Borovanský zpravodaj: Rozhovor s Václavem Hanzalem, 2009
Rozhovor s Václavem Hanzalem
Borovanský zpravodaj Duben 2009 s.8
Jana Průková
Muž, který tvoří kulturní historii Borovan. Už 53 let se podílí na kulturním vyžití ve městě.
K jeho životu neodmyslitelně patří loutky, pohádky a hlavně dětský úsměv a radost.
Prostě a jednoduše - Václav Hanzal.
Jak jste se dostal k loutkovému divadlu?
Tady se kdysi hrávalo Sokolské divadlo, ale o tom se dneska moc neví. Poprvé jsem se já, jako žák základní školy, setkal s loutkami za války v roce 1943, kdy pan Nováček v Radosticích hrával se svou rodinou divadlo a sám si loutky vyráběl. Když se v Radosticích přestalo hrát, nabídl pan Nováček loutky borovanské škole, kde se divadélka ujal pan učitel Václav Salák, který byl zapáleným divadelníkem. Nejprve se hrávalo v bývalé tělocvičně. Když skončila válka, loutky se uklidily a s nimi utichlo i naše divadlo. V roce 1955 jsme my, mladí osmnáctiletí hasiči, pod vedením velitele Bohumíra Malíka zavzpomínali na školní léta, vzpomněli divadlo a chtěli jsme zase hrát, jenže nebylo kde. Tehdy byl v Borovanech ředitelem školy pan Ladislav Kluzák, a ten nám nabídl prostory malovaného sálu. Nastaly ale potíže s místním národním výborem - nebylo nám přáno, nefandili nám. Dnes jsme městem podporováni nejen finančně, ale i uznáním naší práce. Ve škole na zámku v té době pracovala jen jedna uklízečka, a tak jsme museli celou cestu až do malovaného sálu vyložit papírem a uchránit tak podlahu před ušpiněním. Tady jsme zahráli svých první osm her v období od prosince 1955 do dubna roku následujícího. Ale i malovaný sál se začal opravovat, a my jsme se museli přestěhovat do přízemí, kde byly šatny. Museli jsme vyrobit přenosné věšáky, které se před představením vystěhovaly na chodbu a do místnosti se naskládaly lavice. Zde jsme hráli až do roku 1968 než začaly další stavební práce, a my se opět stěhovali.
Jenže. tentokráte nebylo kam, a tak loutkáři vzali rozum do hrsti a přišli s velice odvážným nápadem - přistavět k hasičárně kulturní stánek. V roce 1968 se začalo se stavbou a sál byl postaven za 18 měsíců, bylo zde odpracováno více jak 6000 hodin. Sál byl využívaný - konaly se zde podnikové schůze, estrády, hrané divado, zábavy a loutkové divadlo. Divadelní představení samozřejmě v našem podání. Neexistovalo totiž jen loutkové divadlo, ale také estrádní a divadelní herecký soubor. Někdy jsme měli i 8 akcí týdně. Odpoledne jednu a hned večer druhou. Stali jsme se tím známí a ústřední výbor hasičů nám posílal do Borovan různé delegace z Ruska, Polska, Jugoslávie i Rakouska.
V roce 1976, na popud starosty SDH Jana Nýdla st., se pojmeno¬val soubor loutkářů na Loutkářský soubor Jiskra. V začátcích nám hodně pomohli manželé Jaroslav a Anna Reithmayerovi. Manželé Reithmayerovi se pro nás stali nejen dobrými přáteli, ale i skvělými rádci. S jejich pomocí jsme se dostali na Skupovy Strakonice, krajskou přehlídku loutkářských souborů. Mimochodem, letos účinkujeme na přehlídce již pojedenadvacáté. Celá historie souboru Jiskra je zapsána v almanachu, který sestavil tehdejší kro¬nikář Borovan pan František Kadlec.
Zkuste porovnat, z technického hlediska, loutky tehdejší a ty dnešní. Jak se liší?
Loutky, se kterými jsme začínali, mají náramnou historickou cenu. Byli tady i překupníci, kteří chtěli loutky koupit do Rakouska ale my jsme je z ruky nedali. První loutky byly na drátech, ovšem, byly takové toporné. Konstrukce byla podstatně nižší než je součastná a dráty byly přibližně 120 cm dlouhé. Loutka měla v hlavě zavrtaný šroubek s drátem, na kte¬rém byla zavěšena. Vahadlo bylo složeno jenom z pomocného vahadélka na nohy a dvě nitě na ruce, takže jeden drát a čtyři nitě. V dnešní době má např. Kašpárek 9-11 nití. Díky manželům Reithmayerovým jsme získali kontakt na pana Maška, který vede podnik Umělecká výroba a loutky zde vyrábí. V této výrobně pro nás dělají loutky doposud. Dnes hraje¬me s loutkami na nitích dlouhých 2.20 m. Těžko se s nimi manévruje, a tak mají navázány ramena. záda, prdelku. ruce, nohy a hlavu, a když se loutka ohne. je taková ,.živější". Tyto mariondy jsou čitelné. Protože hrajeme klasické pohádky s princeznou, králem, ježibabou, potřebujeme, aby loutky byly jako živé. Průměrná cena jedné loutky je 2500-3000 korun, ale například. drak stojí až 4000 korun. Vlastníme přibližně 80 loutek, něco si vyrábíme sami. Drobné rekvizity a kulisy nám dříve maloval pan Eduard Buchtel v dnešní době je velice dobře maluje pan Roman Adamec.
Kolik lidí je třeba na zahrání průměrné pohádky?
Minimálně 15-20 lidí. U některých divadel se vodiči naučí přesné pohyby loutkou a sami za loutku i mluví. My máme takzvanou rozdělenou interpretaci. To znamená, že někdo vodí a jiný mluví. Dále tam musí být osvětlovač, zvukař a někdo na technické práce - nastrojit čerta, dát Kašpárkovi do ruky proutek apod.
Co se na divadle změnilo po technické stránce?
Tak třeba, scénická hudba. Dříve se s něčím takovým nepracovalo. Začali s tím až manželé Reithmayerovi a v dnešní době nám všechnu hudbu zdarma nahrává skupina Monika.
Vy jste hodně dlouho Jiskru režíroval. Režírujete stále?
V prvních letech režíroval soubor Václav Malík, jehož syn Stanislav, součastný starosta obce, s námi také hrál. Potom jsme začali dělat estrády, které řídil Josef Malík a já. Když Václav odešel, tak jsem postupně převzal loutkářský soubor. Nejprve jsem hrál a režíroval, pak zůstal jen u té režie. Letos jsem se rozhodl pověsit režírování na hřebík a převzala to moje dcera Helena Soldánová, která si vede, podle mého, velice dobře. Předávala se i loutka Kašpárka. Po dlouhá léta byl stálým vodičem pan Miloslav Kadlec, který předal Kašpárka do rukou Jana Ježka. Svůj hlas již dlouho Kašpárkovi propůjčuje má druhá dcera Marie Kroupová. A abych prozradil vše,
v souboru účinkuje i můj syn Václav.
Vy jste také spoluzakladatel hry Plamen.
Přesně tak. Plamen, hra jako taková, začala před více než třiceti lety. Původní soutěže byly jenom nárazové, "někdy a někde". Pak byla tzv. Celostátní hra mladých požárníků, ale ta se ujala jenom jeden rok. Další podobná hra, tentokráte k 25. výročí osvo¬bození, se konala v Bánské Bystrici, které se borovanští hasiči také zúčastnili. Při ústředním výboru byla komise pro mládež, a protože jsme v Borovanech už dlouho s mládeží pracovali, zúčastňoval jsem se jednání komise za Jihočeský kraj. Právě tam se začal tvořit základ Plamenu, aby se zajistila celoroční činnost pro děti. A pionýři to odkoukali od nás hrou Vždy připraven. Vyvrcholením bylo republikové setkání, které trvalo sedm dní a všichni se na setkání těšili. Stalo se, že družstvo Karla Machta jednou vyhrálo skoro všechny soutěže. Máme ještě jedno takové prvenství, ale teď už nebudu mluvit jenom o Plamenu. Bez přestávky se hasiči, ať již to byli žáci, dorostenky, dorostenci nebo ženy, zúčastnili sedmnáctkrát republikových soutěží. Takže nás opravdu znají všude.
Na takovýchto akcích se jistě naváže i mnoho kontaktů s ostatními sbory.
Máme navázaný dobrý kontakt s SDH Čejetice, kam jezdíme dlouhá léta. Oni měli také diva¬delní soubor, a tak si vyměňujeme hry apod. A samozřejmě, dobré vztahy máme se sborem z Těškovic. V polovině března navštívil Těškovice soubor loutkářů spolu s Hroším prozatímním divadlem. Spoustu dalších kontaktů udržujeme v okrese i kraji nejenom s divadlem, ale i po stránce hasičských soutěží.
Co jiného napsat na závěr? Popřát loutkářům hodně úspěchů, dětskou přízeň a všem borovanským hasičským družstvů,. které neodmyslitelně patří k našemu městu a reprezentují jej po celé republice, jen to nejlepší.
Ptala se Jana Průková.
Borovanský zpravodaj Duben 2009 s.8
Jana Průková
Muž, který tvoří kulturní historii Borovan. Už 53 let se podílí na kulturním vyžití ve městě.
K jeho životu neodmyslitelně patří loutky, pohádky a hlavně dětský úsměv a radost.
Prostě a jednoduše - Václav Hanzal.
Jak jste se dostal k loutkovému divadlu?
Tady se kdysi hrávalo Sokolské divadlo, ale o tom se dneska moc neví. Poprvé jsem se já, jako žák základní školy, setkal s loutkami za války v roce 1943, kdy pan Nováček v Radosticích hrával se svou rodinou divadlo a sám si loutky vyráběl. Když se v Radosticích přestalo hrát, nabídl pan Nováček loutky borovanské škole, kde se divadélka ujal pan učitel Václav Salák, který byl zapáleným divadelníkem. Nejprve se hrávalo v bývalé tělocvičně. Když skončila válka, loutky se uklidily a s nimi utichlo i naše divadlo. V roce 1955 jsme my, mladí osmnáctiletí hasiči, pod vedením velitele Bohumíra Malíka zavzpomínali na školní léta, vzpomněli divadlo a chtěli jsme zase hrát, jenže nebylo kde. Tehdy byl v Borovanech ředitelem školy pan Ladislav Kluzák, a ten nám nabídl prostory malovaného sálu. Nastaly ale potíže s místním národním výborem - nebylo nám přáno, nefandili nám. Dnes jsme městem podporováni nejen finančně, ale i uznáním naší práce. Ve škole na zámku v té době pracovala jen jedna uklízečka, a tak jsme museli celou cestu až do malovaného sálu vyložit papírem a uchránit tak podlahu před ušpiněním. Tady jsme zahráli svých první osm her v období od prosince 1955 do dubna roku následujícího. Ale i malovaný sál se začal opravovat, a my jsme se museli přestěhovat do přízemí, kde byly šatny. Museli jsme vyrobit přenosné věšáky, které se před představením vystěhovaly na chodbu a do místnosti se naskládaly lavice. Zde jsme hráli až do roku 1968 než začaly další stavební práce, a my se opět stěhovali.
Jenže. tentokráte nebylo kam, a tak loutkáři vzali rozum do hrsti a přišli s velice odvážným nápadem - přistavět k hasičárně kulturní stánek. V roce 1968 se začalo se stavbou a sál byl postaven za 18 měsíců, bylo zde odpracováno více jak 6000 hodin. Sál byl využívaný - konaly se zde podnikové schůze, estrády, hrané divado, zábavy a loutkové divadlo. Divadelní představení samozřejmě v našem podání. Neexistovalo totiž jen loutkové divadlo, ale také estrádní a divadelní herecký soubor. Někdy jsme měli i 8 akcí týdně. Odpoledne jednu a hned večer druhou. Stali jsme se tím známí a ústřední výbor hasičů nám posílal do Borovan různé delegace z Ruska, Polska, Jugoslávie i Rakouska.
V roce 1976, na popud starosty SDH Jana Nýdla st., se pojmeno¬val soubor loutkářů na Loutkářský soubor Jiskra. V začátcích nám hodně pomohli manželé Jaroslav a Anna Reithmayerovi. Manželé Reithmayerovi se pro nás stali nejen dobrými přáteli, ale i skvělými rádci. S jejich pomocí jsme se dostali na Skupovy Strakonice, krajskou přehlídku loutkářských souborů. Mimochodem, letos účinkujeme na přehlídce již pojedenadvacáté. Celá historie souboru Jiskra je zapsána v almanachu, který sestavil tehdejší kro¬nikář Borovan pan František Kadlec.
Zkuste porovnat, z technického hlediska, loutky tehdejší a ty dnešní. Jak se liší?
Loutky, se kterými jsme začínali, mají náramnou historickou cenu. Byli tady i překupníci, kteří chtěli loutky koupit do Rakouska ale my jsme je z ruky nedali. První loutky byly na drátech, ovšem, byly takové toporné. Konstrukce byla podstatně nižší než je součastná a dráty byly přibližně 120 cm dlouhé. Loutka měla v hlavě zavrtaný šroubek s drátem, na kte¬rém byla zavěšena. Vahadlo bylo složeno jenom z pomocného vahadélka na nohy a dvě nitě na ruce, takže jeden drát a čtyři nitě. V dnešní době má např. Kašpárek 9-11 nití. Díky manželům Reithmayerovým jsme získali kontakt na pana Maška, který vede podnik Umělecká výroba a loutky zde vyrábí. V této výrobně pro nás dělají loutky doposud. Dnes hraje¬me s loutkami na nitích dlouhých 2.20 m. Těžko se s nimi manévruje, a tak mají navázány ramena. záda, prdelku. ruce, nohy a hlavu, a když se loutka ohne. je taková ,.živější". Tyto mariondy jsou čitelné. Protože hrajeme klasické pohádky s princeznou, králem, ježibabou, potřebujeme, aby loutky byly jako živé. Průměrná cena jedné loutky je 2500-3000 korun, ale například. drak stojí až 4000 korun. Vlastníme přibližně 80 loutek, něco si vyrábíme sami. Drobné rekvizity a kulisy nám dříve maloval pan Eduard Buchtel v dnešní době je velice dobře maluje pan Roman Adamec.
Kolik lidí je třeba na zahrání průměrné pohádky?
Minimálně 15-20 lidí. U některých divadel se vodiči naučí přesné pohyby loutkou a sami za loutku i mluví. My máme takzvanou rozdělenou interpretaci. To znamená, že někdo vodí a jiný mluví. Dále tam musí být osvětlovač, zvukař a někdo na technické práce - nastrojit čerta, dát Kašpárkovi do ruky proutek apod.
Co se na divadle změnilo po technické stránce?
Tak třeba, scénická hudba. Dříve se s něčím takovým nepracovalo. Začali s tím až manželé Reithmayerovi a v dnešní době nám všechnu hudbu zdarma nahrává skupina Monika.
Vy jste hodně dlouho Jiskru režíroval. Režírujete stále?
V prvních letech režíroval soubor Václav Malík, jehož syn Stanislav, součastný starosta obce, s námi také hrál. Potom jsme začali dělat estrády, které řídil Josef Malík a já. Když Václav odešel, tak jsem postupně převzal loutkářský soubor. Nejprve jsem hrál a režíroval, pak zůstal jen u té režie. Letos jsem se rozhodl pověsit režírování na hřebík a převzala to moje dcera Helena Soldánová, která si vede, podle mého, velice dobře. Předávala se i loutka Kašpárka. Po dlouhá léta byl stálým vodičem pan Miloslav Kadlec, který předal Kašpárka do rukou Jana Ježka. Svůj hlas již dlouho Kašpárkovi propůjčuje má druhá dcera Marie Kroupová. A abych prozradil vše,
v souboru účinkuje i můj syn Václav.
Vy jste také spoluzakladatel hry Plamen.
Přesně tak. Plamen, hra jako taková, začala před více než třiceti lety. Původní soutěže byly jenom nárazové, "někdy a někde". Pak byla tzv. Celostátní hra mladých požárníků, ale ta se ujala jenom jeden rok. Další podobná hra, tentokráte k 25. výročí osvo¬bození, se konala v Bánské Bystrici, které se borovanští hasiči také zúčastnili. Při ústředním výboru byla komise pro mládež, a protože jsme v Borovanech už dlouho s mládeží pracovali, zúčastňoval jsem se jednání komise za Jihočeský kraj. Právě tam se začal tvořit základ Plamenu, aby se zajistila celoroční činnost pro děti. A pionýři to odkoukali od nás hrou Vždy připraven. Vyvrcholením bylo republikové setkání, které trvalo sedm dní a všichni se na setkání těšili. Stalo se, že družstvo Karla Machta jednou vyhrálo skoro všechny soutěže. Máme ještě jedno takové prvenství, ale teď už nebudu mluvit jenom o Plamenu. Bez přestávky se hasiči, ať již to byli žáci, dorostenky, dorostenci nebo ženy, zúčastnili sedmnáctkrát republikových soutěží. Takže nás opravdu znají všude.
Na takovýchto akcích se jistě naváže i mnoho kontaktů s ostatními sbory.
Máme navázaný dobrý kontakt s SDH Čejetice, kam jezdíme dlouhá léta. Oni měli také diva¬delní soubor, a tak si vyměňujeme hry apod. A samozřejmě, dobré vztahy máme se sborem z Těškovic. V polovině března navštívil Těškovice soubor loutkářů spolu s Hroším prozatímním divadlem. Spoustu dalších kontaktů udržujeme v okrese i kraji nejenom s divadlem, ale i po stránce hasičských soutěží.
Co jiného napsat na závěr? Popřát loutkářům hodně úspěchů, dětskou přízeň a všem borovanským hasičským družstvů,. které neodmyslitelně patří k našemu městu a reprezentují jej po celé republice, jen to nejlepší.
Ptala se Jana Průková.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.