Červený Újezd, o. Benešov, Mirka Jeřábková: Ochotnický spolek slaví. Votické noviny 2007, ročník XVII, číslo 18, s. 8.

VOTICKÉ NOVINY 2007, ročník XVII, číslo 18, s. 8.
Ochotnický spolek slaví

V Červeném Újezdě, ač nepatří mezi největší obce regionu, je živo. Zásluhu na tom mají určitě i členové divadelního ochotnického spolku, kteří každoročně připravují divadelní představení, podílí se na organizování masopustního průvodu, maškarního plesu i programu na Den
matek.
V letošním roce je to 80 let od chvíle, kdy předchůdci dnešních divadelníků začali hrát svá představení na vlastním jevišti v tehdejším sále hostince U Loudů. Do roku 1927 se sice také hrálo, ale jen na venkovních prostranstvích – ve dvoře u Hájků, u Krupičků… Tehdy
do divadelního spolku patřili jak hasiči, tak sokolové.

Od r. 1927 sehráli újezdští o c h o t n í c i několik desítek divadelních her. Bohužel dnes již není žádný pamětník, který by je dokázal všechny
v y j m e n o v a t. Namátkou ale můžeme vybrat z dochovaných pamětí hry Mistr Jan Hus (r. 1928), Na pomoc (1929), Zelené království (1937),
Okénko (1939), Lucerna (1956), ve které hráli nejen ochotníci z Újezdu, ale ze širokého okolí. Podle vzpomínek některých pamětníků se při této hře převlékali herci ve škole a na jeviště lezli oknem ze zahrady po schůdkách. Pro tuto hru byly také zakoupeny za přispění Sokola reflektory. Některé hry byly vždy s odstupem i mnoha let uvedeny znovu. Jedná se například o představení Muziky, muziky, které se poprvé hrálo v roce 1957 a o čtyřicet let později (s novým obsazením) znovu. Stejně tak hra Sládci se po uplynutí dvaceti let vrátila v roce 1978 na újezdské jeviště.
V letošním roce ochotníci z Červeného Újezdu sehráli již jedno představení – Napálený manžel, ale další je ještě čeká. Výběr padl na hru Sirotek v Radhošti, kterou před šedesáti lety sehráli tehdejší členové ochotnického spolku. Představitelky dvou rolí z původního obsazení v roce 1947 se určitě na nové nastudování přijdou podívat.

Herce, režiséra a duši újezdských ochotníků Zdeňka Zuba jsme společně s několika dalšími členy zastihli při přípravě jeviště na zmiňovanou hru, kterou ochotníci sehrají 8. a 9. září v sále pohostinství v Červeném Újezdě. A právě Z. Zub nám zodpověděl několik dotazů.
- Jak jste se dostal k ochotnickému divadlu?
„Bylo to zásluhou mého otce, který vedl ochotníky v Újezdě v minulosti. Ten mě k divadlu přivedl a nakonec jsem po něm převzal i úlohu režiséra.“

Kolik členů má váš soubor?
„Je nás kolem dvaceti. Deset starších členů a pak mladí, kteří se k nám přidali. Máme trochu problém s obsazováním mužských rolí, ale nakonec vždy někoho nalákáme a přesvědčíme.“

- Jak vybíráte hru pro představení?
„Hlavně podle toho, jestli budeme schopni obsadit všechny role. Když ne, musíme vybrat jinou, znamená to přečíst vždy několik scénářů. Navíc role musím obsazovat i lidmi podobného typu nebo charakteru, aby někdo nehrál postavu zcela odlišnou od svého založení.“

Jak vypráví Z. Zub, po každém odehrání určité hry se vždy veškeré scénáře svázaly a uložily na půdu místní školy. To se praktikovalo mnoho let, ještě za dob předcházející režiséra z rodu Zubů. Před několika lety ale začalo střechou do budovy školy zatékat a musela být zahájena oprava.
Po odkrytí střechy se nikdo nezabýval svázanými scénáři. Ty byly odvezeny do zavážky nedaleko Újezdu a zahrnuty. Veškeré staré scénáře se tak ztratily. Jaké bylo překvapení Z. Zuba, když se při jedné procházce sehnul pro „nějaké“ papíry a zjistil, že se jedná o dva původní scénáře hry
Sirotek v Radhošti. Řekl si, že by se mohly někdy hodit, vyčistil je a uschoval. A oba výtisky se skutečně hodily. Letos podle nich mohli ochotníci nastudovat své představení.

- Jaká bývá návštěvnost vašich přestavení?
„Hrajeme pravidelně dvě přestavení a na každé přijde kolem 120 – 150 diváků.“

- Kde sháníte kulisy, kostýmy…?
„Většinu si vyrábíme sami. Kulisy děláme jednoduché, kostýmy jsou podle doby, kdy se hra odehrává. Někdy můžeme použít vlastní civilní oblečení, jindy musí naše děvčata šít a vymýšlet, jak to udělat.“

- Máte trému? Tato otázka již míří na přítomné herce.
„Vždycky,“ shodují se. A na další otázku, jak se jí zbaví, říká jeden z nich, že se jí nezbavuje, zůstává s ním celé představení. To je ale nadsázka. Pravdou asi je, že úplně nejtěžší je první krok na jeviště.

Dalším důležitým členem souboru je nápověda. Na ni se všichni spoléhají, když selže paměť. A s pamětí jsou spojeny některé ze zážitků, které v prvním okamžiku způsobují hercům na jevišti husí kůži, ale po čase se stanou veselými historkami k pobavení.
„V jedné hře jsem měl roli lékaře, který si rád přihne. Podle scénáře jsem měl dlouze telefonovat a říkat naučený text. Zároveň dva další herci jsou jakoby v druhé místnosti a vesele se smějí. Řekl jsem si, že se nebudu celý monolog učit a vzal jsem si s sebou text na papíře. Jaké
bylo moje zděšení, když jsem papíry r o z l o ž i l a nebyly to ty s textem. Kolegové herci mi je totiž s c h o v a l i . Nápověda i já jsme dělali, co jsme mohli, scénu jsme zvládli a když jsem se zlobil, a r g u m e n t kolegů byl, že se měli smát, a tak se skutečně smáli.“ Podobný zážitek s textem má i současná nápověda, bývalá aktivní herečka Věra Zoulová: „Kdysi, při programu k MDŽ jsme měli společně s ´rejžou´ připravenou
scénku, která byla delší. Tak jsme také využili napsané texty, rozložili je po stole, že je budeme číst. Najednou se Zdeněk zasekl, chvíle ticha a pak mi potichu povídá - já tu stránku nechal doma. Prostě trapas, ale také jsme ho překonali.“
Podobných veselých historek by bylo určitě za celou dobu fungování ochotnického spolku nepočítaně.

Škoda, že podobných souborů není v našem okolí víc. Kdysi bývalo divadlo ve Voticích, v Sedlci-Prčici… Bohužel ty doby jsou pryč. Většina z nás nemá čas, nebo chuť ve svém volnu dělat něco pro ostatní. Proto držím palce všem ochotnickým spolkům a jejich členům, aby jim vydržel elán a chuť bavit nás, diváky.
Mirka Jeřábková