Ostrava-Poruba, Roubal, Jan: Jsme na palubě opilého korábu. Rozhovor s Janem Číhalem.

JSME NA PALUBĚ OPILÉHO KORÁBU
Rozhovor Jana Roubala s Janem Číhalem

VYMÝŠLÍM FUNKČNÍ ŠÍLENOSTI
Z číhané na Číhala v ostravské Stodolní jsem měl poněkud obavy, den před tím byl totiž ukřižován na stole s prostřenou hostinou, přibit k dveřím a postaven do kouta, aby nerušil obecné gaudium sponzorské večeře. Stalo se tak během představení poslední inscenace ostravského Bílého divadla, jehož je Jan Číhal (1944), jinak rentgenolog, nejen duší, ale jak vidno i samým tělem. Jednak jsem pociťoval jisté výčitky, že se snad také kvůli mně a pro mě někdo nechává dobrovolně týrat, jednak jsem pociťoval řadu ambivalentních pocitů, nejistot a otázek... A pak: obětní beránci bývají často i berany, a tento sporý chlapík je bezesporu umanutým maximalistou, jak jinak by mohl vydržet viset až do krajní chvíle fyzické křeče, v níž se mu tělo rozechvělo jako přepjatá struna. Křeče skutečné, nehrané, vyvolané reálnou námahou a bolestí. S takovou vehemencí zveřejňovaného „masochismu" se lze setkávat spíše u performerů, těch vyzývavých, exhibicionistických provokatérů, těchto akrobatů, balancujících na žiletce sebeprezentace a obrazu. Proto jsem začal in medias res:
Zdá se mi, že máš blízko k pojetí divadla, které rádo sází na provokující kontrapunkt materiálnosti a tělesné podstaty divadla, jakési syrové citace naturalismu s obrazem a symbolem.
Něco na tom je, mám rád skutečné, nekašírované věci nebo i život... V divadle preferuji např. živého kohouta než jeho scénickou náhražku, skutečný kámen, skutečné dveře, skutečné tělo, fyzické herectví i nahotu a možná i diváctví, tj. divadlo jako konkrétní setkání konkrétních lidí i věcí. V Opilém korábu např. potřebuji nutně skutečné nákupní vozíky, máme jich pětadvacet, jsou jaké jsou, jezdí a musí jích být masa....Vůbec rád vymýšlím funkční šílenosti... Třeba i šoky, ale ne bez účelu.
Co je při tom vymýšlení prvotní?
Nejdřív myšlenka, nápad a obraz, k nim teprve
obvykle hledáme text a slova. Nejmarkantněji je to vidět samozřejmě u Lyžařů, ty by prostě bez Velíškových kreseb nevznikli. Neboje třeba např. jít do supermarketu a vidět ty příběhy, které se tam odehrávají, konkrétní, směšné i tragické. Sku­tečné bezdomovce, bloudící s vozíky těmi kon­zumními vesmíry zazobaných, leč prázdných existencí. Jinak ovšem nezapřu svou generaci. Nejsilnější impulsy pro mě představuje literatura kdysi konkrétně i časopis Světová literatura... Ale za svého celoživotního průvodce světem slova považuji Vladimíra Machka. Přítele, kterého jsem poznal již na vojně, básníka a dodnes našeho dvorního dramaturga, spoluautora a inspirátora většiny scénářů našich inscenací. Za ta léta mne ovšem zasáhla celá řada autorů, s výjimkou Becketta však jde o básníky nebo prozaiky.
Proč tahle „nepravidelná dramaturgie"?
Asi právě proto... Je v tom kus volby nenechat se předem divadelně determinovat, nesednout na lep dramatické konvenci. Takže větší možnost pro vlastní hledání a výraz. O tu nám jde asi přede­vším. A pak - jako amatéři nemusíme spěchat. Máme čas. Řadu nápadů i náčrtů scénářů nosíme s sebou i celé roky. Vracíme se k nim, stejně jako je opouštíme, ale víme o sobě...
Bílé divadlo slaví letos už dvacáté jubileum. Kdy jsi s divadlem začínal ty sám?
V šestnácti, kdy jsem drze a naivně v Křižanovicích nedaleko Bučovic „inscenoval" Věru Lukášovou. Pocházím z venkova, ale již v těchto letech jsem v Brně navštěvoval tehdejší Ochotnické studio Divadla bratří Mrštíků, kde nás vedli např. Ladislav Lakomý, Helena Trýbová nebo Vilém Pfeiffer a vznášel se duch E.F.Buriana proto ten pokus. Mezi mými kolegy byli tehdy i později známí hybatelé brněnského divadla E.Tálská s tou jsem dokonce hrál jednu scénu v inscenaci Brechta (Strach a bída třetí říše), Z. Pospíšil, ale např. i P.Minařík, později i svérázně proslulý špiónský „kapitán" naší rozvědky ve Svobodné Evropě... Pak přišla vojna v Lounech a ve Slaném, kde jsem potkal Vladimíra Machka, a v roce 1967 umístěnka do Ostravy, kde jsem dodnes coby „rentgenolog". Divadelně jsem pak v Ostravě začal pěkně zhurta. V roce 1969 jsem se již s kamarádem Petrem Nejedlým ocitli na Wolkrově Prostějově s takovou menší provokací Těla. Šlo o texty A.Marijengofa, A.Bělého a J.-P.Dupreye a divadelně o pokus dělat fyzické divadlo. Přes jistou sympatii poroty (např. básníka M.Topinky), jsme byli šalamounsky neoceněni, ale zato vysláni na slovenský Štúrův Zvolen, kde jsme tzv. vyhráli a seznámili se mj. i s K.Horákem (významnou postavou studentského divadla, později i známým spisovatelem i dra­matikem).
Začal jsi tedy skandálem v době nastupující normalizace?
Dá se to tak říct, ale vlastně tím nic nekončilo. Pů­sobili jsme při Domě kultury ve Vítkovicích, kde se nám např. podařilo založit přehlídku Generace, na které např. v roce 1970 hrál brněnský Quidam svého známého Archimima a tohle setkání s P. Oslzlým, I.Krobotem pro nás mělo svým tvarem velký dopad. Tento druh divadla ovšem brzo narazil, a tak jsem vlastně celá sedmdesátá léta bloudil po různých štacích v Ostravě i okolí (Vít­kovice, Porubá, Bohumín, Klimkovice) a zakládal soubory, kde se dalo: ACT Studio, Někde něco, K-klub, i spolupráce s divadlem Aureko - to byly všechno pokusy o divadlo, které se tehdy silně inspirovalo J.Grotowským a Living Theatrem. Četl jsem, co se o tom dalo, a musím se přiznat, že se mi i podařilo v polovině sedmdesátých účastnit jedné z dílen wroclavského Teatru Laboratorium. Byla to pro mne samozřejmě důležitá zkušenost, akci vedl Ludwik Flaszen a Ryszard Ciešlak, viděl jsem také Apocalypsis cum figuris... Objížděl jsem tehdy všechny polské festivaly, silný dojem na mně např. zanechala Communa Baires a Odin Teatret. Když jsem pak zkusil po vzoru Livingu něco podobného, totiž Mystéria, malé hry, které byly opět nevhodně „fyzické" a navíc koláží textů např.i J.Durycha, ale např. i I.Svitáka - byl jsem tehdejším ředitelem DK (a pozdějším ředitelem Divadla P.Bezruce) vlastně „odejit"...
A co tvá účast na činnosti pražského Bílého divadla?
Byť jsem se mezi ně dostal vlastně až na konci je­jich krátké, ale významné anabáze, znamenalo to pro mne opět jeden z nejsilnějších impulzů. Ta chuť a houževnatost jít za svým, a pak setkání s Fran­tiškem Hrdličkou, Milošem Horanským, Václavem Martincem, Jano Sedalem... Škoda, že to vše tak brzo skončilo, resp. bylo skončeno...
Nezůstalo z něho vlastně právě vaše jméno?
Když jsme v roce 1982 zakládali nynější soubor nic takového jsme v prvním plánu neměli na mysli, ale oním alternativním směřováním a např. i propo­jováním práce na inscenacích s prací na sobě a s organizováním různých workshopů sledujeme vlastně obdobné cíle. Navíc s námi dodnes často spolupracuje i V.Martinec, jeden ze souběžců tehdejšího BD. Jinak ovšem přičítáme onomu názvu své významy, snad nejvíce jím rozehráváme význam bílé jako barvy, která v sobě skrývá všechny odstíny spektra a pak přání nic neskrývat. V roce 1984 jsme ostatně vystoupili s Bílými sny, později i s Bílou lokomotivou...
O čem byly ony dílny?
O tom, že divadlo nemusí být nutně jenom divadlem, resp. tradičním zkoušením repertoáru, ale i pokoušením tvořivosti vůbec. Snažili jsme se o proces společné tvorby i hravosti, ovšem vždy s jistým zaměřením. Tak v roce 1984 jsme pořádali Dílnu politického a angažovaného divadla, jejímž lektorem byl Petr Oslzlý a pod oním šalamoun­ským heslem jsme vlastně předvedli své Turnikety smrti a společně pak zkoušeli variace na Antigonu s názvem Lidé ještě příliš trpí proléváním krve vlastně opět jako jistý ohlas na Living Theatre, později pak Dílnu pohybového divadla s V. Mar­tincem, sami jsme se ale také účastnili např. akce Senohrabská strašidla se svou volnou variací na motivy prózy TNowaka / když králem, i když katem budeš, která se odehrávala v plenéru za ranního úsvitu v obilném lánu, v roce 2000 jsme před zrodem Opilého korábu pořádali dílnu (opět s pomocí V. Martince) pro desítky lidí, kteří se pak do této naší akce zapojovali atd. Jednak tedy jde o ověřování různých fragmentů práce, představ a cest, jednak o setkání se stejně naladěnými lidmi.
Kdo jsou vlastně ti lidé?
Bílé divadlo je dnes vlastně jakýmsi dosti širokým kruhem lidí, jehož jádrem jsou dnes již lidé střední generace, onen „stálý soubor". Od počátku by BD nebylo myslitelné např. bez spolupráce bratří Luďka a Petra Jičínských, Táni Bartošové a Ivany Durzcakové, Rošti Holmana, Zbyňka Popelky a hrstky dalších. Jsou to přitom lidé různých povolání, knihkupec, výtvarník, inženýr, lékař, úřednice, nejsou především herci, zato ale osob­nostmi...Ale kolem nichž krouží celá řada dalších tváří, mnohé se za ta léta vystřídaly, ale bez nich by BD nebylo, čím je.
A co vaše publikum?
Dnes můžeme říct, že za námi chodí, což neznamená, že my také nechodíme za ním rádi totiž děláme pouliční i plenérové divadlo, jehož se mohou účastnit i zcela náhodní diváci. Měli jsme své publiku vždy, dnes se ale zdá, že jsme na tom lépe než kdykoliv dříve. Především si ceníme těch, kteří se nejen dívají, ale i účastní a berou hru za svou. A také těch přibývá. Vůbec platí, že nám vždy šlo také o hledání netypických kontaktů s diváky. O jakési totální setkání. Snad nejpřesvědčivějším důkazem je naše Poslední večeře, v níž skutečně jde o společnou tabuli a hostinu, setkání i mejdan, který se obyčejně protáhne i o několik hodin po konci představení. Jí se, mluví, poslouchá, hraje i zpívá společně. Vlastně žádná opona, co bylo obrazem, se stává realitou, alespoň o něco takového nám jde. Přitom je to značné riziko pro obě strany, ta nejistota, zda se lidé otevřou a budou umět vzít situaci v celé její divadelní i nedivadelní složitosti a jedinečnosti setkání. Vlastně nám už v těchto akcích nejde jen o divadlo, ale vždy o prolínání divadla, performance a setkání. Proto také dáváme přednost živé hudbě: uvolňuje, strhuje, vylaďuje. Jak říkám, mnohdy jako bychom
už ani divadlem nebyli. Spíše než o představení nám nyní jde o jedinečné události.
Právě tato oscilace se mi zdá na vás zajímavá. Jednak děláte inscenace v jasném divadelním rámci, jednak se divadlo stává součástí širších záměrů.
V podstatě se pokoušíme na jedné straně o inscenace pevné struktury, které představují např. Dům mé matky nebo Lyžař/, na druhé zkoušíme onu strukturu co nejvíce otevřít náhodě i publiku. V té druhé linii tak vznikají věci, které vlastně jakoby ani neměli přesné jméno, ale nějak nás to netrápí. Vlastně chceme být někde „mezi" nebo i „jinde" a můžeme si to jako amatéři dovolit, to je asi naše výhoda.
Odkud a kam míříte?
Za dvacet let se ledacos měnilo, ale na druhou stranu to hlavní zůstává. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé inscenace a akce, ale zdá se mi, že nejlépe obecně vystihl naše směřování brněnský kritik Vít Závodský, jenž o nás kdesi napsal, že celá naše dráha je vlastně „zkoumáním lidského údělu". Od naší hrabalovské Hráze věčnosti po dnešek se něco takového možná dá vysledovat, a to přesto, že to možná může překvapovat. Za všemi těmi našimi šílenostmi totiž lze zahlédnout červenou niť existenciální výzvy po smyslu života a odpovědnosti ve světě, který jako by byl Bohem spíše stále a znova opouštěn. V celém rozpětí takového ptaní a polemik, od Becketta přes Holana, Demla, Durycha po Stachuru a Róžewiczovu Smrt v starých kulisách. To, že hovoříme jazykem třeba i groteskního, nahého těla, na tom nic nemění. A kam míříme? Těžká odpověď. Jsme zkrátka na palubě opilého korábu. Určitě bych nechtěl skončit jako pasažér výletního parníčku...

Bílé divadlo Ostrava. Divadlo jako posedlost, vůle a představa. Divadelní noviny, 2002(15), č.11, s.14.
Ostravské Bílé divadlo: Od Hráze věčnosti k Poslední večeři. In: Orghast 2003. Almanach příští vlny divadla Revue nezávislé scény RED (Revue exotického divadla), Pražská scéna, Praha 2002, s.59-62.

Součást medailonu o Bílém divadle in Divadla svítící do tmy II, NIPOS 2007