ZAJÍC, Vladimír: Perlení v magických mantinelech 2002. AS 2002, č. 1, s. 9 - 11.

PERLENÍ V MAGICKÝCH MANTINELECH 2 0 0 2

Pořádalo Občanské sdružení TATRMANI & Kulturní dům BECHYNĚ.
Šéfoval Josef Brůček, nijak se nešetřil, takže po prvních šesti (6!) hodinách teatrologického maratonu ulehl a už nevstal. Nastoupily jeho kolegyně.
O občerstvení v divadelním klubu se staral domácí soubor LUŽNICE.
Nakladenou materii - dle PhDr. M. S. - shrnovali a kompostovali lektoři Marie Kotisová & Vladimír Zajíc.
PERLENÍ je ta nejlepší možná nesoutěžní přehlídka - setkání. Nikdy nezklame, zrovna jako nezklame Josef Brůček, který hned zpočátku všem objasní oč půjde. Ještě než zazní první slova dramatického umění rozdá diplomy a ceny přesně podle nejstaršího systému spravedlnosti: Co si vytáhneš to máš! Načež se všichni těší na Diplom Nejlepší z nejlepších souborů, a nijak nevadí, že první i poslední jsou na tom stejně, neboť do rohu Fortuny si sáhne každý. Takže ti, kdož jsou zde poprvé nebo pochybují, ihned pochopí, že půjde o divadlo jako takové. PERLENÍ názorů na inscenace, vypouštěním perel o představeních, je především záležitostí členů hrajících souborů a seminaristů, a lektoři pouze shrnují, co bylo naneseno, drobně podle potřeby dodají nějakou tu ingredienci a snaží se naformulovat zobecnění, které by prospělo všem. I roku 2002 se tak, krom jedné výjimky, událo.
Nyní pěkně popořádku, jak v únoru praštěla bechyňská divadelní prkna.
DS Vicena Ústí nad Orlicí - Didier Kaminka: OSAMĚLOST FOTBALOVÉHO BRANKÁŘE. Soubor se nedostavil, na telefonní urgence v páteční podvečer nereagoval, takže lze jen doufat, že se jednalo o neslušnost, a ne o tragickou příhodu. Přesto nikdo ošizen nebyl, neboť o čem Brankář je, nám slovy vypravěče a úspornými gesty velkého loutkáře zprostředkoval Brůček Josef. Inu, umí.
Divadlo KÁMEN Praha - Petr Macháček (drobná přípomoc Jean Michel Ribbes): VELKÉ PÁKY aneb TŘI OBRAZY O RADOSTECH ŽIVOTA. Jako obvykle při zhlédnutí produkce divadla KÁMEN se nutně musím ptát, čím Petr Macháček & company současné amatérské divadlo přesahují, a kde mu ještě nejsou dostatečni. Přesah je stále evidentnější v textové rovině, i když číst Macháčkovy zkratky jmen postav a tezovité scénické a technické poznámky jsou někdy kamenolom. Na druhou stranu nutno uznat, že při četbě se zkratky stávají vyjadřovacím prostředkem literatury (možná od autora nechtěně), a když vklouznete pod štěrkovitý povrch, ukáže se, že patří k tématu, že vypovídají o postoji autora, který o životě píše svérázný, ale ve stylizaci a v nabídce dramatických situací výrazně realistický obraz současnosti. Jestliže lze říci, že obrazné prostředky, přes které je sdělován obsah, jsou hyperbolizované až do absurdna, hned je nutno dodat, že v žádném případě nelze hovořit o absurdním divadle sui generis. Naopak, jde o divadlo pevně rozkročené na realitě a nad realitou, a pokud je nutné nějaké zařazení do stále volnějších žánrových mantinelů, pak pro směřování divadla KÁMEN navrhuji vzkřísit pojem neorealismus. Nedůstatečnost společnosti KÁMEN se zatím projevuje v jevištní realizaci, byť je zřejmé, že soubor vespolně respektuje to, o čem chce hrát. Schází však strukturalizace vyjadřovacích prostředků, ujasněnost režijních a hereckých nástrojů směřujících ke sdělení. Nejde dokonce ani o to, zda zvolený princip vizualizace textu je optimální či ne, ale o to, že není zcela divadelně naplňován, že na divácích zůstává příliš velké břímě dotvořit si v sobě to, co od tvůrců pouze naznačeno. To se týká i principu pojmenování prostoru a vztahu k němu, abychom se orientovali kde jsme a proč. U minulé inscenace BUCHTY vadily zmiňované „chyby“ méně, neboť šlo o velký příběhový oblouk. Ale vystavět významový oblouk u aktovek je obtížnější.
Co PÁKY, LEVÁ RUKA a ULICE sdělují, nemá smyslu zde vyprávět. Jsou o nás a o současnosti. O míjení se, hledání, volání o pomoc, o strachu z bytí a nutnosti vyrovnat se se svobodou individuality vnitřní i vnější. Nejsou pesimistické, jak se může zdát, neboť jsou také o svobodné vůli, o schopnosti postavit se životu, nebát se, etc. Nejsou pesimistické, neboť text obsahuje možnost uchopit jej - přes všechny nutné a reálné konkrétnosti scénografické - v jistém typu nadsázky, kdy přes smích budeme polykat slzy. Lecos by nás tak víc zasáhlo a potrápilo, lecos víc potěšilo, a katarze by mohla být pěkně bolavá. Avšak, byli bychom více očištěni a vykoupeni.
Snad mi, vážení čtenáři, prominete, že jde o uvažování poněkud rozměrnější, než bude o ostatních inscenacích. Důvodem je v tomto případě fenomén autorského divadla se vším všudy, a také zvědavost, co bude dál. Co nového přinese další text a kam se pohnou jevištní prostředky, které nejsou neumětelské z podstaty - byť občas tak vyhlížejí, a byť občas skutečně nedůstatečné jsou. Neboť KÁMEN jako by otevíral zkušební jevištní polygon, zda pro svůj druh neorealistického textu lze najít neobvyklé - čti neočekávané - vyjadřovací prostředky a řešení situací. Aspoň mně se to tak jeví, ale možná jim příliš fandím, a přání je otcem myšlenky. Jisté v tuto chvíli (únor 2002) směrem k divadlu Kámen je, že metafora, obraz tématu, může v divácích vzniknout pouze přes důsledné zacházení s konkrétní rekvizitou, a následně pohyb divadelního znaku. Například imaginární rekvizity jejich divadelnosti v žádném případě nesvědčí. Zajisté být mohou, ale až na konci řetězce pohybu znaku, nehledě na to, že herecká vybavenost souboru je stále ve vývoji. Vývojem myslím schopnost zaujímat jasný vztah ke konkrétní rekvizitě, a následně proměnou vztahu, jednáním, z konkrétního předmětu učinit metaforické označení tématu. Ale už dost. Těšme se, co KÁMEN dovalí příště, a že jednou bude vše v rovnováze ke spokojenosti tvůrců i parcipientů.
Česká premiéra DIVADLA (bez záruky) PRAHA - Eric Emmanuel Schmitt: NÁVŠTĚVNÍK! Říci, že jde o zajímavý, rajcovní text, je málo. Jde o text vrstevnatý, a jestliže inscenátoři dokáží nejen rozšifrovat, ale i zobrazit všechny plány autorem nabídnuté, budou se bavit diváci nenároční i velmi nároční. Ti první příběhem s tajemstvím, ti druzí skutečným i metafyzickým hledáním čehosi, co nepřesně nazýváme Bůh. Neboť o hledání jistoty v nejistotě, o tápání za světlem v době vymknuté z kloubů (což je v důsledku každá doba v níž žijeme), v tomto textu kráčí. Jde o možnost nalézt bod bytí, o který by se jedinec člověk i jedinec lidstvo mohlo opřít. Jde o pátrání po bodu, z něhož bychom mohli pohnout světem, svou představou světa a nás v něm, bez ohledu, zda to nad námi nazveme Bohem, Nadjá, Entitou, etc. Téma je varírováno a rozvíjeno řadou narůstajících ypsilonovitých křižovatek buď anebo, křižovatek plných tajemství a neuchopitelné reality, která stále mění tvář. V textu objevíte témata navrstvená a do sebe propasírovaná jak naplaveniny po potopě světa. Téma lhaní světu, vědomé i nevědomé nalhávání sobě, téma jistoty, nejistoty, jisté víry, až třeba po možnost minout Boha nebo nutnosti Bohu odpustit. DIVADLO (bez záruky) PRAHA zajisté vědělo, co má v ruce. Jiná věc je - podle jevištního provedení - kolik toho skutečně vědělo a kolik toho možná nedokázalo sdělit. V Bechyni všichni s napětím sledovali, jak se příběh setkání Sigmunda Freuda s Bohem a gestapem bude odvíjet a jak skončí. Co je pravda? Co představa? Co možnost, která se může pravdou, rozuměj skutečností, stát. Co vnitřně provede s osobností okamžik, že víru nalezla, ztratila, nebo o ní pochybuje. Jenže, a to je problém, převážně jsme si zmiňované napětí odnášeli ze složky textové. Ze slyšeného, a ne z viděného a slyšeného. Přitom bylo poznatelné, že režie i interpreti mají na víc. Proč nedošlo k zásadnějšímu zdivadelnění, jsme se v diskusi nedopátrali. Z jevištní realizace pouze vyplynulo, že nebyla naplněna artikulace jednotlivých motivů a z nich vystavěných situací, které mají postavy příběhu i diváky stále znejisťovat, neustále je nutit korigovat představy i přesvědčení. Postavy i diváci musí, měli by být, neustále konfrontováni s postupně odvíjející se realitou na jevišti a svými představami a přesvědčeními naskakujícími napříč časovými souřadnicemi. Tato skutečnost je v realizaci zatím latentně ukryta, ale není zveřejněna režijně a následně herecky. Avšak možná už v okamžiku kdy tento příspěvek budete číst, DIVADLO (bez záruky) PRAHA poskytuje záruky, že je mnohem, mnohem dál.
A nyní trochu odlehčení.
DS Prácheňská scéna Písek - Jan Drda: HRÁTKY S ČERTEM. Šanžepaséjakjendotoho, a to všechno na jeden nádech. Inscenace záměrně a přiznaně vychází z filmové podoby této pohádky-nepohádky, z podobenství pro dospělé. Týká se to vymakané výpravy a kostýmů, občas i verbálního projevu a řešení situací. Soubor tím, že snaží snížit věkovou adresu diváka (určeno dětem od 5 let), se dostává, možná nevědomky, do nezáviděníhodné situace. Musí řešit, jak zprostředkovat téma, které směřuje k dospělejším, a dětem přitom nabídnout napětí nebo zajímavost, aby se v příběhu neztratily. Děti spontánně reagují na přímé oslovení, ale jinak povýtce vyčkávají. Ale možná (byť pochybuji), při plném sále dětí s rodiči, mohou být reakce a pozornost výsostně vstřícné. Inscenace trpí, ať už z jakýchkoli důvodů, nevybudováním vztahů. Jedním právě může být strhávání pozornosti diváka na herecký výkon sám o sobě, a ne v oblouku příběhu. Každá postava, ať chce dosáhnout čehokoli, provádí svůj vlastní výšlap většinou bez ohledu na partnery. Tak se stává, že se postavy neposlouchají a existují jen samy o sobě. Vespolné jednání jako takové, tedy proces, kdy z motivů a jejich naplňování přes překážky vzniká vztah a následně téma, se u Hrátek s čertem nekoná. Možná měli písečtí v Bechyni smůlu, možná jsme měli smůlu my, diváci, neboť možnost potkat se v pohádkové výpravě s pohádkou nebyla naplněna jak by si zasloužila. Nebo snad...?
DS Jizeran Rakousy - L. Smoljak, Z. Svěrák: VE SKLEPĚ JE DRAK. Tady byla situace zcela odlišná. Naštěstí, neboť původní text LOCHNESKA je i po zásadní úpravě provedené Martou a Jiřím Franzovými poněkud fousatý. Politická alegorie z něho čouhá jak sláma z nerudovského slamníku a prvoplánové parůžky vystrkuje vzájemná pomoc a laskavost lidí podobně postižených. Takže při přečtení textu obavy, cože se to na jevišti bude dít. A ono se skutečně dělo, ale překvapivě v dobrém. Byli jsme svědky slušných hereckých výkonů ve smyslu sdělení přímočarého i obrazného, co která postava chce, co potřebuje a co jí trápí, a proč vyhledala pomoc psychologa. Byli jsme svědky převážně srozumitelně vystavěných vztahů vyplývajících ze vzájemného jednání, takže v rovině divadelní pravděpodobnosti bylo zřejmé a uvěřitelné, proč postavy procházejí proměnou od nejistoty k jistotě, proč se spojují k dosažení cíle. Pochopili jsme i náhle probuzenou laskavost a porozumění. Jistě, lze namítnou, že při trochu větší rozvaze na počátku zkoušek mohla být hravost, která je v inscenaci jako vyjadřovací prostředek vhodně používána, podána jinak. Nejen jako prostředek, ale i jako téma příběhu-pohádky, a tehdy by určitě i výsledek byl daleko zajímavější. Dobře vím, že snadno se řekne, ale hůře je obě polohy hravosti jevištně provést. Určitě však stojí za to, aby herci byli pozornější k jistým dovednostem, kterými své postavy prezentují, a kterými zároveň sdělují, co je trápí. Jeden příklad za mnohé: Kouzlení Hromdopoličky je ukázáno, ale pak pouze vykonáváno bez víry v to, že se to jednou přece musí povést. „Nedostatek víry“ se tak přenáší do hlediště, jsme ochuzování o rozměr příběhu postavy, ale především o smysl a průběh příběhu jako takového. Peripetie nám nejsou nabídnuty, nejsou tudíž očekávány, netěšíme se. Toť škoda! Na druhou stranu jeden kladný příklad za všechny směrem k výkladu a realizaci postavy. Řeč je o dvojhlavém Drakovi, jehož vizuální podoba vychází z lochnesky. To, jak se baví předek draka se zadkem draka, obrazně i doslovně, je úchvatný. Přesné slovní a gestické a mimické jednání, na kterém jsou vystavěny gagy. Dále nádherná rozpolcenost na pragmatický, flegmatický, a anglickým humorem oplývající zadek, a na rozjívený, hravý a stále zvědavý a chtivý předek. Vznikají tak parádní okamžiky i situace. Naštěstí Drak netrčí jako klaunská čísla, ale je součástí vztahů a příběhu. Na inscenaci by šlo mnohé a mnohé vylepšit, aby snad nevznikl dojem, že vše už nalajnováno, ale je zřejmé, že soubor skutečně divadelně myslí o tom, Co a Proč a Jak. To ostatní je záležitost dovedností a zkušeností, jako příkladně fixace, aby se nerozpadal temporytmus. Toto představení může vést výsostnou komunikaci mezi jevištěm a hledištěm, a naopak, může klidně ztratit řeč, protože nedokáže chytit dech. Nakonec, soubor tuto zkušenost potvrdil, pročež za upřímnost mu náleží vlajka na počest.
DO Tyl Bakov nad Jizerou - John Patrick: RAJČATŮM SE LETOS NEDAŘÍ. Soubor jsme před dvěma lety viděli s nedostižně provedenou fraškou, takže velké očekávání, jak si poradí s hyperbolizovaně sepsanou konverzačkou, která v sobě nese odkazy na societu, která u nás není až tak samozřejmá, takže se některé špílce i situace nemají oč v divákovi opřít. To je ostatně, soudím, důvod, proč povětšinou inscenace této hry sklouzávají do exhibice dvojrole hlavní postavy. Bakovští miniaturizovali dramatický prostor venkovského sídla televizní divy, což je výtečný nápad, který jde naproti tématu. Jde naproti i hereckému jednání, které má náhle řadu hmatatelných překážek, takže přes ně - jejich překonáváním a používáním - snadněji může sdělovat. Lze konstatovat, že hra je vyložena, herecké dispozice zřejmé, pouze od premiéry k bechyňské x-té repríze se ztratila ukázněnost. To, co má být na jevišti provedeno v podobě víc skutečné než sama reálná skutečnost, je prováděno systémem vyrábění humoru a občasného tlačení na pilu. Neskutečnost dění, která má v divácích vybuchnout smíchovým atakem v okamžiku, kdy, sledují co za nesmysl se zcela vážně děje na jevišti, nebo v okamžiku, kdy jim přes postavu zpětnou vazbou hereckého projevu dojde, co se to událo a jak je to postavami chápáno, byla neukázněností anulována. To, co je typ, tedy to, co je stavěno zevnitř, se občas ukazovalo skoro jako šarže, tedy jako to, co je stavěno jen zvnějšku, a snadno mohlo dojít k prolomení hranice vkusu do pitvoru. Naštěstí se tak nestalo, i když postava venkovského retardovaného mládence k tomu měla blízko. Výtečný rys neustálého přemílání rty, který ukazuje na vnitřní pochody nejistoty, byl postupně zveličován až do šklebu, včetně gestiky celého těla. Tím se stalo, že jsme bohužel nezažili mládence, který je „obchodně zdatný“, který o sobě mnohé ví, včetně toho, že jeho jedinou šancí je, že své nedostatky ukryje pod chováním a občas i jednáním, jímž napodobuje své „normální“ spoluobčany. A přece právě ze střetu představovaného, možného a jevištně provedeného se rodí smích - ne výsměch. Potom, i když se mládenci smějeme, jdeme s ním, fandíme mu, občas se v něm dokonce vidíme, takže jsme rádi, že z nás snímá hříchy, neboť zkouškou života prochází za nás. Podobně máme možnost se smát a nárazově identifikovat i s ostatními postavami. Šlo by dále konkrétně pojmenovat nepřesnosti jednání dalších postav, ale v případě bakovských si skutečně myslím, že by to bylo zbytečné. Že vědí co se stalo, a nejen proto, že to při diskusi pojmenovali. Hlavně si myslím, že inscenaci dokáží zkáznit, dodat ji vnitřní i vnější řád, protože v půdorysu výkladu je záměr zřejmý. Záměr, který by měl, určitě musí vyjít.
Divadelní spolek praotce Čecha Roudnice nad Labem – NAROZENINY. Volně podle skeče J. B. Priestleye sepsal Petr Diviš. V názvu mi schází Malý Velký Říp, ale třeba se ještě dočkám. Text svým žánrovým provedením rezignuje na obraznost a pouze popisuje a přímočaře pojmenovává co a jak. Má podobu až banální. Tedy, každopádně by banálním byl, pokud by byl vzat vážně, a ne jako číslo v kabaretu. Na jednu stranu si činí legraci z věčně módního a mondéního trendu stěhování duší, na stranu druhou, v duchu filosofie J. B. P. ukazuje jisté nešvary a nabízí jejich řešení tím, že v nich lidem vyválí nos jako štěněti v loužičce. Přísloví: Co nemáš rád, nečiň druhým, je sice chvályhodné, ale co s ním na jevišti? Kdyby u nás agitka neměla pejorativní zvuk, šly by Narozeniny žánrově označit za komediální agitku o vztazích v rodině, z čehož se odvinula i realizace. Jiří Roth jasně pochopil co si skeč žádá a zavedl na jeviště živou kapelu. Ta parádně hraje skladby, funguje jako scénická hudba, koná zvukové efekty. Přiznává ji tím, že ji ukazuje mezi kulisami pokoje, ale za diskusi a zkoušku by stálo, zda ji neukázat zcela (jako při děkovačce) a nepřiznat prostředí kabaretu. Možná, že pak by se souboru příběh lépe hrál a divákům lépe přijímal, neboť nadsázka jako startovací rampa by byla zřejmá. Nelze říci, že by soubor nebyl disponován, pouze je otázka, jaké herecké prostředky zvolit a udržet po celé představení. Představení bylo nejpřesnější, nejzajímavější, když vědomě využívalo klišé, vzhledem k obecným představám, jak to v rodinách asi funguje, jak postavy vypadají a jak jednají. Klišé používal a dodržoval otec, a částečně matka s paní Liškovou (jak co bylo vědomé je interní záležitost pouze souboru). Syn a dcera byli herecky dobří. Pouze postavy vykládali, byť opět dobře, psychologicky. Jenže text Narozenin má jiné zákonitosti, takže, když se realismus neměl oč opřít, došlo nutně k ventilaci v podobě přehrávání. Tato inscenace je nejspíše na rozcestí, co dál. Scéna je přesná, kapela taktéž, některé postavy ... a jsme u toho. Režie se nyní musí rozhodnout co přesně chce inscenací sdělit a proč. Od rozhodnutí se budou odvíjet výrazové prostředky herecké, ale i režijní řešení situací a motivování rychlých proměn uvnitř nitra postav, tedy uvnitř příběhu. Není co závidět, takže, praotci, Zlomte vaz!
Závěrem PERLENÍ dovolte povzdech: Achich ach!, nad objektivitou českých novinářů, která se tak těžko hledá i v roce 2002. Řeč je o článku Aleny Šatrové, který vyšel 31. ledna tohoto roku v novinách TÁBORSKO pod titulkem Snem mládeže je klasická zábava. Sice není definováno, co klasická zábava mládeže je, ale v tomto případě jde o nepodstatnost. Článek začíná, jako by obě strany - Josef Brůček za Kulturní dům, a s jeho kulturou nespokojená mládež v Bechyni - dostaly stejnou šanci se vyjádřit. Avšak, kdeže loňské sněhy jsou. Na konci článku novinářka hrozí ukazováčkem: Ty, ty, ty! Ty zlý Brůčku, nezeptal jsi se (dokonce je i jmenuje) těchto našich mladých lidí co chtějí, jinak bys věděl, že chtějí dýzu! Když pominu fakt, že explicitní i implicitní indicie poukazují k tomu, že článek byl nejspíše objednán discolobby, je zcela mimo chápání, že se novinářka nezastavila v redakci MĚSTSKÉHO ZPRAVODAJE a nesháněla další informace, nebo si neověřila jistá fakta. Mohla si třeba přečíst článek Něco o lidském smogu a kultuře, ve kterém Josef Brůček bilancuje kulturní rok 2001 v Kulturním domě Bechyně. Přinejmenším by lecos nenapsala, nepoužila, nebo se pokusila definovat, cože to ten sen klasické zábavy mládeže vůbec je. Ale možná, že jsem bláhový optimista, a je jedno, kdo co může dokázat a co doložit. Důležité je, že snažší je špinit než chválit. Každopádně se to lépe prodává.
Takže, toto bylo mé smutné soukromé PERLENÍ, a za lektorský sbor přeji Kulturnímu domu Bechyně Josefa Brůčka a Pepovi dalších tisíc let, a aby mu nedošly jeho skvělé nápady a síla je uskutečnit. Mluvím o síle, protože odvahu Pepa má od chvíle, co se narodil!
Vladimír Zajíc