AS 2003, č. 2, s. 11 - 13, Milan Schejbal.

Sedmadvacátý Wintrův Rakovník

Snaha o zachycení obrazu dnešního světa na jevišti (především u vyspělejších amatérských souborů) se plně potvrdila i na středočeské amatérské přehlídce činoherního divadla Wintrův Rakovník 2003. V podstatě by se zde dalo napsat totéž jako o přehlídce Karlínská Tříska 2003 s tím rozdílem, že ve středočeském regionu je přece jen z hlediska jeho charakteru více souborů, které plní, jistě také záslužnou, osvětovou funkci ochotnického divadla. Dokazuje to již dramaturgická skladba letošního ročníku. Soubory ve svém usilování nejenže hledají kvalitní texty světové i české dramatiky, ale dokonce se pouštějí do vlastní dramatické tvorby, což je rys nanejvýš pozitivní a hodný ocenění, zvláště když si uvědomíme, že z osmi uvedených inscenací se více než třetina může pyšnit scénářem z vlastní dílny. Míním tím texty Ladislava Langra Králobraní, Jaroslava Kodeše Děvčata aneb Krvavá suita a především Lupince a Co. Hotel Infercontinental – a to i přesto, že je posledně jmenovaná předloha mnohem více než předešlé dvě spojená přímo pupeční šňůrou s autorským usilováním celého souboru, včetně složky herecké. Původnost lze v dobrém přičíst také Josefu Pšeničkovi jako dramatizátorovi Daňkových hříček Záskok pro Sissi a Jeden den Velkokněžny, spojených do jedné inscenace s názvem Nástup dam. Oldřich Daněk figuruje také jako autor textu – spolu s Antonínem Přidalem – u další inscenace, tentokrát s názvem Malé noční hry (Přidal: Sen ve třech, Daněk: Zdaleka ne tak ošklivá…, Přidal: Pěnice s loutnou). Velmi zajímavou a v amatérském divadle objevnou dramaturgickou volbou se blýsklo Divadlo Luna ze Stochova, když – vedle původně loutkové hry Marie Litošové a Milana Pokorného Cesta do Betléma – uvedlo na jeviště Hrdinu západu, textovou předlohu irského dramatika přelomu 19. a 20. století Johna Millingtona Syngeho. Současné české divadlo, zejména profesionální, objevuje či znovuobjevuje drsnou irskou dramatiku a to právě z důvodu rozkolísanosti či dokonce převrácenosti hodnot v současném světě. V této souvislosti mi dovolte poznámku, která se vztahuje ke stochovskému souboru: náročnost jejich dramaturgického směřování, které lze bezděčně vystopovat několik posledních let, je v amatérském hnutí nebývale odvážná a příkladná. A tak jediným textem, který lze označit jako klasický, zůstává v kontextu rakovnické přehlídky Goldoniho výtečná komedie Poprask na laguně. Z tohoto prostého dramaturgického výčtu je jasně patrné, kudy že směřuje uvažování vyspělejších souborů v úsilí o zachycení současného obrazu světa.
Samotná jevištní realizace mnohdy nesporně zajímavých titulů již – upřímně řečeno – tolik optimismu nepřinesla.
Jistě lze chápat upřímnou snahu ochotníků Divadelního sdružení Tyl z Bakova nad Jizerou pobavit „své“ diváky jednou z nejúspěšnějších komedií Carla Goldoniho Poprask na laguně. Důvěra režie v pouhé převyprávění příběhu bez větších ambicí posunula celkové vyznění inscenace do pouhé reprodukce textové předlohy. Mnohé situace byly pouze naznačeny, ale již nedotaženy, často vázla jevištní spolupráce mezi partnery, což je choulostivé zvláště v komediálním žánru. Sympatické bylo, že se aktéři vyvarovali vnějškových znaků tzv. italského temperamentu, v drtivé většině zůstali v přijatelné přirozené poloze. To však samo o sobě nestačí, neboť v takovéto komedii je nutné režijně nastavit určitou hereckou stylotvornou rovinu. Kudy by se tato rovina mohla ubírat naznačil nejvýrazněji Miloslav Masopust v roli Titta-Nane.
Podobně dopadla, dle našeho názoru, rovněž inscenace Divadelního spolku Svatopluk z Benešova Nástup dam autora Oldřicha Daňka a dramatizátora i režiséra Josefa Pšeničky, i když zde lze vystopovat vyšší divadelní ambice. Ulpění na vykreslení charakterů jednotlivých postav obou příběhů na úkor celkového tematického vyznění však způsobilo spolu s jednotvárným temporytmem rozpačitý výsledný tvar. Ve většině případů se, bohužel, hraje pouze slovo, text. Situace nejsou režií až na výjimky důsledně vybudovány, o postavách se nedozvíme nic víc než to, co o sobě samy řeknou. Nesdělí nám tudíž ony „daňkovsky“ zajímavé motivace svých činů. Takže např. míso vyrovnaného a neustále se proměňujícího „souboje“ dvou silných ženských osobností jsme svědky pouhé společenské návštěvy a s tím spojené konverzace jedné dámy u druhé (Záskok pro Sissi). I v druhé části představení jsme postrádali jasně motivované jednání dramatických postav, herectví postrádalo komentář, nadhled (s čestnou výjimkou Petra Konvalinky v roli Čokogolova).
O krok dále se nám jevil sympatický soubor Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi, který pro svou inscenaci s názvem Malé noční hry využil texty autorů Antonína Přidala (Sen ve třech, Pěnice s loutnou) a Oldřicha Daňka (čtvrtý příběh ze hry Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo). V inscenaci lze vystopovat tvůrčí invenci, soubor má zajímavé herecké osobnosti, umí pracovat s atmosférou (výtečné svícení), nezapře jistou divadelní poučenost. A přece se mu, nepodařilo dostatečně ozřejmit základní záměr inscenace, její smysl. Sdělit nám, proč došlo ke spojení právě těchto tří textů do jednoho večera. Předností obou autorů je práce se slovem a naopak jejich problémem je nedostatek dramatičnosti. Režii se tento problém nepodařilo vyřešit, možná právě proto, že autorům až příliš uvěřila. Nejlépe z tohoto pohledu dopadla závěrečná část – Pěnice s loutnou – kde se soubor pokusil o jistý osobitý vklad a kde herectví všech tří protagonistů bylo asi nejblíže plnohodnotnému jevištnímu tvaru.
Neujasněností ústředního tématu trpí i původní hra Ladislava Langra Králobraní, kterou uvedl na jeviště Divadelní spolek Jiří Poděbrady v autorově režii. Předloha i samotná inscenace působí velmi ambiciózním dojmem. Historická freska z období bezprostředně po smrti českého krále Jiřího z Poděbrad v nebývalé šíři motivů a postav zachycuje mocenský boj o českou korunu se všemi průvodními jevy k takovému boji patřícími. Ústřední postavou klání je Johana z Rožmitálu, královna vdova, která usiluje o zachování svého vlivu na moc. A právě neujasněnost a nejednoznačnost jejího počínání vyvolává v textu i samotné inscenaci řadu otazníků. Není zcela zřejmé, zda je natolik silnou osobností, aby si svůj vliv zasloužila, nebo je-li především milující matka a pak politička, anebo touží-li po vládě za každou cenu. Toto nedůsledně vytčené ústřední téma problematizuje pak některé motivy, jejichž funkce není zřejmá. Např. celý příběh Alžběty by vydal na samostatnou hru (jistě zajímavou), ale z hlediska královny Johany může působit nadbytečně a tak podobně. Díky tomu se tento projekt – spolu s nepřiměřenými výrazovými hereckými prostředky vzhledem k hracímu prostoru a neujasněnou hierarchizací akcentů příběhu – stal pouhým exkurzem do jistého období české historie, což je bezesporu velká škoda.
Hned dvěma představeními se zúčastnilo letošní přehlídky Divadlo Luna Stochov. Uvedení hříčky Cesta do Betléma aneb Putování tří králů aneb Jak to určitě nebylo, původně loutkové hry autorů Marie Litošové a Milana Pokorného, můžeme chápat jako jisté „odskočení si“ od základního směřování tohoto souboru spojeného s náročnou dramaturgií. Jistě lze pochopit, že soubor si někdy prostě musí divadelně „zařádit“. Velmi dobře to věděli i režiséři inscenace Šárka Vyskočilová a Milan Pokorný a zpočátku jeviště zaplnil inteligentní humor a fantazie a nevadilo ani v nejmenším zcela prázdné jeviště. Jevištní vynalézavost jasně formulovaného stylu se však postupně z inscenace vytrácela a byla nahrazena prostředky typu „ber kde ber“ (Berta: Byla jsem v Bille apod.), které zdaleka neodpovídají počáteční kvalitě (výstup krále Heroda aj.). Příjemným kontrapunktem pak působily výstupy tří Andílků. Je prostě velká škoda, že stochovští nedokázali výtečně nastartovanou inscenaci dovést až do finále.
Druhá soutěžní inscenace Divadla Luna Stochov, Syngeho Hrdina západu, již zmiňované základní směřování tohoto souboru plně podtrhuje. Výtečná a mnohovrstevnatá hra irského klasika obsahuje neobvyklé, překvapující a nečekané motivy, často drsného kalibru, které však nepostrádají ve svém nitru hluboký lidský rozměr. Vše rozhýbe příchod hlavní postavy, Kristy Mahona, ze kterého obyvatelé zapadlé irské vesničky udělají svého hrdinu a když zjistí, že se mýlili, zřeknou se ho. Hra je však mnohem hlubší. Mimo jiné příchod hlavního představitele způsobí prohlédnutí a uvědomění si lásky Peggeen Flahertyové (přesvědčivá Daniela Šteruská). Režii (Kateřina Baranowska) se však nepodařilo plně rozkrýt všechny významy, které předloha nabízí a to, bohužel, i ve vztahu zmíněné ústřední dvojice. Soustředila se spíše na osud Vdovy Quinové, čímž celkové téma předlohy značně oslabila. Rovněž roztříštěnost hereckých výrazových prostředků přispěla k nejednoznačnému vyznění celkového tvaru inscenace. Výrazným počinem a inspirací pak bylo scénografické řešení. Pouze fakt, že scénografie je předmětem profesionální činnosti Kateřiny Baranowske, zabránil tuto výtvarnici ocenit, byť by si to plně zasloužila.
A dostáváme se ke dvěma vrcholům letošního Wintrova Rakovníka. Domácí Divadelní spolek Tyl Rakovník přinesl na divadelní prkna původní hru „šitou“ na dámskou část souboru, autora a režiséra v jedné osobě – Jaroslava Kodeše – Děvčata aneb Krvavá suita. Předloha se vědomě hlásí k inspiraci dílem světově uznávaného španělského dramatika Federica Garcia Lorcy a využívá několika motivů jeho her k vytvoření základní dramatické situace: skupina baletek nacvičuje inscenaci Yerma. Autor J. Kodeš nastavuje jakýsi model uzavřené ženské společnosti (taneční skupiny), v níž se odehrávají malá i velká dramata jejích členek. Přestože text odkazuje spíše k tomu, že prvotním, co autora zajímalo, bylo modelové téma rozporu mezi kariérou a soukromým životem mladých dívek, inscenace pak naštěstí preferuje především příběh o boji o jednu hlavní roli a jednoho muže. Díky realizovanému příběhu se tak téma stejně prosazuje. Zbývá tedy, a to je asi hlavní výtka k inscenaci, dočistit inscenaci od zbytků onoho původního modelu a posílit linku příběhu a jeho vzrůstající napětí a to především dokreslením vztahů každé z děvčat vůči onomu jednomu muži. Velmi důležité a zcela jistě účinné by mělo být také zdůraznění vzrůstající nervozity v souvislosti s blížící se premiérou. To by pomohlo nahradit původní nepravděpodobnou modelovou okolnost „uzavřeného domu“. Vše ostatní - scéna, kostýmy, svícení, choreografie a především herecké ztvárnění (tři herecké ceny) – je na vynikající úrovni.
Zcela jiné divadelní postupy využívá Divadlo V.A.D. Kladno při realizaci hry Hotel Infercontinental pod autorskou značkou Lupinec a Co. Slovo „autorský“ je zde zcela na místě, neboť prosakuje do všech složek inscenace, včetně složky herecké. Inscenace je složena ze tří krátkých skečů a jedné delší sekvence a společným jmenovatelem všech částí je absurdní střet lidského světa s nadpřirozenými bytostmi. Tento střet je pak nahlížen – jak jinak u toho souboru – optikou originálního humoru a vyvolává nepřeberné množství gagů, paradoxů a nečekaných spojení. Síla nápaditých situací byla ve většině případů umocněna i čistotou a jednoduchostí zvolených výrazových prostředků. Důležitou součástí takto strukturované inscenace jsou pointy a to jak jednotlivých gagů (ty se dařily takřka bezezbytku), tak uzavřených celků. Zde se jevila nejzdařilejší a nejpůsobivější pointa v části „Polednice“, byla opravdu nečekaná, naopak u „Vodníka“ nebyla – díky tomu, že se odehrávala mimo scénu – tak jednoznačná a šokující a v části „Upír“ byla rozmělněna zbytečným vysvětlováním. Nejsložitějším partem je samotný „Hotel Infercontinental“, kde je potřeba většího úsilí udržet diváka při věci a v napětí na nepoměrně větším jevištním celku. Je ke cti souboru, že se mu to až na několik drobných míst, kde upadá pozornost, v zásadě daří. Divadlo V.A.D. evidentně ví, co a jak chce a směřuje mílovými kroky k vybudování jedinečné divadelní poetiky, jež by ho mohla zařadit mezi špičkové amatérské soubory tohoto typu v celé České republice.
Je jisté, že letošní přehlídka amatérských divadelních souborů Wintrův Rakovník 2003 měla mnoho společného s tou loňskou. Mám na mysli především pokračující hledání obrazu současného světa na divadle. I když letošní ročník nenabídl tolik špičkových inscenací jako loňský, rozhodně nemůžeme mluvit o výrazném kvalitativním propadu. Je patrné, že dochází k určitému nadechnutí a věřím, že příští ročník loni nastartovaný trend potvrdí výrazněji než letos. I přes toto „nadechnutí“ rakovnická přehlídka přinesla dvě inscenace na vysoké amatérské úrovni, kterým ze srdce přeji úspěchy i na dalších kláních.
Je už skoro nošením dříví do lesa mluvit o tradičně vynikajícím prostředí Tylova divadla a přátelské atmosféře, kterou tvoří členové místního souboru, ale nemohu si pomoci, je to tak.
A konečně, odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Fixová, Romana Tůmová, Karel Semerád a Milan Schejbal, nominovala na národní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2003 Divadlo V.A.D. Kladno s inscenací Hotel Infercontinental autorů Lupinec a Co. a na prvním místě doporučila Divadelní spolek Tyl Rakovník s inscenací hry Jaroslava Kodeše Děvčata aneb Krvavá suita.
Milan Schejbal