POUZA, Ludvík: Herci navázali na tradici tím, že si plácli u slivovice. Klatovský deník, 4. 9. 2009.

Herci navázali na tradici tím, že si plácli u slivovice
Těchonice - V Těchonicích se stejně jako v mnoha dalších obcích v jihozápadních Čechách hrálo ochotnické divadlo od nepaměti.

Byla to přirozená součást místní kultury, které většina obyvatel rozuměla a fandila. Dohromady to dávali většinou učitelé, kteří měli přirozenou autoritu i literární přehled. Podobně tomu bylo i v Těchonicích, které bývaly docela velkou obcí s více než 300 obyvateli, školou, farou, dvěma hospodami a vinárnou. Existoval zde spolek J.K.Tyla a hrálo se klasicky v hospodském sále. V současném zákulisí mají těchoničtí ochotníci na zdi fotografii posledního souboru a na půdě bývalé hospody dokonce torza starých kulis. Divadlo v Těchonicích ale žije i v současnosti, a to díky Petru Oukropcovi, se kterým jsme si o Těchonicích a jejich divadle povídali.

Vy nejste rodákem z Těchonic, kde jste se tam vzal?
S manželkou jsme se tam před deseti lety přistěhovali do bývalé hospody na návsi. Bylo to pro nás osudové završení docela dlouhého a pečlivého hledání místa, kde chceme spolu žít a mít rodinu.

A tam jste přišel na nápad začít hrát divadlo?
Náš dům jsme opravovali od začátku s vědomím, že původní hospodský sál musíme nechat jako prostor, kde bude možné občas něco malého uspořádat a pozvat sousedy. Cítili jsme jako přirozené, že původně veřejný prostor, kde se tancovalo, hrálo, vdávalo, loučilo i usmiřovalo, musí zůstat otevřený a přístupný. Každá rodina ze vsi i okolí má z minulosti k našemu místu nějaké vzpomínky. Nejdříve jsme dělali drobné akce, například promítání, výstavu nebo koncert a já se zároveň snažil s pokorou „náplavy“ poznat sousedy a okolí. S myšlenkou zkusit zahrát divadlo přišel soused Jára Soušek a jako první jsme oslovili jeho vrstevníky, silnou a skvělou partu z Těchonic a Žďáru. Na památné první zkoušce hry Ze života hmyzu v chaloupce u Ládi Šiply ve Žďáře jsme si při domácí slivovici plácli.

Jaký byl vývoj spolku dál?
Poprvé jsme hráli dvě představení v narvaném sále bývalé hospody, herci nastupovali na jeviště z naší kuchyně, takže náš tehdy jednoletý syn si dodnes myslí, že je normální večeřet u stolu s motýly nebo hovnivály. Představení se povedlo, byl to pro nás takový šok, že jsme se rozhodli pokračovat a přestavěli naší stodolu na stálou ochotnickou scénu. V začátku nás podpořila nadace Via a hlavně ochotníci svojí prací a šikovností. Nyní fungujeme jako občanské sdružení Zmrzlík, já jsem trochu despotický předseda a impresário, kterého však naštěstí koriguje rada starších, rada mladších i otec zakladatel Jára Soušek.

Kolik her máte za sebou?
Letos hrajeme osmou sezonu. Každý rok uvádíme novou hru. Jedna premiérová série první a druhý víkend v květnu, kdy je v Těchonicích pouť na sv. Filipa Jakuba, a derniéru odehrajeme vždy na začátku září. Herců a hudebníků prošlo naším souborem více než sto a naprostá většina z nich zůstává, a pokud zrovna v sezoně nehrají, tak alespoň pomáhají s občerstvením nebo opékají topinky.

Kde a jak často zkoušíte, kde berete kostýmy, kdo dělá scénu, kulisy?
Zkoušíme od ledna do konce dubna nejdříve v sále, a když se trochu oteplí, tak ve stodole. Musí nám na vše stačit celkem čtrnáct zkoušek. Kostýmy navrhují a šijí Mirela Tůmová, Martina Smejkalová a Anička Marešková. Scénu staví Pavel Strnad, Jára Soušek a já jim pomáháme držet kladivo, šroubovák nebo štafle.

Jste jeden z mála ochotnických souborů, které mají vlastní orchestr a kteří využívají v představení i živá zvířata...
Hudba je nesmírně důležitá a k divadlu podle mne patří stejně jako herec, a to pokud možno v živém provedení. Mám to štěstí, že ve Žďáře má chalupu Kateřina Petříčková, která vedle své hlavní vědecké profese hraje skvěle na klavír a cítí to stejně jako já. Další zásadní posun přišel s Pepou Babkou z Roupova, který pro náš muzikál Dáma na kolejích dal dohromady velký Big Band. Vážím si toho, jaké skvělé muzikanty k nám přivedl, a že se vracejí.

Zvířata jsme potřebovali do představení Zkrocení zlé ženy, které jsme si přenesli do cirkusového prostředí. Mimořádně nadaná a pečlivě vybraná zvířata jsem krotil osvědčenou metodou: od každého živočišného druhu musíte mít pouze jeden exeplář a ten vás musí přijmout v raném věku jako adoptivního rodiče. Povedlo se a představení odehrála v překvapivé kondici lama, slepice, kachna, prasátko nebo třeba fretka. Nechyběl ani králík v klobouku. Lama nám nakonec zůstala napořád. Asi nelze opustit adoptované dítě, dokonce ani potom, když na vás s gustem každé ráno plivne.

Vaše představení jsou vyprodaná, těší vás to?
Těší nás to a je to pro nás ohromný závazek. Náš ochotnický spolek zároveň jako obranu proti vlastnímu vyhoření hraje vždy jen omezený počet repríz. Aby bylo divadlo zábavné pro diváky, musí nejprve bavit nás samotné. Jsme stále jen ochotníci a nevěnujeme se divadlu celý rok.

Kolik máte členů dnes a kdy vás opět můžeme vidět hrát?
Letos hrajeme grotesku Malá opice na motivy Miloše Macourka a jeho knihy Žofka. V příběhu se objeví na padesát ochotníků včetně dětí a hudebníků. Hrajeme 4. a 5. září a vstupenky ještě máme.

Už víte, co bude na vašem repertoáru příští rok?
To prozradím nejdříve našemu souboru, ale až na našem výročním vánočním večírku. Divákům to prozradím začátkem roku na naší nové internetové adrese zmrzlik.net.

Kdo píše hry a kdo u vás režíruje?
Hry vybírám a upravuji sám. Nastudování neříkám režie, pro všechny jsem hlavně impresário.

Radí vám ve vaší práci někdo?
Neberu to jako práci. Máme radost, že se můžeme potkat na zkouškách, zablbnout si a hledat společně ideální tvar pro naše představení. Když hrajou děti, tak mi hodně pomáhá Katka Valtrová. Pomáhá i Markétě Šlachtové, která u nás odehrála nejtěžší ženské role.

Neuvažujete o tom, že byste se zúčastnili nějaké přehlídky?
To v našem případě nehrozí. Představení je úzce spjaté s divadelní stodolou, a jak naši návštěvníci vědí, divadlo u nás prochází i žaludkem. Naši ochotníci rádi divákům vaří a servírují různé dobroty. Letos například podle receptu z Burgundska budeme servírovat originální žďárské šneky… Ne, necestujeme a ani nemáme podobnou ambici.

Co vám divadlo dává, proč to vlastně děláte?
Přemýšlím o tom stále a znova a hlavním mým motorem bude asi upřímná radost z toho, čeho všeho je ochotník nakonec schopen. Jak se dokáže divákům odevzdat a předat jim svoji radost a energii. Mám ten náš široký soubor upřímně rád, rád s nimi zažívám každou euforii a zároveň vím, že k ní vede občas i docela tvrdá práce a ohýbání se na zkoušce. Ochotníka si pro sebe definuji jako odvozeninu významu ochotný. Ochotný ke všemu a ke všem.

Kdo je nejmladší m a kdo třeba nejstarším členem souboru?
V našem souboru je kupa dětí. Například Ester Valtrová hrála hlavní roli v Malém princi, když jí bylo sedm a učila se teprve číst… Kdo je nejstarší netuším, ale určitě nejváženější je naše babička a moje tchyně Jindřiška Hurychová, která hraje ráda různé menší role (naposledy například je z ní dědeček Florián Orangutan) a hlavně má na starosti předprodej vstupenek.Všichni jsou úžasní herci a mám je všechny moc rád.