EXNAROVÁ, Alena: Regionální loutkářská přehlídka v Jesličnách. Loutkář 2008, č. 3, s. 134-136
REGIONÁLNÍ LOUTKÁŘSKÁ PŘEHLÍDKA V JESLIČKÁCH
Začátkem dubna patří už tradičně jeden víkend v Divadle Jesličky v
Hradci Králové loutkářům a je to víkend divadelně značně nabitý.
Tentokrát to bylo 5. - 6. dubna a mí kolegové Blanka Josephová-Luňáková
a Pepa Brůček říkali, že o tom moc slyšeli, ale nikdy to nezažili, a
tak hlavně proto přijali nabídku na členství v lektorském sboru, protože
si to chtěli vyzkoušet. By unaveni, přežili to, tak jako my všichni
ostatní. Ve dvou dnech se odehrálo celkem 20 představení, z toho jedno
nesoutěžní a jedno se hrálo 5x, protože bylo určeno jen pro malý počet
diváků. A to ještě nedorazila Eva Jasenská z Hostinného (O perníkové
chaloupce), nebo ji sklátila chřipka.
Řada představení dětí a mladých lidí jako obvykle vznikla v ZUŠkách,
ale tentokrát jsme viděli i další dvě dětská představení - se souborem
DLS Blechy Jaroměř je připravily Jana Dvořáčková a Zdena Brouková
(obě jinak LS Maminy). První představení Potkal šnek šneka (autorství
Jana děti) je rozhodně vydařenější. Hrají poměrně malé děti (1. stupeň
ZŠ) velmi zaujatě, jsou přirozené a čistě mluví. Spojovací texty nám sděluje
malý vypravěč vedle paravánu. Ostatní děti hrají půvabnými textilními
loutkami, které mají navlečené na ruce jako rukavice, takže jsou s
nimi téměř srostlé. Hrají na stole, na němž je malá konstrukce s oponkou.
Jejich zaujetí pro hru i smysl pro vtipné pointy situací příběhu o neustále
se hašteřících šnecích a jejich setkáních s dalšími živočichy mají
spád a bez problému udržují divákovu pozornost. Druhý příběh nazvaný
Koktavá princezna si prý děti vymyslely skoro samy. Zahrály jej malými
marionetkami a především v tom byl patrně problém: snažily se s nimi
sice chodit, ale zřejmě se na to až příliš soustředily, a tak už chyběly logické
reakce v jednání postav, a vše plynulo v jedné rovině. Menším dětem
se patrně hraje daleko lépe s loutkou, která se stává téměř součástí
jejich těla, jako v případě Blech v pohádce první.
Zůstaňme v Jaroměři, nebo je to silná frakce a soubory zdejší ZUŠky,
které pracují pod vedením Jarky Holasové, se představily hned se čtyřmi
inscenacemi. Pro LS Moje pětka upravila Jarka drobničku Veselá chudoba
a soubor ji předvedl pod názvem Chudý a veselý. Scénu tvoří dvojdílný
paraván se dvěma okny. V oknech i nad nimi na paravánu se hraje.
Hraje se malými loutkami-manekýny, které mají zezadu v hlavě vodící
tyč. „Natahovací“ ruce na gumičce pak umožňují razantní a zřetelné
gesto dcer při škemrání u bohatého a mamon neustále přepočítávajícího
otce o peníze. Chudý leč veselý muzikant je představován živě - usmívajícím
se chlapcem hrajícím na housle. Velkou předností inscenace je kvalitní
loutkoherecká práce dětí, takže příběh, který je v podstatě anekdotou,
se podařilo naplnit i při jeho rozvedení a rozehrání do délky kolem
dvaceti minut. Jen závěr do výrazné tečky příběhu tak docela nevyšel a
navzdory do té doby zvládnutému temporytmu inscenace působil poněkud
matně a jakoby do ztracena.
LS Spolu, ale každý sám se představil s inscenací O muži, který počítal
šišky - Jarka pro ni upravila předlohu Marie Voříškové Makaphovy dary.
Příběh se odehrává na paravánu z režné látky, rohože a suchého rákosí
(a taky pod ním a okolo něj), dvouručními maňasy černochů, takže i ruce
herců jsou černé. Významným prvkem charakterizujícím prostředí jsou
bubny. Vůbec hudební a výtvarná složka jsou silnou stránkou této inscenace.
Leckteré situace jsou loutkářsky vyvedené (například černoši soutěžící
v bubnování), ale v některých případech přímo nesouvisejí s linkou
základního příběhu a poněkud jej převálcují. Jiné jsou nedořešené, jen
nakousnuté nebo naopak příliš dlouhé (například opakované cpaní
sedmi šišek do úst maňáska muže) a retardující. Přes uvedené problémy
a tím i pokulhávající temporytmus však má inscenace šarm a vtip a je
jistě v silách souboru ji ještě dovést k dokonalejšímu tvaru.
Osudové kolo je divadlem jednoho herce Matěje Kubiny - vystupuje pod
134
DIVADLO Z LIBOSTI
Slečna Annie - Kamila Trmačová, Hradec Králové
loutka3.qxd 31.5.2008 13:23 StrÆnka 40
Ve dvě na hruškách - ZUŠ Někdo, Jaroměř
názvem Kdo-si ( pomocníka pouštějícího hudbu ze záznamu). Udělal si k němu zajímavou
výpravu a nastudoval je ve spolupráci s Jarkou, která pro něj předlohu V. Říhy
upravila. A to je právě v úvodu zmíněné představení pro malý počet diváků. Scéna je
tvořena bílým kruhem zasunutým do stojanu, z něho se postupně vylupují černě kreslené
části dekorace (věže paláce, schody ke vchodu…) i některé postavy - malé plošné
figurky. Jiné jsou mimo scénu, voděné za špejli. Posléze se kruh přetočí do horizontální
polohy, také zde se vyloupnou dekorace a prostor pro hru. Minimalistické výtvarné
prostředky nemohou nepřipomenout produkce Hanky Voříškové. Také zde jsme viděli
řadu hezkých výtvarně-loutkohereckých nápadů. Jen jsme si někdy připadali zbytečně
mnoho zahlceni textem. Zřejmě to nebylo tolik jeho množstvím, jako malou sevřeností
mluvy a přesností interpretace. Matěj se pak v diskusi o představení přiznal, že dosud
nemá pevný text a částečně improvizuje. Tak věřme, že tuhle rozhodně zajímavou inscenaci
v tomto směru ještě dodělá.
Poslední představení jaroměřské ZUŠky Ve dvě na hruškách připravil LS Někdo, jinak
Jakub Maksymov, na motivy španělské lidové pohádky Paní Bída. Na scéně je cyklista
(Pavel Holínský) pohánějící zeměkouli připojenou za kolem - krásný obraz! Na zeměkouli
jsou po celém světě různé stavbičky a prvky (škola, autobus, banka, bar, hruška...),
kolem nichž a s nimiž Jakub rozehrává jednotlivé sekvence příběhu o tom, že
všude se krade a ve dvě se toho má strašně moc stát a my se tetelíme blahem a očekáváním,
protože je to všechno půvabné a vynalézavé - až do okamžiku, kdy je smrt
polapena a lidé přestávají umírat. Pak se najednou začíná hrát o něčem jiném, najednou
se všechno tak nějak rozplizne... Škoda! Ale zaděláno je moc dobře, a tak jsme do
Jakuba hučeli, a na tom určitě ještě zapracuje a třeba na přehlídce za rok uspěje.
Terka - ZUŠ Žamberk, tedy Tereza Schlöglová, nás vloni překvapila Hrubínovými
pohádkami, s nimiž pak zaujala i na LCH. Letos pod vedením a ve scénografii Olgy
Strnadové připravila předlohu Miloše Macourka O zelené malině. Hrála malými plošnými
loutkami, které zastrkávala či kolíčkem připevňovala do základu dekorace, sluníčko
představoval půlkruh nasazený na hlavu herečky či brýle, hudební doprovod
obstarala na tahací harmoniku. Tereza má kultivovaný projev. Jen bylo tentokrát
hodně zřejmé, že premiéra inscenace byla teprve den před vystoupením v Jesličkách,
že je vše jaksi neusazené, technicky ne zcela zvládnuté a tak i tempo poněkud váhavé.
Z početných chlumeckých „zuškových“ souborů v Jesličkách vystoupil pouze LS Pod
čepicí - Romana Hlubučková s ním připravila Bajky, pro něž čerpala z různých pramenů.
První zahrály děti maňásky, druhou s pomocí sítě a bonbónů (pavouk a mouchy),
třetí stínoherně a poslední živě. Také tato inscenace nebyla ještě zažitá, děti ji
hrály podruhé a zkoušely si nové věci. Naznačen byl vztah holky-kluci, který mohl celek
oživit, ale dál už se s ním ke škodě věci nepracovalo. Alespoň zatím ne.
Domácí Jesličky ZUŠ Na Střezině byly zastoupeny souborem Stela, s nímž Jirka
Polehňa připravil pohádku Tajemství modré perly, jejímž základem se stala výrazná
úprava hry V. Cinybulka Ostrov splněných přání. Hrálo se malými marionetami v kukátku
a razantní seškrtání hry celku rozhodně prospělo. I tak se ale hodně mluvilo, a
přestože se občas snažili o akce, těch skutečně zajímavých bylo bohužel jako šafránu.
V tuto chvíli opouštím ZUŠky, i když další představení jim není příliš vzdálené. Dva z
aktérů jsme totiž před časem viděli ještě pod hlavičkou semilské ZUŠky (Africký příběh).
Dnes už jsou všichni čtyři členové Teatra HUGO na různých vysokých školách a
se svým letošním představením nazvaným Hugo (autor Jan Mocek a kol.) nám připravili
skutečně mimořádný zážitek. „Když se Hugo ráno probudil, zjistil, že se proměnil…“
Taková je úvodní věta inscenace, v níž se člověk Hugo (Pavel Martinec) částečně
stává loutkou a sledujeme jeho proměny v každodenních stereotypech, které ho
dusí. Živý obličej je postupně překryt bílou plochou a Hugo se stává malým bílým
proužkem s nápisem HUGO, nalepeným na vodící špejli. Podobně jsou pojati i ostatní
lidé, předměty a jevy, s nimiž se Hugo potkává a utkává, které ho těší i které ho dusí.
Hugo nezůstává papírkem na špejli po celou dobu, proměňuje se a výraz jeho obličeje
nenechává diváka na pochybách, co se s ním právě děje. Celá groteskní mašinérie se
odehrává okolo malého bílého paravánku, přesně vymezena světlem, které zde hraje
důležitou roli, v přesném temporytmu, jemuž pomáhá hudebně zvukový plán inscenace,
který obstarává režisér inscenace Jan Mocek, skryt v přítmí vedle nasvícené scény.
Vůbec se inscenace vyznačuje kompaktností a přesností, s níž jednotlivé složky slouží
celku. Cenná pak je skutečnost, že je inscenace nejen zábavná, ale že v sobě skrývá i
hlubší tón - hořký podtext stereotypní existence průměrného človíčka naší doby.
135
DIVADLO Z LIBOSTI
Potkal šnek šneka - DLS Blechy, Jaroměř
Srdce víc než noha - K jako konzervatoř, Hradec Králové
O muži, který počítal šišky - ZUŠ Spolu, ale každý sám, Jaroměř
Osudové kolo - ZUŠ Kdo-si. Jaroměř
loutka3.qxd 31.5.2008 13:23 StrÆnka 41
Pod názvem souboru Tichý Jelen se skrývá pár lidí okolo Jirky Jelínka. V
Jesličkách sice přítomen nebyl, ale duch inscenace Mariáš aneb Dobře
prodaná nevěsta na motivy Sabinova libreta Prodané nevěsty jeho druh
humoru rozhodně nezapřel. Děj situuje Tichý Jelen do komediantského
prostředí - herci komunikují s diváky a před malou scénou evokující jakousi
minimaringotku nám nejprve prostřednictvím plošných loutek komediantů
v životní velikosti předvedou za pomoci výtvarných nápadů
několik akcí. Potom se minimaringotka obrátí a objeví se jevišátko s
černobílou fotografií vesnice v pozadí, s prosklenými dveřmi přes celou
plochu vpředu. Zde se pak odehrávají miniloutkami hlavní děje známého
příběhu, inovovaného o některé další prvky, například uprchlé prase
(plechovka na drátě s nožičkami), které atakuje kdekoho. Nebo o vtipné
zopakování úvodních komediantských výstupů miniloutkami. To vše v
neustálém kontaktu s diváky. Představení, které jsme viděli, bylo uceleným
tvarem a velmi nás pobavilo. Zásluhu na této skutečnosti mělo především
výrazné, přesné a vzájemně komunikativní komediální herectví
všech tří aktérek - Moniky Formanové, Zuzany Vítkové a Jitky Tiché (a
tak jsem si v duchu říkala, že možná bylo dobře, že Jirka nemohl a že za
něj Monika zaskočila). Inscenaci jsme tak odpustili, že je pouze vtipným
a osobitým převyprávěním Sabinova příběhu bez hlubšího interpretačního
záměru.
Dále jsme viděli tři představení dospělých souborů pro dětského diváka.
LS Maminy z Jaroměře jsou v této oblasti rozhodně zkušené. Tentokrát
Jana Dvořáčková se Zdenou Broukovou zapojily i své muže a děti a
všichni společně zahráli Janinu pohádku Jak táta Kamil kobylu měnil.
Rámcem je prostředí potulných komediantů a vše napovídá tomu, že je
určeno spíše pro produkci venku než v sále. Všichni přijedou s žebřiňákem,
na němž postaví scénu, děti vybírají do klobouku, jednotliví aktéři
se mezi sebou při hře baví, děti si vedle kreslí... Samotná pohádka je
hrána samostojnými marionetami a je víceméně kultivovaným ilustrovaným
vyprávěním, bez většího napětí a vzrušení. Rámec s vedlejšími
plány pak o to více divákovu pozornost rozptyluje. Ale při produkci
venku to třeba může být jinak.
Také HAD z Hradce Králové je v produkci pro děti rozhodně zkušeným
souborem. Tentokrát nastudoval dramatizaci předlohy Jana Karafiáta v
režii a výpravě Mirka Kužela a pod názvem Ze života broučků. Zvolil iluzivní
vodění malých loutek - manekýnů s tyčkou v hlavě. Ale iluze v
tomto případě bohužel nebyla příliš dokonalá, protože velmi rušily ruce
a těla loutkovodičů i přesto, že byli oblečeni v černém a měli rukavice.
Byla to v podstatě kultivovaně ilustrovaná knížka, při níž se loutkáři tak
trochu stali obětí své vlastní (by na pohled hezké) výpravy.
LS Martínek Libáň připravil v režii Petra Stránského a úpravě Zdeňka
Klára Pohádku naruby Františka Čecha. Zahrál ji s odkrytě voděnými
marionetami a i přes úpravu starého textu se hodně povídalo a méně
dělo. Retardující bylo i obracení se na dětského diváka pro pomoc. Výborná
byla ovšem čarodějnice Moniky Hálové - byla razantní a přesně
reagovala na situace, takže děj oživila a nás pobavila.
Na závěr soutěžních představení jsem si nechala jedno poněkud netypické
- způsobem vzniku a především složením souboru - K - jako konzervatoř.
S první částí inscenace Srdce víc než noha (volně na motivy
Pavla Šruta) se frekventanti jaroměřské loutkářské konzervatoře představili
už v rámci ukázek prací seminaristů na loňské Loutkářské Chrudimi.
Od té doby, pod vedením lektorů Karla Šefrny a Jiřího Polehni, dále
pracovali a mimo jiné doplnili skotskou pohádku O třech bratrech a
moudrém pasáku ovcí o druhou, která je zpětným vyprávěním pasáka o
tom, jak také on kdysi narazil, než zmoudřel. Inscenace se vyznačuje
kvalitní hudební i výtvarnou složkou. Kostýmy herců jsou sladěné s loutkami
a prostředím, hraje se malými jednoduchými marionetami, voděnými
odkrytě, mimo jiné s využitím těl herců či basy jako scénických
prvků. Vyznačuje se střídmostí textu a především řadou krásných loutkářských
nápadů a vtipných variací opakujících se situací. Problémem
zatím je, že se inscenace láme do dvou částí a vzhledem k nadsázce a
výborné gradaci první pohádky při scéně s obrem, který první dva bratry
sežere a třetí je pak vysvobodí, působí druhá pohádka o lásce k zakleté
kozičce trochu jako přílepek navíc. Jedním z důvodů může být to, že
vyžaduje emotivnější způsob interpretace, který se nadsázce uplatněné
v první pohádce poněkud vzpírá. Přes uvedený problém jde ale rozhodně
o inscenaci netuctovou a v mnohém inspirativní.
V úvodu zmíněným nesoutěžním představením pak byly loutkářské
„klipy“ Hanky Voříškové k lidovým písním v provedení Heleny Vedralové
pod názvem Stojí hruška v poli. Pro sobotní večer po nabitém dni přesně
to pravé, abychom pookřáli a přežili ještě pozdně večerní rozborový seminář.
Alena Exnarová
Všechna fota I. Mičkal
Udělená ocenění:
Teatro HUGO za inscenaci Hugo
Nominace na Loutkářskou Chrudim:
Teatro HUGO: Hugo
Doporučení k postupu na LCH s uvedením pořadí:
1. Tichý Jelen - Sabina, Jelínek: Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta
2. K - jako konzervatoř - volně na motivy P. Šruta: Srdce víc než noha
3. LS Moje pětka ZUŠ Jaroměř - Chudý a veselý
4. DLS Blechy Jaroměř - J. Dvořáčková děti: Potkal šnek šneka
5. Kdo-si, ZUŠ Jaroměř - J. Holasová podle J. Říhy: Osudové kolo
6. Spolu, ale každý sám ZUŠ Jaroměř - podle M. Voříškové:
O muži, který počítal šišky
Začátkem dubna patří už tradičně jeden víkend v Divadle Jesličky v
Hradci Králové loutkářům a je to víkend divadelně značně nabitý.
Tentokrát to bylo 5. - 6. dubna a mí kolegové Blanka Josephová-Luňáková
a Pepa Brůček říkali, že o tom moc slyšeli, ale nikdy to nezažili, a
tak hlavně proto přijali nabídku na členství v lektorském sboru, protože
si to chtěli vyzkoušet. By unaveni, přežili to, tak jako my všichni
ostatní. Ve dvou dnech se odehrálo celkem 20 představení, z toho jedno
nesoutěžní a jedno se hrálo 5x, protože bylo určeno jen pro malý počet
diváků. A to ještě nedorazila Eva Jasenská z Hostinného (O perníkové
chaloupce), nebo ji sklátila chřipka.
Řada představení dětí a mladých lidí jako obvykle vznikla v ZUŠkách,
ale tentokrát jsme viděli i další dvě dětská představení - se souborem
DLS Blechy Jaroměř je připravily Jana Dvořáčková a Zdena Brouková
(obě jinak LS Maminy). První představení Potkal šnek šneka (autorství
Jana děti) je rozhodně vydařenější. Hrají poměrně malé děti (1. stupeň
ZŠ) velmi zaujatě, jsou přirozené a čistě mluví. Spojovací texty nám sděluje
malý vypravěč vedle paravánu. Ostatní děti hrají půvabnými textilními
loutkami, které mají navlečené na ruce jako rukavice, takže jsou s
nimi téměř srostlé. Hrají na stole, na němž je malá konstrukce s oponkou.
Jejich zaujetí pro hru i smysl pro vtipné pointy situací příběhu o neustále
se hašteřících šnecích a jejich setkáních s dalšími živočichy mají
spád a bez problému udržují divákovu pozornost. Druhý příběh nazvaný
Koktavá princezna si prý děti vymyslely skoro samy. Zahrály jej malými
marionetkami a především v tom byl patrně problém: snažily se s nimi
sice chodit, ale zřejmě se na to až příliš soustředily, a tak už chyběly logické
reakce v jednání postav, a vše plynulo v jedné rovině. Menším dětem
se patrně hraje daleko lépe s loutkou, která se stává téměř součástí
jejich těla, jako v případě Blech v pohádce první.
Zůstaňme v Jaroměři, nebo je to silná frakce a soubory zdejší ZUŠky,
které pracují pod vedením Jarky Holasové, se představily hned se čtyřmi
inscenacemi. Pro LS Moje pětka upravila Jarka drobničku Veselá chudoba
a soubor ji předvedl pod názvem Chudý a veselý. Scénu tvoří dvojdílný
paraván se dvěma okny. V oknech i nad nimi na paravánu se hraje.
Hraje se malými loutkami-manekýny, které mají zezadu v hlavě vodící
tyč. „Natahovací“ ruce na gumičce pak umožňují razantní a zřetelné
gesto dcer při škemrání u bohatého a mamon neustále přepočítávajícího
otce o peníze. Chudý leč veselý muzikant je představován živě - usmívajícím
se chlapcem hrajícím na housle. Velkou předností inscenace je kvalitní
loutkoherecká práce dětí, takže příběh, který je v podstatě anekdotou,
se podařilo naplnit i při jeho rozvedení a rozehrání do délky kolem
dvaceti minut. Jen závěr do výrazné tečky příběhu tak docela nevyšel a
navzdory do té doby zvládnutému temporytmu inscenace působil poněkud
matně a jakoby do ztracena.
LS Spolu, ale každý sám se představil s inscenací O muži, který počítal
šišky - Jarka pro ni upravila předlohu Marie Voříškové Makaphovy dary.
Příběh se odehrává na paravánu z režné látky, rohože a suchého rákosí
(a taky pod ním a okolo něj), dvouručními maňasy černochů, takže i ruce
herců jsou černé. Významným prvkem charakterizujícím prostředí jsou
bubny. Vůbec hudební a výtvarná složka jsou silnou stránkou této inscenace.
Leckteré situace jsou loutkářsky vyvedené (například černoši soutěžící
v bubnování), ale v některých případech přímo nesouvisejí s linkou
základního příběhu a poněkud jej převálcují. Jiné jsou nedořešené, jen
nakousnuté nebo naopak příliš dlouhé (například opakované cpaní
sedmi šišek do úst maňáska muže) a retardující. Přes uvedené problémy
a tím i pokulhávající temporytmus však má inscenace šarm a vtip a je
jistě v silách souboru ji ještě dovést k dokonalejšímu tvaru.
Osudové kolo je divadlem jednoho herce Matěje Kubiny - vystupuje pod
134
DIVADLO Z LIBOSTI
Slečna Annie - Kamila Trmačová, Hradec Králové
loutka3.qxd 31.5.2008 13:23 StrÆnka 40
Ve dvě na hruškách - ZUŠ Někdo, Jaroměř
názvem Kdo-si ( pomocníka pouštějícího hudbu ze záznamu). Udělal si k němu zajímavou
výpravu a nastudoval je ve spolupráci s Jarkou, která pro něj předlohu V. Říhy
upravila. A to je právě v úvodu zmíněné představení pro malý počet diváků. Scéna je
tvořena bílým kruhem zasunutým do stojanu, z něho se postupně vylupují černě kreslené
části dekorace (věže paláce, schody ke vchodu…) i některé postavy - malé plošné
figurky. Jiné jsou mimo scénu, voděné za špejli. Posléze se kruh přetočí do horizontální
polohy, také zde se vyloupnou dekorace a prostor pro hru. Minimalistické výtvarné
prostředky nemohou nepřipomenout produkce Hanky Voříškové. Také zde jsme viděli
řadu hezkých výtvarně-loutkohereckých nápadů. Jen jsme si někdy připadali zbytečně
mnoho zahlceni textem. Zřejmě to nebylo tolik jeho množstvím, jako malou sevřeností
mluvy a přesností interpretace. Matěj se pak v diskusi o představení přiznal, že dosud
nemá pevný text a částečně improvizuje. Tak věřme, že tuhle rozhodně zajímavou inscenaci
v tomto směru ještě dodělá.
Poslední představení jaroměřské ZUŠky Ve dvě na hruškách připravil LS Někdo, jinak
Jakub Maksymov, na motivy španělské lidové pohádky Paní Bída. Na scéně je cyklista
(Pavel Holínský) pohánějící zeměkouli připojenou za kolem - krásný obraz! Na zeměkouli
jsou po celém světě různé stavbičky a prvky (škola, autobus, banka, bar, hruška...),
kolem nichž a s nimiž Jakub rozehrává jednotlivé sekvence příběhu o tom, že
všude se krade a ve dvě se toho má strašně moc stát a my se tetelíme blahem a očekáváním,
protože je to všechno půvabné a vynalézavé - až do okamžiku, kdy je smrt
polapena a lidé přestávají umírat. Pak se najednou začíná hrát o něčem jiném, najednou
se všechno tak nějak rozplizne... Škoda! Ale zaděláno je moc dobře, a tak jsme do
Jakuba hučeli, a na tom určitě ještě zapracuje a třeba na přehlídce za rok uspěje.
Terka - ZUŠ Žamberk, tedy Tereza Schlöglová, nás vloni překvapila Hrubínovými
pohádkami, s nimiž pak zaujala i na LCH. Letos pod vedením a ve scénografii Olgy
Strnadové připravila předlohu Miloše Macourka O zelené malině. Hrála malými plošnými
loutkami, které zastrkávala či kolíčkem připevňovala do základu dekorace, sluníčko
představoval půlkruh nasazený na hlavu herečky či brýle, hudební doprovod
obstarala na tahací harmoniku. Tereza má kultivovaný projev. Jen bylo tentokrát
hodně zřejmé, že premiéra inscenace byla teprve den před vystoupením v Jesličkách,
že je vše jaksi neusazené, technicky ne zcela zvládnuté a tak i tempo poněkud váhavé.
Z početných chlumeckých „zuškových“ souborů v Jesličkách vystoupil pouze LS Pod
čepicí - Romana Hlubučková s ním připravila Bajky, pro něž čerpala z různých pramenů.
První zahrály děti maňásky, druhou s pomocí sítě a bonbónů (pavouk a mouchy),
třetí stínoherně a poslední živě. Také tato inscenace nebyla ještě zažitá, děti ji
hrály podruhé a zkoušely si nové věci. Naznačen byl vztah holky-kluci, který mohl celek
oživit, ale dál už se s ním ke škodě věci nepracovalo. Alespoň zatím ne.
Domácí Jesličky ZUŠ Na Střezině byly zastoupeny souborem Stela, s nímž Jirka
Polehňa připravil pohádku Tajemství modré perly, jejímž základem se stala výrazná
úprava hry V. Cinybulka Ostrov splněných přání. Hrálo se malými marionetami v kukátku
a razantní seškrtání hry celku rozhodně prospělo. I tak se ale hodně mluvilo, a
přestože se občas snažili o akce, těch skutečně zajímavých bylo bohužel jako šafránu.
V tuto chvíli opouštím ZUŠky, i když další představení jim není příliš vzdálené. Dva z
aktérů jsme totiž před časem viděli ještě pod hlavičkou semilské ZUŠky (Africký příběh).
Dnes už jsou všichni čtyři členové Teatra HUGO na různých vysokých školách a
se svým letošním představením nazvaným Hugo (autor Jan Mocek a kol.) nám připravili
skutečně mimořádný zážitek. „Když se Hugo ráno probudil, zjistil, že se proměnil…“
Taková je úvodní věta inscenace, v níž se člověk Hugo (Pavel Martinec) částečně
stává loutkou a sledujeme jeho proměny v každodenních stereotypech, které ho
dusí. Živý obličej je postupně překryt bílou plochou a Hugo se stává malým bílým
proužkem s nápisem HUGO, nalepeným na vodící špejli. Podobně jsou pojati i ostatní
lidé, předměty a jevy, s nimiž se Hugo potkává a utkává, které ho těší i které ho dusí.
Hugo nezůstává papírkem na špejli po celou dobu, proměňuje se a výraz jeho obličeje
nenechává diváka na pochybách, co se s ním právě děje. Celá groteskní mašinérie se
odehrává okolo malého bílého paravánku, přesně vymezena světlem, které zde hraje
důležitou roli, v přesném temporytmu, jemuž pomáhá hudebně zvukový plán inscenace,
který obstarává režisér inscenace Jan Mocek, skryt v přítmí vedle nasvícené scény.
Vůbec se inscenace vyznačuje kompaktností a přesností, s níž jednotlivé složky slouží
celku. Cenná pak je skutečnost, že je inscenace nejen zábavná, ale že v sobě skrývá i
hlubší tón - hořký podtext stereotypní existence průměrného človíčka naší doby.
135
DIVADLO Z LIBOSTI
Potkal šnek šneka - DLS Blechy, Jaroměř
Srdce víc než noha - K jako konzervatoř, Hradec Králové
O muži, který počítal šišky - ZUŠ Spolu, ale každý sám, Jaroměř
Osudové kolo - ZUŠ Kdo-si. Jaroměř
loutka3.qxd 31.5.2008 13:23 StrÆnka 41
Pod názvem souboru Tichý Jelen se skrývá pár lidí okolo Jirky Jelínka. V
Jesličkách sice přítomen nebyl, ale duch inscenace Mariáš aneb Dobře
prodaná nevěsta na motivy Sabinova libreta Prodané nevěsty jeho druh
humoru rozhodně nezapřel. Děj situuje Tichý Jelen do komediantského
prostředí - herci komunikují s diváky a před malou scénou evokující jakousi
minimaringotku nám nejprve prostřednictvím plošných loutek komediantů
v životní velikosti předvedou za pomoci výtvarných nápadů
několik akcí. Potom se minimaringotka obrátí a objeví se jevišátko s
černobílou fotografií vesnice v pozadí, s prosklenými dveřmi přes celou
plochu vpředu. Zde se pak odehrávají miniloutkami hlavní děje známého
příběhu, inovovaného o některé další prvky, například uprchlé prase
(plechovka na drátě s nožičkami), které atakuje kdekoho. Nebo o vtipné
zopakování úvodních komediantských výstupů miniloutkami. To vše v
neustálém kontaktu s diváky. Představení, které jsme viděli, bylo uceleným
tvarem a velmi nás pobavilo. Zásluhu na této skutečnosti mělo především
výrazné, přesné a vzájemně komunikativní komediální herectví
všech tří aktérek - Moniky Formanové, Zuzany Vítkové a Jitky Tiché (a
tak jsem si v duchu říkala, že možná bylo dobře, že Jirka nemohl a že za
něj Monika zaskočila). Inscenaci jsme tak odpustili, že je pouze vtipným
a osobitým převyprávěním Sabinova příběhu bez hlubšího interpretačního
záměru.
Dále jsme viděli tři představení dospělých souborů pro dětského diváka.
LS Maminy z Jaroměře jsou v této oblasti rozhodně zkušené. Tentokrát
Jana Dvořáčková se Zdenou Broukovou zapojily i své muže a děti a
všichni společně zahráli Janinu pohádku Jak táta Kamil kobylu měnil.
Rámcem je prostředí potulných komediantů a vše napovídá tomu, že je
určeno spíše pro produkci venku než v sále. Všichni přijedou s žebřiňákem,
na němž postaví scénu, děti vybírají do klobouku, jednotliví aktéři
se mezi sebou při hře baví, děti si vedle kreslí... Samotná pohádka je
hrána samostojnými marionetami a je víceméně kultivovaným ilustrovaným
vyprávěním, bez většího napětí a vzrušení. Rámec s vedlejšími
plány pak o to více divákovu pozornost rozptyluje. Ale při produkci
venku to třeba může být jinak.
Také HAD z Hradce Králové je v produkci pro děti rozhodně zkušeným
souborem. Tentokrát nastudoval dramatizaci předlohy Jana Karafiáta v
režii a výpravě Mirka Kužela a pod názvem Ze života broučků. Zvolil iluzivní
vodění malých loutek - manekýnů s tyčkou v hlavě. Ale iluze v
tomto případě bohužel nebyla příliš dokonalá, protože velmi rušily ruce
a těla loutkovodičů i přesto, že byli oblečeni v černém a měli rukavice.
Byla to v podstatě kultivovaně ilustrovaná knížka, při níž se loutkáři tak
trochu stali obětí své vlastní (by na pohled hezké) výpravy.
LS Martínek Libáň připravil v režii Petra Stránského a úpravě Zdeňka
Klára Pohádku naruby Františka Čecha. Zahrál ji s odkrytě voděnými
marionetami a i přes úpravu starého textu se hodně povídalo a méně
dělo. Retardující bylo i obracení se na dětského diváka pro pomoc. Výborná
byla ovšem čarodějnice Moniky Hálové - byla razantní a přesně
reagovala na situace, takže děj oživila a nás pobavila.
Na závěr soutěžních představení jsem si nechala jedno poněkud netypické
- způsobem vzniku a především složením souboru - K - jako konzervatoř.
S první částí inscenace Srdce víc než noha (volně na motivy
Pavla Šruta) se frekventanti jaroměřské loutkářské konzervatoře představili
už v rámci ukázek prací seminaristů na loňské Loutkářské Chrudimi.
Od té doby, pod vedením lektorů Karla Šefrny a Jiřího Polehni, dále
pracovali a mimo jiné doplnili skotskou pohádku O třech bratrech a
moudrém pasáku ovcí o druhou, která je zpětným vyprávěním pasáka o
tom, jak také on kdysi narazil, než zmoudřel. Inscenace se vyznačuje
kvalitní hudební i výtvarnou složkou. Kostýmy herců jsou sladěné s loutkami
a prostředím, hraje se malými jednoduchými marionetami, voděnými
odkrytě, mimo jiné s využitím těl herců či basy jako scénických
prvků. Vyznačuje se střídmostí textu a především řadou krásných loutkářských
nápadů a vtipných variací opakujících se situací. Problémem
zatím je, že se inscenace láme do dvou částí a vzhledem k nadsázce a
výborné gradaci první pohádky při scéně s obrem, který první dva bratry
sežere a třetí je pak vysvobodí, působí druhá pohádka o lásce k zakleté
kozičce trochu jako přílepek navíc. Jedním z důvodů může být to, že
vyžaduje emotivnější způsob interpretace, který se nadsázce uplatněné
v první pohádce poněkud vzpírá. Přes uvedený problém jde ale rozhodně
o inscenaci netuctovou a v mnohém inspirativní.
V úvodu zmíněným nesoutěžním představením pak byly loutkářské
„klipy“ Hanky Voříškové k lidovým písním v provedení Heleny Vedralové
pod názvem Stojí hruška v poli. Pro sobotní večer po nabitém dni přesně
to pravé, abychom pookřáli a přežili ještě pozdně večerní rozborový seminář.
Alena Exnarová
Všechna fota I. Mičkal
Udělená ocenění:
Teatro HUGO za inscenaci Hugo
Nominace na Loutkářskou Chrudim:
Teatro HUGO: Hugo
Doporučení k postupu na LCH s uvedením pořadí:
1. Tichý Jelen - Sabina, Jelínek: Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta
2. K - jako konzervatoř - volně na motivy P. Šruta: Srdce víc než noha
3. LS Moje pětka ZUŠ Jaroměř - Chudý a veselý
4. DLS Blechy Jaroměř - J. Dvořáčková děti: Potkal šnek šneka
5. Kdo-si, ZUŠ Jaroměř - J. Holasová podle J. Říhy: Osudové kolo
6. Spolu, ale každý sám ZUŠ Jaroměř - podle M. Voříškové:
O muži, který počítal šišky
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.