ZAJÍC, Vladimír: Perlení v magických mantinelech 2002 - Narozeniny. AS 2002, č. 1, s. 9-11.

Divadelní spolek praotce Čecha Roudnice nad Labem – NAROZENINY. Volně podle skeče J. B. Priestleye sepsal Petr Diviš. V názvu mi schází Malý Velký Říp, ale třeba se ještě dočkám. Text svým žánrovým provedením rezignuje na obraznost a pouze popisuje a přímočaře pojmenovává co a jak. Má podobu až banální. Tedy, každopádně by banálním byl, pokud by byl vzat vážně, a ne jako číslo v kabaretu. Na jednu stranu si činí legraci z věčně módního a mondéního trendu stěhování duší, na stranu druhou, v duchu filosofie J. B. P. ukazuje jisté nešvary a nabízí jejich řešení tím, že v nich lidem vyválí nos jako štěněti v loužičce. Přísloví: Co nemáš rád, nečiň druhým, je sice chvályhodné, ale co s ním na jevišti? Kdyby u nás agitka neměla pejorativní zvuk, šly by Narozeniny žánrově označit za komediální agitku o vztazích v rodině, z čehož se odvinula i realizace. Jiří Roth jasně pochopil co si skeč žádá a zavedl na jeviště živou kapelu. Ta parádně hraje skladby, funguje jako scénická hudba, koná zvukové efekty. Přiznává ji tím, že ji ukazuje mezi kulisami pokoje, ale za diskusi a zkoušku by stálo, zda ji neukázat zcela (jako při děkovačce) a nepřiznat prostředí kabaretu. Možná, že pak by se souboru příběh lépe hrál a divákům lépe přijímal, neboť nadsázka jako startovací rampa by byla zřejmá. Nelze říci, že by soubor nebyl disponován, pouze je otázka, jaké herecké prostředky zvolit a udržet po celé představení. Představení bylo nejpřesnější, nejzajímavější, když vědomě využívalo klišé, vzhledem k obecným představám, jak to v rodinách asi funguje, jak postavy vypadají a jak jednají. Klišé používal a dodržoval otec, a částečně matka s paní Liškovou (jak co bylo vědomé je interní záležitost pouze souboru). Syn a dcera byli herecky dobří. Pouze postavy vykládali, byť opět dobře, psychologicky. Jenže text Narozenin má jiné zákonitosti, takže, když se realismus neměl oč opřít, došlo nutně k ventilaci v podobě přehrávání. Tato inscenace je nejspíše na rozcestí, co dál. Scéna je přesná, kapela taktéž, některé postavy ... a jsme u toho. Režie se nyní musí rozhodnout co přesně chce inscenací sdělit a proč. Od rozhodnutí se budou odvíjet výrazové prostředky herecké, ale i režijní řešení situací a motivování rychlých proměn uvnitř nitra postav, tedy uvnitř příběhu. Není co závidět, takže, praotci, Zlomte vaz!