RICHTER, Luděk: Dospělí pro radost dětem v Havlíčkově Brodě - Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 41 - 42.

Svébytnou kapitolou celé přehlídky se staly Tři zlaté vlasy děda Vševěda českokrumlovského Divadelního klubu. Na scénu vskotačí tři sudičky (jedna vousatá, mužská, s culíky za ušima a nad čelem), zapějí rozvernou píseň, uhlíř bez velkého citového vzruchu oznámí králi, že novorozencova matka zemřela, sudičky (jedna z nich téměř klečící na královi) vykřičí své proroctví a vzápětí se uhlíř v komediální nadsázce snaží za svého synka vylicitovat co největší částku. Už po pár minutách má divák pocit fraškovité parodie. Proč ne dozvíme-li se ve jménu čeho a čemu se to inscenátoři smějí či posmívají. Ale to se nedozvíme. Problém není v pohledu na život, který nám snad chtějí inscenátoři ukázat. Problém je v tom, že ho nedokáží divadelně zpracovat. Není totiž sděleno, proč je ta která postava v tom kterém okamžiku taková, jaká je, a o chvíli později jiná: proč například po Plaváčkově narození král nechce, aby byl zahuben, a po svatbě (došlo k ní?) ano, proč Plaváček princeznu chce a vzápětí se snaží vytratit, proč přináší odpovědi od Vševěda, když totéž poradil tazatelům hned při prvém setkání už sám? Stejně tak není jasné, proč se jednou hraje herecky a podruhé stínohrou, proč je děd Vševěd vlastně jen konstrukce z trubek, nebo k čemu je dobré ono divadelní zcizování. Jasné je jen jedno: k smíchu je všechno a všichni, všichni jsou zlí, pozitivní není ani jedna postava, ani jeden čin, ani jedna hodnota. Pro děti to opravdu není. A nejsem si ani jist, zda pro dospělé. Neboť ani svrchu uvedené tvrzení o zlém světě a lidech nemůže jako divadelní sdělení ve své jednotvárnosti bez jakéhokoli kontrastu, kontrapunktu, protisíly a vývoje fungovat. Argument, že v životě je možné cokoli a umění je vlastně obraz života, je pomýlený. Umění je svébytný obraz života ale právě že obraz: výběr skutečností, který dává určitý význam a smysl. A mají-li inscenátoři nějaký záměr, musí ho divadelně sdělit, v čemž jim některé prostředky pomáhají a jiné překážejí. Čímž mířím k otázce, proč si pro svůj skrytý záměr vybrali zrovna pohádku a proč zrovna tuhle. Je-li to jedno a žádná souvislost mezi dějovým a tematickým základem předlohy a jejím zamýšleným sdělením být nemusí, máme ušetřeno spoustu práce: nemusíme při výběru předlohy nic moc hledat, neboť čímkoli lze říci cokoli.