TOMAS, Karel: Porcování kocoura. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 37 - 39.

Porcování kocoura

Karel Tomas

Ne, nejde o čistě náhodnou podobnost s nechvalně známým porcováním medvěda. Jde jen o to, jak uvést článek, který zachycuje jen jednu třetinu z mnohotvárné přehlídky, tradičního turnovského Modrého kocoura.
Modrý kocour je svým způsobem zvláštní přehlídka. To, že se do jedné akce spojují postupové přehlídky v různých (pod)oborech, je celkem běžné. Zde se však již tradičně proplétá nejen směřování ke Šrámkovu Písku a Mladé scéně (dříve Náchodské Prima sezóně), ale i rozsahem rovnocenný doprovodný/inspirativní program. Tím i všechny zúčastněné inscenace vstupují do mnohem pestřejšího kontextu. Na tomto místě bych chtěl ukázat, jak se podle mého názoru projevila dílka směřující k Mladé scéně v Ústí nad Orlicí.
Přehlídku zahájil soubor Stopa Podještědského gymnázia z Liberce s jednoaktovkou Leonida Andrejeva Láska k bližnímu. Modelová hra, anekdota o nás lidech mezi námi lidmi, o tom, jak reagujeme na zdánlivé neštěstí, kterému věříme, jak se změníme v okamžiku, kdy pochopíme, že tatáž situace je jen reklamním trikem. Připomeneme si pár let starý projekt, kdy lidé uvěřili otevření neexistujícího supermarketu. Povahová či charakterizační drobnokresba souboru včetně výtvarné podoby větší části figurek panoptika je na dobré úrovni. Problémem je absence konfliktu, minimální děj – čili míra, kterou divák snese. Trochu dlouhé capriccios – spolu s ruskými reáliemi vytváří mezi publikem a souborem stěnu, přes kterou se toho přenese jen málo.
Atraktor Liberec přivezl Holky Elky Radmily Adamové. Tedy jejich první část. A možná dobře, že si na celé dílko zatím netroufl. Jistě, dojde k posunu proti tomu, co autorka chtěla. První část je totiž anekdotou. Hořkým bojem tří rádobymodelek za své místo na slunci. Za reklamní „džob“, na jehož konkurzu se sešly. Ve vzájemném boji na minimálním prostoru čekárny je vše povoleno: platí zákony džungle. Tři charaktery, tři světy, tři velmi dobře postavené a zahrané figury (a to nesmíme zapomínat ani na epizodickou majitelku reklamní agentury/fotografku, která člení čas, podtrhuje rytmus i intenzitu vzájemného boje) nenechají diváka, aby se nudil. Hořce groteskní vyznění boje pro nic za nic, vyšší moci, která si s námi manipuluje, jak chce – dopadá v pravý okamžik a v řádu inscenace. Možná, kdyby se soubor vrhl i na druhou (v rámci původního díla logickou) část hry, která vede do krutějších konsekvencí manipulace s člověkem, která nastoluje otázky ceny za úspěch a hodnoty člověka, možná by ji nezvládl. Třeba ano. Ale já jsem rád, že jsem viděl představení v této podobě.
Taneční soubor Magdalena z Rychnova se svojí inscenací ve dvou částech Pannoptikum/Každý je někdy trapný na první (povrchní) pohled patří někam jinam. Ale jen na první pohled. Nejen že plně vyhovuje regulím Mladé scény. Tato inscenace je opravdu tanečním divadlem. Příběhem, který v první části přináší boj mladého člověka s časem, který se na něj valí. S emocemi, vztekem, hrůzou, nátlakem, a sem tam radostnými či zklidňujícími prvky poezie. Tedy s tím, co přináší okolí. Společnost. Nemůžeme se zavřít do skořápky. Kolem nás je panoptikum jevů, a ať už na nás působí jakkoli, my musíme jít dál. Druhá část je druhou půlkou světa mladého (dospívajícího) člověka. Jeho nitrem, jeho vnitřními city, emocemi, trapností, pupínky, bezradností, zda jít s ostatními či proti nim, jak vypadám, jak na mne zareagují – až k poznání, že jsme všichni na jedné lodi. Alexandra Brerková v tanci, resp. tanečním divadle. A obě části jako celek: silná výpověď o duši i o světě. Netradičními prostředky jak pro běžné chápání divadla, tak pro tradiční tanec. Ale tím zajímavější a apelativnější pro diváka.
Jeden z mnoha různě se prolínajících libereckých souborů RS Liberec přinesl inscenaci Já nikdy, postavenou na motivech knihy My, děti ze stanice Zoo K. Hermanna a H. Riecka, obohacenou o vlastní názory z doby, kdy již ani v českých školách nejsou drogy něčím neobvyklým, kdy mládež v Liberci (nebo kdekoli jinde) mohou trápit podobné problémy jako Berlín sedmdesátých let. Dobrá práce s výtvarnem scény, s aktivními prvky několika drátěnek, matrací, kostýmními náznaky i často dobře vypracované skupinové stylizované scény (vodní dýmka) bohužel nezastřou schematičnost tématu. Najednou se individuální příběh stává příliš obecným. Ne až v pochopení diváka, ale již na jevišti. Rodí se zde agitka, dalo by se říci až vývojový diagram cesty životem s drogami. Řešení by si měl odnést divák, ale to by měla být zobrazovaná tragédie mnohem osobnější a konkrétnější.
V době, kdy si uvědomujeme, jak je naše republika malá, nepřekvapí, že se v Turnově objeví pražský soubor – patrně nestíhá pražské kolo. Oldstars Praha přijíždí se svým zpracováním hry Přemysla Ruta Olga a ďábel. Je to historizující příběh? Bylina? Legenda? Pohádka či apokryf? Text spadá do moderní dramatické linie. Jak poznat člověka od ďábla, když oba vypadají stejně a chovají se stejně? Pokud se ďábel rozhodne vstoupit do politiky a zamíchat garniturami, nic mu v tom nezabrání. A protože je v nás zlo, zlo v nejrůznějších podobách, hlodající i zuřící, skrývané, zakrývané, ostentativní i nevědomé, nic nepoznáme. Zlo nám je tak trochu i prospěšné. Pro život bez něj a pro boj proti němu potřebujeme něco víc, než jen obecné fráze o špatnosti zla. Soubor Oldstars, který je velmi dobře připraven pro práci s hlasem, je však poněkud bezradný, když se jedná o prostorové řešení scén, o mizanscénu, o rytmus představení, není si jist ani v herectví. Divák má občas pocit, že soubor spoléhá na to, že to text poví za něj. Ale jeho sílu a složitost musí podat herec – bohužel patrně herec zkušenější než v tomto případě.
Atraktor II Liberec poněkud zmátl názvem své inscenace Přes přísný zákaz dotýká se sněhu, která ovšem byla něčím víc než konverzační komedií Antonína Procházky se stejným názvem. Začínající soubor odhadl své možnosti a přináší divadlo na divadle, zkoušku zmíněné Procházkovy hry, přes kterou mladí herci vyjadřují svůj vztah k formě divadla, kterou by asi dělat nechtěli. Tím, že parodují machy režiséra i herců (bohužel často velmi obecně a schematicky), snaží se vypořádat si účty s něčím, co se jim zdá staré, zaprášené. Při jejich nezkušenosti jim však brzy dojdou náboje. Občas vymizí jejich generační názor, uchylují se pak ke schematičnosti televizní estrády. Nicméně kdyby opravdu dokázali do celého dílka dostat svůj osobitý postoj, šli by s nimi diváci po celou dobu.
RS II Liberec přinesl inscenaci Nebe / něco navíc/. Pro inscenátory to byl první pokus s diváky, alegorická hra o tom, že úspěch není všechno a o přezkoumání hierarchie hodnot sklouzla až k určité nesrozumitelnosti – jak nedokončením, tak i tím, že shodou náhod vypadly souboru dvě scény, ale i absencí nutného zatemnění apod. Nicméně šlo o poctivý pokus, ze kterého byl cítit potenciál inscenace, která ve své hotové podobě určitě zaujme. Stejně jako se postavy ptají, zda je nebe, ve kterém se octly, konečné, musí i soubor postoupit na další a další stupeň.
Tak, toto byl ten kousek kocoura, který připadl mému brku. Oceňuji jeho pestrost, oceňuji množství mladých inscenátorů, oceňuji i schopnosti organizátorů všechno zvládnout, propojit. Kousek od Turnova, v Liberci, ve stejné době pršely medaile (nejčastěji do Norska). Kocour nemá medaile, ale ve výkonech jde o srovnatelné akce.
Na Mladou scénu do Ústí nad Orlicí byly nominovány Holky Elky (podotýkám, že inscenovaná první část celého původního textu) Atraktoru Liberec a do dalšího výběru byla doporučena inscenace Pannoptikum/Každý je někdy trapný souboru Magdalena Rychnov.