BRŮČEK, Josef: XV. ročník Bechyňského perlení - Noc v čase slunovratu. AS 2009, č. 1, s. 18-19.

DRH Praha / W. Shakespeare a M. Kotisová: Noc v čase slunovratu (režie Majka Kotisová). Představení divadelníků ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska – DRH bylo podle mého mínění (a podle reakce diváků a následné diskuze) jedním z vrcholů XV. Perlení. Domnívám se, že celkovému vyznění pomohlo výrazné posunutí, zpřehlednění a zjednodušení původního textu. Na scéně jsou pouze tři sloupy, představující kmeny stromů, z nichž vystupují Oberon a Titánie, aby při závěrečné produkci řemeslníků spolu shovívavě shlíželi na lidské snažení z výše. Řemeslníci totiž chystají divadlo králi a královně elfů, aby přírodní síly byly v přicházejícím roce k lidem přívětivé. (Motiv svatby na vévodově dvoře je v inscenaci vypuštěn.) Zjednodušení příběhu pozměněním směřování, přehledná scéna a přesný a výrazný text, pomohly hercům lépe vytvářet na jevišti situace a vztahy. Vedení zápletky dvou mileneckých dvojic a roztržky Oberona a Titánie umožňuje vkládání groteskních náznaků i rozvíjení komediálních scén. Domnívám se, že scény s řemeslníky jsou divácky vděčné, ale pro divadelní soubor velice náročné – dokonce jsem je viděl i od profesionálů z mě neznámých důvodů naprosto odbyté. V tomto představení hrají řemeslníci prim. Jejich gagy jsou dobře připravené a rozvíjené. Nejen zde, ale zde nejčitelněji je vidět aktivní práce herců celého souboru při přípravě a rozvíjení jednotlivých situací a scén. Vše je jednoduché, přehledné, strohé. Možná také proto zcela nevychází původní záměr představení, který cituji z programu: „...je magickou cestou nocí svatojánskou plnou proměn a převratů.“ Dokonce se domnívám, že pro závěrečný magický efekt objevení živé vody (který je zatím nevyřešeným technickým oříškem) není divák předchozím děním na jevišti připraven. Tak, jak je celé představení vedeno v komediálním odlehčení a jasném oblouku, chybí mu příprava na vytvoření oblouku druhého, magického tajemna, které v představení prezentuje sice dobře, ale pouze světýlkové zjevení elfů a několik verbálních upozornění. Kdyby nebylo pokusem o zavedení kouzelné magie představení ukončeno, bral bych je jako uvolněnou a radostnou připomínku neustále se hašteřících lidiček, bohů, bůžků a vlastně celé přírody, v níž žijeme, se kterou jsme spojeni, a s níž se neustále kolem sebe a přes sebe (někdy se smíchem, někdy s pláčem) v podivuhodném chumlu převalujeme. To je to, co jsem si z tohoto představení odnesl.