Plzeň, divadlo JKTyla, opona, Jan Wenig: VÝTVARNÝ POHLED NA BUDOVU PLZEŇSKÉHO DIVADLA
JAN WENIG: VÝTVARNÝ POHLED NA BUDOVU PLZEŇSKÉHO DIVADLA
PEDAGOGIKA – UMĚNÍ II. Vydala Vyšší pedagogická škola v Plzni ve Státním pedagogickém nakladatelství, n.p., Praha.Odpovědný a výkonný redaktor: doc.dr.Bohumil Kasl, s.a., s. 262 – 263.
Nejzávažnější částí vnitřní výzdoby je opona, dílo plzeňského malíře – regionalisty, Augustina Němejce. Soudobý tisk ji označil jako šťastné splynutí ideální alegorie s notou domácí. Její výtvarné pojetí vyplynulo jednak z thematu, které bylo předem dáno: „Plzeň vítá Uměny na prahu nového divadla“, jednak z autorova příslušenství k uměleckému vyznání regionalisty, které sdílel společně s Jožkou Úprkou a Jaroslavem Špillarem. Augustin Němec, rodák z Nepomuku, se nejprve vyučil hodinářem a jako tovaryš procestoval pěšky kus světa; později studoval v Praze a v Mnichově a posléze se usadil v Plzni. V té době se připravovala stavba nové divadelní budovy a městská rada po kratších úvahách, zda zadat oponu pro nové divadlo cestou soutěžní, rozhodla se posléze pro přímé sjednání smlouvy s Augustinem Němejcem, jehož regionální zanícení a umělecké výsledky byly již tehdy známy a oceňovány. Tuto volbu možno značiti za šťastnou a správnou. Němec byl pro tento úkol opravdu dobře připraven, a to jak důkladným realistickým studiem, tak i snahou po dosažení vyšších uměleckých ideálů i působením vlivu vlasteneckého ruchu okolo generace Národního divadla. Smlouvou se Němec zavázal dokončit práci do r.1902 a dozírat na osazení opony. Smlouva mu naopak zaručovala vyplácení honoráře v měsíčních splátkách. Pro plzeňskou oponu vytvořil její podstatnou část – ústřední motiv, zatím co ornamentální orámování figurálního výjevu provedl autor ornamentální výzdoby interiéru divadla, K. V. Mašek. Augustin Nemejc přikročil k práci na oponě vskutku zodpovědně a důkladně. Po provedení kresebného náčrtu následovala doba pilného studia, které jednak probíhalo v Plzni, pokud se týkalo postav plzeňských typů, jako byla ku příkladu babička Vrbová z Doudlevec, jednak v Praze, když pro studium alegorických figur nebylo v Plzni modelů. Rovněž pro vlastní malbu opony se v Plzni nenašla vhodná místnost, vyhovující svými rozměry. Proto Němejc přerušil na čas pobyt v Plzni a přestěhoval se do Prahy, kde mu Národní divadlo bezplatně propůjčilo svou malírnu. V ní namaloval Němejc plzeňskou oponu, zatím co práce studijní prováděl v pronajatém ateliéru ve Všehrdově ulici. Při práci používal modelů z Akademie, kostýmní materiál si vypůjčoval z garderoby Národního divadla. Práce na oponě trvala tři roky a zahrnuje kromě vlastní malby úctyhodnou řadu kresebných, pastelových a olejových studií jak figurálních, tak i krajinářských a architektonických. Opona plzeňského divadla je Němejcovým stěžejním dílem. Komposice dvaceti devíti figur v krajině s architektonickým detailem vyniká technickou dokonalostí, delikátní barevností a svěžím přednesem, je to malba zároveň lidově prostá, ušlechtilá i dramatická. Střed kompozice tvoří skupina alegorie české hudby: ověnčená Musa s harfou, u ní na truhle s rekvizitami sedící Plzeňka a nahé děcko, lidová píseň. Skupina je doplněna košem s květinami a navazuje kompozičně na další skupinu, symbolizující Plzeň a plzeňský lid. Na stupních budovy se sloupy, poněkud v pozadí, stojí děvče v půlaktu s náručí otevřenou k přivítání – Plzeň a po jejím boku Plzeňané, staří i mladí, ve svátečním kroji, v klidných postojích hledí vstříc přicházejícímu průvodu Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn kráčí Tragedie, žena důstojného postoje, ověnčena vavřínem, s heroickým mečem v ruce. Druhou rukou vede za sebou Komedii, muže v půlaktu, dionýsovského typu. Za nimi se faunovsky usmívá Satira, chlapec s lukem, pak následují Lyrické drama a Zpěvohra, líbezné dívky v blankytném rouchu, v doprovodu zpívajících družiček. Průvod uzavírá Komická opera, symbolizovaná postavou plzeňského dudáka Kaňáka, kterého obklopují křepčící Musy. Tato pravá skupina svou dynamičností kontrastuje s klidnou pohodou skupiny levé. Pozadí levé skupiny tvoří architektura, sahající až do horního okraje obrazu, vyvážená na pravé straně skupinou andělíčků a stromem. Obě skupiny kompozičně spojuje motiv Radaně v zadním plánu, ve funkci krajinářského symbolu krajové příslušnosti. Je zároveň oslavou plzeňského kraje a jeho lidu.
PEDAGOGIKA – UMĚNÍ II. Vydala Vyšší pedagogická škola v Plzni ve Státním pedagogickém nakladatelství, n.p., Praha.Odpovědný a výkonný redaktor: doc.dr.Bohumil Kasl, s.a., s. 262 – 263.
Nejzávažnější částí vnitřní výzdoby je opona, dílo plzeňského malíře – regionalisty, Augustina Němejce. Soudobý tisk ji označil jako šťastné splynutí ideální alegorie s notou domácí. Její výtvarné pojetí vyplynulo jednak z thematu, které bylo předem dáno: „Plzeň vítá Uměny na prahu nového divadla“, jednak z autorova příslušenství k uměleckému vyznání regionalisty, které sdílel společně s Jožkou Úprkou a Jaroslavem Špillarem. Augustin Němec, rodák z Nepomuku, se nejprve vyučil hodinářem a jako tovaryš procestoval pěšky kus světa; později studoval v Praze a v Mnichově a posléze se usadil v Plzni. V té době se připravovala stavba nové divadelní budovy a městská rada po kratších úvahách, zda zadat oponu pro nové divadlo cestou soutěžní, rozhodla se posléze pro přímé sjednání smlouvy s Augustinem Němejcem, jehož regionální zanícení a umělecké výsledky byly již tehdy známy a oceňovány. Tuto volbu možno značiti za šťastnou a správnou. Němec byl pro tento úkol opravdu dobře připraven, a to jak důkladným realistickým studiem, tak i snahou po dosažení vyšších uměleckých ideálů i působením vlivu vlasteneckého ruchu okolo generace Národního divadla. Smlouvou se Němec zavázal dokončit práci do r.1902 a dozírat na osazení opony. Smlouva mu naopak zaručovala vyplácení honoráře v měsíčních splátkách. Pro plzeňskou oponu vytvořil její podstatnou část – ústřední motiv, zatím co ornamentální orámování figurálního výjevu provedl autor ornamentální výzdoby interiéru divadla, K. V. Mašek. Augustin Nemejc přikročil k práci na oponě vskutku zodpovědně a důkladně. Po provedení kresebného náčrtu následovala doba pilného studia, které jednak probíhalo v Plzni, pokud se týkalo postav plzeňských typů, jako byla ku příkladu babička Vrbová z Doudlevec, jednak v Praze, když pro studium alegorických figur nebylo v Plzni modelů. Rovněž pro vlastní malbu opony se v Plzni nenašla vhodná místnost, vyhovující svými rozměry. Proto Němejc přerušil na čas pobyt v Plzni a přestěhoval se do Prahy, kde mu Národní divadlo bezplatně propůjčilo svou malírnu. V ní namaloval Němejc plzeňskou oponu, zatím co práce studijní prováděl v pronajatém ateliéru ve Všehrdově ulici. Při práci používal modelů z Akademie, kostýmní materiál si vypůjčoval z garderoby Národního divadla. Práce na oponě trvala tři roky a zahrnuje kromě vlastní malby úctyhodnou řadu kresebných, pastelových a olejových studií jak figurálních, tak i krajinářských a architektonických. Opona plzeňského divadla je Němejcovým stěžejním dílem. Komposice dvaceti devíti figur v krajině s architektonickým detailem vyniká technickou dokonalostí, delikátní barevností a svěžím přednesem, je to malba zároveň lidově prostá, ušlechtilá i dramatická. Střed kompozice tvoří skupina alegorie české hudby: ověnčená Musa s harfou, u ní na truhle s rekvizitami sedící Plzeňka a nahé děcko, lidová píseň. Skupina je doplněna košem s květinami a navazuje kompozičně na další skupinu, symbolizující Plzeň a plzeňský lid. Na stupních budovy se sloupy, poněkud v pozadí, stojí děvče v půlaktu s náručí otevřenou k přivítání – Plzeň a po jejím boku Plzeňané, staří i mladí, ve svátečním kroji, v klidných postojích hledí vstříc přicházejícímu průvodu Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn kráčí Tragedie, žena důstojného postoje, ověnčena vavřínem, s heroickým mečem v ruce. Druhou rukou vede za sebou Komedii, muže v půlaktu, dionýsovského typu. Za nimi se faunovsky usmívá Satira, chlapec s lukem, pak následují Lyrické drama a Zpěvohra, líbezné dívky v blankytném rouchu, v doprovodu zpívajících družiček. Průvod uzavírá Komická opera, symbolizovaná postavou plzeňského dudáka Kaňáka, kterého obklopují křepčící Musy. Tato pravá skupina svou dynamičností kontrastuje s klidnou pohodou skupiny levé. Pozadí levé skupiny tvoří architektura, sahající až do horního okraje obrazu, vyvážená na pravé straně skupinou andělíčků a stromem. Obě skupiny kompozičně spojuje motiv Radaně v zadním plánu, ve funkci krajinářského symbolu krajové příslušnosti. Je zároveň oslavou plzeňského kraje a jeho lidu.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.