Praha, Festival loutkářů 2008, Vlasta Polednová v Loutkáři 2008, č. 3
ABY SE OPONA NEZADRHÁVALA
K nevíře: už po 33. se konala v Jiskře v pražských Kobylisích přehlídka loutkářských amatérských souborů (od 28. do 30. 3.). V dobré atmosféře a s účastí 8 souborů z Prahy a Středočeského kraje. Jevištní opona se sice v Jiskře zadrhávala stejně jako loni, ale zdá se, že to už patří ke zdejšímu folkloru a je zdrojem spíš pobavení mezi zúčastněnými. A jak to vypadalo s případnými zádrhely na jevišti? Obecně lze konstatovat, že zatímco loňská přehlídka vykazovala celkem vyrovnanou úroveň v kvalitě inscenací, ta letošní rozevřela nůžky mezi zúčastněnými soubory více doširoka. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že nejlíp na tom byly soubory, které oponu vůbec nepotřebovaly.
Například takový LS KRAB, což jsou dvě učitelky z mateřinek s harmonikou, několika klobouky, kterými charakterizují patřičnou dramatickou postavu, a především dvěma kulichy, které se otočením na rub lehce změní v tučňáky. Odvyprávějí, odezpívají a na jednoduchém paravanu sehrají Tučňákův výlet, putovačku o tom, jak se ten menší na ledové kře dostal až do teplých krajů, trochu k rozumu přišel a šťastně se
zas vrátil za bráškou k severnímu pólu. Jednoduché, ale domyšlené, hravé a kontaktní představení, se kterým šli diváci malí i velcí od začátku do konce, a porota Barboře Kocábkové a Janě Samkové přiřkla hlavní cenu.
Divadelní soubor Mráz po zádech si vystačil s jednoduchou lávkou přes imaginární potok, na které se potkají Rozum a Štěstí (D. Mráz a E. Čechová) a sehrají Erbenovu pohádku. S jedinou loutkou, kterou si symbolicky předávají z ruky do ruky, knihou s papírovými dekoracemi a pohyblivými postavičkami. Inscenace nese znaky improvizace, což je na jednu stranu sympatické pro bezprostřední reakce mezi herci a hledištěm, ale hrozí i známé úskalí „rozvezení“, mnohomluvnosti a ztráty tempa, pokud se neuhlídá míra. V Jiskře byli „mrázovci“ na hraně, ale ustáli to.
Na počátku věků je koláž podle předlohy Z. Šmída Bubáci a vlčí hlavy a andersenovského motivu z Pasáčka vepřů. LS Topirambura jsou žáci ZUŠ z Prahy 5, které divadlo evidentně baví, ale mají hlavně dobré pedagogické vedení (Radka Svobodová se podílela na této inscenaci také dramatizací a režií). Opět kombinace živých herců a jednoduchých loutek, masek, paravan a spousta dobrých nápadů. Ocenila jsem velmi dobrou hereckou komunikaci - ti mladí vědí, co říkají, poslouchají se a odpovídají si, partnerská souhra funguje i mezi živákem a loutkou, což není málo. A proč se vracejí k počátku věků? Tehdy přece se oddělili „padlí andělé“ a svět je od té doby dobrý i špatný, a jiný už nebude. Vyjádřit tuhle myšlenku tak prostými jevištními prostředky a provázat ji logicky s pohádkovým motivem bylo více než zdařilé.
Stejně jako loni přijel dětský soubor Jitřenka, DDM Mladá Boleslav. Černodivadelní princip, který se v souboru cíleně pěstuje, se uplatnil ve hře P. Poláka Sněhurka a sedm permoníků jen zčásti. Tentokrát dětští herci víc okusili úskalí hry „naživo“ - klasickou pohádku rámuje dohadování dvou děvčat, které se pak „stěhuje“ do černodivadelního prostoru jako spor o to, kdo je krásnější. Bylo poznat, že si na předscéně nejsou tak jistí, zkušenosti pochopitelně chyběly, protože jakmile se mohli „schovat“ za panáka (tým permoníků si stvořili z polštářků na dětské postýlce, jediné reálné dekorace), tréma z nich spadla a byli herecky o třídu lepší.
Zdá se mi, že kromě občasných zádrhelů na jevišti tato přehlídka ukázala na jeden problém většího kalibru: dramaturgický (ostatně, kdy v loutkářské branži nebyl?). Pokud si soubor dokáže napsat text tzv. na tělo, pro vlastní styl a s jasnou inscenační vizí, pak se drobné autorské neduhy celkem ztratí. Výrazně se však projevila jakási autorská „nedostatečnost“ v tom smyslu, že tradiční soubory, především marionetové, mají svými personálními i praktickými podmínkami (např. fundusem) omezený výběr textů, po kterých by mohly sáhnout. Prostě to nemají lehké. Starší hry už jsou málokdy hratelné a rozhodně se neobejdou bez často značných úprav.
Aeráček Odolena Voda s Kainarovou Zlatovláskou byl toho důkazem. Inscenace byla remakem z let 1984 - 85, režijně pietním, včetně použití
playbackové nahrávky i tehdejší dekorace a loutek. Nutno dodat, že souborem poctivě odvedeným. Téměř čtvrtstoletí stará nahrávka uchovala Kainarovy verše v nezkrácené podobě a nepříliš šťastné řešení scény s důkladně prostavěnými dekoracemi omezilo prostor pro akci loutek a v podstatě bránilo „rozevlátému“ pohybu, charakteristickému pro javajkový styl.
Pokud se týče nástrah jevištního prostoru, něco podobného se objevilo i v Budulínkovi LS Jiskra: skluzavka v liščím doupěti stejně jako schody
v Budulínkově domově jsou spíš překážkovou dráhou pro marionety, než aby byly režijně dostatečně využité. Autorsky se naopak Petr Slunečko
vypořádal celkem dobře s klasickou předlohou - aktuální a sympatické jsou mírně kontroverzní vztahy mezi prarodiči, ale také v liščí rodince,
které jsou zdrojem humoru (zaplapámbu, je ho tak málo!). Tradičně dobrá úroveň mluvičských i vodičských výkonů se zúročila v podobě dvojího ocenění.
Po veršované hříčce M. Nohelové Pyšná princezna sáhlo Pimprle Hostivice. Jak jsme se v porotě dozvěděli, soubor tvoří dva, nebo tři, nebo také
i čtyři herci! Jak je to možné? No podle toho, kdo má volno a jak se kdy sejdou. I to jsou zádrhele, které se řeší v troskách souborů, dříve prosperujících. Hodnotím ale, jak si mnozí z těch „pozůstalých“ poradí. Na přehlídce to bylo duo, a v epickém zpracování pohádky našlo logicky výzvu k ilustrovanému vyprávění s pomocí velmi jednoduchých špalkových loutek. Zvládnout několik rolí a důsledně dělit mužské a ženské role mezi dva interprety, pochopitelně zvolnilo tempo či návaznost dialogů. Ne každý zvolí „velkou“ hru. A hodnotím, že i s drobnými pokusy jdou
soubory „do hry“.
Sluníčko z Neratovic vybralo ze svého repertoáru čtyři drobné bajky ze světa zvířat i lidí a na pražské přehlídce je uvedlo pod
názvem Klubíčko pohádek. Byly to „jen“ drobničky ze souborové dílny, které si evidentně nekladly velké ambice. Nebyly dokonalé, jednotlivé
postavy a charaktery by potřebovaly podpořit jak autorsky, tak herecky. Ale celá ta produkce měla něco do sebe: netvářila se světoborně, neměla ambici oslňovat, ona prostě těm svým divákům sloužila. Tak - je to málo, nebo moc? Respektive: dost? Já si toho cením.
Loutkářská komunita se sešla, viděla a porota rozhodla. Uvidíme, s čím se setkáme na příští přehlídce v Jiskře, neboť je jisté, že bude a tradice vydrží, stejně jako jsem přesvědčená o nezdolnosti divadla a divadelníků, loutkářských obzvlášť. Umí si poradit s mnoha zádrheli.
P. S.: A nechte spravit tu oponu!
Vlasta Polednová
Všechna fota archiv souboru Jiskra
Porota ve složení Jitka Dvorská, Vlasta Polednová, Miroslav Langášek,
Ivan Anthon a Jan Klos (předseda) udělila tyto kolektivní ceny:
Hlavní cena: Loutkářskému souboru KRAB, Praha za incenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové. Vítěz festivalu je tímto
nominován na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudimi 2008.
Cena Karla Hackera: Loutkářskému souboru KRAB za inscenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové, kterou zde tradičně
dostává výjimečně zajímavý jevištní počin.
Cena SAL: Loutkářskému souboru TOPIRAMBURA, ZUŠ Praha 5,
za inscenaci Na počátku věků Zdeňka Šmída. Porota doporučuje tento
mladý, talentovaný a ukázněný kolektiv vedený pedagožkou Radkou
Svobodovou do sekce inspirativních počinů na přehlídce Loutkářská
Chrudim 2008.
K nevíře: už po 33. se konala v Jiskře v pražských Kobylisích přehlídka loutkářských amatérských souborů (od 28. do 30. 3.). V dobré atmosféře a s účastí 8 souborů z Prahy a Středočeského kraje. Jevištní opona se sice v Jiskře zadrhávala stejně jako loni, ale zdá se, že to už patří ke zdejšímu folkloru a je zdrojem spíš pobavení mezi zúčastněnými. A jak to vypadalo s případnými zádrhely na jevišti? Obecně lze konstatovat, že zatímco loňská přehlídka vykazovala celkem vyrovnanou úroveň v kvalitě inscenací, ta letošní rozevřela nůžky mezi zúčastněnými soubory více doširoka. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že nejlíp na tom byly soubory, které oponu vůbec nepotřebovaly.
Například takový LS KRAB, což jsou dvě učitelky z mateřinek s harmonikou, několika klobouky, kterými charakterizují patřičnou dramatickou postavu, a především dvěma kulichy, které se otočením na rub lehce změní v tučňáky. Odvyprávějí, odezpívají a na jednoduchém paravanu sehrají Tučňákův výlet, putovačku o tom, jak se ten menší na ledové kře dostal až do teplých krajů, trochu k rozumu přišel a šťastně se
zas vrátil za bráškou k severnímu pólu. Jednoduché, ale domyšlené, hravé a kontaktní představení, se kterým šli diváci malí i velcí od začátku do konce, a porota Barboře Kocábkové a Janě Samkové přiřkla hlavní cenu.
Divadelní soubor Mráz po zádech si vystačil s jednoduchou lávkou přes imaginární potok, na které se potkají Rozum a Štěstí (D. Mráz a E. Čechová) a sehrají Erbenovu pohádku. S jedinou loutkou, kterou si symbolicky předávají z ruky do ruky, knihou s papírovými dekoracemi a pohyblivými postavičkami. Inscenace nese znaky improvizace, což je na jednu stranu sympatické pro bezprostřední reakce mezi herci a hledištěm, ale hrozí i známé úskalí „rozvezení“, mnohomluvnosti a ztráty tempa, pokud se neuhlídá míra. V Jiskře byli „mrázovci“ na hraně, ale ustáli to.
Na počátku věků je koláž podle předlohy Z. Šmída Bubáci a vlčí hlavy a andersenovského motivu z Pasáčka vepřů. LS Topirambura jsou žáci ZUŠ z Prahy 5, které divadlo evidentně baví, ale mají hlavně dobré pedagogické vedení (Radka Svobodová se podílela na této inscenaci také dramatizací a režií). Opět kombinace živých herců a jednoduchých loutek, masek, paravan a spousta dobrých nápadů. Ocenila jsem velmi dobrou hereckou komunikaci - ti mladí vědí, co říkají, poslouchají se a odpovídají si, partnerská souhra funguje i mezi živákem a loutkou, což není málo. A proč se vracejí k počátku věků? Tehdy přece se oddělili „padlí andělé“ a svět je od té doby dobrý i špatný, a jiný už nebude. Vyjádřit tuhle myšlenku tak prostými jevištními prostředky a provázat ji logicky s pohádkovým motivem bylo více než zdařilé.
Stejně jako loni přijel dětský soubor Jitřenka, DDM Mladá Boleslav. Černodivadelní princip, který se v souboru cíleně pěstuje, se uplatnil ve hře P. Poláka Sněhurka a sedm permoníků jen zčásti. Tentokrát dětští herci víc okusili úskalí hry „naživo“ - klasickou pohádku rámuje dohadování dvou děvčat, které se pak „stěhuje“ do černodivadelního prostoru jako spor o to, kdo je krásnější. Bylo poznat, že si na předscéně nejsou tak jistí, zkušenosti pochopitelně chyběly, protože jakmile se mohli „schovat“ za panáka (tým permoníků si stvořili z polštářků na dětské postýlce, jediné reálné dekorace), tréma z nich spadla a byli herecky o třídu lepší.
Zdá se mi, že kromě občasných zádrhelů na jevišti tato přehlídka ukázala na jeden problém většího kalibru: dramaturgický (ostatně, kdy v loutkářské branži nebyl?). Pokud si soubor dokáže napsat text tzv. na tělo, pro vlastní styl a s jasnou inscenační vizí, pak se drobné autorské neduhy celkem ztratí. Výrazně se však projevila jakási autorská „nedostatečnost“ v tom smyslu, že tradiční soubory, především marionetové, mají svými personálními i praktickými podmínkami (např. fundusem) omezený výběr textů, po kterých by mohly sáhnout. Prostě to nemají lehké. Starší hry už jsou málokdy hratelné a rozhodně se neobejdou bez často značných úprav.
Aeráček Odolena Voda s Kainarovou Zlatovláskou byl toho důkazem. Inscenace byla remakem z let 1984 - 85, režijně pietním, včetně použití
playbackové nahrávky i tehdejší dekorace a loutek. Nutno dodat, že souborem poctivě odvedeným. Téměř čtvrtstoletí stará nahrávka uchovala Kainarovy verše v nezkrácené podobě a nepříliš šťastné řešení scény s důkladně prostavěnými dekoracemi omezilo prostor pro akci loutek a v podstatě bránilo „rozevlátému“ pohybu, charakteristickému pro javajkový styl.
Pokud se týče nástrah jevištního prostoru, něco podobného se objevilo i v Budulínkovi LS Jiskra: skluzavka v liščím doupěti stejně jako schody
v Budulínkově domově jsou spíš překážkovou dráhou pro marionety, než aby byly režijně dostatečně využité. Autorsky se naopak Petr Slunečko
vypořádal celkem dobře s klasickou předlohou - aktuální a sympatické jsou mírně kontroverzní vztahy mezi prarodiči, ale také v liščí rodince,
které jsou zdrojem humoru (zaplapámbu, je ho tak málo!). Tradičně dobrá úroveň mluvičských i vodičských výkonů se zúročila v podobě dvojího ocenění.
Po veršované hříčce M. Nohelové Pyšná princezna sáhlo Pimprle Hostivice. Jak jsme se v porotě dozvěděli, soubor tvoří dva, nebo tři, nebo také
i čtyři herci! Jak je to možné? No podle toho, kdo má volno a jak se kdy sejdou. I to jsou zádrhele, které se řeší v troskách souborů, dříve prosperujících. Hodnotím ale, jak si mnozí z těch „pozůstalých“ poradí. Na přehlídce to bylo duo, a v epickém zpracování pohádky našlo logicky výzvu k ilustrovanému vyprávění s pomocí velmi jednoduchých špalkových loutek. Zvládnout několik rolí a důsledně dělit mužské a ženské role mezi dva interprety, pochopitelně zvolnilo tempo či návaznost dialogů. Ne každý zvolí „velkou“ hru. A hodnotím, že i s drobnými pokusy jdou
soubory „do hry“.
Sluníčko z Neratovic vybralo ze svého repertoáru čtyři drobné bajky ze světa zvířat i lidí a na pražské přehlídce je uvedlo pod
názvem Klubíčko pohádek. Byly to „jen“ drobničky ze souborové dílny, které si evidentně nekladly velké ambice. Nebyly dokonalé, jednotlivé
postavy a charaktery by potřebovaly podpořit jak autorsky, tak herecky. Ale celá ta produkce měla něco do sebe: netvářila se světoborně, neměla ambici oslňovat, ona prostě těm svým divákům sloužila. Tak - je to málo, nebo moc? Respektive: dost? Já si toho cením.
Loutkářská komunita se sešla, viděla a porota rozhodla. Uvidíme, s čím se setkáme na příští přehlídce v Jiskře, neboť je jisté, že bude a tradice vydrží, stejně jako jsem přesvědčená o nezdolnosti divadla a divadelníků, loutkářských obzvlášť. Umí si poradit s mnoha zádrheli.
P. S.: A nechte spravit tu oponu!
Vlasta Polednová
Všechna fota archiv souboru Jiskra
Porota ve složení Jitka Dvorská, Vlasta Polednová, Miroslav Langášek,
Ivan Anthon a Jan Klos (předseda) udělila tyto kolektivní ceny:
Hlavní cena: Loutkářskému souboru KRAB, Praha za incenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové. Vítěz festivalu je tímto
nominován na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudimi 2008.
Cena Karla Hackera: Loutkářskému souboru KRAB za inscenaci Tučňákův
výlet autorek B. Kocábkové a J. Samkové, kterou zde tradičně
dostává výjimečně zajímavý jevištní počin.
Cena SAL: Loutkářskému souboru TOPIRAMBURA, ZUŠ Praha 5,
za inscenaci Na počátku věků Zdeňka Šmída. Porota doporučuje tento
mladý, talentovaný a ukázněný kolektiv vedený pedagožkou Radkou
Svobodovou do sekce inspirativních počinů na přehlídce Loutkářská
Chrudim 2008.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.