AS 2003, č. 2, s. 31 - 32, Roman Švehlík.

OTROKOVICKÁ FORBÍNA 2003


Divadelní přehlídka se koná v Otrokovicích již druhým rokem. Postupně si získává své místo v diáři nejen zlínských ochotníků, ale i diváků. V porovnání s prvním ročníkem došlo ke kvalitativnímu růstu předvedených inscenací a k potvrzení všeobecně rostoucího zájmu o různé komediální žánry.
Divadelní soubor Masarykova gymnázia Vsetín
Michael Frain: Bez roucha (Za scénou)
Studentský divadelní soubor si tentokrát vybral žánr ve své dramaturgické historii neobvyklý – bláznivou crazy komedii britského autora Fraina. Mladí se poprali s náročným úkolem s chutí. Jejich provedení se vymyká běžnému průměru studentských inscenací. Rád bych zde vyzvedl práci režiséra Miroslava Urubka, jenž dovedl vykřesat z „adeptů herectví“ maximum. Tomáš Koňařík v roli Garryho a Kristýna Kocourková v roli Brook překvapili skvělými, hlasově i pohybově propracovanými výkony.
Tato inscenace nastolila i několik otázek. Především: Dobrá komedie sleduje i hlubší (mnohdy přímo nevyřčený) podtext. Mohou mladí herci přesně reprodukovat onu rovinu skrytých vztahů dramatických osob a jejich významové konotace? Zejména 1. dějství hry nás přesvědčuje o tom, že tento úkol je i pro profesionální herce těžký. Ona nerozlišenost či spíše vágnost mezi „civilní osobou“ a „hereckou postavou“ vytvářenou hercem přímo před zraky diváků vede ke zmatení divákovy mysli, umocněné rychle nasazeným tempem hereckých kreací. Ve druhé a třetí části, kdy se vztahy jednajících postav vyjasní, zmatenost ustupuje a divák se dobře baví. Paradoxně právě bláznivé situace jsou zdrojem divákovy katarze.
Příliš dlouhé představení je náročné na divákovu pozornost, proto je režisérem zvolený temporytmus hry příliš rychlý. Hercům by jistě prospělo více využívat větných střihů a dobře mířených pauz, které by více podpořily onu již zmiňovanou skrytou vztahovost.
Představení vsetínských studentů i s těmito připomínkami dokazuje, že v době degradace inteligentního humoru a míchání komediálních žánrů lze vytvořit stylově čistou inscenaci naplněnou radostí z hraní a invencí všech zúčastněných. Představení Vsetínských je zárukou dobré zábavy.
Divadelní soubor IBSEN Klubu přátel Masarykova gymnázia Vsetín
Kazimír Lupinec, Sonya Štemberová: Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka
Večerní představení vsetínských herců vedlo především k zamyšlení nad úlohou divadla a jeho dramaturgie v dnešní době. Divadlo se stává okrajovou kulturní záležitostí. Máme tedy právo zbytečně plýtvat energií inscenátorů a diváků? Problém souboru IBSEN spočívá ve výběru textu. Onen postmoderní, naprosto samoúčelný kotlík nahořklého guláše se promítl i do nejasného žánrového vedení celé inscenace. Režisér Miroslav Urubek balancuje někde na hranici grotesky, crazy i frašky. Tato nejasnost se zcela projeví v závěru hry, kdy divák zmaten bezpointovým koncem neví, zda tleskat či počkat na další rozuzlení.
Představení si najde své diváky, jež se budou velmi dobře bavit, zejména na domácí scéně zaznamenává hra úspěch. Nezúčastněnému divákovi však chybí jisté individuální informace a vazba herců na své okolí. Pro nezúčastněného diváka zůstává jen obecnost a té je v této inscenaci pramálo. Chybí především ukázněnost a pevný řád. I postmoderní guláš musí vycházet z pevných principů, aneb jak praví teorie chaosu – i chaos je založen na řádu. Ukázněná je především Helena Kašparová v roli sestřičky, také herecké nasazení titulní postavy doktora Svatopluka v podání Martina Metelky stojí za povšimnutí.
Je na škodu, že IBSEN se spokojil pouze s holou parafrází textu a humorem za každou cenu. Divadlo by mělo otvírat nové úhly pohledu jak divákům, tak hercům. Denis Diderot kdysi napsal: „Jen zřídka se stává, že vás výtečnost jednoho jediného herce odškodní za prostřednost ostatních.“ To není urážka, jen konstatování či pobídka k tomu, že vsetínský soubor má navíc, než jak pravil: „Chtěli jsme jen pobavit sebe a diváky!“
Divadelní soubor RACEK Otrokovice
Jan Drda: Hrátky s čertem
Tuto klasickou českou hru si vybral místní otrokovický soubor pod režijním vedením Milana Neorala. Představení se vyznačovalo prostotou hereckého projevu, některé scény připomínaly spíše rozhlasovou hru než divadelní inscenaci. Představení jako celek působilo na diváka svou upřímností a hereckým nadšením mladých herců. Radek Sakač v roli vojáka Martina Kabáta neopakoval zažitá klišé, nenechal se inspirovat slavnou filmovou či rozhlasovou verzí hry. Jeho vojenský vysloužilec je plný energie, neužívá patosu a řeší situace s velkou rozhodností.
Problémem této inscenace jsou nepřesně vystavěné situace, které zejména v této české klasice zdůrazňují její téma a také míru humorných scén. Humoru se této inscenaci nedostává. Dalším otazníkem se stává zcela vědomá přeměna některých mužských postav v postavy ženské. Ne vždy je tato „travestie“ předkládána divákovi s dostatečnou mírou škrtů textu hry. A tak jsme na jevišti svědky toho, jak si chce hubatá Káča vzít za muže (či spíše za ženu) čerta Karborunda v ženském převleku.
Soubor se také nepřesně drží předepsaného „drdovského dialektu“, a tak na jevišti slyšíme synkrezi jihočeského a moravského přízvuku. I přes tyto připomínky nutno ocenit fakt, že i přes délku inscenace (téměř 150 minut) představení není nudné a zaujme jak malého, tak dospělého diváka.
Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves
John Patrick: Podivná paní Savageová
Tento divadelní soubor se v loňském roce představil s autorským představením Setkání s Kateřinou. Zde se projevilo jeho směřování k poetice hudebního divadla. Tyto tendence jsou uplatňovány i ve vztahu ke zvolené předloze hry. Pevný text měl ověřit schopnosti členů souboru při vytváření dramatických postav. V tomto ohledu se úkol zdařil a herecky je představení velmi vyrovnané.
Divadelní text Johna Patricka je doplněn zejména o původní písně, hudební a taneční aranžmá. Otázkou však zůstává, zda tyto zásahy byly účelné a zda korespondovaly s charakterem autorovy předlohy. Hudba i choreografie totiž dávají inscenaci sentimentální tón, k němuž se autor příliš nepřiklání. Jeho texty bychom mohli charakterizovat jako „slovní crazy“, dialogy jsou sestavovány ze zcela obyčejných promluv, které však svým řazením vytvářejí až groteskní situace.
Kladem inscenace je jistě účelná a funkční scénografie, která podporuje hereckou akci a kostýmy, jež přesně vycházejí z psychologického vývoje jednotlivých postav.
Režisérka Andrea Helmichová dokázala svou inscenací, že dobře zvolený tvůrčí princip může zhodnotit téma hry, i když od jejího premiérového uvedení uplynulo bezmála padesát let.
Divadelní soubor Jana Honsy Karolinka
A. a V. Mrštíkové: Maryša
Inscenace Maryša vyvolává diskuzi o přístupu ke klasické české předloze. Má jít o pouhou interpretaci textu, nebo o tvůrčí výklad a vytvoření znaků pro další možné významy? DS Jana Honsy Karolinka využil pod režijním vedením Martina Františáka onu druhou možnost. Došlo k poměrně značné a nepietní úpravě původního textu, nutno však dodat, že textová úprava není samoúčelná, i když bychom o některých změnách ve výstupech mohli diskutovat (např. otrava sedláka Lízala polévkou a nikoliv kávou). Hra byla přepsána do valašského nářečí, ale této změně by na mnohých místech prospěla i změna reálií.
Téma „valašské Maryši“ zdůrazňuje především osamocení člověka, na scéně jsou jednající postavy opravdu osamocené. Jejich samota je podtržena hereckou expresí dovedenou místy až do agrese. V některých momentech se inscenace svým pojetím i provedením blíží režiím J.A. Pitínského.
Postmodernistické pojetí je znatelné zejména při využívání disparátních jevištních výrazových prostředků. Výrazná stylizace řeči i pohybu, využití komparsu, práce s rekvizitami reálnými či imaginárními. Tato zdánlivá nesourodost jen podtrhuje životní naturalismus znázorňující tragický osud člověka. Zmiňované nesourodosti se pak postupně vytrácejí ve druhé půli. Celou inscenací prochází i stejně nesourodá hudební složka, která v mnohým momentech působí na diváka až zmateným dojmem.
Herecký soubor disponuje kvalitními herci a herečkami. Z hereckých výkonů nutno vyzvednout ztvárnění Vávry v podání Libora Křenka či roli Strouhalky v podání Daniely Hanákové.
Jiříkovo vidění Ostrava
Martin Prajza: Diogenes
Přestavení ostravského souboru bylo očekáváno s napětím. Text, jenž byl porotě zaslán, zaujal, čekalo se na jeho divadelní podobu. V tomto směru se stalo představení jistým zklamáním. Již od začátku šlo o pouhou interpretaci textu bez většího tvůrčího přístupu. Celkové vyznění inscenace se přeneslo do popisné ideologičnosti.
Z žánrového označení „tragikomedie“ zbylo opravdu málo. Pointování humorných sekvencí nefungovalo a temporytmus hry od počátku pokulhával.
Závěrečná inscenace jen poukázala na, během přehlídky, stále se opakující problém. Na přehlídkách ochotnických souborů se stále více prosazuje komediální žánr. „Udělat“ však dobrou komedii je mnohem těžší než například tragedii. Dobrá komedie potřebuje dobrého režiséra ovládajícího bravurně řemeslo a dobré herce se schopností zahrát teoreticky vystavěný gag. Pobavit diváky je mnohem těžší, než je rozesmutnět. A pobavit diváky smysluplně a inteligentně je opravdový kus umění.
Roman Švehlík