ŠOTKOVSKÝ, Jan: Standard? Nadstandard! – Wintrův Rakovník 2009. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 18 - 20.
Standard? Nadstandard! – Wintrův Rakovník 2009
Jan Šotkovský
Podstatné řekněme hned na začátku: letošní Wintrův Rakovník se vydařil. Nejen (již po x-té) precizní organizací a tradičně příjemným prostředím, nejen i na zdejší poměry překvapivě vysokou návštěvou všech soutěžních představení, ale zejména vysokou divadelní kvalitou. Z osmi soutěžních představení jich dobrá polovina jednoznačně překročila průměr běžné amatérské produkce a domníváme se (píši-li my, myslím porotu, tvořenou letos dvěma Milany – Schejbalem a Strotzerem, dvěma Kateřinami – Baranowskou a Fixovou a mou maličkostí), že všechna čtyři nominovaná či doporučená představení snesou kontext přehlídky národní.
Leč popořádku. Než se vzneseme k vrcholům, pozdržíme se na chvíli v nížinách. Ty reprezentovalo na přehlídce především Manželské vraždění Erica Emmanuela Schmidta v podání DS Tyl Kutná Hora, které nepředstavovalo o mnoho více než v monotónním temporytmu dvojicí interpretů kultivovaně sdělený, jevištně nevyložený text hry. O patro výše pak stála trojice produkcí. Za prvé Prázdniny snů Francise Joffa od DS Vojan Libice nad Cidlinou, v nichž si nesporně mimořádně disponovaný soubor podrazil nohy dramaturgickou volbou textu, na němž by se daly školsky demonstrovat všechny nectnosti technicky podprůměrně psané bulvární dramatiky. Za druhé Blázinec Pavla Němce a jeho BANDY Benešov, pozoruhodný pokus autora a režiséra Pavla Němce o poetiku modelové, jevištně záměrně minimalisticky ztvárněné hry a là Divadlo Kámen – pokus, který se bohužel opřel o dějový materiál, který by spíše příslušel komunálně satirickému skeči. Konečně Polib tetičku Simona Williamse Slánské scény Slaný představovalo v podstatě standardní amatérskou produkci komediálního typu, trpící zejména nedůsledným výkladem vztahů a absencí setrvalého tlaku situace na protagonistu, conditio sine qua non každé situační komedie.
Nyní k trojici představení doporučených. Divadelní soubor při TJ Sokol Lázně Toušeň uvedl na Wintrově Rakovníku inscenaci Gozziho hry Král jelenem inscenaci nesporně inteligentní a zábavnou, která si s nelehkým a na amatérských jevištích nezvyklým žánrem poradila nápaditě a s vkusem. Přesto se nevyhnula jistým problémům. V první (dějově) nekomplikované půli dokázala přesně a přitom nikoli přehnaně načrtnout typy postav, vytvořit řadu zdařilých lazzi a upoutat pozornost i několika osobnostně sugestivními výkony. Šlo zde vskutku o svižnou, režijně dobře vybudovanou zábavu, i když ne u všech členů souboru působí hravost, jež je hlavním tématem většiny situací, stejně spontánním dojmem. Problémy inscenace se výrazně vyjevily v polovině druhé, která má dosti komplikovanou zápletku (přiznejme si, že i u Gozziho až překomplikovanou). Režie zde opustila do té doby důsledně antiiluzivní klíč a komediální rozehrávání situací a začala pouze ilustrovat příběh, aniž by nás v něm dokázala dostatečně zorientovat. Ale znovu opakuji – inscenace nápaditá a zábavná. Doporučení na třetím místě.
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav vyšlo ve své inscenaci PÍT ČI NEPÍT aneb Oč tu vlastně běží z hry Janusze Głowackého Fortinbras se opil, přetvořilo ji však k nepoznání. Místo pochmurné existenciální absurdity nastoupila přímočará travestie, kdy vazba na Hamleta je především záminkou k rozehrání více či méně sofistikovaných narážek typu „plavkyně Ofélie“. A tato travestie, tento středoškolsky (to nemíním pejorativně) vypláznutý jazyk na klasické dílo (viz typický gymnaziální humor v duchu hlášek jako „Martin Luther, to je king“), se stal v podstatě jen půdorysem lidového kabaretu, který se pohybuje přímočaře od fóru k fóru a který záměrně používá vtipů i hlášek nejrůznější kvality, intelektuální náročnosti a úrovně vkusu. Kabaret, který ovšem nemalou část publika strhl svou spontánností, energií a stylovou jednotou. Bohužel Mladoboleslavští v Rakovníku zvolili pro svou inscenaci klasický prostor kukátkového jeviště a nedostalo se nám bezprostředního kontaktu hlediště a jeviště, který je pro kabaret věcí základní a nezbytnou. Doporučení na druhém místě.
Příjemným překvapením přehlídky se stal soubor Opera Žatec s inscenací Mlhavé vyhlídky podle předlohy Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou. Je to inscenace, o níž je třeba s nesporným uznáním říci, že je „udělaná“ – zná a ctí pravidla žánru a dokáže tudíž přehledně a čitelně zorganizovat a naservírovat publiku celý komplikovaný detektivní půdorys Robbinsova textu. A zároveň režisér Jaroslav Wagner ví, že bez výrazné intervence komediálností a černého humoru je samotná krimizápletka řídká a že je třeba ji držet důsledně v rovině crazy nadsázky. Ale že přitom tato nadsázka nesmí svou ulítlostí přebít základní logiku a věrohodnost děje. A byť má žatecká inscenace rezervy v občasných propadech dramatického napětí, poslouží přesto dobře a přesně požadavkům textu, má vkus, vytvoří patřičnou atmosféru a není přeplácaná nadbytečnými popisnými či „humornými“ detaily. Soudím (jménem celé poroty), že to není vůbec málo. Ba naopak. Doporučení na prvním místě.
V Rakovníku byla ona zmíněná dominantní čtveřice inscenací dosti vyrovnaná – a nominované Taneční hodiny pro starší a pokročilé Rádobydivadla Klapý se od ní oddělily jen velice těsně. Zmíněnou Hrabalovu novelu dovezlo v dramatizaci Václava Nývlta, byť jde o přepis formálně poněkud zestárlý a ředící intenzitu Hrabalovy invence, může se stále stát základem solidní, poetické a zábavné inscenace, což jsou všechno adjektiva, která můžeme přiřadit i produkci Klapských. Takže se nakonec smíříme i s tím, že z formálně excentrické, takřka surrealistické novely je dnes na jevišti už „jen“ kabaret, přehlídka vypravěčského umu v stále okouzlujících hrabalovských historkách, že inscenace (režijně nepochybně zručně vystavěná) postrádá formálně a tematicky scelující režisérské gesto a že její epilog se jeví poněkud nadbytečný. Velkým trumfem Klapských je totiž suverénní komediální výkon Jiřího Krause v roli Tanečního mistra, nepochybně nejzdařilejší herecká kreace přehlídky (jen to, že jde o profesionálního herce, zabránilo porotě v ocenění).
A shrnutí na závěr? Nebude. Však se přijeďte do Rakovníka podívat sami. Divadlo pěkné, ceny v divadelním baru mírné, obsluha svižná, děvčata pohledná. A když se divadlo vydaří jako letos...
Jan Šotkovský
Podstatné řekněme hned na začátku: letošní Wintrův Rakovník se vydařil. Nejen (již po x-té) precizní organizací a tradičně příjemným prostředím, nejen i na zdejší poměry překvapivě vysokou návštěvou všech soutěžních představení, ale zejména vysokou divadelní kvalitou. Z osmi soutěžních představení jich dobrá polovina jednoznačně překročila průměr běžné amatérské produkce a domníváme se (píši-li my, myslím porotu, tvořenou letos dvěma Milany – Schejbalem a Strotzerem, dvěma Kateřinami – Baranowskou a Fixovou a mou maličkostí), že všechna čtyři nominovaná či doporučená představení snesou kontext přehlídky národní.
Leč popořádku. Než se vzneseme k vrcholům, pozdržíme se na chvíli v nížinách. Ty reprezentovalo na přehlídce především Manželské vraždění Erica Emmanuela Schmidta v podání DS Tyl Kutná Hora, které nepředstavovalo o mnoho více než v monotónním temporytmu dvojicí interpretů kultivovaně sdělený, jevištně nevyložený text hry. O patro výše pak stála trojice produkcí. Za prvé Prázdniny snů Francise Joffa od DS Vojan Libice nad Cidlinou, v nichž si nesporně mimořádně disponovaný soubor podrazil nohy dramaturgickou volbou textu, na němž by se daly školsky demonstrovat všechny nectnosti technicky podprůměrně psané bulvární dramatiky. Za druhé Blázinec Pavla Němce a jeho BANDY Benešov, pozoruhodný pokus autora a režiséra Pavla Němce o poetiku modelové, jevištně záměrně minimalisticky ztvárněné hry a là Divadlo Kámen – pokus, který se bohužel opřel o dějový materiál, který by spíše příslušel komunálně satirickému skeči. Konečně Polib tetičku Simona Williamse Slánské scény Slaný představovalo v podstatě standardní amatérskou produkci komediálního typu, trpící zejména nedůsledným výkladem vztahů a absencí setrvalého tlaku situace na protagonistu, conditio sine qua non každé situační komedie.
Nyní k trojici představení doporučených. Divadelní soubor při TJ Sokol Lázně Toušeň uvedl na Wintrově Rakovníku inscenaci Gozziho hry Král jelenem inscenaci nesporně inteligentní a zábavnou, která si s nelehkým a na amatérských jevištích nezvyklým žánrem poradila nápaditě a s vkusem. Přesto se nevyhnula jistým problémům. V první (dějově) nekomplikované půli dokázala přesně a přitom nikoli přehnaně načrtnout typy postav, vytvořit řadu zdařilých lazzi a upoutat pozornost i několika osobnostně sugestivními výkony. Šlo zde vskutku o svižnou, režijně dobře vybudovanou zábavu, i když ne u všech členů souboru působí hravost, jež je hlavním tématem většiny situací, stejně spontánním dojmem. Problémy inscenace se výrazně vyjevily v polovině druhé, která má dosti komplikovanou zápletku (přiznejme si, že i u Gozziho až překomplikovanou). Režie zde opustila do té doby důsledně antiiluzivní klíč a komediální rozehrávání situací a začala pouze ilustrovat příběh, aniž by nás v něm dokázala dostatečně zorientovat. Ale znovu opakuji – inscenace nápaditá a zábavná. Doporučení na třetím místě.
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav vyšlo ve své inscenaci PÍT ČI NEPÍT aneb Oč tu vlastně běží z hry Janusze Głowackého Fortinbras se opil, přetvořilo ji však k nepoznání. Místo pochmurné existenciální absurdity nastoupila přímočará travestie, kdy vazba na Hamleta je především záminkou k rozehrání více či méně sofistikovaných narážek typu „plavkyně Ofélie“. A tato travestie, tento středoškolsky (to nemíním pejorativně) vypláznutý jazyk na klasické dílo (viz typický gymnaziální humor v duchu hlášek jako „Martin Luther, to je king“), se stal v podstatě jen půdorysem lidového kabaretu, který se pohybuje přímočaře od fóru k fóru a který záměrně používá vtipů i hlášek nejrůznější kvality, intelektuální náročnosti a úrovně vkusu. Kabaret, který ovšem nemalou část publika strhl svou spontánností, energií a stylovou jednotou. Bohužel Mladoboleslavští v Rakovníku zvolili pro svou inscenaci klasický prostor kukátkového jeviště a nedostalo se nám bezprostředního kontaktu hlediště a jeviště, který je pro kabaret věcí základní a nezbytnou. Doporučení na druhém místě.
Příjemným překvapením přehlídky se stal soubor Opera Žatec s inscenací Mlhavé vyhlídky podle předlohy Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou. Je to inscenace, o níž je třeba s nesporným uznáním říci, že je „udělaná“ – zná a ctí pravidla žánru a dokáže tudíž přehledně a čitelně zorganizovat a naservírovat publiku celý komplikovaný detektivní půdorys Robbinsova textu. A zároveň režisér Jaroslav Wagner ví, že bez výrazné intervence komediálností a černého humoru je samotná krimizápletka řídká a že je třeba ji držet důsledně v rovině crazy nadsázky. Ale že přitom tato nadsázka nesmí svou ulítlostí přebít základní logiku a věrohodnost děje. A byť má žatecká inscenace rezervy v občasných propadech dramatického napětí, poslouží přesto dobře a přesně požadavkům textu, má vkus, vytvoří patřičnou atmosféru a není přeplácaná nadbytečnými popisnými či „humornými“ detaily. Soudím (jménem celé poroty), že to není vůbec málo. Ba naopak. Doporučení na prvním místě.
V Rakovníku byla ona zmíněná dominantní čtveřice inscenací dosti vyrovnaná – a nominované Taneční hodiny pro starší a pokročilé Rádobydivadla Klapý se od ní oddělily jen velice těsně. Zmíněnou Hrabalovu novelu dovezlo v dramatizaci Václava Nývlta, byť jde o přepis formálně poněkud zestárlý a ředící intenzitu Hrabalovy invence, může se stále stát základem solidní, poetické a zábavné inscenace, což jsou všechno adjektiva, která můžeme přiřadit i produkci Klapských. Takže se nakonec smíříme i s tím, že z formálně excentrické, takřka surrealistické novely je dnes na jevišti už „jen“ kabaret, přehlídka vypravěčského umu v stále okouzlujících hrabalovských historkách, že inscenace (režijně nepochybně zručně vystavěná) postrádá formálně a tematicky scelující režisérské gesto a že její epilog se jeví poněkud nadbytečný. Velkým trumfem Klapských je totiž suverénní komediální výkon Jiřího Krause v roli Tanečního mistra, nepochybně nejzdařilejší herecká kreace přehlídky (jen to, že jde o profesionálního herce, zabránilo porotě v ocenění).
A shrnutí na závěr? Nebude. Však se přijeďte do Rakovníka podívat sami. Divadlo pěkné, ceny v divadelním baru mírné, obsluha svižná, děvčata pohledná. A když se divadlo vydaří jako letos...
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.