druhý den přehlídky zahájil Divadelní spolek (a) Maťák z Pardubic tragikomedií amerického autora, filmového scénáristy Roberta Harlinga Mně růžová nevadí (původní název Ocelové magnólie). Harlingův text je více filmovou povídkou než dramatickým textem. K první „kolizi“ dojde na str. 24 a k prvnímu „konfliktu“ na str. 31. Píši tyto termíny v uvozovkách, neboť v celém textu kolize a konflikty nevyrůstají z jednání postav, nýbrž se o nich referuje, postavy hry nejednají, ale povídají o tom co se stalo či co se chystá. Když tohle četbou textu zjistíte a vzpomenete na Waltera Kerra a jeho knížku Jak nepsat hru, bylo by asi nejmoudřejší hru odložit a ponechat látku ke zpracování jinému než divadelnímu. Když však máte v souboru (a to většinou tak je) více hereček než herců a hlavně než příležitostí obsadit je v obsažnějších rolích, tak text Roberta Harlinga neodložíte, neboť skýtá rovnocenné party hned šesti herečkám a nepotřebuje ani jednoho muže. Neodložíte ho také proto, že mu nechybí humor, je doslova prošpikován vtipnými bonmoty. Nadto se v něm hovoří o životě a smrti. Kdo by takové nabídce odolal. Neodolali ani pardubičtí a pod vedením Petra Kouby se pustili do její realizace. Jenže… je tu ona stále dokola obehrávaná „písnička“ o absenci základních stavebních kamenů režijní práce s refrénem o dramatické situaci a jejím záměrném budování. V případě Harlingovy hry je to ještě ztíženo tím, že v textu vpravdě dramatické situace neexistují, vše je v poloze slovního sdělování - vyprávění, ne však v jednání. Je tudíž třeba vytvářet situace na jevišti z textového podloží, z jemného přediva postojů, názorů, životních osudů etc. postav hry. To se v inscenaci daří spíše nahodile. Byli jsme svědky sdělení neseného základními významy replik, méně tím, co se pod nimi skrývá. Razantní textová úprava (téměř o polovinu textu) byla dozajista ku prospěchu, leč zdá se, že v ní bylo ošetřeno zejména to, aby text nebyl ochuzen o slovní humor. Věkovým posunem dvou postav hry (chyběly šedesátnice) byla inscenace zbavena jedné z klíčových dimenzí hry. Navzdory tomuto konstatování se představení souboru dostalo pozitivního diváckého přijetí, a to především díky herecké práci všech účinkujících. Tu ocenila i porota (čestné uznání).
V programu ústecké přehlídky následovaly dvě hry se zpěvy. Tou první byl Slaměný klobouk. Nastudovala jej Malá scéna z Vysokého Mýta. Režisér Josef Víšo připravil pro svou inscenaci textovou předlohu, kterou zkompiloval ze dvou úprav frašky Eugèna Labicha a Eduarda Martina, a sice z úpravy Voskovce a Wericha a z Horníčkovy verze této hry. Inscenoval ji s početným hereckým souborem a orchestrem. K hlavním přednostem inscenace patřily dobré typové obsazení a herecké výkony několika zkušených členů souboru, mezi nimiž dominovali Karel Fenik v roli Felixe a především Tomáš Valek jako Emil Tavernier (cena za nejlepší mužský herecký výkon). Dobrá technická výbava několika členů souboru však nestačila na to, aby herecký soubor jako celek mohl zvládnout to, co kompilace zvolených úprav původní Labichovy a Martinovy frašky přináší a vyžaduje navíc, tj. především jednat brilantně slovem, zpracovat pro diváka přitažlivým způsobem slovní bonmoty. K tomu ještě zvládnout pěvecká čísla tak, aby působila organicky a živě v kontaktu s publikem. To bylo zjevně nad síly souboru. Kdyby si coby předlohu zvolil text původní hry, která je prosta slovního balastu, bylo by při herecké výbavě souboru nutně dosaženo podstatně lepšího výsledku. Příklad vysokomýtského souboru potvrdil starou pravdu o tom, že je dobré dobírat se původních textů, že každá úprava je ošidná, neboť bývá určována dobovými potřebami a konvencemi a většinou tzv. šitá na míru jedinečnému hereckému souboru a jeho možnostem.
Druhou hru se zpěvy uvedl Divadelní ochotnický spolek Hýbl z České Třebové v režii Jiřího Jireše. Byly jí Tři mušketýři. Podobně jako u předchozí inscenace režisér a dramaturg v jedné osobě volil cestu kompilace, a sice dvou textových předloh: hry Valeri Petrova Tři mušketýři po třiceti letech a muzikálu autorů Marka Rozovského, Inrije Rjašenceva a Maxima Dunajevského. Soubor se pokusil o „plátno“ obdivuhodných rozměrů, a to počtem postav, rozsahem jakým se snažil nahlédnout jeden z nejznámějších románů, scénickou a kostýmní výpravou, vytvořením vlastní hudby a realizací početných zpěvních čísel, využitím šermířských dovedností a zápasu, organizací tak mohutného arzenálu postav a jevištních prostředků, ale i tím, že výkon hereckého souboru působil kompaktně do té míry, že divák nepociťuje výrazné propady. Nespornými klady inscenace byly scénografie (4 pohyblivé objekty – skříně, umožňující rychlé proměny prostředí), její výborná kostýmní složka, z níž valnou část vytvořil soubor vlastními silami (cena za scénickou a kostýmní výpravu), dále vlastní hudba a její živé provedení a v neposlední řadě ta část režijní práce, která organizuje jevištní dění (a je to organismus velice složitý) většinou se smyslem pro spád a patřičné tempo, pro jevištní zkratku. Ke kladům inscenace patřily i schopnost typového obsazení (s výhradou u Buckinhama) a herecká práce ansámblu. Ta sice nepřekračuje mez, za níž bychom nalézali originální svébytné výklady dramatických postav, ale splňuje základní požadavky charakterizace a jednání postav v daných okolnostech. To vše neznamená, že inscenace neměla své výraznější problémy. Měla. Klíčový byl v dramaturgii jmenovitě ve spojení dvou kvalitativně a obsahově odlišných textových předloh, byť jim je společná určitá míra nadsázky. Tak se do inscenace promítala nesourodost kvality slovního partu a úrovně humoru. Výrazové prostředky nepříliš duchaplné muzikálové předlohy se mísí s jazykem Valeri Petrova, usilujícího o cíleně budovanou výpověď o světě, v němž žijeme. To ještě není tak velký problém. Zádrhel spočívá v tom, že skloubení jmenovaných textů, tak jak je provedeno (a patrně to nemůže být příliš jinak), způsobuje rozlomení inscenace na dvě „opery“, přičemž jejich uspořádání je z hlediska celku nevýhodné. Divákům byla předložena dějově nabitá první část a poté dějově chudší druhá část, přerůstající do závěru hry vedeného v symbolické rovině.
Druhý podstatný problém inscenace tkvěl v polokrevnosti hereckého projevu, zejména ve zpěvních číslech. Ta působila tak, že divák až příliš pociťoval obavu herců, aby dobře odvedli svůj pěvecký úkol. Cestu k plnokrevnosti by bylo možné nalézt v tzv. hereckém způsobu zpěvu, v němž je upřednostněno sdělení obsahu a atmosféry. Tudy by mohlo dojít i k posunu v kvalitě pěveckého projevu. Bezesporu by se do inscenace dostavilo více života, nadšení a vášně.
Je třeba vzpomenout ještě jeden problém, který vyvěrá z textové předlohy inscenace. Ve hře se vytrácí postava Mylady jako protiklad mušketýrů. Je to dáno již výchozími předlohami, ale i nedostatečným prostorem v úpravě režiséra a v inscenaci samotné. Otázkou zůstává řešení Mylady v části, která líčí události po třiceti letech. Zůstává Mylady coby atribut zla věčně mladá? Pokud ano, je třeba tento fenomén v inscenaci nastolit. Pokud ne, nebude řešení jednoduché. Asi nepostačí šedivá vlásenka, ale bude nutné problém nazřít zevrubněji v rámci dramaturgicko-režijní koncepce.
Inscenace Třech mušketýrů českotřebovského souboru byla v kontextu ústecké přehlídky oceněna cenou za nejlepší inscenaci a doporučena k výběru na národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč. Román Alexandra Dumase u mnohých vzbuzuje v kontextu soudobé reality úsměv, nicméně inscenace artikulovala zcela zřetelně, že čest, spravedlnost, přátelství, věrnost a ušlechtilost jsou hodnoty, které nesmí a nemohou vymizet z našeho života. A byť tyto hodnoty připomněla dosti přímočarým způsobem, není to pro dnešek málo.
Třetí a poslední den přehlídky byl ve znamení sexu. Konkrétně dvou představení her, v nichž je sex středobodem tematickým či nástrojovým. I když po zhlédnutí Machiavelliho Mandragory souboru U.S. Triarius z České Třebové v režii Josefa Jana Kopeckého není toto tvrzení tak docela namístě. Kdyby se totiž divák ocitl náhodně, neinformován o tom, co se hraje, v hledišti divadla na této inscenaci Mandragory a kdyby bylo možné „vypnout zvuk“, sotva by rozpoznal, co se to právě dává. Sterilita mluvního projevu a jednání podpořené sterilitou scénografie by takového diváka těžko mohla nechat uhádnout, že sledoval italskou renesanční komedii plnou vášně a zaujetí pro věci tělesné, pro zplození nového života, a to ať vzato věcně či obrazně. V jednu chvíli po začátku představení, než mi bylo zřetelné, že se inscenátoři naprosto minuli s látkou, kterou si zvolili k jevištnímu provedení, mě napadlo, zda zvolené prostředky nejsou záměrné, zda to není tak, že jde o zobrazení stavu, kam lidstvo zakrátko může dospět (ke sterilitě, k neschopnosti rozmnožovat se přirozenou cestou etc.), o zobrazení kontrastu zcela záměrně právě na půdorysu Machiavelliho živočišné komedie. Myslím, že víc než údajná režisérova utkvělá představa, jsou důvody tohoto minutí se s látkou vyjádřitelné onou již výše citovanou stále dokola obehrávanou „písničkou“ s refrénem o dramatické situaci. Machiavelliho hra přímo volá po rozehraných dramatických situacích. Vzpírá se , když se tak neděje. Důkazy o tom byly vysledovatelné i v českotřebovské inscenaci, která na tento základní stavební kámen hry rezignovala. Možná, že slůvko rezignovala není správné, začasté mám pocit, že si pod mnohokráte opakovaným pojmem dramatická situace inscenátoři představují cosi, co jí není, nebo dokonce vůbec nic – je pro ně prázdným slovním spojením, které někdo trapně opakuje.
Nezbývá mi, než se trapně opakovat i ve vztahu k závěrečnému představení přehlídky, i ono trpělo stejným neduhem. Divadelní program přehlídky uzavřel divadelní spolek SNOOP z Opatovic nad Labem inscenací Woody Allena Sex noci svatojánské. Soubor v režii Aleše Dvořáka převyprávěl autorův příběh parafrázující Shakespearův Sen noci svatojánské. Zůstal však skutečně pouze u převyprávění tou nejpřímočařejší formou. Nic z imprese a podloží Allenova textu se na jeviště, bohužel, nedostalo. Nedůsledné typové obsazení, již předznamenané nedostatečné budování dramatických situací, problematický temporytmus inscenace a závěrečné sklouznutí do plakátovosti způsobily, že ze zprávy o existenci neviditelného světa, o nepředvídatelnosti a zázračnosti lásky, o nutnosti využít každého okamžiku k plnohodnotnému bytí etc. zůstalo pramálo. Diváci se přesto bavili. Většinou díky hereckým kreacím Libora Mošnera v roli Adrewa a Věry Pečenkové coby Adriany.
ZLOM VAZ PO DRUHÉ se v roce 2002 vydařil, stejně jako ten první. Ledacos se vylepšilo. Účastníci přehlídky pocítili zájem města. Byl dostatečný prostor pro porady poroty a rozborové semináře k jednotlivým inscenacím přehlídky. Dramaturgická skladba přehlídky obsahovala dva autorské počiny členů souborů, dvě hry se zpěvy, jednu divadelní klasiku – italskou renesanční komedii a dvě tragikomedie amerických autorů. S výjimkou jediné hry se zpěvy (Slaměný klobouk) se jednalo o hry na amatérských jevištích nově objevované či málo frekventované. Ze sedmi her (vystoupení) nesly tři závažná témata, čtyři pak byly z oblasti tzv. zábavného divadla, ale pouze jedna z nich v krystalické podobě. Dá se tudíž říci, že převažovala snaha reflektovat současnou životní realitu na místo pouhé zábavy pro zábavu.
Nelze konstatovat, že umělecká úroveň inscenací s druhým ročníkem přehlídky stoupla, nelze ani říci, že by se proměnila opačným směrem. Myslím, že je srovnatelná s tím, co jsme viděli na ZLOM VAZu poprvé, jen s tím rozdílem, že se tentokrát neobjevila dramaturgicky a provedením natolik zajímavá inscenace, kterou by bylo možné nominovat k účasti na národní přehlídce. Tentokrát zůstalo pouze u doporučení.
Milan Strotzer