AS 2003, č. 2, s. 15 - 16, Lenka Lázňovská.
Dramaturgicky objevné Horažďovice
Pořadatelé letošní jubilejní 20. Západočeské oblastní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla (Kulturní středisko v Horažďovicích, Svaz českých divadelních ochotníků a Divadelní studio D3 Karlovy Vary) mohou být spokojeni. Z pěti uvedených inscenací byly dvě premiérami na amatérských jevištích, jedna dokonce českou premiérou, jedna zaujala velmi zajímavou dramaturgickou úpravou. Ve většině souborů se mládí snoubilo s divadelní zkušeností, přičemž jedna debutantka si odnesla Cenu za herecký výkon. Dvě inscenace lze označit za slušné, dvě za velmi dobré, pouze v jednom případě se inscenátoři dopustili fatálních omylů. Znalci poměrů litovali odřeknutí šesté inscenace (plzeňské Propadlo a jejich Ryba ve čtyřech) a tvrdili, že by určitě také nezklamala. Kdo ví?! Přehlídku zahajoval a ukončoval staronový starosta Václav Trčka k neuvěření podobný TGM. Mimochodem městu velí už čtvrté volební období. Nezklamala ředitelka KS paní Libuška Mužíková a její částečně rodinný tým, kteří dokázali přehlídce vtisknout lidský rozměr.
Jako první se představilo Divadlo bez zákulisí Sokolov s inscenací finského autora Benghta Ahlforse Popel a pálenka, uvedené amatéry poprvé. Režie Bohumil Gondík, hlavní roli Věry, vdovy po plukovníkovi, ztvárnila Jarka Nikodémová. Obratně napsaná komedie s dobrým syžetem o velmi svérázné a rozhodně nekonvenční čerstvé vdově má jedno úskalí, totiž velmi řídké situace. Režisér a dramaturg v jedné osobě hru razantně seškrtal na dominantní téma hlavní postavy. Ze situací, v nichž vystupují ostatní postavy hry, ponechal pouze ty podstatné pro pochopení motivace jednání a charakteru paní plukovníkové. Úpravu je třeba pochválit. Je jasné, že alfou a omegou inscenace je hlavní figura. J. Nikodémová ji hraje pouze v jakési obecné poloze. Chybí jí na jedné straně citlivost, na druhé větší odvázanost do crazy komedie. Jednostrunnost je problémem i dalších postav např. dcery (ubrečená citlivka je ve skutečnosti také pěkná potvora). Neplatí to pro bývalou snachu Ester, kterou vidíme jak v situacích, v nichž má navrch, tak v těch, kdy se jí spád věcí vymkne. Herecký výkon Lucie Tousecké byl po právu oceněn. To, co platí pro pojetí většiny postav hry, platí i pro scénu a kostýmy. Jsou uměřené, neosobní, málo vypovídají o charakteru Věry.
Divadlo Dialog Plzeň uvedlo v české premiéře hru belgického autora Feliciena Marceaua Drobeček. Komedie těžící především ze slovní komiky staví na hlavu dvě společenská klišé. Ženy zde pracují a vydělávají, muži se starají o domácnost včetně malého drobečka a, byť nepracují, jsou spokojení. Z klidu je nevyvede ani inspektor práce, který jejich domácnost navštíví, protože nevěří, že může fungovat, neboť to by byl přece úpadek společnosti. Režisérka Kamila Komorousová připsala roli Franty představujícího hodiny, škrtla inspektorovi jeho dlouhý úvodní monolog, který hru startuje. Inscenaci rozfázovala předěly ve stylu filmových grotesek, s živým piánem. To funguje především, když postavy jednají mimoslovně. Mohla se opřít o osobité a vyspělé herectví zejména představitelů mužské části domácnosti (Ivo Hýbl jako Evžen, Karel Luft jako syn Raul a Míra Elgr jako zeť Fernand). Ve své existenci na scéně jsou přirození a nikdy nevypadnou z kontaktu. K dokonalosti to dovedl zvláště Míra Elgr (herecká cena). Inscenace má dva problémy. Stylem herectví se vymyká inspektor stylizovaný do komické nadsázky. Prý to režisérka tak nezamýšlela a původní představitel naplňoval její představu lépe. Určitě účinnější by bylo využití cimrmanovské vážnosti. Hra pracuje s dějovými a situačními stereotypy. Ne vždy se Plzeňským podařilo je ozvláštnit a nabídnout tak divákovi větší pestrost prostředků.
Další plzeňské divadlo Propadlo nabídlo Kratochvilnou historii významného regionálního historika dr. Václava Kuchyňky v režii plzeňského profesionálního herce Jiřího Samka. Sled šesti didaktických historek, autorem označených jako „historie o lásce, cti a zradě“, byl poprvé a možná také naposled z plzeňského muzea přenesen na jeviště. Nevalné verše, podivné kostýmy, rozptyl stylů a žánrů od pseudogotiky po drdovské peklo s velmi podivným ponaučením pro diváka, neboť často zvítězil udavač. Na milost lze snad vzít poslední dvě historky, zejména tu, jak mlynářka vyzrála na nevěrného muže. Byl to omyl ve všech složkách. Škoda, že se soubor nemohl rehabilitovat Rybou ve čtyřech.
Třetím plzeňským souborem na přehlídce bylo Divadlo My. Jejich variace Obchodníka s deštěm N.R. Nasche v režii Renaty Vordové byla uvedena pod názvem Něco o dešti. Jako dramaturg je uveden soubor, režii měla Renata Vordová. Jako téma zvolil Lízu Curryovou a její hledání rovnováhy, tj. štěstí. Škrtal k tématu (mj. škrtl postavu komisaře a jeho dialogy s Phillem, Líziny monology typu, jak byla u příbuzných, kteří se ji snažili provdat) a lze říci, že dobře a zajímavě. V inscenaci na jedné straně stojí stroze racionální Jonáš a na opačné straně trochu plochý, potlumený otec a mladší temperamentní bratr Jim. Mezi nimi stojí Líza (Petra Kosová). Když přijde Starrbuck, který kašle na realitu a žije sny, Líza ztratí svou jistotu „muže“ a poruší se její ochranná slupka. Inscenace je silná všude tam, kde vsadí na předmětné jednání jako gradaci sdělení, na znak. Vrcholem je určitě scéna sbližování Lízy a Starrbucka. Oba mají v ruce, a pozvolna oloupávají, cibuli, posléze jednu zahodí a zahryznou se do té druhé. Zajímavým prvkem je také paralelní děj a využívání jemné jakoby decentní mimiky a gestiky v hereckých akcích. Scéna má podobu tyčové konstrukce ve tvaru stanu, na níž jsou zavěšeny různé předměty, s nimiž se hraje. Problémem jsou dvě situace, jež jsou vyloženy mimo logiku. Když se poprvé objeví Starrbuck, je Líza trochu rozechvělá. Proč by však měla být, její racionálně uvažující mozek ví, že je podvodník. Líza se tak ochuzuje o pozdější dramatický oblouk. Druhou takovou situací, je, když se Líza podle otcova návodu pokusí svést Philla. Svádění však vyústí do čisté agrese vůči němu. I přes tyto výhrady a nevyrovnané herecké výkony jde nesporně o zajímavou a inspirativní inscenaci. Získala dvě ceny (za režii a postavu Lízy) a byla doporučena na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Poslední inscenací, která se ukázala jako nejlepší, neboť byla vyrovnaná ve všech složkách, byl Mor (Karel Tachovský) karlovarského Studia D3. Hra byla inscenována jednou (brněnské Divadlo bří Mrštíků, sezóna 1988/89), takže šlo opět o premiéru na amatérském jevišti. Tachovský jí dal podtitul Boccaciovské variace. Podobně jako v Dekameronu jde o rámcový příběh šesti dívek (u Boccacia sedmi) a tří mladíků, kteří utekli před epidemií moru a vyprávějí si příběhy oslavující lásku. Scéna je vytvořena do zvláštního odstínu béžově laděným horizontem, jehož horní část je fragmentem renezanční fresky či malby (scénograf J. Hnilička říká, že to je snad Botticelli), od nějž se skvěle odrážejí ostře červené kostýmy. Základní tón prý byl inspirován barvou vlasů jedné z dívek. Původní scénická hudba studentů konzervatoře Marka Štiftera a Pavla Fanty je dramatická a místy naopak poetická. Totéž lze říci o celé inscenaci, která staví na kontrastu jako na principu. Smějeme se, aby na nás nebylo vidět, smějeme se, byť jsme obklopeni tajemnou a všudypřítomnou smrtí stylizovanou jako černé zakuklené postavy. Proplétání života a smrti, zejména závěrečné společné karnevalové kolo dává inscenaci rozměr filmů I. Bergmana. Souboru se daří stylově odlišit hru ve hře, tj. jednotlivé vložené příběhy. Inscenace je kompaktní ve všech složkách, střídá situace lyrické s dramatickými, přičemž dokáže být velmi uměřená v prostředcích. Klobouk dolů před režisérkou Annou Ratajskou a jejím vedením herců, zvláště mladé a většinou zcela nové dámské části souboru. Scéna smrti Neifile (Lenka Hodoušková, pro niž to byla první role), je působivá a plná poezie, aniž by sklouzávala ke kýči. Pánská část mohla nabídnout zkušenost a hereckou vyzrálost. Tu v mnoha odlišných polohách osvědčil např. Petr Richter v roli Filostrata. Mor je zajímavý tím, že postavy tvoří jednak dohromady jednu dramatickou postavu, jednak každá z nich je tematizovaná. To je mimořádně šťastné právě pro soubor, v němž je tolik nováčků. Mají šanci se naučit mnohému z bytí na jevišti. Inscenace si kromě Hlavní ceny přehlídky a nominace odnesla ceny za scénografii, hudbu, dramaturgii (Petra Kohutová), režii a za role Neifile a Filostrata.
Lenka Lázňovská
Pořadatelé letošní jubilejní 20. Západočeské oblastní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla (Kulturní středisko v Horažďovicích, Svaz českých divadelních ochotníků a Divadelní studio D3 Karlovy Vary) mohou být spokojeni. Z pěti uvedených inscenací byly dvě premiérami na amatérských jevištích, jedna dokonce českou premiérou, jedna zaujala velmi zajímavou dramaturgickou úpravou. Ve většině souborů se mládí snoubilo s divadelní zkušeností, přičemž jedna debutantka si odnesla Cenu za herecký výkon. Dvě inscenace lze označit za slušné, dvě za velmi dobré, pouze v jednom případě se inscenátoři dopustili fatálních omylů. Znalci poměrů litovali odřeknutí šesté inscenace (plzeňské Propadlo a jejich Ryba ve čtyřech) a tvrdili, že by určitě také nezklamala. Kdo ví?! Přehlídku zahajoval a ukončoval staronový starosta Václav Trčka k neuvěření podobný TGM. Mimochodem městu velí už čtvrté volební období. Nezklamala ředitelka KS paní Libuška Mužíková a její částečně rodinný tým, kteří dokázali přehlídce vtisknout lidský rozměr.
Jako první se představilo Divadlo bez zákulisí Sokolov s inscenací finského autora Benghta Ahlforse Popel a pálenka, uvedené amatéry poprvé. Režie Bohumil Gondík, hlavní roli Věry, vdovy po plukovníkovi, ztvárnila Jarka Nikodémová. Obratně napsaná komedie s dobrým syžetem o velmi svérázné a rozhodně nekonvenční čerstvé vdově má jedno úskalí, totiž velmi řídké situace. Režisér a dramaturg v jedné osobě hru razantně seškrtal na dominantní téma hlavní postavy. Ze situací, v nichž vystupují ostatní postavy hry, ponechal pouze ty podstatné pro pochopení motivace jednání a charakteru paní plukovníkové. Úpravu je třeba pochválit. Je jasné, že alfou a omegou inscenace je hlavní figura. J. Nikodémová ji hraje pouze v jakési obecné poloze. Chybí jí na jedné straně citlivost, na druhé větší odvázanost do crazy komedie. Jednostrunnost je problémem i dalších postav např. dcery (ubrečená citlivka je ve skutečnosti také pěkná potvora). Neplatí to pro bývalou snachu Ester, kterou vidíme jak v situacích, v nichž má navrch, tak v těch, kdy se jí spád věcí vymkne. Herecký výkon Lucie Tousecké byl po právu oceněn. To, co platí pro pojetí většiny postav hry, platí i pro scénu a kostýmy. Jsou uměřené, neosobní, málo vypovídají o charakteru Věry.
Divadlo Dialog Plzeň uvedlo v české premiéře hru belgického autora Feliciena Marceaua Drobeček. Komedie těžící především ze slovní komiky staví na hlavu dvě společenská klišé. Ženy zde pracují a vydělávají, muži se starají o domácnost včetně malého drobečka a, byť nepracují, jsou spokojení. Z klidu je nevyvede ani inspektor práce, který jejich domácnost navštíví, protože nevěří, že může fungovat, neboť to by byl přece úpadek společnosti. Režisérka Kamila Komorousová připsala roli Franty představujícího hodiny, škrtla inspektorovi jeho dlouhý úvodní monolog, který hru startuje. Inscenaci rozfázovala předěly ve stylu filmových grotesek, s živým piánem. To funguje především, když postavy jednají mimoslovně. Mohla se opřít o osobité a vyspělé herectví zejména představitelů mužské části domácnosti (Ivo Hýbl jako Evžen, Karel Luft jako syn Raul a Míra Elgr jako zeť Fernand). Ve své existenci na scéně jsou přirození a nikdy nevypadnou z kontaktu. K dokonalosti to dovedl zvláště Míra Elgr (herecká cena). Inscenace má dva problémy. Stylem herectví se vymyká inspektor stylizovaný do komické nadsázky. Prý to režisérka tak nezamýšlela a původní představitel naplňoval její představu lépe. Určitě účinnější by bylo využití cimrmanovské vážnosti. Hra pracuje s dějovými a situačními stereotypy. Ne vždy se Plzeňským podařilo je ozvláštnit a nabídnout tak divákovi větší pestrost prostředků.
Další plzeňské divadlo Propadlo nabídlo Kratochvilnou historii významného regionálního historika dr. Václava Kuchyňky v režii plzeňského profesionálního herce Jiřího Samka. Sled šesti didaktických historek, autorem označených jako „historie o lásce, cti a zradě“, byl poprvé a možná také naposled z plzeňského muzea přenesen na jeviště. Nevalné verše, podivné kostýmy, rozptyl stylů a žánrů od pseudogotiky po drdovské peklo s velmi podivným ponaučením pro diváka, neboť často zvítězil udavač. Na milost lze snad vzít poslední dvě historky, zejména tu, jak mlynářka vyzrála na nevěrného muže. Byl to omyl ve všech složkách. Škoda, že se soubor nemohl rehabilitovat Rybou ve čtyřech.
Třetím plzeňským souborem na přehlídce bylo Divadlo My. Jejich variace Obchodníka s deštěm N.R. Nasche v režii Renaty Vordové byla uvedena pod názvem Něco o dešti. Jako dramaturg je uveden soubor, režii měla Renata Vordová. Jako téma zvolil Lízu Curryovou a její hledání rovnováhy, tj. štěstí. Škrtal k tématu (mj. škrtl postavu komisaře a jeho dialogy s Phillem, Líziny monology typu, jak byla u příbuzných, kteří se ji snažili provdat) a lze říci, že dobře a zajímavě. V inscenaci na jedné straně stojí stroze racionální Jonáš a na opačné straně trochu plochý, potlumený otec a mladší temperamentní bratr Jim. Mezi nimi stojí Líza (Petra Kosová). Když přijde Starrbuck, který kašle na realitu a žije sny, Líza ztratí svou jistotu „muže“ a poruší se její ochranná slupka. Inscenace je silná všude tam, kde vsadí na předmětné jednání jako gradaci sdělení, na znak. Vrcholem je určitě scéna sbližování Lízy a Starrbucka. Oba mají v ruce, a pozvolna oloupávají, cibuli, posléze jednu zahodí a zahryznou se do té druhé. Zajímavým prvkem je také paralelní děj a využívání jemné jakoby decentní mimiky a gestiky v hereckých akcích. Scéna má podobu tyčové konstrukce ve tvaru stanu, na níž jsou zavěšeny různé předměty, s nimiž se hraje. Problémem jsou dvě situace, jež jsou vyloženy mimo logiku. Když se poprvé objeví Starrbuck, je Líza trochu rozechvělá. Proč by však měla být, její racionálně uvažující mozek ví, že je podvodník. Líza se tak ochuzuje o pozdější dramatický oblouk. Druhou takovou situací, je, když se Líza podle otcova návodu pokusí svést Philla. Svádění však vyústí do čisté agrese vůči němu. I přes tyto výhrady a nevyrovnané herecké výkony jde nesporně o zajímavou a inspirativní inscenaci. Získala dvě ceny (za režii a postavu Lízy) a byla doporučena na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč.
Poslední inscenací, která se ukázala jako nejlepší, neboť byla vyrovnaná ve všech složkách, byl Mor (Karel Tachovský) karlovarského Studia D3. Hra byla inscenována jednou (brněnské Divadlo bří Mrštíků, sezóna 1988/89), takže šlo opět o premiéru na amatérském jevišti. Tachovský jí dal podtitul Boccaciovské variace. Podobně jako v Dekameronu jde o rámcový příběh šesti dívek (u Boccacia sedmi) a tří mladíků, kteří utekli před epidemií moru a vyprávějí si příběhy oslavující lásku. Scéna je vytvořena do zvláštního odstínu béžově laděným horizontem, jehož horní část je fragmentem renezanční fresky či malby (scénograf J. Hnilička říká, že to je snad Botticelli), od nějž se skvěle odrážejí ostře červené kostýmy. Základní tón prý byl inspirován barvou vlasů jedné z dívek. Původní scénická hudba studentů konzervatoře Marka Štiftera a Pavla Fanty je dramatická a místy naopak poetická. Totéž lze říci o celé inscenaci, která staví na kontrastu jako na principu. Smějeme se, aby na nás nebylo vidět, smějeme se, byť jsme obklopeni tajemnou a všudypřítomnou smrtí stylizovanou jako černé zakuklené postavy. Proplétání života a smrti, zejména závěrečné společné karnevalové kolo dává inscenaci rozměr filmů I. Bergmana. Souboru se daří stylově odlišit hru ve hře, tj. jednotlivé vložené příběhy. Inscenace je kompaktní ve všech složkách, střídá situace lyrické s dramatickými, přičemž dokáže být velmi uměřená v prostředcích. Klobouk dolů před režisérkou Annou Ratajskou a jejím vedením herců, zvláště mladé a většinou zcela nové dámské části souboru. Scéna smrti Neifile (Lenka Hodoušková, pro niž to byla první role), je působivá a plná poezie, aniž by sklouzávala ke kýči. Pánská část mohla nabídnout zkušenost a hereckou vyzrálost. Tu v mnoha odlišných polohách osvědčil např. Petr Richter v roli Filostrata. Mor je zajímavý tím, že postavy tvoří jednak dohromady jednu dramatickou postavu, jednak každá z nich je tematizovaná. To je mimořádně šťastné právě pro soubor, v němž je tolik nováčků. Mají šanci se naučit mnohému z bytí na jevišti. Inscenace si kromě Hlavní ceny přehlídky a nominace odnesla ceny za scénografii, hudbu, dramaturgii (Petra Kohutová), režii a za role Neifile a Filostrata.
Lenka Lázňovská
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.