Orfeus Praha aneb Pocta Vašinkovi. Část 1. - Erwin Kukuczka: Orfeus U Orfea na Malé straně. In: Divadla svítící do tmy II., s. 18-31

ORFEUS PRAHA
aneb POCTA VAŠINKOVI

Část I.: ORFEUS U ORFEA NA MALÉ STRANĚ
Erwin Kukuczka

Při zahajování výstavy Josefu Kalouskovi v jeho galerii na Hradčanském náměstí v roce 2006 jsem se během svého proslovu obrátil k přítomným s otázkou: Pamatujete, vy, dnešní šedesátníci až sedmdesátníci, kteří jste navštěvovali divadlo ORFEUS, na to, jak autor dnešní výstavy takřka před čtyřiceti lety sedával v první řadě hlediště a již pod vlivem rychle nakoupeného moravského sudového vína či martelu mi na jeviště nahlas napovídal? Ne snad, že bych text neznal, ale protože ho znal i Kalousek a ve stavu, v jakém se zrovna nacházel, se ho snažil vylepšovat k obrazu svému. Přišel pak za mnou fotograf Oldřich Škácha: Já vám moc děkuji za ta léta, která jsem mohl před těmi skoro čtyřiceti lety trávit v Orfeu. Vy ani nevíte, jaký to pro mnohé z nás byl úžasný azyl. Netušíte, jak jste nám vy orfeáci s Radimem Vašinkou byli úlevou v těch dobách.
Myslím, že to dost vystihuje atmosféru dohořívajících šedesátých let nejen v Praze, ale i v celé tehdejší Československé republice, a potvrzuje to, co je v názvu publikace: divadlo ORFEUS bylo z těch, které v tom nejlepším smyslu slova velmi podstatně svítilo do tmy. ORFEUS – VAŠINKA, to byla dobrá adresa pro ty, kdo chtěli vidět nekonvenční divadlo. Začátek přízně, ale i pozdější nepřízně. Ale také začátek vzniku legend doposud trvajících. Fakta, jak víme, jsou mnohem prozaičtější. Laskavý čtenář mi jistě nebude mít za zlé, když si pomohu dobovými materiály či vzpomínkami, nejen mými.
Nacházím plakátek zvoucí na představení, které ORFEUS hostovně hrál v Brně-Lužánkách 19. května 1968 v sále domu pionýrů a mládeže:

TAKZVANÉ DIVADLO POEZIE VUS Praha uvádí:
René de Obadia – Katova oběť
Pierre-Henri Cami – 4 skeče
Takzvané divadlo poezie vzniklo v roce 1963. Je několikanásobným laureátem Wolkrova Prostějova, kde uvedlo v roce 1964 inscenaci poezie Oldřicha Wenzla pod názvem „A já tak dlouho budu psát básně, dokud zralé hrušky s chutí jísti budu“ a poezie Vaska Popy. Obě inscenace vzbudily značnou pozornost jak pojetím, tak i stylem provedení. Od roku 1965 divadlo na veřejnosti nevystupovalo, protože nemělo kde. Účastnilo se dvou festivalů studentských divadel – v Polsku a v Jugoslávii. Na obou čestně uspělo, ač se jednalo o festivaly spíše činoherního charakteru. Později se začalo TDP zaobírat i činoherními texty – viz brněnské představení. V současné době probíhají adaptační práce na novém svatostánku v Praze, který se konečně v příští sezoně snad dočká svého otevření. Divadlo hraje i za prozatímních podmínek a těší se značnému zájmu zvané veřejnosti. Členy kolektivu jsou mladí lidé veškerých profesí s výjimkou studentů DAMU. Uměleckým vedoucím tohoto kolektivu je Radim Vašinka, jeden z těch, kdo svého času spoluzakládali brněnskou Iksku, jejíž první představení se konalo právě v divadelním sále brněnského domu pionýrů a mládeže.
Brněnské představení Takzvaného divadla poezie bude tedy svým způsobem i jistým pietním aktem uměleckého vedoucího. Pro zvláště vytrvalé návštěvníky, zajímající se o poezii, je možno uskutečnit ještě představení inscenaci poezie básníka Egona Bondyho – „Zbytky eposu“ v přednesu Radima Vašinky. Jméno Egona Bondyho jistě nebude neznámé čtenářům B. Hrabala, který píše svérázně o tomto svérázném básníkovi ve své poslední knize „Legendy a moritáty“. Jde o poezii z let 1954–55.

Návštěva vskutku hojná. I „nočního“ představení. Zhlédli je též oba Kunderové – Milan i Ludvík.
Zastavíme-li se u Zbytků eposu Egona Bondyho, musíme i nyní souhlasit s názorem, že s trochou nadsázky je možné konstatovat, že kdyby Bondyho básnické dílo neobjevili na konci let šedesátých divadelní režisér Radim Vašinka a literární kritik Jan Lopatka a na začátku let sedmdesátých historik Ivan Jirous, žilo by „půlnoční“ podzemí jen jako bondyovsko-hrabalovská legenda až do roku 1989, ne-li dodnes.
Vraťme se však do roku 1967, kdy jsem se za velmi zajímavých okolností (stejně jako 90 procent členů) dostal do světa „přemahatele větrných mlýnů“ Radima Vašinky. Pozval mne tam jeden z mých prvních pražských kamarádů. Jako proletář jsem si pod slovem „divadlo“ představoval klasickou budovu s prosvětlenými sály a herci, které určitě znám z filmu či televize – nechtělo se mi tam jít, vždyť nemám oblečení do společnosti. Riskl jsem to. Avšak už jen najít daný objekt bylo problematické. Skutečnost naplnila chasidskou moudrost, že „Všechno je jinak“. – V jednom z průchodů (dům č. 9) na Malostranském náměstí jsem musel sejít po úzkých, špatně osvětlených schodech do sklepních prostor o třech místnostech, rozdělených klenutím. Schody vedly přímo do místnosti, v níž se hrálo. Po levé straně menší místnost s hromadou koksu a jedním dlouhým dřevěným stojanem – věšákem. Dále pak největší místnost, v níž se před i po představení mohlo posedět. Bez záchodků. (Pokud někdo opravdu musel, čekala ho opět složitá cesta se zapůjčeným klíčem po někdy zaplněných schodech nahoru do průchodu a tam v polotmě hledat dveře k oné místnosti.) Všechny prostory vytápěla jedna kamna, tzv. americká, s kterými si pan principál občas nevěděl rady, když začala čoudit.
Už začátky zaujaly. Každé představení začínalo jakousi „vernisáží“. Než se otevřela opona, principál nejdříve oznámil ctěným divákům, co uvidí, podal krátkou charakteristiku představení, řekl něco o autorovi a především – oznámil ctěnému publiku, jak pokračují adaptační práce. Šlo vždy o velmi vtipné a inteligentně podané informace o aktuálním stavu: kolik brigádnických hodin odpracováno, kolik hodin odborníky, zedníky, instalatéry a hlavně – kolik co stálo. Vyprávění o bludné fázi (elektrické), která putuje zdmi celého objektu. Prezident Novotný při jednom svém projevu sliboval českému národu: „Maso bude!“ Vašinka slíbil svým příznivcům: „Záchodky budou!“ A vskutku došlo v příštím roce k slavnostnímu aktu „Otevírání záchodků“.
Prostory se postupně stávaly útulnějšími. Stavělo se druhé, tzv. velké jeviště v místnosti, která zpočátku sloužila jako částečné skladiště kostýmů a též jako hostinská místnost k posezení u stolu.
Začínala se protrhávat stavidla, vždyť až na opravdu tvrdou kritiku režimu bylo už leccos možné. Doba nazrála k tomu, aby lidé po obrovském hladu, kdy se mávalo rudými praporky a uvnitř bylo nic, začali hledat. Vedle humoru Semaforu a některých jiných divadel byl ORFEUS z těch mála, které šly „na hlubinu“ věcí. Nastal boom divadel malých scén. Každý režisér hledal texty, které by oslovily.
Lidé si hledali v textech jinotaje a v podtextech nacházeli to, co tam ani někdy nebylo. S tím se tenkrát chodilo do divadel „naplno“. Každá narážka, na první pohled nevinná, něco evokovala. Jednak režisér jistě s určitým záměrem vybíral hru, protože chtěl něco říci nejen umělecky, ale především lidsky. (Ostatně u divadel tohoto typu výpověď nemůže chybět.) To je jedna fáze, a ta druhá – po nastudování se zjistilo, že to má ještě esenci – druhý plán, kterým přímo režisér, případně herci chtěli něco říci, takže ta výpověď najednou získala něco nadčasového.
Brzy se našlo publikum, které si ORFEUS zamilovalo, neboť z mnoha různých tehdejších malých scén se tahle zdála jako jedna z těch nejsvižnějších. Soubor nebyl zaměnitelný s jinými, měl svou výraznou tvář. Svou roli ale také hrálo obrovské charisma režiséra. Radim Vašinka měl výhodu dobrého základu z brněnské Iksky, už z tohoto období měl vzácné kontakty mezi literáty a hlavně překladateli, kteří mu nezištně dávali tipy či doporučení na autory, kteří stojí za povšimnutí.
Do ORFEA chodili diváci všech generací. A ne jednou. Mnozí jednu hru viděli vícekrát. Byli i takoví, kteří viděli Čaj, Dusík či Camiho skeče i sedmkrát. Chodili tam nejen kvůli zajímavým představením, ale kvůli atmosféře, kvůli onomu výše zmíněnému azylu. Večery po představení se protáhly někdy i přes půlnoc a pořád bylo o čem povídat. Nikdy se to však nezvrhlo v nevázané pitky.

Ivo Vodseďálek vzpomíná:
Bylo to někdy v polovině šedesátých let, kdy jsem poprvé navštívil divadlo Orfeus na Malé Straně. Byla to pouze jedna sklepní místnost s několika stoly a pódiem. Nevím již, jaké představení bylo tehdy na programu. Principál hrál na housle, a smyčce, z něhož viselo několik žíní, užíval jako biče. Pak si s herci sedl k nám ke stolu. Bylo nás tam pouze několik diváků, popíjeli jsme společně víno a povídali si. Najednou principál vstal, jako by měl zvláštní a neočekávaný nápad, a řekl: „Zahrajeme si ještě Kleštěnce z pralesa.“ Herci vstali od stolu a šli hrát divadlo.
(„Radim Vašinka 60“ Sborník vzpomínek, reflexí a veršů k Radimovým šedesátinám – sehnal a uspořádal Erwin Kukuczka – 1995)

Příznivce pan principál obesílal každý měsíc pozvánkami, ale chce si mi napsat – pastoračními dopisy, v nichž nebyl pouze program na daný měsíc, ale i obeznámení adresáta o stavu věcí typicky vašinkovským vyjadřovacím způsobem: co kolektiv zrovna nacvičuje, tedy nač se těšit, ale i o stavebních pracích na díle, stejně jak to pak improvizovaně přednesl při „vernisážích“. A též, co vše stálo: koks, poštovní známky, obálky, zednické práce, instalatérské…, nebo někdy připojena složenka s decentní prosbičkou o alespoň nepatrný příspěveček. Našli se i tací, kteří opravdu poslali. Pak při sezení – řekněme mu pracovní schůze – principál četl kolektivu jména dárců. Z těch známějších přispěli zpěvák Pavel Sedláček, režisér Evald Schorm, režisér Jan Moravec*…
Poznámka principálova: *Pozdější tajný spolupracovník StB, reg.č. 13008, krycí jméno Honza, též Zpěvák (stejné reg. č.).

Pozvánky byly zajímavé i tím, že v nich kromě uvedení osob a obsazení v hrách, které budou uváděny, byly i krátké anotace. Používám poněkud mladší, leč věrně vystihující materiál:

Dovolujeme si laskavě oznámit našim faktickým i latentním příznivcům, že zničehonic zahajujeme novou sezonu, byť omezeného – v důsledku živelných pohrom – rozsahu:

L I S T O P A D

čt. 27. a pá. 28.: ROZHÁZENÉ KOPRETINY
dnes již klasická inscenace poezie Oldřicha Wenzla, ověnčená vavřínem Zvláštní poroty a Cenou diváka na WP 1975: ožívající, pohybující se, metaforicky zářící i vybuchující herci! představení, které není nevkusné, ale přirozené! lyrická intermezza nejsonornějších poloh! herec-naturščik jakoby objevený na ulici! atd.! přesto ne zrovna veselohra

P R O S I N E C

čt. 4. a pá. 5.: BARON RIC A 7 SKEČŮ
na rozdíl od Sněhurky a sedmi trpaslíků další z klasických inscenací českého divadla: svěží orgie těžce vydřeného hereckého intelektu! pokus o vystižení vizí bezesných nocí! vznikání textů jakoby na jevišti! Nové kůstky! Nová revuálka!
Zač. představ. od 19.00 hod.! Otevřeno půl hodiny před! Spojení: autobus. linky 176 a 191, stanice Hřebenka, 2. zast. za resp. před tankem (podle toho, jede-li se na Strahov nebo od Strahova). Možnost rezervace oblíbených židlí!

Vytápělo se koksem. Kde na něj však vzít! Část zakoupena díky peněžním darům. Principál v rámci „vnitřní pastorace“ chodil s některým z členů souboru večerní Prahou – okolím Malostranského náměstí – s uhlákem, do něhož sbírány cestou kousky koksu, neboť podél cesty, a hlavně v zatáčkách, se nalézaly, vypadlé z přeplněných náklaďáků. Kousek ke kousku, a po hodině až dvou, byl uhlák plný. Během procházky nenápadné hovory o životě, současné kinematografii, divadle, poezii, současné politické situaci. Mnohým „maličkým“ se začínaly otevírat obzory netušené.
Vznikala kamarádství, lásky, partičky a jako v každém kolektivu: kde se sejdou dva nebo tři a více – různé třenice. A následkem toho veliký pohyb lidí. Prostřídaly se jich k současnému roku 2007 desítky a desítky. Pan principál poměrně často vyhlašoval konkurzy, a tak přibývali noví členové, když někdo odešel. Pokud známo, k žádné atomizaci nedošlo. Nebyl takový, kdo by se trhl a založil si vlastní partu. Jen jeden člen přešel do divadla Zuzany Kočové MARINGOTKA. Vztahy v souboru byly dost často napjaté, ať už pracovní, či ty „interpersonální“. Vyjít s principálem bylo těžké, když si někdo stál na svém. Někteří dodnes mluví o divadelním despotismu principálově, zároveň však zjišťují, že: s Vašinkou se divadlo dělat nedá, ale bez něj už teprve ne. Neboť on hnětl hrubýma rukama a hned zas s něžností, s takovým zaujetím a trpělivostí, že nezajíkat se nebylo možno.
Hlavním problémem, jako v každém nejen amatérském divadle, byl č a s. Sehnat partu tehdy čítající kolem deseti lidí, aby se sešla ve stejnou dobu, bylo, je a bude vždy těžké. Principál mnohdy ve zdánlivě už naprosté rezignaci psal „pastorační dopisy“ i jednotlivým členům souboru:

Zmilitcí,
zatlačen strohou realitou do kouta jsem nucen po delší odmlce psát znovu poselství.
Milí, hodní a krásní mladí lidé!
Celý svět Vás nám závidí!
Váš klid! Vaše rozvaha! Vaše moudrost předčasně vyspělých!
Jste celí k pomilování! Jak vy jen umíte žít! Vaše plnost ideálů! Vaše horoucí srdce přetékající láskou! Jako takovou i jako k životu! Vaše renesanční pudy! Mnohost zájmů! Nejen přes chlast! Ale člověk závidí, nejsa již tak čistý!
Tím chci říci, že na to, co bylo kdysi naším společným zájmem – zájmem svatým – serete až trochu moc. Osobně si myslím, že i v dnešní době má větší význam poctivě dělaná drobná práce než velkohubost plná vlasteneckého rozletu, leč předem na hovno, neboť determinovaná. Myslím, že existence divadla toho typu, který jsme kdysi chtěli realizovat, je pro normální lidi, kteří vědí o věcech svoje, důležitější než cokoli jiného.
Z vaší ctěné liknavosti nemohu, žel, vyvozovati žádných důsledků, neb na umění vcelku serete rovněž. Nezbývá mi tedy, než apelovati na Vaše city.
Čímž Vám děkuji za Vaši ctěnou podporu v těžkých dobách.
Brigádní dny jsou kromě každého dne v pondělí a v pátek, kdy jsem tam s jistotou zabudován již od 15.00 hod.
Děkuji Vám za pochopení.
plk. Vašinko ,v. r.

O týden později:

Vážení,
neboť situace došla již rozměrů takřka tragických vzhledem k tomu,že zedníci jsou doslova přede dveřmi a naše akce měly by tedy mít charakter velmi seriózní, jsem nucen dohodnout si s vámi, tedy až na několik světlých výjimek se všemi, víceméně individuální rozhovory, ve kterých bychom se dohodli na určitých pravidlech hry, aby to neodsíraly moje nervy. Neboť mám nepříjemný pocit, že žiji v klamném světě iluzí.
Neboť je již úterý, dovoluji si zvát na úterý příští, tj. na 25. 2. (2. únorové události), a to, jak jsem již předeslal, jednotlivě.
Prosím tedy sl., pí či p. ............... na ....hod. do divadla.
Nemůže-li kdo, buďte prosím tak laskaví a v onu hodinu mi zavolejte. Tel. do divadla: 530 227.

V ouctě
plk. Vašinko,v.r.
P.S.: Některým z vás jsem si dovolil už tento dopis vůbec nepsat, protože jsem ztratil zájem.

Mnohdy situace velmi napjatá, vezmeme-li v úvahu, že k bontonu divadla patřilo, že: Do divadel se nechodí, divadlo se dělá! A též jedno z mnohých principálových hesel: Není sprostých slov, jsou jenom konvence. Neboť kdysi na otázku, co by vzkázal lidstvu, odpověděl, že: Hovno, neb lidstvo mě nezajímá. Člověk žasl a odborník se divil, neboť je těžké se mu dostat pod kůži, i když má srdce na dlani. Kolik mladých lidí dovedl ORFEUS skrze principála vtáhnout do svého hájemství. I když dodnes mnoho z nich neví, jaký má k nim R. V. vztah.
V rámci brigád a zkoušek někteří členové prožívali v podzemí divadla mnohé hodiny. Někteří i přespávali. Byly tedy společné obědy, večeře. To obstarávala především Stanislava Vránová, pravá ruka principála a dlouholetá životní partnerka. Možno říci, že bez jejího přičinění by mnohé bylo jinak, nebo se ani neuskutečnilo. Starala se o texty, které opisovala a rozmnožovala. Jako knihovnice byla principálovi nesmírnou pomocnicí při vyhledávání publikací s texty, které principál potřeboval pro svá studia a přehled.
Aby nedocházelo k „ponorkovým nemocem“, vymýšlel Vašinka mnohé akce určené jen členům. Například „Vánoce z atavismu“, později i maškarní ples. Režisér Jan Moravec svým autem občas vyvezl některé členy na výlet za Prahu.
Za zmínku stojí též v jistém slova smyslu „odlehčovací“ představení, v nichž herci pro pobavení své i diváků na playback parodovali tehdy populární zpěváky. Stanislava Vránová Martu Kubišovou, Erwin Kukuczka Waldemara Matušku, Jiří Kellner Milana Drobného a Radim Vašinka s Ivanem Knapem Dubrovnické trubadury.
Technické zázemí bylo velmi skromné, ale tím vlastně účinnější. Vždy se našel někdo, kdo sehnal tu reflektor, tu nějaký stojan, nějaký ten magneťák či gramofon. Po stránce zvuku a osvětlení byla představení na úrovni. Je přece známo, že mnohdy nadšený amatér je lepší než profesionál. Navíc, principál měl zkušenosti ze svého ročního režisérského působení v Divadle Na zábradlí. Dobře věděl, co je zvuk a světlo. Experimentoval též s tzv. modrým filtrem.
Základním repertoárem v začátcích byly jednoaktovky: Jacques Prévert Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina, René de Obaldia Katova oběť, později přibyla od téhož autora jednoaktovka Dusík. Především však vévodily skeče Pierre-Henri Camiho (v překladu Jiřího Konůpka) Opilcovo dítě aneb Malý mstitel, Robinsonova láska aneb Pátkova oběť, Fregolitto, Noc orgií v nesleské věži a hlavně nejpopulárnější Kleštěnec z pralesa, podle něhož se často celý pořad jmenoval. Nebude jistě ke škodě zde uvést tento skeč, vystihující černý humor Camiho.

KLEŠTĚNEC Z PRALESA
První dějství: Návrat průzkumníka
Scéna představuje průzkumníkův byt.
ŽENA PRŮZKUMNÍKA (sama): Očekávám návrat svého manžela. Vrací se dnes z průzkumných cest po pralesích. Ale už slyším dupat boty… To je on!
PRŮZKUMNÍK (vstoupí a obejme ženu): Dobrý den, ženo. Polévka je na stole?
ŽENA: To je všechno, co mi dokážeš říci po tak dlouhé cestě panenskými pralesy?
PRŮZKUMNÍK: Ach ty pralesy! Nejsou už vůbec panenské! Kde jsou ty časy, kdy si průzkumník, když chtěl vniknout do panenského pralesa, musel natřít celé tělo vazelínou! Dnes je takový panenský prales úplný veřejný lesík! Všichni cestovatelé tam pronikají bez námahy, ale obezřelý průzkumník si navléká raději anglický nepromokavý plášť, než se tam odváží. Mimochodem, musím ti šetrně sdělit špatnou zprávu: jsem vykleštěn.
ŽENA PRŮZKUMNÍKA: Vykoštěn?
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Ne, vykleštěn. Když jsem prozkoumával jeden z těch proklatých panenských pralesů, přihodilo se mi mrzuté dobrodružství. Jedné noci mě ve spánku přepadl houf opic a odvedly mě jako zajatce k svému kmeni. Mezi těmi opicemi se nalézal šimpanz, kterému se podařilo utéci z americké laboratoře na omlazování opičími žlázami podle Voronova. To odporné zvíře v té laboratoři s napodobivým pudem vlastním svému plemeni odkoukalo, jak provádějí chirurgové transplantace žláz. Opičí kmen, který mě zajal, měl za krále velmi starého gorilího samce. Aby navrátil svému vladaři mládí, opičák uprchlý z laboratoře mi odňal pohlavní žlázy a voperoval je obratně gorilímu králi. Po této operaci mě opice propustily na svobodu.
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Nebesa! Co to slyším? Ale ty… Ty už nemáš…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Běda!…
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: To je strašlivé! A o to strašlivější, že tvá mrzutá příhoda nám přiráží, mohu-li takový výraz ještě vůbec použít, dvířka k šťastné budoucnosti, připravuje nás o dědictví po tetě Viktorii!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: O dědictví po tetě Viktorii?
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Ano… Zemřela za tvé nepřítomnosti a odkazuje nám veškeré své jmění…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Ó! To je radost!
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA (dokončuje): … s podmínkou, že budeme mít aspoň jedno dítě.
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Prokletí!
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Jaký osud! A já tě čekala celá rozechvělá touhou, abych vykonala poslední vůli tety Viktorie!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Pozdě bycha honit! Je nutno jednat! Odjíždím opět okamžitě! Zorganizuji tam dole expedici a probereme panenský prales všemi směry, abychom zajali krále opic!
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Ale jak ho poznáš? Všechny opice jsou stejné…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Ne, ten byl plešatý, úplně plešatý, poznal bych ho mezi tisícem opic! Sbohem a kéž je mi nebe příznivo, abych opět našel své žlázy! (odchází v běhu)

Druhé dějství: O dva roky později
Stejná dekorace
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Už jsou tomu dva roky, co se můj manžel honí po pralesích za svými žlázami! Nemám od něho už žádné zprávy. Dospívám k smutné jistotě, že zahynul na svých nebezpečných pátráních v panenském pralese. Nedoufajíc více, že ho kdy spatřím, a také abych nabyla dědictví po tetě Viktorii, jsem se vzdala Chlípnému Proutníkovi ze Saint-Germainské čtvrti, který mě vytrvale obléhal svými naléhavými dotěrnostmi. Abych měla dítě, které mi přinese dědictví, utlumila jsem v sobě hlas výčitek a přemohla jsem odpor, který chovám k cizoložnému objetí! Šťastný výsledek odměnil mou strastiplnou oběť a v několika dnech budu matkou. Ale co to slyším? … Boty dupou po schodech… Nebesa! Můj manžel! Jsem ztracena!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK (vstupuje): Vracím se s prázdnou! (zpozoruje břicho své ženy) Hrom a peklo! Co to vidím? Ach, bídnice!
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Slitování! Myslela jsem, že jsi mrtev! A kvůli dědictví po tetě Viktorii…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Sis dala udělat dítě? Zatímco já jsem marně probíhal panenským pralesem, abych našel své pohlavní žlázy, paničce bylo pohodlnější…
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Ó, přísahám ti, že jsem se nevzdala z lásky! Ten, jenž posloužil, aniž to tušil, mým skrytých záměrům, není ani mladý ani krásný!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Co na tom! Dítě, které se narodí, bude plodem cizoložství!
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: … Ale… dědictví…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Nestojím o ně za tu cenu! Nestojím o peníze pokálené zneuctěním! Prohlásím pravdu! Ale nejdříve planu pomstou ztrestat vašeho spoluviníka! Jeho jméno? Povolání? Bydliště? Státní příslušnost?
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Ale… já… nemohu… já
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK (nelítostným hlasem): Jméno? Povolání? Bydliště?
ŽENA VYKLEŠTĚNÉHO PRŮZKUMNÍKA: Je to… Chlípný Proutník ze Saint-Germainské čtvrti. (dává mu adresu)
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK (se vrhá ven): Sbohem, paní! Jdu pomstít svou čest!

Třetí dějství: Čest je zachráněna
Scéna představuje salon Chlípného Proutníka ze Saint-Germainské čtvrti.
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Co je to za rámus u mého vznešeného příbytku?
ZDĚŠENÝ SLUHA (vstupuje): Pane… Je to průzkumník… který…
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Manžel!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK (vstupuje jako vichřice): Pane, rád bych si s vámi promluvil pár slov mezi čtyřma očima!
CHLÍPNÝ PROUTNÍK (k sluhovi): Nechte nás o samotě, Lafleure!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Tušíte příčinu mé návštěvy?
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Pane, jsem šlechtic, a jsem vám k službám.
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Zabiju vás!
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: To je vaše právo. Začněte tedy.
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Ano, ale nejdříve vám chci odhalit něco, po čem vám spadne hřebínek! Má žena se vám vzdala z čistě sobeckého zájmu. (vypravuje Chlípnému Proutníkovi své dobrodružství u opic a historii dědictví tety Viktorie) Teď znáte tajemství chování mé ženy. Neučinila to zajisté ani pro váš vzhled ani pro vaše mládí, neboť čím více se na vás dívám, tím více se ptám, jak jste mohl nasadit parohy, vy, ubohý svrasklý Adonise!
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Ach! Promiňte pane! Nechme toho! Nedovolím vám, abyste pochyboval o mé mužnosti. Však mě stála dost peněz, abych na ni mohl být hrdý!
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Co tím chcete říci?
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Chci říci, že jsem zaplatil velmi draho za operaci právě opačnou, než které vás podrobily opice.
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Jakže? Transplantovali vám žlázy z gorily?
CHLÍPNÝ PROUTNÍK: Ano, a vycpaná opice, kterou můžete spatřit tamhle na podstavci, když se otočíte, je ono zvíře, které seslala sama prozřetelnost a jemuž vděčím za omlazení své mužnosti.
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK (se otočí a spatří vycpanou gorilu) Nebesa! Ale já se nemýlím!… To je jistě on! Poznávám ho podle jeho dokonalé plešatosti! To je král opic! To je lupič mých žláz!
CHLÍPNÝ PROUTNÍK (zmaten): Je to možné?
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Ano, je to on! Není o tom pochyb!… Ó, ale pak… když máte jeho žlázy… totiž moje žlázy… To znamená, že nemám parohy… a dítě je tedy moje!… Ano, moje!…
CHLÍPNÝ POUTNÍK (úžaslý): Zřejmě… snad…
VYKLEŠTĚNÝ PRŮZKUMNÍK: Tady není žádné „snad“! Cizoložství neexistuje! Čest je zachráněna! A já se budu moci ujmout bez uzardění dědictví po tetě Voktorii!… Ale… abych nezapomněl!… Musíte mi vrátit mé žlázy, pane! (Křičí stále silněji) Chci své pohlavní žlázy! Slyšíte! Vraťte mi mé žlázy! Nevyjdu odtud, dokud nedostanu zpět své žlázy!
CHLÍPNÝ PROUTNÍK (důstojně): Zbytečně křičíte, pane. Jsem čestný muž. Do týdne je dostanete zpět!
O p o n a

Byly i poetické večery, věnované poezii Egona Bondyho, ale i Františka Halase a dalších.
Později přibyla hra Šárky Smazalové Čaj, o níž je nutné se obšírněji zmínit. Hru začala autorka psát ve svých dvaadvaceti letech v roce 1967 hned v noci po návratu z Krejčova představení Tří sester, na kterém se moc bavila. Během dvou dnů byl Čaj dopsán.
Čaj měl už od začátku pohnutý osud. Principál v rámci svých režijních nápadů přizval k režii jako hosta nejmenovaného asistenta režie z Činoherního klubu. Stalo se však, že host pojal režii způsobem pro Orfeus atypickým, herci proto požádali Vašinku, aby se ujal režie. Premiéra se konala v červnu 1969, tu však už autorka neviděla, neboť mezitím odešla ze života. Hra měla veliký úspěch. Mnozí diváci, kteří ji viděli vícekrát, rádi citovali různé průpovídky z této hry. Uveďme alespoň menší ukázku:

Alexej: Svlékněte si kožich, otče.
Sofie: A sedněte si, tatínku, tady u kamen je teplo.
Otec: Alexeji, tak co, synu, jak žiješ? Co matka, ještě pořád jí nedá spát, že jsem…
Sofie: Tatínku, prosím vás, mlčte o tom.
Alexej: Také se mi o tom nechce mluvit, otče.
Otec: Nu dobrá, dobrá.
Řeč se mluví,
voda plyne,
všechno mine.
Alexej: Tak tak.
Sofie: Uvařím vám čaj. Alexeji, kam jsi dal samovar? Vždycky ho někam uložíš a já ho nikdy nemohu najít. Vždycky si pomyslím, že to snad děláš naschvál.
Alexej: Tak hledej!
Sofie: Nedělej si blázny, Alexeji, otec je prokřehlý, není čas na hlouposti.
Otec: Pravda, Alexeji, nezlob Sofii.
Alexej: Nu dobrá – jak myslíte. Když tedy není čas, tak není čas. Tedy se, Sofie, otoč, … Tak. A teď udělej dva kroky zpátky. Jeden, dva … dobře, přímo výborně. Bravo. Teď půlobrat vlevo, tak a podívej se na polici. Co tam vidíš?
Sofie: Samovar!
Otec: Hahahahaha. Ten Alexej tě ale umí poškádlit, Sofie, jen co je pravda.
Sofie: To umí. (Odejde.)
Otec: Tak co, Aljošo, chlapče zlatá, tak jakpak to…
Alexej: Ale otče, nezačínejte zase.
Otec: Ale co by.
Začínej nezačínej,
větvičku jen tak neulomíš,
kosa zpívat nenaučíš.
Alexej: Ty vaše průpovídky, aby je čert vzal!
Otec: Není průpovídka jako průpovídka, Alexeji. Některá je špatná, jiná je dobrá. Anna Ignatěvová vždycky říkávala: Střez se pití, Gerasimoviči, pití – to je jed! (Vzdychne v chandře.) Zlatá Anna Ignatěvová…
Alexej: Kolik je už Anně Ignatěvové?
Otec: Cože?
Alexej: Ptám se, jak je stará Anna Ignatěvová.
Otec: Ale Alexeji, moc se ptáš, moc se ptáš. Kdo se moc ptá, ten se moc doví.

Čajem skončilo v roce 1971 působení ORFEA na Malostranském náměstí.
Nepochybným vyvrcholením – jakousi labutí písní –působení divadla ORFEUS na Malostranském náměstí byla hra Bertolta Brechta Baal, považována mnohými za neinscenovatelnou. Vašinka se však úkolu k podivu mnohých skeptiků zhostil se ctí.

Brechtova prvotina U Orfea (Svobodné slovo 2. 6. 1970)
Dramatická prvotina Bertolta Brechta, nazvaná Baal, je zajímavou introdukcí bohatého autorova díla a dokazuje jen, že na tomto velikém dramatikovi máme stále co objevovat. Pozoruhodný je samotný fakt, že tuto hru napsal Brecht v sázce za tři dny, i když ji potom osm měsíců opravoval. Baal je příběhem pansexuálního, barbarského, hluboce lidského a zvrhle nelidského, živočišného a nemorálního básníka, je jakýmsi dialogem a mytickým praobrazem západosemitského boha hromu, úrody a stád.
Brechtův Baal, uvedený divadelním klubem U Orfea v československé premiéře 26. května, je v mnohém ohledu nezvyklým excesem dramaturgie Radima Vašinky. Tento nadaný režisér, herec i autor, který už své schopnosti předvedl v řadě nikoli bezvýznamných experimentů (vzpomeňme jen nebývalého úspěchu někdejší jeho Vyšinuté hradličky v Divadle Na zábradlí), jako by nyní chtěl vyzkoušet únosnost malého divadélka, kde pomalu dochází k absurdnímu nepoměru rolí na jevišti a počtu diváků v hledišti. Neboť to, co v tak skromných poměrech sklepního divadélka dokázal Vašinka rozehrát (ve hře vystupuje devatenáct herců v šestačtyřiceti rolích!) zasluhuje úctu samo o sobě. Otázkou však zůstává, zda právě tento typ divadla je v daných podmínkách vůbec únosný. Neboť i při veškeré snaze zůstávají herecké výkony značně nevyvážené a konečně ani hra sama nedává příliš velké možnosti hereckým výkonům. Výjimkou je role nadlidského monstra, lyrika Baala – filozofa, básníka i zvířete v jedné osobě, jejíž satyrské ztělesnění R. Vašinkou je exaltovanou meditací o smyslu života, poezie, smrti, lásky k bližnímu. Ovšem sama podstata role i její podání samozřejmě zcela zastiňuje na jevišti vše ostatní.
Divadelní klub U Orfea, v jehož výrazovém duktu sice jednoznačně dominuje svérázná divadelní osobnost R. Vašinky, i přes několik velmi zdařilých a nadějných inscenací dosud zřejmě hledá svou vlastní tvář. Baal zde vyznívá především jako velkorysá zkouška sil, ale nevystihuje, zdá se, dobře polohu, která je tomuto divadélku vlastní.
Petr KOVAŘÍK

Poznámka pricipálova: Na Baala vzpomínám dodnes. Přijel se na něj z Brna podívat i Ludvík Kundera, jeho překladatel. Šlo o československou premiéru. (Stejně jako předtím u Rózewiczovy Kartotéky. A ještě předtím, hned na začátku jsme československy premiérovali i toho Camiho, na nejž se díky jeho osobitému humoru, u nás nezvyklému, liší názory dosud.) Ani Evžen Sokolovský nelenil, přeborník na brechtovské inscenace, tehdy ještě bolševikem nezkorumpovaný. V Baalovi začínal svoji hereckou kariéru i Vlasta Třešňák se svým kamarádem Frantou Šimákem. (Třešňákovy osudy jsou obecně známy, Šimák emigroval a ve Švédsku se stal později výtvarníkem.) Oba hráli v Baalovi kolem pěti šesti rolí. U Vlasty mi bylo divné, že převlečen za naprosto dokonalého dřevorubce, má na břiše chlebník a hraje s věčně sklopenou hlavou. Časem jsem odhalil jeho tajemství: měl na chlebníku přilepenou cedulku s textem! Ve svém reperotáru jsem měl jako Baal ne zrovna lehké kousky, např. jedním máchnutím kytarou rozbít žárovku a nezlikvidovat stínítko (byŤ papírové, ale přece), nebo stát u stěny, a když po mně spoluherec Zelenka (jak ten se zpěčoval!) hodí hořčičnou skůleničkou, uhnout, aby se roztříštila o zeď… Prostředí hrálo s námi: stěny nebyly vymalovány, jen oškrabány na poslední nátěr, který byl patrně ještě z gotiky, a na něm zůstalo to, co z těch následujících za ta staletí nešlo seškrabat. Ze zdí byly místy vypadané šutry… Podlaha betonová… To až svazáci, kteří nás na popud sovětské amabasády zlikvidovali, to všechno dokonale a nenávratně zprasili. Ale po převratu by to patrně se stejným vkusem zprasil i soukromý majitel…

Nutno připomenout, že už od r. 1968 začínali v ORFEU účinkovat i různí hosté. Pantomima: Turba tacet – Ctibor Turba se svým sólovým pořadem Udělej mu to zprava. Jazz Celula – trumpetista Laco Deczi, bubeník Laco Trop, saxofonista František Král se svými nočními koncerty aj. – prostě jazzmeni a písničkáři z celé republiky. A písničkáři Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák. Vystupovala též romská skupina Roma Štár, která si v tehdejší době v rozhlasovém pořadu Houpačka vedla docela dobře v žebříčku hlasování posluchačů. K velikým počinům – osvětovým – musíme připočítat promítací večery. Pan principál, čertví odkud, sehnal filmové týdeníky z padesátých let, ba i staré filmny se jednou týdně promítaly po představení, když nebyl koncert či pantomima.
Vznikala i zpětná vazba. Občas vyšel nějaký článek v novinách. Pravidelným návštěvníkem se stal fotograf Jaroslav Krejčí, od něhož pochází mnoho vskutku velmi kvalitních fotografií (byl znám tím, že nejdříve představení vícekrát zhlédl, aby věděl přesně, kdy má zmáčknout spoušť), i Miroslav Zajíc z Mladého světa, v němž vyšel v r. 1969 obsáhlý článek o ORFEU novinářky Filípkové, která nakonec musela emigrovat. Zastavili se občas herec a režisér Miroslav Macháček, Jiří Brdečka, Zuzana Kočová, Ludvík Vaculík. Petr Chudožilov... Bylo možné zahlédnout i Stellu Zázvorkovou, Jiřího Suchého, Pavla Landovského…

Poznámka principálova: Nemohu odolat, abych nepřipomněl i jiná pamětihodná jména – sochaři Franta Pacík, Aleš Veselý, Olbram Zoubek, Klimeš, z malířů Petr Šmaha, Budil a Šváb, tehdy ještě studenti akademie, Honza Pařík, na akademii tehdy ještě chodil i jistý Milunič, činohry hojně navštěvoval i Laczo Deczi, sedával s námi dlouho do noci a liboval si, že je to totální paralýza, chodila i malostranská galerka (!), která se nabízela, že nám budou dělat ochranku, vyfešákovaní přišli i na toho Brechtova Baala, stejně jako vynikající zpěvačka Anička Fečová z Roma Štar (později se provdala do tehdy ještě NSR), pozdější politici Bratinka a Trojan (propagující světovou revoluci), fotil tu Honza Reich, začínal u nás Bohdan Holomíček… Bylo jich hodně. A redaktoři z Odeonu – „Krasavci“ Irena Wenigová, Dušan Karpatský, Irena Strebingerová, Miroslav Žilina, Alena Hartmannová, Vlasta Dvořáčková, Luděk Kubišta… Prostě hodně.

Častým návštěvníkem byl Egon Bondy, který pro divadlo napsal hru – detektivku Vrahem je zahradník. (Zajímavá tím, že postavy měly příjmení některých členů souboru.)
Po srpnu 1968 začalo přituhovat. Na den druhého výročí okupace vzpomíná Ivo Vodseďálek:

21. srpna 1970 večer měl v divadle Orfeus koncert pan Hutka. Zpíval moravské lidové písničky. Nějak jsme tam všichni zapomněli, že je druhé výročí bratrské pomoci, tedy vstupu vojsk spřátelených armád. Ovšem strana se nevhodných oslav samozřejmě velice obávala. Náhle se v malém sále rozsvítila všechna světla doplněná ručními reflektory. Ty ovšem nesvítily na pódium, ale na diváky. Pan Hutka přerušil svůj zpěv v půli verše, snad v půli slova. Pánové v civilních šatech se však nezajímali o jeho vystoupení. Natáčeli filmovými kamerami diváky a pilně je fotografovali. Všem pečlivě zkontrolovali občanské průkazy a asi polovinu diváků si odvezli neznámo kam. Světla zhasla a pan Hutka pokračoval ve svém zpěvu přesně tam, kde byl přerušen. Dozpíval druhou polovinu verše a zpíval pak dlouho, dlouho do noci. Jako by nám chtěl pomoct zbavit se té tíhy, o které nikdo z nás nemluvil.

Příští den byl v televizi odvysílán šot, v němž bylo divadlo Orfeus prezentováno jako odstrašující doupě narkomanů.
Nějakou dobu se ještě hrálo. Bohatýrské doby divadla měly brzy skončit.

Radim Vašinka k období konce působení v doslovu ke hře Čaj píše (Šárka Smazalová: Čaj a jiné texty, Torst, 2006):

Shodou okolností skončilo Čajem v roce 1971 působení na Malostranském náměstí: dodnes vidím, jak soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví se za asistence dvou pracovníků 6. oddělení ministerstva zahraničních věcí (jak se legitimovali) tahá s paní Smazalovou o text hry její dcery. (Paní Smazalová sledovala představení, jak sledují znalci podle notového záznamu koncerty.) Vyhrál. Druhého dne jsme letěli.
Pak jsme hráli Čaj několikrát už jen bez povolení tam, kde jsme momentálně existovali. Třeba na Hřebenkách v roce 1975 na oslavu právě probíhající spartakiády(!).
Po letech jsem se chtěl pokusit zinscenovat hru oficiálně na Dobešce, kde Orfeus vegetoval. Ale právě tehdy ji otiskl ve Vídni ve svém Paternosteru Zbyněk Benýšek. I s udáním Orfea. Dobrák Bondy to svým průvodním slovem dorazil. Ve stejném čísle byla pak ještě připomenuta i účast Vlasty Třešňáka a Franty Šimáka na práci Orfea – to se rovnalo snad už i denunciaci. A já jen mohl zase odložit Čaj ad acta – mým krédem bylo nonkonformní hry hrát, a ne to dělat tak blbě, abych se stal hrdinou proto, že budou zakazovány.

V rozhovoru pro Týdeník Rozhlas 2005, č. 20 upřesňuje:
… začali se rozčilovat, že to, co děláme, je provokace. Atmosféra přestala být přátelská a já je musel zachránit před lynčováním, k němuž se nabízeli radikálnější diváci. A další den nás čekal vyhazov.
Nastaly těžké chvíle. Kde účinkovat?!
Stěhování. Neustálé stěhování.

To stěhování vystihuje věta, kterou mi kdysi Vašinka v jednom ze svých dopisů napsal:
Ty si můžeš psát své básně do šuplíku, ale já hrát divadlo do šuplíku nemůžu.

Další pricipálova vsuvka: Po likvidaci Orfea se uvažovalo, co s těmi prostorami dál. I přišel novinář Jiří Tvrzník a měl nápad: klubový prostor by měl připadnout Mladé kultuře, která by fungovala při ÚV SSM a sdružovala mladé umělce všech oborů. I sešli se zájemci a cpali se do po mně ještě teplé postele: za divadelníky Pavel Fiala, spolupracující s ÚV SSM, za filmaře Vlastimil Venclík, za výtvarníky Standa Holý a o kabaretování měl zájem Petr Pospíchal, tvořící kdysi dvojici s Kanyzou. Já stál opodál a směl jsem jim pinglovat.A nikomu to nepřišlo trapné. Dokonce snad ani mně ne, takový jsem byl blbec. To třeba Fiala luskl prstem a já přinesl ferneta nebo myslivce, teď už nevím. Zpovzdálečí jsem si dovolil jen prosit, aby neničili ten interiér. Což bylo to první, co se stalo.
Klub mladé kultury nakonec padnul, protože strana se obávala, že by to bylo chápáno jako pokus o ustanovení jakéhosi vzdorosvazu (umělecké svazy byly tehdy zrušeny!), a to že by nebylo dobře.