Richter, Luděk: Soutěž individuálních výstupů s loutkou po dvaceti letech. Loutkář 2008, č. 5, s. 234-235
SOUTĚŽ INDIVIDUÁLNÍCH VÝSTUPŮ S LOUTKOU PO DVACETI LETECH
Bývala to velká sláva takové finále soutěže individuálních výstupů s loutkou: večerní velegalaprogram ve Zlaté Kapli Divadla Zdeňka Nejedlého (jenž je Karlu Pippichovi bezpracně přebral), čítající 15 až 20 počtem i délkou drobných vystoupení!
Pět finále proběhlo v letech 1977, 1979, 1982, 1985 a 1988 - a k tomu roku 1986 přehlídka těch nejúspěšnějších z předcházejících devíti let.
Dvacet let pak nebylo po IVL vidu ni slechu, až zas letos. Čtrnáct výstupů - pět v I. kategorii jednotlivců, tolikéž v II. kategorii studentů pedagogických škol a učitelek škol mateřských a čtyři v III. kategorii dvojic - to vše toliko z osmi souborů šíré republiky.
A bylo to smutné srovnání. Ne že by se tu nenašla sem tam i perlička - ale bylo třeba hledat lupou; valná většina výstupů by za dnů slávy, hádám, neprošla ani okresními koly.
Soutěž individuálních výstupů se nikdy úplně nerozhodla, zda cílem a konečnou hodnotou je předvedení rutinní technické dovednosti ve vedení loutek, nebo celistvé umělecké dílko nevelkého rozsahu a minimálního obsazení, jež by krom řemeslného umu aspirovalo i na emotivně působivé sdělení. To se, žel, nezměnilo ani dnes.
Nově snad přibyla pouze varianta třetí: jen nahozená, na jediném nápadu (leckdy naschválu) založená produkce, mnohdy postrádající jak sdělení, tak řemeslný um. Mezi takové výstupy, jimž nechybí hravost i nápaditost, ale zato jim chybí schopnost rozvést prvotní nápad a vystavět z něj drobnou inscenaci, která by byla srozumitelná a působivá, patřil Kaktus Jany Kyralové a Veroniky Dvořákové i Pecka Ondřeje Vaňury (všichni ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové), Šípková Růženka Veroniky Jechové i Pidipohádka, již hrála táž s Markétou Rejlovou (obě ZUŠ Chlumec nad Cidlinou), a svým způsobem i Jak pejsek a kočička pekli dort v podání Michala Škopána a Kateřiny Hejtmanové (LS Na židli z Turnova).
Že nepůjde o nic víc, než o vodičskou techniku, napovídá mnohdy už sám název: marionetoví Klauni (Petr Douda, Jakub Navařík z LD Sokol Přerov), břichomluvecky nazvučená Annie hradecké Kamily Trmačové (jíž je nutno přiznat dovednost v utváření partnerství herce a loutky, za něž také dostala cenu) a do značné míry také Vzpomínka na M. Grocka (Martin Möglich z pražské Jiskry). I tam, kde si výstup předsevzal zpracovat
fabulovaný celek nebo alespoň jednoduchou zápletku, zůstává dramaturgie i na ní závislá režie v pozadí a většina úsilí se upíná na loutkoherecké řemeslo; žel, i tady však mistrovství někdejších matadorů chybí. Patří sem i kousky, které zdánlivě stojí především na herectví či loutkoherectví, jehož úroveň je ale až překvapivě nízká: Červená Karkulka Petra Doudy a Denisy Zdražilové z LD Sokol Přerov působí jako pouhá deklamace s potřásáním loutek, které se navzájem nevidí, nereagují na sebe a nejednají, Pohádka o Mášence a medvědovi Jana Havla z Vysokého Mýta naopak oplývá přemírou snahy o herectví (či spíše přehrávání), ale loutka je tu vcelku zbytečná - prakticky se s ní nehraje. Akademicky vzato i sama snaha o zdokonalení řemesla by mohla být v době tristního úpadku hry s loutkou prospěšná. (Ostatně
proto se rok co rok nechává přehlídkové publikum paradoxně uchvacovat zahraničními hosty, kteří okouzlují právě a jen vnější řemeslnou technikou či alespoň prastarými loutkářskými triky, fórky, fígly a technikami, zabalenými do rádoby světoči člověkoborného socio-psycho-filosofického mlna.) Jenže tak, jako o skutečné režii, řešící otázku „jak“, lze mluvit až při existenci skutečného dramaturgického podkladu (tedy „co“), tak o herectví, respektive loutkoherectví lze mluvit, až když tomuto režijně tvarovanému obsahu pomáhá na svět. Jinak jde jen o
atrakci na úrovni pouťových mořských panen, cvičených opic a oživlých figurín - což je etapa, kterou snad má české loutkářství od vydání divadelního zákona na počátku 50. let minulého století šťastně a definitivně za sebou.
Ti, kdo se vydali pracnější, leč jedinou slibnou cestou, začínající promyšlenou dramaturgicko-režijní koncepcí, došli nejdál. A to jsme u vítězů, za nimiž zela zřetelná propast.
Jitka Jirsová z pražské Jiskry vyhrála kategorii sólistů s trvalkou IVL - Hrubínovými pohádkami. Drobné, leč nosné textíky s výraznou pointou vypráví za pomoci jednoduchých louteček, jež tvoří neméně jednoduché, leč funkční metafory, respektující i dějové jádro a pointu příběhu. Škoda, že ne vždy dotáhne, co si sama připravila: tak v pohádce O řepě se těšíme, až destičkové loutečky předvedou v pointě svůj dominový pád, ale herečka je místo toho shrábne do košíčku - a je po metafoře a taky po pointě. Otázku původnosti použitých prostředků ponechávám
těm, kdo si původní inscenační předlohu Hany Dotřelové pamatují - ale byla-li popsána ve vydané publikaci, jeví se mi oprávněným
doporučené prostředky použít i v novém nastudování. Zvlášť, projevuje-li herečka dobrý smysl pro rytmické frázování s loutkou a plastický hlasový projev. Obé, spojené s nápaditostí, prokázala také v Čarování s klaunem - ale tomu chybělo právě to, o čem je řeč v předchozích odstavcích; cenu za scénografii si však výstup zasloužil.
Alenu Miklíkovou a Gábinu Řehovou z LD Sokola Přerov v studentsko-mateřinkové kategorii podržel text známé předlohy O koblížkovi svou přehlednou a srozumitelnou strukturou a jasnou tečkou. Škoda, že v provedení zůstaly u slušné sice, ale jen ilustrace, a že hlavní Koblížkova disciplína - utíkání - je prakticky bez pohybu. Velké rezervy má tato drobnička také ve vytváření příslušných vztahů mezi postavami a v jednání loutkami.
Inscenace Až ovečky přejdou (Hana Voříšková a Karel Šefrna pod hlavičkou souboru C Svitavy) tvořila v podstatě samostatnou kategorii. Ne proto, že by byla ve skupině dvojic jediná. Tvořila samostatnou kategorii v rámci celého finále přehlídky individuálních výstupů svým myšlením, velkorysostí, rozletem. Prajednoduchý, ale obsažný dramaturgický základ (opět doklad, že dramaturgie nepracuje na prvém místě se slovy, nýbrž s myšlenkami), neokázalá, ale funkční režie a scénografie - a pak už stačí jen minimalistické prostředky a kupodivu i naprosté
bezdění: Šefrna (cena za hudbu) jen s kytarou zpívá o ovečkách, které jdou z jednoho břehu na druhý za pastýřem, občas se některé nechce, pozdrží se, ale pes ji popožene - všechny musí na druhý břeh - zatímco po nebi plují jiné ovečky (vlastně beránci) zas směrem opačným jako veliký koloběh života. A to „vše“ nám předvádí Hana Voříšková (cena za scénografii) pomalým posouváním oveček v drážkách cest svisle vztyčeného obrazu. Na začátku uvěříme, že jde o známou pohádku pro usnutí. Ale kdeže! Je to o cestě životem k smrti, o přecházení na
druhý břeh, kde je všechno krásnější a kam všichni musíme - což je vlastně naděje. Posmutnělý, ale smířený, ba dokonce osvobodivý obraz cesty životem k smrti. Tak nějak vypadá katarze po konci tragédie. Tragédie se tu však nekoná.
Nebylo jí ani finále 8. přehlídky IVL. Jen znovu výstražně vztyčilo prstík pro celé loutkářství - a nejen amatérské: loutka se v něm, žel bohu, leckdy stává jen nemohoucí, bezvýznamnou výtvarnou dekorací k potřásání, bez níž by se inscenace (mnohdy arciť tak jako tak o ničem) venkoncem i obešla. A nepostradatelnost loutky v dané inscenaci pro mne vždycky byla odpovědí na otázku po loutkovosti: aťsi je v inscenaci třebas jediná loutka - ale ať je tu nenahraditelná! Nechť tedy ovečky přejdou na onen druhý loutkářský břeh, který
bude krásnější, za nadějí - jíž se snad dožijeme. K tomu nám dopomáhej i příští finále IVL.
Luděk Richter
Bývala to velká sláva takové finále soutěže individuálních výstupů s loutkou: večerní velegalaprogram ve Zlaté Kapli Divadla Zdeňka Nejedlého (jenž je Karlu Pippichovi bezpracně přebral), čítající 15 až 20 počtem i délkou drobných vystoupení!
Pět finále proběhlo v letech 1977, 1979, 1982, 1985 a 1988 - a k tomu roku 1986 přehlídka těch nejúspěšnějších z předcházejících devíti let.
Dvacet let pak nebylo po IVL vidu ni slechu, až zas letos. Čtrnáct výstupů - pět v I. kategorii jednotlivců, tolikéž v II. kategorii studentů pedagogických škol a učitelek škol mateřských a čtyři v III. kategorii dvojic - to vše toliko z osmi souborů šíré republiky.
A bylo to smutné srovnání. Ne že by se tu nenašla sem tam i perlička - ale bylo třeba hledat lupou; valná většina výstupů by za dnů slávy, hádám, neprošla ani okresními koly.
Soutěž individuálních výstupů se nikdy úplně nerozhodla, zda cílem a konečnou hodnotou je předvedení rutinní technické dovednosti ve vedení loutek, nebo celistvé umělecké dílko nevelkého rozsahu a minimálního obsazení, jež by krom řemeslného umu aspirovalo i na emotivně působivé sdělení. To se, žel, nezměnilo ani dnes.
Nově snad přibyla pouze varianta třetí: jen nahozená, na jediném nápadu (leckdy naschválu) založená produkce, mnohdy postrádající jak sdělení, tak řemeslný um. Mezi takové výstupy, jimž nechybí hravost i nápaditost, ale zato jim chybí schopnost rozvést prvotní nápad a vystavět z něj drobnou inscenaci, která by byla srozumitelná a působivá, patřil Kaktus Jany Kyralové a Veroniky Dvořákové i Pecka Ondřeje Vaňury (všichni ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové), Šípková Růženka Veroniky Jechové i Pidipohádka, již hrála táž s Markétou Rejlovou (obě ZUŠ Chlumec nad Cidlinou), a svým způsobem i Jak pejsek a kočička pekli dort v podání Michala Škopána a Kateřiny Hejtmanové (LS Na židli z Turnova).
Že nepůjde o nic víc, než o vodičskou techniku, napovídá mnohdy už sám název: marionetoví Klauni (Petr Douda, Jakub Navařík z LD Sokol Přerov), břichomluvecky nazvučená Annie hradecké Kamily Trmačové (jíž je nutno přiznat dovednost v utváření partnerství herce a loutky, za něž také dostala cenu) a do značné míry také Vzpomínka na M. Grocka (Martin Möglich z pražské Jiskry). I tam, kde si výstup předsevzal zpracovat
fabulovaný celek nebo alespoň jednoduchou zápletku, zůstává dramaturgie i na ní závislá režie v pozadí a většina úsilí se upíná na loutkoherecké řemeslo; žel, i tady však mistrovství někdejších matadorů chybí. Patří sem i kousky, které zdánlivě stojí především na herectví či loutkoherectví, jehož úroveň je ale až překvapivě nízká: Červená Karkulka Petra Doudy a Denisy Zdražilové z LD Sokol Přerov působí jako pouhá deklamace s potřásáním loutek, které se navzájem nevidí, nereagují na sebe a nejednají, Pohádka o Mášence a medvědovi Jana Havla z Vysokého Mýta naopak oplývá přemírou snahy o herectví (či spíše přehrávání), ale loutka je tu vcelku zbytečná - prakticky se s ní nehraje. Akademicky vzato i sama snaha o zdokonalení řemesla by mohla být v době tristního úpadku hry s loutkou prospěšná. (Ostatně
proto se rok co rok nechává přehlídkové publikum paradoxně uchvacovat zahraničními hosty, kteří okouzlují právě a jen vnější řemeslnou technikou či alespoň prastarými loutkářskými triky, fórky, fígly a technikami, zabalenými do rádoby světoči člověkoborného socio-psycho-filosofického mlna.) Jenže tak, jako o skutečné režii, řešící otázku „jak“, lze mluvit až při existenci skutečného dramaturgického podkladu (tedy „co“), tak o herectví, respektive loutkoherectví lze mluvit, až když tomuto režijně tvarovanému obsahu pomáhá na svět. Jinak jde jen o
atrakci na úrovni pouťových mořských panen, cvičených opic a oživlých figurín - což je etapa, kterou snad má české loutkářství od vydání divadelního zákona na počátku 50. let minulého století šťastně a definitivně za sebou.
Ti, kdo se vydali pracnější, leč jedinou slibnou cestou, začínající promyšlenou dramaturgicko-režijní koncepcí, došli nejdál. A to jsme u vítězů, za nimiž zela zřetelná propast.
Jitka Jirsová z pražské Jiskry vyhrála kategorii sólistů s trvalkou IVL - Hrubínovými pohádkami. Drobné, leč nosné textíky s výraznou pointou vypráví za pomoci jednoduchých louteček, jež tvoří neméně jednoduché, leč funkční metafory, respektující i dějové jádro a pointu příběhu. Škoda, že ne vždy dotáhne, co si sama připravila: tak v pohádce O řepě se těšíme, až destičkové loutečky předvedou v pointě svůj dominový pád, ale herečka je místo toho shrábne do košíčku - a je po metafoře a taky po pointě. Otázku původnosti použitých prostředků ponechávám
těm, kdo si původní inscenační předlohu Hany Dotřelové pamatují - ale byla-li popsána ve vydané publikaci, jeví se mi oprávněným
doporučené prostředky použít i v novém nastudování. Zvlášť, projevuje-li herečka dobrý smysl pro rytmické frázování s loutkou a plastický hlasový projev. Obé, spojené s nápaditostí, prokázala také v Čarování s klaunem - ale tomu chybělo právě to, o čem je řeč v předchozích odstavcích; cenu za scénografii si však výstup zasloužil.
Alenu Miklíkovou a Gábinu Řehovou z LD Sokola Přerov v studentsko-mateřinkové kategorii podržel text známé předlohy O koblížkovi svou přehlednou a srozumitelnou strukturou a jasnou tečkou. Škoda, že v provedení zůstaly u slušné sice, ale jen ilustrace, a že hlavní Koblížkova disciplína - utíkání - je prakticky bez pohybu. Velké rezervy má tato drobnička také ve vytváření příslušných vztahů mezi postavami a v jednání loutkami.
Inscenace Až ovečky přejdou (Hana Voříšková a Karel Šefrna pod hlavičkou souboru C Svitavy) tvořila v podstatě samostatnou kategorii. Ne proto, že by byla ve skupině dvojic jediná. Tvořila samostatnou kategorii v rámci celého finále přehlídky individuálních výstupů svým myšlením, velkorysostí, rozletem. Prajednoduchý, ale obsažný dramaturgický základ (opět doklad, že dramaturgie nepracuje na prvém místě se slovy, nýbrž s myšlenkami), neokázalá, ale funkční režie a scénografie - a pak už stačí jen minimalistické prostředky a kupodivu i naprosté
bezdění: Šefrna (cena za hudbu) jen s kytarou zpívá o ovečkách, které jdou z jednoho břehu na druhý za pastýřem, občas se některé nechce, pozdrží se, ale pes ji popožene - všechny musí na druhý břeh - zatímco po nebi plují jiné ovečky (vlastně beránci) zas směrem opačným jako veliký koloběh života. A to „vše“ nám předvádí Hana Voříšková (cena za scénografii) pomalým posouváním oveček v drážkách cest svisle vztyčeného obrazu. Na začátku uvěříme, že jde o známou pohádku pro usnutí. Ale kdeže! Je to o cestě životem k smrti, o přecházení na
druhý břeh, kde je všechno krásnější a kam všichni musíme - což je vlastně naděje. Posmutnělý, ale smířený, ba dokonce osvobodivý obraz cesty životem k smrti. Tak nějak vypadá katarze po konci tragédie. Tragédie se tu však nekoná.
Nebylo jí ani finále 8. přehlídky IVL. Jen znovu výstražně vztyčilo prstík pro celé loutkářství - a nejen amatérské: loutka se v něm, žel bohu, leckdy stává jen nemohoucí, bezvýznamnou výtvarnou dekorací k potřásání, bez níž by se inscenace (mnohdy arciť tak jako tak o ničem) venkoncem i obešla. A nepostradatelnost loutky v dané inscenaci pro mne vždycky byla odpovědí na otázku po loutkovosti: aťsi je v inscenaci třebas jediná loutka - ale ať je tu nenahraditelná! Nechť tedy ovečky přejdou na onen druhý loutkářský břeh, který
bude krásnější, za nadějí - jíž se snad dožijeme. K tomu nám dopomáhej i příští finále IVL.
Luděk Richter
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.