Poniklá, čl. o oponě v Místní kultuře 2009, Ludmila Kučerová
PONIKLÁ: Pod jednotícím názvem Malovamé opony jsme vám zatím představili ty, které se dochovaly po předcích, přičemž některé z nich jsou vyhlášeny za kulturní památku, nebo na toto označení aspirují. S oponou obce Poniklá je to jinak. Ne, že by zde v minulosti neexistovala, dokonce jich bylo víc, ale ani jedna neměla to štěstí, aby přežila do dnešních dnů.
A protože divadlo bez opony je jako národ bez historie, rozhodl se místní ochotnický spolek pořídit si novou. Navázal spolupráci s Marianou Paldusovou z Jilemnice, která se "zakázky" před časem ochotně ujala a dnes je návrh opony hotov. Zatím má rozměr pouze formátu A1, ale je jen otázkou času, kdy nabyde potřebných rozměrů a ujme se své hlavní úlohy, tedy laskavého ukrytí posledního hektického hemžení na jevišti před očekávaným začátkem představení a pozvání do světa, kde vládne mocná Thálie. Navíc potěší oko nedočkavého diváka.
Na oficiálních stránkách sokolského ochotnického divadelního spolku J. J. Kolár Poniklá: http://kolar.ponikla.cz/ najdete článek osvíceného jednatele, pokladníka Matice Tuláčkovy, ale i webmaestra těchto stránek, Tomáše Hájka.
Píše se v něm: Malovaná opona, toť rodinné stříbro hrdých divadelních spolků, nejcennější klenot jejich papírového a plátěného světa, objekt nejvyšší pýchy a péče, po duši hladící skvost! Toho si byli velmi dobře vědomi i naši ponikelští divadelní předchůdci, kteří si v minulých letech pořídili pravděpodobně čtyři různé opony! Nedochovala se však, žel, ani jediná z nich (poslední lehla popelem při požáru sálu U Holubců roku 1952). Od té doby u nás tedy žádný luzný výjev nepotěší diváka netrpělivě čekajícího na třetí zvonění… Proto byla před třemi lety vyhlášena soutěž o nejlepší návrh nové malované ponikelské opony. Na oslavách 145 let od založení našeho spolku jsme široké veřejnosti představili vítězný návrh s námětem Tuláček bojující.. Celý text o vzniku opony včetně skic najdete zde.
P.S.
Protože zatím je opona rozměru A1, zajímala jsem se, co všechno se musí ještě stát a kolik to bude stát, než vznikne regulérní jevištní opona. Otázku jsem položila kolegovi Jiřímu Valentovi, který mapuje historii amatérského divadla a v poslední době se věnuje malovaným oponám, kvůli kterým cestuje a pátrá po vlastech českých a mimo jiné nám dodává informace a podklady pro články.
Jednoznačnou odpověď jsem nedostala, ale o reakci páně Valenty se s vámi podělím:
Minulý týden jsem byl v Poniklé. Nevěřila bys, co jsem tam zažil. Celé odpoledne mě vozil nadšenec jménem Tomáš Hájek (mimochodem už taky člen výboru o.s. Muzeum v Miletíně) od jednoho místa k druhému, kde se hrávalo divadlo. Všechno to má prostudováno, doloženo. A na té cestě jsme dorazili k rozestavěnému domu ve stráni – jak se na Krkonoše sluší – a vstoupili jsme do trámovím zdobenému sálečku, ve kterém Soňa Ficherová (mimochodem taky už členka o.s. Muzeum) prohlásila – tady bude bio. Vyšli jsme do patra, tam zárodky podia a v minihledišti už připravené sedačky – a tady bude malé divadlo. „Kluci ze souboru chodí pomáhat se stavbou, jen kdyby mi dali půjčku, abych to mohla dostavět. Sakramentská krize!" povzdychla si. Kdybych neviděl, neuvěřil bych.
A když tady bude malé divadlo, kde bude velké, ptal jsem se. Tomášovi zazářily oči a fantazíroval, že hned vedle školy naproti kostela v té stráňce, to je místo pro divadlo jako vyšité.
No a takhle je to také s tou oponou. Malé divadlo ještě dostavěno není a návrh opony s místním „vlasteneckým“ tématem už je na světě.
A to kdybys slyšela, jak ten Tomáš večer při svíčkách vypravoval návštěvníkům letní divadelní besedy - mezi nimiž bylo asi deset zapálených dam, které se přijely do Poniklé učit paličkovat - jak to bylo s tím Tuláčkem bojujícím, který je na oponě vymalován. Jak se chtěl sám postavit s flintou Prušákům v šestašedesátým roce a jak mu v tom zabránili sousedi, jen aby jim Poniklou ti vojáci moc nepobourali. No a na té oponě si konečně Tuláček po sto padesáti letech vystřelil. Mám to za důstojné, humorné pokračování tradice českých malovaných opon. Nediv se, že jsem se vrátil z té cesty zrekreován (i když z kopečků udýchán).
A v Praze mě čekala prosba paní Věry Kohoutové, která žije v kanadském Torontu. Miluje divadlo, pracuje v komunitních novinách Novy domov a po návštěvě v miletínském Muzeu českého amatérského divadla se tak nadchla pro opony, že s nimi chce seznamovat krajany.
Ludmila Kučerová
A protože divadlo bez opony je jako národ bez historie, rozhodl se místní ochotnický spolek pořídit si novou. Navázal spolupráci s Marianou Paldusovou z Jilemnice, která se "zakázky" před časem ochotně ujala a dnes je návrh opony hotov. Zatím má rozměr pouze formátu A1, ale je jen otázkou času, kdy nabyde potřebných rozměrů a ujme se své hlavní úlohy, tedy laskavého ukrytí posledního hektického hemžení na jevišti před očekávaným začátkem představení a pozvání do světa, kde vládne mocná Thálie. Navíc potěší oko nedočkavého diváka.
Na oficiálních stránkách sokolského ochotnického divadelního spolku J. J. Kolár Poniklá: http://kolar.ponikla.cz/ najdete článek osvíceného jednatele, pokladníka Matice Tuláčkovy, ale i webmaestra těchto stránek, Tomáše Hájka.
Píše se v něm: Malovaná opona, toť rodinné stříbro hrdých divadelních spolků, nejcennější klenot jejich papírového a plátěného světa, objekt nejvyšší pýchy a péče, po duši hladící skvost! Toho si byli velmi dobře vědomi i naši ponikelští divadelní předchůdci, kteří si v minulých letech pořídili pravděpodobně čtyři různé opony! Nedochovala se však, žel, ani jediná z nich (poslední lehla popelem při požáru sálu U Holubců roku 1952). Od té doby u nás tedy žádný luzný výjev nepotěší diváka netrpělivě čekajícího na třetí zvonění… Proto byla před třemi lety vyhlášena soutěž o nejlepší návrh nové malované ponikelské opony. Na oslavách 145 let od založení našeho spolku jsme široké veřejnosti představili vítězný návrh s námětem Tuláček bojující.. Celý text o vzniku opony včetně skic najdete zde.
P.S.
Protože zatím je opona rozměru A1, zajímala jsem se, co všechno se musí ještě stát a kolik to bude stát, než vznikne regulérní jevištní opona. Otázku jsem položila kolegovi Jiřímu Valentovi, který mapuje historii amatérského divadla a v poslední době se věnuje malovaným oponám, kvůli kterým cestuje a pátrá po vlastech českých a mimo jiné nám dodává informace a podklady pro články.
Jednoznačnou odpověď jsem nedostala, ale o reakci páně Valenty se s vámi podělím:
Minulý týden jsem byl v Poniklé. Nevěřila bys, co jsem tam zažil. Celé odpoledne mě vozil nadšenec jménem Tomáš Hájek (mimochodem už taky člen výboru o.s. Muzeum v Miletíně) od jednoho místa k druhému, kde se hrávalo divadlo. Všechno to má prostudováno, doloženo. A na té cestě jsme dorazili k rozestavěnému domu ve stráni – jak se na Krkonoše sluší – a vstoupili jsme do trámovím zdobenému sálečku, ve kterém Soňa Ficherová (mimochodem taky už členka o.s. Muzeum) prohlásila – tady bude bio. Vyšli jsme do patra, tam zárodky podia a v minihledišti už připravené sedačky – a tady bude malé divadlo. „Kluci ze souboru chodí pomáhat se stavbou, jen kdyby mi dali půjčku, abych to mohla dostavět. Sakramentská krize!" povzdychla si. Kdybych neviděl, neuvěřil bych.
A když tady bude malé divadlo, kde bude velké, ptal jsem se. Tomášovi zazářily oči a fantazíroval, že hned vedle školy naproti kostela v té stráňce, to je místo pro divadlo jako vyšité.
No a takhle je to také s tou oponou. Malé divadlo ještě dostavěno není a návrh opony s místním „vlasteneckým“ tématem už je na světě.
A to kdybys slyšela, jak ten Tomáš večer při svíčkách vypravoval návštěvníkům letní divadelní besedy - mezi nimiž bylo asi deset zapálených dam, které se přijely do Poniklé učit paličkovat - jak to bylo s tím Tuláčkem bojujícím, který je na oponě vymalován. Jak se chtěl sám postavit s flintou Prušákům v šestašedesátým roce a jak mu v tom zabránili sousedi, jen aby jim Poniklou ti vojáci moc nepobourali. No a na té oponě si konečně Tuláček po sto padesáti letech vystřelil. Mám to za důstojné, humorné pokračování tradice českých malovaných opon. Nediv se, že jsem se vrátil z té cesty zrekreován (i když z kopečků udýchán).
A v Praze mě čekala prosba paní Věry Kohoutové, která žije v kanadském Torontu. Miluje divadlo, pracuje v komunitních novinách Novy domov a po návštěvě v miletínském Muzeu českého amatérského divadla se tak nadchla pro opony, že s nimi chce seznamovat krajany.
Ludmila Kučerová
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.