ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05 - Paličova dcera. Amatérská scéna 2005, č. 1, s. 13–17.

DS Tábor - Ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale Paličova dcera dle J.K. Tyla. Režisér Josef Konrád není neznámá postava a kdo kdy sledoval malé formy ví, o koho jde. Už sám název inscenace poukazuje k jeho dřívější poetice, ale otázka je, jak je převeditelná či proveditelná na regulérním textu z ranku psychologického realismu s podtextem sociálním. Ať tak či tak, táborští a Konrád si vybrali Tyla a můžou s ním hrát třeba ferbla, ale pouze jako partneři. Herci uvěřili režisérovi a jeho záměru (a oprávněně) a od otevření opony po závěrečné tylovské krásné skupení se drží jeden každý stylizaci, jíž postava komunikuje s dalšími postavami a s divákem. Jiná však je, nakolik zvolené stylizace směřují k odvyprávění příběhu, a nakolik k výpovědi Tylem inspirované. Divák je totiž zavalen žánrovou směsicí stylů a z nich vyplývajících stylizací, přičemž jednotící prvek – nabílené obličeje – spíše smysl zatemňuje, než prosvětluje. Na jedné straně starý Valenta jako by vystoupil z propadla roku 1882 nebo 1952, Antonín vyklouzl z počátku let sedmdesátých, vodiči loutek si odskočili z Japonska a Indián utekl Morávkovi. Přitom musím říci, že pokud by šlo o nadhled, o vstřícný smích dějin a ohlédnutí současnosti přes rameno na dědictví předků, tak by princip, jímž s námi Indián vedl dialog, asi byl tím nejschůdnějším. Hraje se na scéně pyramidovitě vystavěné až po tahy, která evokuje sakrální místo (nejen křížem), a přidáváním (ne zrovna šťastným a přesným) dalších prvků nás vodí z interiéru do exteriéru. Sám pro sebe jsem si ji pojmenoval jako Golgotu, což vyplynulo ze zaujmutí vztahu postav k ní. Nejpřesněji od starého Valenty, který na ní usne, od Rozárky kdesi v úbočí peroucí na valše, a Antonína s Indiánem, kteří se z ní v duchu westernu řítí osvobodit Rozárku ze zajetí hloupého šerifa – mimochodem, tuhle kratičkou situaci považuji za nejudělanější ve smyslu znaku, jasnou ve významu a smyslu. Kdyby byl Tyl takto udělán celý, tak by – asi? – byl čitelný, divadelní a divácký. Nyní, již mimo Bechyni, ex post odvozuji a konstruuji, co měl režisér Konrád (asi) na mysli, když se pustil do téhle podivné skládačky. Soudím, že se inspiroval japonským stylem divadla kabuki, které je syntézou činoherního, loutkového, operního a tanečního divadla včetně divadla masek, přičemž jeho výsostným a typickým znakem je vysoká stylizace všech jevištních složek. A právě toto, ona směsice a zároveň udržená stylizace, jak podotknuto hned na začátku, mne vede k úvaze o kabuki. Jenže, dobré úmysly, jak všichni z praxe známe, nestačí. Nicméně, pokud toto byl výchozí inscenační princip tak pevně doufám, že příště k myšlení o divadle ještě přistoupí myšlení divadlem, a uděje se to, co se udít má. Howgh a Po-kai-mu, jak gestikuloval Indián, než se všichni do Ameriky vydali, a Rozárku doma zanechali.