ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Ostrovský Prima Píseček. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 29 - 30.
Ostrovský Prima Píseček
Alena Zemančíková
Ostrov nad Ohří je zcela mimořádné město. Má dvojí tvář, renesančně-barokní a socialisticko-realistickou. Tohoto města se dotýkaly evropské dějiny od třicetileté války až po poválečnou komunistickou epochu. Přehlídka studentských a experimentujícíh souborů se tedy odehrává v zajímavém prostředí nabitém tématy. Místem jejího konání je Dům kultury, monstrózní stalinistická stavby s monumentálním sousoším na tympanonu, jehož autor, sochař Jaroslav Šlesinger, byl politickým vězněm jáchymovských uranových dolů a v komunistickém lágru také zemřel na nemoc z ozáření. Divadelní amatéři jsou ozářeni naštěstí jiným druhem radiace.
Přehlídku zahájilo vystoupení souboru A Basta! Praha o. s., který je výrazem společné česko-německé studentské aktivity. Sehráli – bez pečlivějšího nazkoušení – komunikační etudu z okolí telefonní budky Budkomunikace, jakousi „veselohru na mostě“. Soubor pořádá dílny a tvůrčí tábory, mezi tématy ke zpracování je i Zlatá stezka, na níž by se měla připravit inscenace „soumarského divadla“, založeného na putování s batohem. V tomto případě byla činnost souboru a diskuze zajímavější než představení.
Dva plzeňské studentské soubory předvedly stylizované, groteskní divadlo. Soubor Máňa v županu na svou míru upravil text kladenského amatérského divadla V.A.D (Kazimír Lupinec co.) Hotel Inferkontinental. Hříčku o současném působení strašidel a mytoligických postav jako jsou vodník nebo polednice využili k vtipným hereckým kreacím, celek ale trpěl dramaturgickou rozháraností, úpravou došlo k porušení logických vazeb. Vysokoškolský soubor K´zelnicí sehrál původně loutkovou moralitu Huberta Krejčího O strašné Dešperandě. Inscenace možná lépe vynikne jako skutečně pouliční divadlo, má působivou hudební složku (služka Frída je šansoniérka s harmonikou), celkem suverénně zachází s groteskní zkratkou. Prospělo by jí výraznější ohraničení ve stylizované jevištní akci a tím i v žánru vůbec. Inscenace byla doporučena na Celostátní přehlídku studentského divadla Mladá scéna Ústí nad Orlicí.
Soubor ZUŠ z Ostrova Na poslední chvíli s pedagožkou Lucií Veličkovou vytvořil vtipný, výtvarně dotažený jevištní obraz na základě povídky Miloše Macourka Rodinné album, nazvaný Nikdo nemůže ven. Soubory Základní umělecké školy v Ostrově přinášejí do západočeského amatérského divadla už léta poetické impulzy, v Ostrově se hraje divadlo nepopisné, experimentující. Rukopis režisérky Lucie Veličkové je esteticky vytříbený, což se projevilo na výtvarném, zejména barevném řešení kostýmů, s růžovou se pracuje v metaforickém i asociativním smyslu. Výraznou kvalitou souboru Na poslední chvíli je smysl pro souhru, herci se na jevišti vnímají, inscenace funguje jako společné dílo. K jejímu vtipu a humoru přispěl i živě hraný klavírní doporovod jednoho z herců této komedie o reprezentativní a všednodenní tváři rodiny. Soubor byl nominován na Mladou scénu.
Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy v Karlových Varech pod vedením Hany Frankové pěstuje společensky závažnou, emocionálně naléhavou dramaturgii. V Ostrově představili jevištní adaptaci románu Ivy Procházkové Soví zpěv. Je to příběh sedmnáctiletého středoškoláka, česko-německého dítěte, v čase děje bytem v Brémách. Román Ivy Procházkové situuje existenci mladého muže do doby kolem roku 2050, tedy do budoucnosti, která je už představitelná se všemi důsledky našeho současného chování. V diskuzi s porotou byly vysloveny pochybnosti o kvalitě předlohy, o nebezpečí sentimentu, který inscenace svým poetickým přístupem podtrhuje, o „slabé“ metafoře povodně, vyjádřené přiléváním vody do skleněné nádoby. Pro soubor může být ostrovské přijetí inscenace Soví zpěv rozhodně podnětem k zamyšlení nad vlastními stereotypy, i když nutno zdůraznit, že jde o solidní pokus o „velké“ divadlo s působivým sdělením. Přes všechny otázky byla inscenace odměněna cenou za herecký výkon pro představitele hlavní role Františka Hniličku.
Na postup na Celostátní přehlídku experimentujícho divadla Šrámkův Písek aspiroval soubor Improverti z Plzně, který se dlouhodobě zabývá jevištními improvizacemi. V Ostrově si stanovili komplikovaný úkol improvizací v dějovém rámci, který je ale také improvizován, a v této struktuře se jim nedařilo jednotlivé výstupy pointovat, odehrávat v rytmu i v kontaktu s publikem. Dokonce – a kupodivu – ani přítomnost živého jazzového kontrabasisty nedodala v Ostrově improvizacím větší „říz“.
Soubor Evrybáby z Plzně uvedl v Ostrově výtvarně konceptuální inscenaci Hlava k listování, v níž jsou inspiračním zdrojem texty, život i obrazy Adrieny Šimotové. Inscenace svou koncepcí jedné osobnosti, rozdělené interpretačně mezi několik hereček, odporuje bytosti Adrieny Šimonové, pro niž je charakteristická právě jednota, velká integrita osobnosti a díla. Vlivem tohoto rozporu se nepodařilo divadelně přesvědčivě zobrazit Šimotovou jako dramatický fenomén, tím spíš, že se herečky přehlušovaly zvukem trhaného papíru a jinými hluky, jež samy vyvolávaly. Nicméně jde opět o náročně komponovanou, promyšlenou a herecky provedenou inscenaci, která uchvacovala dílčími obrazy.
Na Šrámkův Písek porota neměla možnost nominovat a navzdory vysokým nárokům tvůrců obou zmíněných inscenací na sebe samé i na diváky nedala tentokrát ani žádné doporučení.
Alena Zemančíková
Ostrov nad Ohří je zcela mimořádné město. Má dvojí tvář, renesančně-barokní a socialisticko-realistickou. Tohoto města se dotýkaly evropské dějiny od třicetileté války až po poválečnou komunistickou epochu. Přehlídka studentských a experimentujícíh souborů se tedy odehrává v zajímavém prostředí nabitém tématy. Místem jejího konání je Dům kultury, monstrózní stalinistická stavby s monumentálním sousoším na tympanonu, jehož autor, sochař Jaroslav Šlesinger, byl politickým vězněm jáchymovských uranových dolů a v komunistickém lágru také zemřel na nemoc z ozáření. Divadelní amatéři jsou ozářeni naštěstí jiným druhem radiace.
Přehlídku zahájilo vystoupení souboru A Basta! Praha o. s., který je výrazem společné česko-německé studentské aktivity. Sehráli – bez pečlivějšího nazkoušení – komunikační etudu z okolí telefonní budky Budkomunikace, jakousi „veselohru na mostě“. Soubor pořádá dílny a tvůrčí tábory, mezi tématy ke zpracování je i Zlatá stezka, na níž by se měla připravit inscenace „soumarského divadla“, založeného na putování s batohem. V tomto případě byla činnost souboru a diskuze zajímavější než představení.
Dva plzeňské studentské soubory předvedly stylizované, groteskní divadlo. Soubor Máňa v županu na svou míru upravil text kladenského amatérského divadla V.A.D (Kazimír Lupinec co.) Hotel Inferkontinental. Hříčku o současném působení strašidel a mytoligických postav jako jsou vodník nebo polednice využili k vtipným hereckým kreacím, celek ale trpěl dramaturgickou rozháraností, úpravou došlo k porušení logických vazeb. Vysokoškolský soubor K´zelnicí sehrál původně loutkovou moralitu Huberta Krejčího O strašné Dešperandě. Inscenace možná lépe vynikne jako skutečně pouliční divadlo, má působivou hudební složku (služka Frída je šansoniérka s harmonikou), celkem suverénně zachází s groteskní zkratkou. Prospělo by jí výraznější ohraničení ve stylizované jevištní akci a tím i v žánru vůbec. Inscenace byla doporučena na Celostátní přehlídku studentského divadla Mladá scéna Ústí nad Orlicí.
Soubor ZUŠ z Ostrova Na poslední chvíli s pedagožkou Lucií Veličkovou vytvořil vtipný, výtvarně dotažený jevištní obraz na základě povídky Miloše Macourka Rodinné album, nazvaný Nikdo nemůže ven. Soubory Základní umělecké školy v Ostrově přinášejí do západočeského amatérského divadla už léta poetické impulzy, v Ostrově se hraje divadlo nepopisné, experimentující. Rukopis režisérky Lucie Veličkové je esteticky vytříbený, což se projevilo na výtvarném, zejména barevném řešení kostýmů, s růžovou se pracuje v metaforickém i asociativním smyslu. Výraznou kvalitou souboru Na poslední chvíli je smysl pro souhru, herci se na jevišti vnímají, inscenace funguje jako společné dílo. K jejímu vtipu a humoru přispěl i živě hraný klavírní doporovod jednoho z herců této komedie o reprezentativní a všednodenní tváři rodiny. Soubor byl nominován na Mladou scénu.
Studio Divadla Dagmar a Pedagogické školy v Karlových Varech pod vedením Hany Frankové pěstuje společensky závažnou, emocionálně naléhavou dramaturgii. V Ostrově představili jevištní adaptaci románu Ivy Procházkové Soví zpěv. Je to příběh sedmnáctiletého středoškoláka, česko-německého dítěte, v čase děje bytem v Brémách. Román Ivy Procházkové situuje existenci mladého muže do doby kolem roku 2050, tedy do budoucnosti, která je už představitelná se všemi důsledky našeho současného chování. V diskuzi s porotou byly vysloveny pochybnosti o kvalitě předlohy, o nebezpečí sentimentu, který inscenace svým poetickým přístupem podtrhuje, o „slabé“ metafoře povodně, vyjádřené přiléváním vody do skleněné nádoby. Pro soubor může být ostrovské přijetí inscenace Soví zpěv rozhodně podnětem k zamyšlení nad vlastními stereotypy, i když nutno zdůraznit, že jde o solidní pokus o „velké“ divadlo s působivým sdělením. Přes všechny otázky byla inscenace odměněna cenou za herecký výkon pro představitele hlavní role Františka Hniličku.
Na postup na Celostátní přehlídku experimentujícho divadla Šrámkův Písek aspiroval soubor Improverti z Plzně, který se dlouhodobě zabývá jevištními improvizacemi. V Ostrově si stanovili komplikovaný úkol improvizací v dějovém rámci, který je ale také improvizován, a v této struktuře se jim nedařilo jednotlivé výstupy pointovat, odehrávat v rytmu i v kontaktu s publikem. Dokonce – a kupodivu – ani přítomnost živého jazzového kontrabasisty nedodala v Ostrově improvizacím větší „říz“.
Soubor Evrybáby z Plzně uvedl v Ostrově výtvarně konceptuální inscenaci Hlava k listování, v níž jsou inspiračním zdrojem texty, život i obrazy Adrieny Šimotové. Inscenace svou koncepcí jedné osobnosti, rozdělené interpretačně mezi několik hereček, odporuje bytosti Adrieny Šimonové, pro niž je charakteristická právě jednota, velká integrita osobnosti a díla. Vlivem tohoto rozporu se nepodařilo divadelně přesvědčivě zobrazit Šimotovou jako dramatický fenomén, tím spíš, že se herečky přehlušovaly zvukem trhaného papíru a jinými hluky, jež samy vyvolávaly. Nicméně jde opět o náročně komponovanou, promyšlenou a herecky provedenou inscenaci, která uchvacovala dílčími obrazy.
Na Šrámkův Písek porota neměla možnost nominovat a navzdory vysokým nárokům tvůrců obou zmíněných inscenací na sebe samé i na diváky nedala tentokrát ani žádné doporučení.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.